Druhé křest. jm. psáno též Carl. – Divadelní dráhu nastoupil v Pasově, kam se jeho rodina přestěhovala a kde se otec stal 1788 tanečním mistrem. Na tamní škole absolvoval filozofii a při představení na závěr školního roku poprvé vynikl jako herec. Podle otcova přání měl studovat práva nebo teologii, ale toužil po herecké dráze. Na radu herce A. Schopfa, s nímž se seznámil po jeho příchodu do Pasova 1791, tento záměr zprvu odložil a začal studovat práva. Když společnost A. Rollanda přišla o herce Schrotta, bylo mu nabídnuto angažmá a kníže biskup Franz Anton Auersperg mu svou přímluvou zajistil otcovský souhlas. L. nastoupil jako herec s ročním platem 400 zl. u pasovské dvorní společnosti, jejíž vedení převzal A. Schopf. Po smrti knížete biskupa 1794 byla společnost rozpuštěna a L. strávil několik let u cestujících družin. Odjel do Lublaně k A. Rollandovi, s nímž hrál i v Idrii (1794), po jeho krachu u Ph. Menningera v Dolních Rakousích (1794) a krátce u ředitele Vaniniho v Lublani, 1795/96 úspěšně u A. Kurze v Klagenfurtu. Po ukončení tamního divadelního provozu, způsobeném vpádem Francouzů 1796, se uchytil znovu v Lublani (soubor vedl místní hostinský), když válka zasáhla i tam, pobýval v Lublani a Villachu, odkud se 1797 vrátil do Pasova. 1798 jej A. Schopf přivedl s sebou do Prahy k řediteli D. Guardasonimu jako herce a posléze jej ustanovil režisérem. 31. 12. 1803 se L. oženil s herečkou Johannou Wimmerovou. Po smrti Guardasoniho 1806 se stal nájemcem a ředitelem StD, do 1811 též divadla na Malé Straně, disponujícího česko-německým souborem Vlastenského divadla. Ve funkci si vedl mimořádně úspěšně až do své smrti. StD se s ním rozloučilo smuteční slavností 17. 1. 1817. Nájem a ředitelství převzala jeho vdova.
Debutoval v roli hraběte Appianiho (Lessing: Emilia Galotti) a u Schopfa byl nejprve angažován pro hrdinský obor. Postupně však v jeho repertoáru získávaly převahu charakterní role něžných a jemně komických otců ve veselohrách, měšťanských rodinných dramatech i ve fraškách; v tomto oboru podával své nejlepší výkony. Stal se jednou z hlavních hereckých opor Schopfova souboru a rovněž za svého ředitelství v Praze patřil k předním hercům ansámblu. Zaujal např. jako Klippfisch (Kotzebue: Brandschatzung, 1806) nebo Ranudo de Colibrados (Kotzebue dle Holberga: Don Ranudo de Colibrados). V několika rolích byl zachycen na dobových rytinách (Kupec Herb, Vogel: Der Amerikaner; Kaspar Thorringer, Törring: Kaspar Thorringer; Barfuß, anon.: Der neue Proteus; Hayfisch, Kotzebue: Strandrecht). Jeho herecké výkony ocenil 1813 při své návštěvě Prahy L. Tieck (Pachter Feldkümmel, Kotzebue: Pachter Feldkümmel von Tippelskirchen; Grauschimmel, týž: Der Rehbock; Oberförster, Iffland: Die Jäger) a L. podání Dominiquea v Mercierově hře Essighändler kladl nad výkon Ifflandův. Kritika vyzdvihovala i další kreace (Don Valeros, Müllner: Die Schuld; Schweitzer, Schiller: Die Räuber – 1814; Baron Besser, Clauren: Die Verlobungsfeier, 1815). Plnější postava, vrozená vlídná laskavost i pomalejší habitus zabraňovaly L. vyniknout ve vyloženě hrdinských postavách, jak ukázal např. nezdar v roli Wallensteina (Schiller: Wallensteins Tod, 1815).
Nejdůsažněji ovlivnil pražské divadelnictví jako ředitel. Pro funkci byl mimořádně nadán a v souboru, který s rozvahou rozšiřoval, měl plnou autoritu a při veškeré rozhodnosti vynikal vlídným poměrem k členstvu. Už jako režisér navrhl a potom prosadil zřízení penzijního ústavu pro členy hereckého souboru. Ze své vily nad Libní vytvořil významné společenské středisko, kde se setkávali prominentní členové souboru s příslušníky pražské šlechty i s hostujícími osobnostmi německého divadelního života. Udržoval styky s předními příslušníky německé kultury (korespondenčně s J. W. Goethem, osobně s C. Brentanem ad.). Éra jeho ředitelování ve StD byla považována za zlatý věk pražského divadla, což platilo pro německojazyčný provoz, nikoli však pro divadlo české. Při nástupu do funkce mu stavové zakázali dosavadní odpolední česká představení, česky se smělo hrát jen večer ve dnech mimo předplacení, tj. asi dvakrát do měsíce. Omezení působilo L. ztrátu příjmů, proto několikrát podal pozměňovací návrhy k nájemní smlouvě, s nimiž však neuspěl. 1811 zrušil provoz druhé scény, divadla na Malé Straně, a herce tamního česko-německého souboru vyjma V. Svobody a jeho manželky propustil. Jako tajemníka a pokladníka divadla zaměstnal dosavadního nápovědu divadla na Malé Straně J. N. Štěpánka, který tuto pozici pak využíval k organizování českých dobročinných ochotnických představení. (Štěpánek patřil k okruhu L. blízkých přátel, za ředitelovy nemoci bděl u jeho lůžka střídavě s jeho manželkou.) L. přispěl ke kladnému vyřízení žádosti o povolení ochotnických představení ve StD podané českými vlastenci 5. 12. 1811. Budovu StD pak propůjčil zdarma ochotníkům k dobročinným představením a rovněž bezplatně jim dal k dispozici divadelní orchestr.
