V matrice zapsán Mathias Josephus. Ve starší literatuře jsou mylně uváděny rok a místo narození (1762 Strážovice). – Narodil se asi v komediantském voze svého otce, kočovného komedianta a loutkáře Jana K., během jeho putování po východních Čechách, poblíž obce Libčany, krátce předtím, než ji při selské rebelii obsadili vzbouřenci. O K. dětství nejsou žádné zprávy. Pravděpodobně jezdil s rodiči po venkově a získal jen nepatrné vzdělání. 1788 se otec usídlil ve Strážovicích na Blatensku, 1791 zakoupil chalupu v Lažanech v tehdejším Prácheňském kraji a K. se stal lažanským poddaným. 1795 se oženil s Rosalií Holzäpfelovou, dcerou kramáře a pláteníka z Mirotic, kde měl pak povětšině trvalý pobyt. Koupí a zpětným prodejem poloviny tchánova domu získal 1797 propouštěcí dekret z lažanského panství a krátkodobě i statut měšťana. Tehdy se živil jako kramář a příležitostně hrál s loutkami využívaje zkušeností, které nabyl jako otcův pomocník. První loutkářské povolení obdržel 1797, platilo na dobu šesti měsíců pro Prácheňský kraj. 1798 se stal vojákem, s píseckým pěším plukem se účastnil protinapoleonských bojů, byl dvakrát raněn. Po propuštění z vojska (mezi 1806–09) se živil jako kramář, cestář, nádeník, hodinář a správce státní silnice. Loutkovému divadlu se začal soustavně věnovat po 1818 (nikoli 1811 po požáru Mirotic, při němž podle tradované fámy přišel o dům a veškerý majetek, a proto se rozhodl živit se loutkovým divadlem; podle archivních dokumentů žádný dům tehdy nevlastnil ani nebydlel v místech postižených ohněm). Žádosti o licenci mu byly několikrát zamítnuty, ale 1819 jej výnos krajského úřadu v Písku, zakazující hrát loutkové divadlo a přikazující rychtářům loutkáře zadržet a postrkem poslat dále, ze zákazu výslovně, neznámo však proč, vyjmul („jedině Matěji Kopeckému ze zvláštního ohledu bylo dovoleno hry loutkami jen ve zdejším kraji provozovat“). 1820 obdržel guberniální povolení pro „mechanická představení“, z jiných dokumentů je zřejmé, že šlo o hru s marionetami; 1826 byly jeho produkce již označeny jako „kumšty s marionetami“. Poté získával povolení každoročně, vyjma 1827. Oblast jeho působení se postupně rozšiřovala, 1826 již zahrnovala kraje Prácheňský, Klatovský, Budějovický, Berounský a Táborský, ve třicátých letech celé Čechy s výjimkou Prahy a lázeňských měst. Když mu byla 1835 licence omezena na jižní Čechy, odvolal se k císařské kanceláři ve Vídni a protestu bylo vyhověno. Konkrétní místa jeho vystoupení povětšině nejsou známa, doložena jsou jen v Písku (1822 a 1835) a na zámku Hluboká (1826), kam byl pozván bavit zámecké hosty. Podle vzpomínek J. V. Friče K. provedl 1844 v Náchodě hru Faust, není však vyloučeno, že to byl některý ze synů. 1836 se přestěhoval do Přečína (Vacov-P.) na Šumavě, aby uchránil syna Václava od vojenského odvodu. 1847 se vzdal loutkářského povolení ve prospěch J. Tomáška, který se zavázal poskytnout mu zaopatření. Přesto hrál s loutkami dále, naposledy v Kolodějích, kde náhle zemřel. Pochován je v Týně n. Vltavou.
Z jeho čtrnácti dětí se pouze šest dožilo dospělosti. Synové začínali s loutkovým divadlem jako K. pomocníci a postupně se osamostatňovali: 1829 Jan (1804–1852), 1833 Josef (1807–1856), začátkem čtyřicátých let Václav (1815–1871) a 1844 Antonín (1821–1885). Rodinná tradice pokračovala nepřetržitě, loutkovému divadlu se věnuje již osmá generace potomků.
