Psán též Laštovka. – Pocházel z rodiny polního mistra. Učil se pekařem, ale řemeslu se nevěnoval. Již v mládí začal hrát s loutkami, nejdříve jako pomocník J. Kašíka z Opolan (u Poděbrad), později u loutkáře J. Kubešky. Zde působil už s manželkou Antonií (roz. Festovou, 1825–94), která pocházela z loutkářské rodiny. Zimní pobyty u Kubešky střídal s letním vystupováním v Beránkově a Vinického cirkuse, kde se uplatňoval jako akrobat a jeho žena jako krasojezdkyně. Začátkem padesátých let 19. stol. založil dvanáctičlennou gymnastickou společnost, s kterou cestoval po Evropě včetně Ruska. Když mu zdravotní problémy znemožnily akrobacii, zakoupil starší loutkové divadlo a od 1859, kdy získal vlastní licenci, se věnoval loutkářství. Údajně byl velmi inteligentní a na loutkáře neobvykle sečtělý. V jeho pozůstalosti se zachovalo mnoho komentovaných výpisků z knih a časopisů i vlastní literární pokusy (vlastenecké básně, překlady divadelních her). Působil převážně ve středních Čechách a v Polabí, často zajížděl do Mladé Boleslavi, Pardubic, Hradce Králové, Roudnice n. L., Chrudimi, Čelákovic a Kolína. Měl zde stálé příznivce z řad dospělých, které si získal jak vlastenectvím, tak úrovní svých produkcí, do nichž často vsouval narážky na aktuální dění. Pro tato extempore byl nazýván „loutkář-politik“ nebo „Havlíček mezi loutkáři“ a často se dostával do sporu s úřady. Většinou si pronajímal sály v tzv. lepších hostincích a vybíral poměrně vysoké vstupné. Nezřídka konkuroval i známým hereckým společnostem. Po jeho smrti provozovala loutkové divadlo vdova s pomocí L. odchovance K. Nováka. Když zemřela, zdědil divadlo loutkář A. Kaiser, který ho 1906 odkázal svému zeti K. Novákovi.
L. loutkářská činnost spadá do období rozmachu české kultury, který se od začátku šedesátých let projevil i nárůstem všech divadelních aktivit. L. byl od počátku svého samostatného působení nespokojen se stavem tradičního lidového loutkářství a usiloval přiblížit loutkové divadlo stoupajícím nárokům obecenstva. Na rozdíl od většiny loutkářů, orientujících se na kulturně méně vyspělé vrstvy venkovského publika a na děti, se snažil oslovit etablující se vrstvu českého měšťanstva. Tradiční reprodukční manýru reformoval rozdělením hlasové interpretace postav (loutek) mezi několik mluvičů. Dbal o pečlivost mluvy a o jazykovou kulturu vůbec. Jako hudební doprovod přestal používat obvyklou niněru či kolovrátek a nahradil je několika muzikanty. Vedle souboru starších marionet používal loutky od pražského řezbáře J. Allesiho, zakládal si na jejich nákladném kostýmování a na výpravném scénování. Největší pozornost věnoval repertoáru. Uvědomoval si, že archaický půvab starých loutkových her nemůže natrvalo upoutat obecenstvo, jehož kulturní rozhled byl podstatně širší než u diváků na počátku 19. stol. Vedle Dona Šajna, Posvícení v Hudlicích, Pana France ze zámku, Loupežníků na Chlumu a dalších tradičních her uváděl řadu úprav činoherních textů, často např. Nestroyova Lumpacivagabunda a Grillparzerovu Pramáti. Ve vlastní verzi Fausta propojil pasáže z Goethova díla (v Kolárově překladu) s textem tradiční loutkové hry. Autorsky zdařilejší byly tři hry na náměty z českých dějin:Jan Žižka u hradu Rábí (adaptace anonymní loutkové hry Rytíř Volnomysl), Žižkova smrt (úprava hry J. J. Kolára) a Jiří Poděbradský (dramatizace povídky J. Ehrenberga). Šlo spíše o romantické rytířské příběhy vřazené do historického rámce, avšak uvedení postavy Jana Žižky na loutkovou scénu i zmínky o husitství měly v době státoprávních zápasů silnou diváckou odezvu a hry se brzy rozšířily mezi ostatní loutkáře. Inspirován dobově oblíbenými živými obrazy aranžovanými na divadelních scénách připravil s loutkami podobné tabló na téma Žižkovy smrti. Zájem publika si získal také svými improvizacemi a četnými extempore. Pravidelně četl noviny a na každé štaci se zajímal o místní poměry a události, na něž při večerním představení pohotově reagoval v závěrečném kupletu Ach, jsou to zlé časy, který zpívaly na ustálenou melodii loutky „dědka a báby zlých časů“. K těmto výstupům ho inspiroval populární pražský komik H. Kosina, který podobné kuplety zpíval v Aréně v Kravíně. Dochované kuplety prokazují L. pohotovost, rozpětí parodických komentářů (od úzce lokálních problémů, sociálních reflexí až k politické kritice) i snahu posílit funkci sociální komunikace loutkového divadla. Za narůstající stagnace tradičního loutkářství v druhé polovině19. stol. L. usiloval o jeho obrodu a rehabilitoval jeho možnosti. Pro loutkové divadlo vychoval K. Nováka, budoucího spolupracovníka J. Skupy.
Hry
Jan Žižka u hradu Rábí, Žižkova smrt, Jiří Poděbradský, t. in Komedie a hry českých lidových loutkářů, ed. J. Bartoš, 1959.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, BBČ N3O3Z3, matrika narozených Malé Holešovice, Malé Bubny […] 1784–1826, fol. 34, obr. 37. ■ Nesign.: Loutkové divadlo, Boleslavan 27. 4. 1866; nesign.: Lašťovkovo české loutkové divadlo, Posel z Prahy 18. 12. 1869; Národní listy 13. 7. 1877 [nekrolog]; J. Veselý: O plakátech českých loutkářův, Osvěta 41, 1911, s. 828–840; K. Šípek: Vzpomínka na L., Český loutkář 1, 1912, s. 29–32; J. Tykač: Loutkář L., tamtéž, s. 126–128; F. Homolka: Veršíčky loutkáře L. na „zlé časy“, Loutkář 1, 1917, s. 12; J. Veselý: Loutkář J. N. L. a jeho Faust, Osvěta 49, 1919, s. 52–57, 100–107, 177–185, 233–241 + Z literární pozůstalosti loutkáře J. L., Loutkář 5, 1920/21, s. 14n., 38n., 93–96; J. Bartoš: Husitská tematika u lidových loutkářů, in J. Bartoš, J. Malík: Materiály k dějinám československého loutkářství, 1955, s. 3–19 + Loutkářská kronika, 1963, s. 184–191; J. Malík: Úsměvy dřevěné Thalie, 1965, s. 45–48; M. Česal: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou, Československý loutkář 38, 1988, s. 266n.; A. Dubská: Kopecký a L. a jejich světy, Loutkář 47, 1997, s. 201–203 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 120–128; F. Černý: Divadelní život v Jaroměři v le tech 1819–1918, 2003, s. 335n.; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 79.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 564–565
