Psán též Kruchina, ze Švanberka, Josef F. J. Krušina ze Švamberka. – Podle rodové tradice se hlásil k potomkům zchudlé větve českého šlechtického rodu pánů ze Švamberka. Otec Josef K., nadporučík dragounského pluku knížete Windischgrätze přidělený k posádce v Lysé n. Labem, opustil vojenskou službu, aby se mohl oženit s dcerou tamního lékaře Annou Špachtovou. Prvorozený K. byl spolu se čtyřmi mladšími bratry vychováván česky. Po přestěhování do Prahy 1872, kde otec získal místo úředníka pojišťovny, nastoupil na reálku v Ječné ul. Se spolužáky J. Ladeckým a J. L. Kubínem založil literární spolek Vítězslav Hálek a vydával studentský časopis. Určující vliv měl na K. prof. F. Bílý, patron jeho prvních literárních pokusů a dlouholetý rádce. Po dokončení reálky 1879 absolvoval čtvrtý ročník učitelského ústavu (mat. 1880), materiální poměry mu nedovolily pokračovat ve studiu jazyků. Působil jako zatímní podučitel nejprve v Jirkově u Železného Brodu, po čtyřměsíčním intermezzu u státní dráhy v Praze v nedalekých Loučkách (1884–90) a od 1890 v Třeboradicích (dnes část Prahy). 1893 byl jmenován učitelem v Ďáblicích, kde se 1895 oženil s dcerou obchodníka Růženou Olbřichovou. V manželství se narodily tři dcery, první zemřela. Od 1902 žila rodina na Žižkově, kde K. získal učitelské místo v obecné škole. Posledních deset let života byl stravován tuberkulózou, jíž podlehl. Byl pochován na Olšanských hřbitovech.
K. se uplatnil především jako prozaik. Psal realistické a naturalistické povídky, črty a obrázky z podkrkonošského Pojizeří, středočeského venkova a ze života pražských maloměstských vrstev. Jeho prózy pro mládež (soubor povídek Z prvních potyček aj.) náleží v české literatuře k prvním zdařilým pokusům o nesentimentální realistické zachycení dětského světa. Programově se hlásil k realismu a naturalismu i v teoretické studii Dialekt v beletrii (Literární listy 11, 1890, s. 47n.), v níž proklamoval neidealizující literaturu, plně využívající odpozorovaných a psychologicky věrohodných charakterizačních detailů. Podhorským prostředím se zabýval také v etnografických sondách zveřejňovaných časopisecky, k nimž se řadí i stať V české Ammergavě o provozování lidové velikonoční hry Umučení Páně v Lastiboři (dnes Vlastiboř, u Železného Brodu).
Divadlu se věnoval jako ochotnický herec a režisér. Napsal jediné drama Miss Fanchetta (podle vlastní povídky Postní romantika, Česká Thalia 2, 1888), které je situováno do pojizerské rodiny kočovného kejklíře a důsledným determinismem tragického osudu hlavní hrdinky Františky se hlásí k naturalismu. Pětiaktová hra se na scéně zřejmě neobjevila. 1887 jej vyzval Ladecký k napsání společného dramatu, K. dodal název, námět, charakteristiku postav i podrobnou osnovu (Říhové; inspirováno skutečným soudním sporem dvou bratrů), dále zamýšlená hra nedospěla.
Nejvýznamnějším K. divadelním počinem je dialektický překlad naturalistického dramatu G. Hauptmanna Tkalci, v němž pro jazykovou charakterizaci postav užil podkrkonošského nářečí a autentického tkalcovského slangu, který studoval v Jilemnici. K uvedení překladu došlo až po několika letech, neboť cenzura v Rakousku-Uhersku zakazovala hru, reflektující sociální problematiku proletariátu. Poprvé byl proveden 1903 dramatickým odborem sociální demokracie v Pardubicích, na profesionální scéně 1904 (Švandovo divadlo na Smíchově, odpolední představení pro dělnictvo), následovala uvedení v ND v Brně a MD v Plzni.
Pseudonymy, šifry
-f, -a, -g., J. K.
Hra
Miss Fanchetta, t. in Česká Thalia 5, 1891, s. 2–4, 15–17, 27–29, 37–39, 51–53, 65–67, 73–76.
Překlad
G. Hauptmann: Tkalci, t. in Thalia 2, 1897, s. 105 až 112, 121–129, 137n., 150–157, 161n., kn. 1898, ochotn. Pardubice 1903, Janovského spol. Olomouc 1903, Švandovo div. 1904.
Teatralia
V české Ammergavě, Česká Thalia 1, 1887, s. 61 až 63.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, nezpracováno; osobní fond J. Ladeckého [koncept hry Říhové a opis části lastibořského Umučení], inventář → E. Bílková, 1966. ■ J. K. ze Š.: Z rodinné kroniky Švamberské, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 7, [1899], s. 69–77; nesign.: Prvé představení Hauptmannových Tkalců v Praze, Právo lidu 5. 5. 1904●; k padesátinám: -ř., Máj 7, 1908/09, s. 506; Č. [V. Červinka], Zlatá Praha 26, 1908/ /09, s. 515; -n-, Zvon 9, 1908/09, s. 636 ●; nekrology: -i-, Topičův sborník 1, 1913/14, s. 543; Č. [V. Červenka], Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 478n.; Máj 12, 1913/14, s. 451; -n-, Zvon 14, 1913/14, s. 588; Vlasť 30, 1913/14, s. 930; F. V. Vykoukal, Osvěta 44, 1914, s. 871●; V. F. Suk: J. K. ze Š., Úhor 5, 1915, s. 1n.; I. Herrmann: O šlechtický erb a jméno, Topičův sborník 10, 1922/23, s. 11–16 → O živých, o mrtvých. Kniha drobných vzpomínek II, 1928; V. Daníček: K. ze Š., Semily 1957; fč. [F. Čer ný]: Tkalci na českém divadle, in G. Hauptmann: Tkalci, [Jaroměř 1958], nestr.; J. Voráček: Česká literatura pro mládež, 1971, s. 16, 66, 68–70, 73, 76, 80n. → O. Chaloupka, J. Voráček: Kontury české literatury pro mládež, 1979; DČD III ■ LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 525–527