K. činnost spadala do období vrcholícího národního obrození, kdy v českých zemích působil již značný počet loutkářů. Přímých zpráv o loutkovém divadle je však minimálně, neboť obrozenské kruhy mu nevěnovaly pozornost. K. život a sociální poměry jsou zmapovány relativně zevrubně, avšak o rázu a ohlasu jeho produkcí si lze utvořit jen rámcovou představu. Podle dobového úzu vodil sám všechny loutky, jen příležitostně mu pomáhali členové rodiny, a sám mluvil za všechny postavy, což ovlivnilo expresivní styl jeho hlasového projevu. Výtvarným charakterem loutek, scény a inscenačním stylem vycházel ze stále živých barokních tradic marionetového divadla. Jako většina tehdejších loutkářů rozšiřoval původní barokní repertoár o hry kopírující dobovou činoherní dramaturgii (frašky, hry rytířsko-loupežnické, vlastenecko-historické ad.). Žádné rukopisy her, které uváděl, se nedochovaly. Hodnověrně jsou známy pouze dva tituly: Hineg und Frau (doloženo německojazyčnou cedulí z Písku 1822, ohlašující provedení v českém jazyce; pravděpodobně šlo o hru nezjištěného autora Nebožka paní aneb Tři ženichové a jedna nevěsta přeloženou J. N. Štěpánkem) a Der Student von Mailand (nedatovaná tištěná cedule). Nepřímo lze na K. repertoár usuzovat z dvoudílného knižního souboru jednašedesáti her (Komedie a hry Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava, 1862). Jejich autentičnost je však pochybná (Václav K. se snažil sepsat co nejvíce textů, redaktoři Vilímkova nakladatelství je upravovali). Lze předpokládat, že K. uváděl hlavně hry z první části tohoto vydání (mj. Doktor Faust, Don Šajn, Pan Franc ze zámku, Oldřich a Božena aneb Posvícení v Hudlicích, Herkules, Žid Siloch, Turecké pomezí, Horia a Gloska, Bezhlavý rytíř), které tvořily kmenové jádro dobového loutkářského repertoáru a hráli je v podstatě všichni kočovní marionetáři. Autorství některých her (např. Pana France ze zámku) připisované K. nebylo prokázáno, nepotvrdily se ani domněnky, že pro něho psali obrozenečtí spisovatelé J. Dobrovský, V. Thám a J. Hýbl.
Na rozdíl od naprosté většiny kočovných marionetářů, pro něž bylo loutkové divadlo v prvé řadě zdrojem obživy, si K. zřejmě uvědomoval možnosti jeho společenského působení. Již 1827 v žádosti o licenci deklaroval snahu být svým uměním „lidem užitečný a jejich těžký život jim veselostí ulehčovat“. I když je nepravděpodobné, že se znal s Thámem a Dobrovským, jak prohlašoval, a je známo, že příležitostně hrál i německy, což popíral, zdá se, že se ztotožňoval s dobovými vlasteneckými ideály. Podle tradovaného rodinného podání jej v tomto duchu ovlivnil vlastenecký kněz a spisovatel J. V. Kamarýt působící na Táborsku.
Ke vzrůstu K. posmrtné popularity od druhé poloviny 19. stol. přispělo vydání Komedií a her, jejich následné edice a řada kreseb M. Alše (loutkářské výjevy s K., fiktivní portrét). Smyšlenkami opředený život a zveličený význam K. působení vytvořily legendu, která vstoupila do obecného povědomí a přežívá dodnes, přestože nacionálně a ideologicky účelové prezentace K. jako „patriarchy českého loutkářství“ a „národního buditele“ byly od poloviny 20. stol. kriticky revidovány. Matějovská legenda, která v období zjitřených vlasteneckých nálad souzněla s narůstajícím zájmem o národní obrození, však působila na české loutkářství, obracela k němu pozornost veřejnosti a pozvedala sebevědomí lidových loutkářů, především K. vnuků a pravnuků, kteří se snažili dostát pověsti svého předka.