Prameny a literatura
NA: fond ČG-Publ. 1816–1825, sign. 59/5. AMP: Sbírka matrik, JAK Z6, matrika zemřelých fary u sv. Jakuba 1807–1831, s. 70. ■ Nesign.: Passau, An nalen des Theaters, Berlin 1792, seš. 10, s. 87; Allgemeines europäisches Journal 1798, sv. 5, s. 209, 211, 213; sv. 6, s. 209, 212; sv. 7, s. 210, 212, 216; sv. 8, s. 219, 221, 222; sv. 9, s. 212–217; sv. 10, s. 207–210; sv. 11, s. 196, 199, 201, 204; sv. 12, s. 209, 212; I. Cornova: Das Fest der Fürstenliebe, 1800 [v obsazení Wlastislaw – L.]; Verzeichniß jener deutschen Schauspiele und italienischen Opern welche in dem Landständischen Theater der königl. Altstadt Prag, unter der Direction und Unternehmung des Herrn Carl Liebich […], 1807; nesign.: Theater zu Prag, Neue Annalen der Literatur des Oesterreichischen Kaiserthums 1, 1807, sv. 2 (Juli– Dezember), příl. Intelligenzblatt, sl. 89–91; Theateralmanach [Prag] 1808, s. 5, obr. za s. 16, 211–218 [stanovy penzijního fondu]; 1809, s. 9, 41 [obr.]; úmrtí: Prager Zeitung 22. 12. 1816; Theaterzeitung [Wien] 9, 1816, s. 82n.; 10, 1817, s. 29n.; 11, 1818; G-e [W. A. Gerle]: Lebens-Abriß J. K. L., Der Gesellschafter oder Blätter für Geist und Herz [Berlin] 1, 1817, s. 289n., 294n., 298n., 302n., 305n., 309–311, 314n., 318n. + pod vl. jm.: Des deutschen dramatischen Künstlers K. Liebich Totenfeier, Frankfurter Iris 1818, č. 14 + šifra G-e, Lebens-Abriß des deutschen dramatischen Künstlers J. C. L., Wiener Allgemeine Theaterzeitung 11, 1818, s. 29n., 53n., 58n., 61n., 67n., 69n., 74n., 86n., 98n. 111, 126n., 129n., 131, 250, příl. 7, s. 24–28, příl. 8, s. 27n. + J. K. L., Theaterunternehmer zu Prag, Fragmente für seinen künftigen Biographen, Hyllos 1, 1819, sv. 2, s. 197–200, 205–208; Vaterländische Blätter für die Literatur des österreichischen Kaiserstaates [Wien] 10, 1817, s. 16; J. Hýbl: Historie českého divadla od počátku až na nynější časy, in H. Zschokke: Abelíno, velký zbojník, 1816, samostatně → ed. V. Nejedlý, [1921], s. 13–15, 17, 19– 21; nesign. [J. Hormayr]: Gespräche über einige deutsche Bühnen, Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst 14, 1823, s. 740; K. A. Varnhagen v. Ense: Denkwürdigkeiten und vermischten Schriften III, Mannheim 1828, s. 194; L. Tieck: Phantasus III, Berlin 1816 → Schriften V, Berlin 1828 a Kritische Schriften IV, Leipzig 1852; K. Holtei: Vierzig Jahre III, Breslau 1859, s. 176; J. J. Stankovský: Kronika divadla v Čechách, vyd. J. L. Turnovský, 1881, s. 58–60, 63–65; Teuber II, s. 364–414; J. Arbes: Před prvním českým představením (v divadle Stavovském) r. 1812, Besední listy 2, 1893/94, s. 2n. až 185n. [11 pokr.] → Theatralia I, [1912]; E. J.: J. K. Liebich’s Autobiographie, Bohemia 12. 1. 1901, příl.; A. Sauer: Goethe und Österreich II, Weimar 1912, s. 69 [L. dopis Goethovi z 28. 6. 1814]; S. Siehe: J. K. L., in Beiträge zur Literatur- und Theatergeschichte. Ludwig Geiger zum 70. Geburtstag […], Berlin-Steglitz 1918, s. 237–242; Vondráček I; DČD II; Kniha o Praze 8, ed. D. Broncová, 1996, s. 97. ■ ADB, Eisenberg, Gräffer–Czikann, HD, Kosch, NDB, ÖBL, Otto, Rieger, Ulrich, Wurzbach; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 575–577
