Roz. Wimmerová. Pocházela z Pruska, bližší údaje nejsou známy. Jako herečka je poprvé doložena v polovině devadesátých let 18. stol. v souboru ředitele E. Schikanedera v Divadle na Vídeňce. Do pražského StD byla angažována 1803. Po čtyřech měsících se v Praze provdala za režiséra, herce a pozdějšího ředitele J. K. Liebicha (31. 12. 1803). Po jeho smrti 1816 na ni byly přeneseny ředitelské povinnosti s podmínkou, že si najde mužského poradce a spolusprávce. Jednání s K. L. Costenoblem nevedlo k úspěchu, teprve od Velikonoc 1819 se jejím poradcem stal F. Polawsky, ale již v březnu 1820 abdikoval. Do funkce pak nastoupil F. I. Holbein, na nějž L. 1821 přenesla veškerá ředitelská práva, ač nájemní smlouvu se stavy měla až do 1823. StD opustila i jako herečka. 1822 se provdala se za tenoristu J. A. Stögera, nadále vystupovala pod svým jménem. Manželé odešli do Štýrského Hradce, kde Stöger převzal ředitelství divadla a L. byla spoluředitelkou. Divadlo krátce po otevření vyhořelo a Stöger utrpěl povážlivou finanční ztrátu. Jako spoluředitelka s ním pak L. působila v německém divadle v Terstu (1824–32), k němuž si od 1825 přibrali městské divadlo v Prešpurku [Bratislava]. 1832 až 34 absolvovala Stögerovu úspěšnou direkci ve vídeňském Divadle v Josefově a prožila s ním i jeho první pražské ředitelské období (1834–46), tehdy už herecky činná nebyla. Zemřela a byla pohřbena ve Vídni.
Divadelní dráhu začínala úspěšně jako talentovaná herečka s oborovým určením pro seriózní milovnické role. Angažována Schikanederem jako první tragédka, zaujala svým půvabem i nadáním pro sentimentální role. Příležitostí vyniknout v tomto oboru měla však málo, neboť v činoherním repertoáru převažovaly veselohry. Vytvořila řadu postav v Schikanederových hrách (např. Sophie, Der Teufel in Wien, 1799; Sophie, Die Reise nach Steiermark, Witwe, Die Mittags- und Abendtafel im Prater – 1800). Ve StD debutovala 1803 v tit. roli Spießovy rytířské hry Klara von Hoheneichen, 1804 slavila úspěch jako Lanassa (Plümicke: Lanassa), 1806 jako Camma (Huber: Camma, die Heldin Bojariens; v této roli zachycena na dobové rytině). Zdařile ztělesňovala královny a urozené dámy, jimž propůjčovala svou zralou krásu a schopnost vznešeného vystupování. O dva roky později se její obor poněkud posunul k tragickým charakterním rolím a seriózním matkám (Oberförsterin, Iffland: Die Jäger; Vaterhaus-Obristhofmeisterin, týž: Elise Valberg; Königin Elisabeth, Schiller: Maria Stuart). Výkonem v roli Marfy (Schiller: Demetrius, 1817) podnítila W. A. Gerleho k napsání nadšené oslavné básně. Obor si udržela ve StD až do svého odchodu (např. Richterin, Franulová v. Weißenthurn: Das Gut Sternberg; Herzogin von Parma, Goethe: Egmont – 1818), ještě v sez. 1820/21 hrála např. Berthu v Kotzebuově historickém dramatu Die Hussiten vor Naumburg.
Pro ředitelskou funkci neměla dostatek předpokladů ani hospodářské rozvahy, byť v její strategii hrály kasovní zřetele nemalou roli. Pozici jí nepochybně ztěžovalo i to, že byla v Praze vůbec první ženou na ředitelském místě, do něhož nadto nastupovala za změněných okolností. Zatímco v předchozích letech se Praha stala útočištěm pro mnohé umělce z Německa prchající před útrapami napoleonských válek, z nichž mohl Liebich vybírat herecké posily, vynikající soubor se po jeho smrti rozpadal. První poradce F. Polawsky po roce rezignoval a jeho nástupce Holbein, který StD pozvedl, se stavovské dozorčí komisi jevil jako vhodný adept na funkci ředitele. L. tísněna finančními problémy funkci uvolnila. V závěru svého působení ve StD byla zastiňována i jako herečka Holbeinovou družkou a pozdější manželkou M. Rennerovou. V herecké dráze pokračovala po odchodu z Prahy (např. Ludmilla, Vogel: Der Erbvertrag, Prešpurk 1826).
Po celou dobu jejího ředitelství ve StD za stával pozici sekretáře a pokladníka J. N. Štěpánek, který pokračoval v organizování ochotnicky provozovaných českých představení, jejichž páteř tvořily jeho původní hry a překlady.
Prameny a literatura
NA: fond ZV starý rozvrh, skupina 84/93, č. i. 4126, kart. 1197 [kontrakt L. a jeho ukončení]. Matrika zemřelých fary kostela Maria Treu ve Vídni 1847–1855, fol. 78. ■ Wiener Theaterkritik [Wien] 1, 1799, sv. 1, seš. 6, s. 35 [Sophie, Der Teufel in Wien]; 2, 1800, sv. 2, seš. 2, s. 44n.; seš. 4, s. 60n.; Kaiserl. auch K. K. priv. Prager Oberpostamtszeitung 21. 6. 1805; B-lka: Schreiben aus Prag, Zeitung für Theater, Musik und Poesie [Wien] 2, 1807, 4. Q., č. 16, s. 57–60; Almanach für Theater und Theaterfreunde auf das Jahr 1807, Berlin 1807, s. 349–351; 1808, s. 238n.; 1809, s. 158; Theateralmanach [Prag] 1808, s. 10 [též rytina]; Taschenbuch für Schauspielfreunde [Stuttgart], 1817, s. 470; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 11, 1818, s. 452 [fin. situace L. ve StD], 516 [Richterin, Das Gut Sternberg], 595n. [Herzogin von Parma, Egmont], 607 [spoluředitelství StD]; Gle [W. A. Gerle]: An J. L., als Marfa in Demetrius, Hyllos 1, 1819, s. 150; Teuber II, s. 364, 382, 387, 408–410, 412, 426, 451, 463, 466n.; III, s. 1–14, 24–54; Vondráček I; O. E. Deutsch: Beiträge zur Geschichte des Grazer Theaters (1824–1825), Steirische Zeitschrift für Geschichte 3, 1905, s. 101, 118, 121; I. Castelli: Memoiren meines Lebens, ed. J. Bindtner, München 1914, I, s. 46, 238; II, s. 40; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, obr. za s. 84 [cedule Das Erbvertrag, 24. 6. 1826]; A. Sonnek: Emanuel Schikaneder, Theaterprinzipal, Schauspieler und Stückeschreiber, Salzburg 1999, 251n., 254. ■ Eisenberg, Kosch [jako Stöger Johanna], Ulrich
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 577–578
