Syn loutkáře Matěje K. Od dětských let jezdil společně s otcem s loutkovým divadlem, školu navštěvoval dost nepravidelně. 1831 se začal učit v Miroticích hrnčířství, avšak nevyučil se a stal se otcovým pomocníkem. 1840 se oženil s Alžbětou Polesnou z Mirotic, kde do 1856 převážně bydlel (podle otcova bydliště od 1836 příslušel do pošumavského Přečína). V úředních dokumentech byl již 1838 označen jako marionetář, loutkářskou licenci získal pravděpodobně až 1840. 1843 pomáhal mirotickým ochotníkům s přípravou hry Štěkavec (Eckert, ú. Štěpánek). Na výzvu nakladatele J. R. Vilímka začal 1860 sepisovat hry z otcova repertoáru, které byly publikovány v úpravách E. Justa, H. Přerhofa a J. R. Vilímka v příloze Besedníka, posléze knižně (Komedie a hry Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava). Spíše než o hry Matěje K. šlo patrně o hry z K. vlastního repertoáru; vyšlo jich celkem jedenašedesát. Při několika nehodách pozbyl majetek a poslední léta žil v bídě (žádal o výpomoc Měšťanskou besedu ve Strakonicích a podpůrný spolek Svatobor). Po jeho smrti převzala loutkářskou živnost vdova, později dcera Arnošta K.-Kriegerová, která zdědila jeho divadlo a celý fundus. Loutkovému divadlu se věnoval i syn Jindřich.
Jako loutkář působil K. převážněna Strakonicku, Sušicku, Volyňsku, Soběslavsku a Vimpersku, v šedesátých letech zajížděl příležitostně i do vzdálenějších okresů. O úrovni jeho loutkářské činnosti nejsou hodnověrné zprávy; na základě chatrného pravopisu a stylu jeho žádosti Svatoboru se o ní loutkářští historikové dlouho vyjadřovali skepticky. Tento názor však zpochybňuje K. inzerce v německém tisku 1847, oznamující loutková představení her Kotzebuových a Štěpánkových a produkce v němčině a češtině. Jako jediný český loutkář té doby svá představení anoncoval. Několik měsíců po otcově smrti vyhlašoval, že v Plzni bude hrát „s novými, mnohem většími loutkami než dříve“. Podle dcery Arnošty to měly být marionety zděděné po otci, ale možná šlo o loutky z dílny známého mirotického řezbáře M. Sichrovského, který řezal loutky i pro ostatní syny Matěje K.
K. patřil k prvním loutkářům rodové dynastie, kteří využívali narůstající popularity zemřelého otce. Vydání her z údajného otcova repertoáru mělo problematickou dokumentární hodnotu, avšak vyvolalo zájem o loutkové divadlo a podnítilo snahy některých loutkářů, zejména Maiznerových, zaznamenat a zachovat vlastní, často velmi staré verze loutkových her.
Hry
Komedie a hry Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava, 1862.
Prameny a literatura
Pilsner Anzeiger 21. 11. 1847; Lumír 10, 1862, s. 285n. [úmrtí]; J. Veselý: Život, dílo a rod Matěje Kopeckého, Loutkář 14, 1927/28, s. 28–31; J. Volf: V. K., tamtéž, s. 48–53; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, Čes. Budějovice 1960, s. 159–171; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 129, 117–221; A. Dubská: Poznámka ke Komediím a hrám Matěje Kopeckého, Loutkář 45, 1995, s. 28n. + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 104–106.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 476–477