Prameny a literatura
SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 88-3 Libčany, matrika narozených 1767–1786, fol. 110. SOA Třeboň: Sbírka matrik, Týn n. Vlt. 33, matrika zemřelých 1847–1862, fol. 300, obr. 267. ■ K. Roth: Čeští marionetáři, Lumír 1, 1851, s. 1094, 1121; A. Waldau: Böhmische Naturdichter, 1860, s. 428–431; E. Just: M. K., in Komedie a hry M. K. dle sepsání syna Václava I, 1862, s. 3–7; J. V. Frič: Paměti, 1885, s. 259; Q. M. Vyskočil: Loutkář buditel, Lumír 35, 1906/07, s. 366–369; nesign.: Nejstarší české loutkové divadélko po M. K., Národní obzor 28. 3. 1908; J. Veselý: Po stopách Komedií a her M. K., Národní listy 3. 7. 1927 + Život, dílo a rod M. K., Loutkář 14, 1927/28, s. 26–41; L. Kuna: Kaladý, poslední štace M. K., tamtéž, s. 41–48; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 58–62; L. Novák: M. K., 1946; B. Fišer: M. K., žebrák-bohatýr, 1946; Sborník k jubilejním oslavám M. K., 1947; J. Malík: K jubileu M. K., Loutková scéna 4, 1947/48, s. 130n.; J. Bartoš: Komedie a hry M. K., Český lid 3 (35), 1948, s. 164–173, 253–263 + M. K. a jeho repertoár, Divadlo 1, 1949/50, s. 680, 685 až 687, 787–789; J. Malík: V duchu M. K., tamtéž, s. 162–164 + M. K., loutkář buditel (1775–1847), 1952; J. Toman: Mirotická léta loutkáře M. K., Jihočeský sborník historický 24, 1955, s. 16–21 + M. K. a jeho rod, Čes. Budějovice 1960 [s doslovem J. Malíka]; E. Vodičková: Repertoár M. K. a dnešek, Československý loutkář 5, 1955, s. 27n.; Vondráček I; V. Hašek: M. K. v zámeckém divadle na Hluboké, Jihočeský sborník historický 26, 1957, s. 65n.; J. Bartoš: Divadelní repertoár loutkářského rodu Kopeckých, in J. Bartoš, F. [spr. J.] Malík: Materiály k dějinám čs. loutkářství II, 1957, s. 3–43; J. Toman: M. K. a jeho rod, Čes. Budějovice 1960; J. B. [Bartoš]: Nad divadelním oznámením M. K., Československý loutkář 11, 1961, s. 262 + Sto let Komedií a her M. K., tamtéž 12, 1962, s. 244 + Loutkářská kronika, 1963, s. 122–127; J. Malík: M. K. Legenda a skutečnost, 1969; DČD II; M. Česal: M. K. a dnešek, Československý loutkář 25, 1975, s. 27; B. Hoffmann: M. K. – pravda a legenda, Český jazyk a literatura 26, 1975/76, s. 60–64; H. Jurkowski: Dzieje teatru lalek. Od romantyzmu do wielkiej reformy teatru, Warszawa 1976, s. 78–86; M. Česal: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou, Československý loutkář 38, 1988, s. 232n., 258–260; D. a J. Blümlovi: M. K., Týn n. Vl. 1997; A. Dubská: K. a Lašťovka a jejich světy, Loutkář 47, 1997, s. 201–203 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 98–107; B. Hoffmann: Od komediantského vozu k Národnímu divadlu aneb Miroticko v dějinách českého divadla, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 193–197. ■ SDČ [otec Jan K.], LČL, Otto, Rieger, ThL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 474–476
