Křest. jm psal většinou ve formě Jozef. – Otec byl berním úředníkem, sourozenci Johana K. spisovatelkou, Karel K. univerzitním profesorem v oboru psychiatrie a Hanuš K., důstojník, později redaktor Národních listů, publikoval studie o dějinách válečnictví. K. byl od třinácti let žákem vojenských školních ústavů a jako důstojník pak působil u rakouského dělostřelectva (Uhry, Čechy, Bosna), naposledy v hodnosti nadporučíka. Za služebního pobytu ve Vídni 1878–81 začal přispívat do listů J. S. Skrejšovského Parlamentär (fejetony) a Tribüne (divadelní referáty). Po ukončení vojenské kariéry se stal 1883 spolupracovníkem Národních listů, od 1884 členem jejich redakce. Působil jako stálý referent pro činohru (do 1910, šifra Š. a její varianty), fejetonista (většinou šifra ß) a redaktor fejetonní, přechodně i literární a kulturní rubriky. Jeho fejetony (výběr z nich vydal 1894–1905 v několika knížkách) usilovaly sice o rozmarný causeristický projev, ale klonily se spíš k poloze racionální úvahy. Jejich příznačnými tématy, pojednávanými v idealizujícím nacionalistickém, postupně stále konzervativnějším duchu, byly společenská morálka, národní čest, slovanství, slovanská politika apod., dále pak poznatky a dojmy z četných cest po evropských zemích. Po odchodu na odpočinek 1917 psal amatérské toponomastické úvahy vycházející z romantických představ o pravěkém rozšíření Slovanstva po Evropě.
Divadelní kritice a publicistice se věnoval od počátku osmdesátých let. Jako činoherní referent Národních listů (1883–1917, referát převzal po J. Nerudovi) byl zejména v osmdesátých a devadesátých letech uznáván pro rozhled po soudobém divadelnictví a snahu po nepředpojatém objektivním soudu. V té době byl i členem různých porot pro divadelní a dramatické ceny a přispíval do dalších periodik (Divadelní listy, 1881, pseud. René; Květy, 1883–93; Osvěta, 1884; Světozor, 1894).
K. schopnost výstižně popsat konkrétní inscenaci i hercův výkon činí z jeho kritik cenný materiál pro dějiny českého divadla. Sledoval dobové snahy o realismus a ve svých referátech (hlavně o premiérách ND) nadhodil některé umělecké problémy, plynoucí z tohoto směru pro drama a divadlo (proměna dramatického konfliktu a nové pojetí dramatičnosti, popisný detail a stylizace v hereckém projevu aj.), seznamoval se Zolovým naturalismem a vracel se k úvahám o přínosu H. Ibsena do divadelního vývoje. Poznání jevištní praxe Meiningenských ovlivnilo jeho názory na úlohu režiséra jako tvůrce jednoty inscenace, podnětné byly i postřehy o funkci hudební složky v činohře. Mnoho pozornosti věnoval širším společenským otázkám českého divadla (zasáhl např. do polemik okolo pohostinského vystoupení M. Pospíšilové a uvedení Hebbela v ND) a rozšíření divácké obce (1893 patřil k iniciátorům lidových představení v ND), opakovaně se vyslovoval pro zřízení druhé činoherní scény v Praze. 1898 stál u zrodu Divadla na výstavě (Uranie), které bylo prvním pokusem o uskutečnění myšlenky druhé pražské činohry. Jako člen jeho organizačního výboru spoluutvářel dramaturgii této scény. Výběr z kritik a článků o divadle uveřejnil knižně 1900 (Scéna za scénou, z let 1883–98) a 1905 (Časy letí, z let 1899–1904).
Pseudonymy a šifry
Astyanax, Lukeš, René, Svézor, Zevloun (do 1907); Jozef K., Š., š., š, -š-, -š, ß.
Teatralia
Slovo o dramatickém přednesu, Osvěta 14, 1884, s. 262–270; Listy o divadle I–IX, Květy 6, 1884, d. 1, s. 116–119, 243–248, 363–367, 490–496, 612–619, 743–748, d. 2, s. 105–112, 363–367, 622–627; Naturalism na divadle. Ze Zolových kritik podává J. K., Divadelní listy 5, 1884, s. 159, 170, 172, 190n., 203–208, 214–216; Něco o Ibsenovi, Květy 11, 1889, d. 1, s. 604–612. ■ Scéna za scénou, 1900 [šifra Š.]; Časy letí, 1905 [oddíl Z divadla, šifra ß].
Prameny a literatura
Nemo [K. B. Mádl], ref. Scéna za scénou, Zlatá Praha 17, 1899/1900, s. 491●; nekrology: Národní osvobození 13. 8. 1928; Národní listy 13. 8. 1928; B., Lidové noviny 13. 8. 1928; amp. [A. M. Píša], Právo lidu 14. 8. 1928; K. [F. V. Krejčí], tamtéž 15. 8. 1928●; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 113, 115; DČD III ■ LČL, Otto, Otto-dod
Vznik: 2015
Zdroj:Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 535–536
