V matrice zapsán Anton Lakron. – Pocházel ze známé loutkářské rodiny. Podle rodinné legendy byl zakladatelem rodu francouzský plukovník La Gron, který se v 17. stol. usadil v Čechách jako majitel velkostatku Čestice (u Volyně) a jehož syn údajně studoval v Praze, později se stal hercem kočovné společnosti a nakonec loutkářem. Pravděpodobně byl však patriarchou komediant F. Lakron, připomínaný v úředních záznamech v devadesátých letech 18. stol. L. byl synem loutkáře J. Lakrona pocházejícího z Dřešína (u Volyně). Rovněž L. synové Josef a František se věnovali loutkovému divadlu, dcera Božena se provdala za loutkáře T. Dubského, Josefina za majitele cirkusu a pozdějšího loutkáře J. Vávru, dcera Marie (1896–1934) si vzala A. Kopeckého (1892–1953) a významně se podílela na jeho loutkářské činnosti.
L. začínal jako artista v cirkuse F. Vinického, s nímž procestoval Čechy, Moravu i část Rakouska. U Vinického se také začal věnovat loutkovému divadlu. Po skončení vojenské služby se oženil s Annou Kludskou (*1854), dcerou pošumavského loutkáře J. Kludského. Za společné úspory se osamostatnil. Soubor základních dekorací mu zhotovil malíř kulis J. Boška z Vlachova Březí, loutky zřejmě M. Sichrovský. Kostýmy loutek, na jejichž nákladnosti si zvláště zakládal, šila manželka. První představení hrál v Netolicích. Působil převážně v jižních a západních Čechách. K jeho oblíbeným štacím patřily Strakonice, Písek, Volyně, Prachatice, Sušice, Horažďovice, Kašperské Hory a Klatovy. V prvních letech si v letních měsících vypomáhal provozováním kolotoče a houpaček, později hrál s loutkami celoročně. V zimě se obvykle usadil na několik měsíců v Písku, kde byl zvláště oblíben.
L. loutkářská činnost nesla typické rysy projevu jihočeských loutkářů, s nimiž byl většinou spřízněn. Vynikal v ovládání loutek, sám mluvil všechny role a stal se pověstný rázovitou mluvou lidových postav. Jeho repertoár, který znal zpaměti (neuměl číst), se skládal především ze starších tradičních loutkových her. Svá vystoupení zahajoval obvykle hrou Obležení města Sibína, velmi často uváděl Jenovefu, Silného muže Herkula a Posvícení v Hudlicích. Jeho verzi Fausta pocházející údajně z 18. stol., kterou získal od svého děda, publikoval J. Veselý. Z loutkových her, které vznikly v první polovině 19. stol. úpravou činoherních textů, uváděl Loupežníky na Chlumu, Loupežníka Belengarda, Roberta ďábla, často podle textových variant rodiny Kopeckých. V pozdějších letech s oblibou hrával Gallatovu komedii Rytíř Šnofonius a princezna Mordulina, avšak bez původního parodického zaměření. Mezi jihočeskými loutkáři byl oblíben a respektován, všeobecně se mu říkalo otec Lagron. Svým loutkářským projevem a zaujetím pro loutky silně ovlivnil dceru Marii a zetě A. Kopeckého, který se v první polovině 20. stol. stal reprezentantem tradičního loutkářství.
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, Čestice 13, matrika narozených Doubravice 1840–1884, fol. 15, obr. 16. Muzeum středního Pootaví, Strakonice: soubor L. loutek. ■ J. Veselý: Plakáty českých loutkářův, Osvěta 41, 1911, s. 828–840 + Johan doktor Faust starších českých loutkářův, 1911, s. 18–95 [otisk L. verze Fausta] + Z korespondence s lidovými loutkáři, Loutkář 1, 1917, s. 27; F. Prunar: O loutkářích v Klatovech, tamtéž 3, 1918/19, s. 80; J. Duchoň: Loutkové divadlo a já, Naše loutky 6, 1930/31, s. 85n. + Z mých vzpomínek na lidové loutkáře, tamtéž 7, 1931/32, s. 4, 18n. + Lidový loutkář A. L., tamtéž 10, 1934/35, s. 100n.; A. Kopecký: Mládí, život a práce v českém loutkářství Marie Kopecké, Jindř. Hradec 1935, s. 9–22; J. Bartoš: Tisky a rukopisy české loutkářské hry o Faustovi, Československý loutkář 19, 1959, s. 167 + Loutkářská kronika, 1963, s. 165; J. Fröhlich, J. Šilhanová: Loutky. Z historie loutkářství na Strakonicku, Strakonice 1984, s. 4; T. Dubský: Cesty, které nekončí, rkp., b. d., Městské muzeum Týn n. Vltavou.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 558–559