V literatuře uváděn též jako Antonín K. st. – Pocházel z rozvětveného loutkářského rodu.
Jeho pradědem byl Matěj K., dědem nejstarší Matějův syn Jan (1804–1852), otcem Tomáš K. (1825–1894). Matka Josefa pocházela z rodiny populárních jihočeských loutkářů Dubských. Loutkovému divadlu se věnovali i mladší bratři Jan a Karel (1876–1953). K. si našel manželku z loutkářské rodiny, Julii Finkovou (1862 až 1927). Z jejich šestnácti dětí se dožilo dospělosti pouze pět. K. zpočátku působil v jižních a středních Čechách, často zajížděl do Příbrami a okolí. Při vystoupení v Nové Huti na Berounsku 1892 zaujal malíře F. Ženíška, který jej pak portrétoval. Později se krajem K. působení stalo Podkrkonoší, a zejména Náchodsko. Zakoupil domek v Horním Jelení a požíval zde pověsti váženého občana a vzorného otce rodiny. Od podzimu do jara se vydával na cesty s loutkovým divadlem, v létě provozoval houpačky. 1910 se ujal osiřelého synovce Matěje K. (1893–1946), který u něho získal loutkářské zkušenosti a 1919 se oženil s K. dcerou Zdeňkou, posléze se stal význačným loutkářem.
K. byl znám svým vlastenectvím, sociálním a národnostním cítěním. Výtěžek představení často věnoval na charitativní účely, např. ve prospěch Matice školské, ND v Brně apod. Vystupoval téměř do posledních dnů svého života, ač těžce nemocen rozedmou plic. Naposledy hrál Kolárovu úpravu Halmovy hry Griselda. O K. obliběna Náchodsku svědčí projev starosty Sokola ve Vamberku nad jeho rakví. Z K. potomků loutkařila dcera A. Kiliánová-K. a její děti, které pod vedením svého sourozence F. Kiliána-K. provozovaly divadlo zvané Loutkářská pětka až do konce 2. světové války.
K. pomáhal pravděpodobně od dětství otci s loutkovým divadlem a nabyl potřebné profesní zkušenosti. Vlastní licenci obdržel 1878 a v krátké době si získal pověst vzorného loutkáře. Podle Ženíška byl velmi inteligentním a sečtělým mužem, který se těšil oblibě nejširších lidových vrstev a byl zván i k vystoupení na šlechtických zámcích (mj. ke knížeti R. Thurn-Taxisovi či ke K. Metternichovi). Hrál s loutkami mirotického řezbáře M. Sichrovského, dekorace mu maloval J. Vysekal z Kutné Hory, později E. Zeman z Hronova. Jeho inscenační styl vycházel z tradic českého marionetového divadla. Sám mluvil za všechny vystupující postavy, a i když měl v zákulisí řadu pomocníků z členů své rodiny, kteří mu loutky či rekvizity podávali, vodil všechny loutky. Jako vodič dosáhl údajně mistrné dovednosti. Na doporučení F. Ženíška byl pozván k vystoupením na Národopisné výstavě českoslovanské 1895 (původně se počítalo s jeho stařičkou pratetou A. Kopeckou, nebo s F. Landgrafem). Po celou dobu trvání reprezentativní přehlídky české lidové kultury (25. 5. – 23. 10.) hrál dvakrát denně, odpoledne pro děti, večer pro dospělé, celkem na tři sta představení. Zahájil hrou J. N. Lašťovky Jan Žižka na hradu Rabí. Na repertoáru měl kolem pětatřiceti kusů, z nichž většina patřila k tradičním hrám dynastie Kopeckých (Doktor Faust, Silný muž Herkules, Horia a Gloska nebo Povstání srbských zemanů, Dobrodružství Čecha neboli Mluvárna, Don Žán, Pan Franc ze zámku, Turecké pomezí, Veselý švec, Loupež níci na Bělehradě ad.). Uváděl též loutkářské úpravy české klasiky, mj. Tylova Slepého mládence, Tvrdohlavou ženu a Paličovu dceru, Klicperovy hry Kytka, Jan za chrta dán, I dobré jitro (pod názvem Starý vdovec v pasti), Štěpánkovo zpracování Cunových Loupežníků na Chlumu, Lešetínského kováře podle S. Čecha. Ke K. oblíbeným titulům patřila loutkářská verze Weberovy opery Čarostřelec, hrál i Hrad loupežnický v Sardinii podle libreta M. Stegmayera ke zpěvohře J. J. Röslera, přeloženého J. K. Chmelenským. Představení zakončoval populárními dohrami trikových loutek. Jeho České divadlo s loutkami, na výstavě umístěné na návsi českoslovanské dědiny, se stalo populární atrakcí (tradiční hru Posvícení v Hudlicích a v Praze shlédl při návštěvě výstavy i arcivévoda Karel Ludvík Habsburský). Přitažlivost K. produkcí zvýšilo i narození syna Matěje přímo ve výstavním areálu; ve prospěch novorozence uspořádal za vydatné podpory tisku, který vítal dalšího nositele jména legendárního loutkáře, tři představení. Působení na výstavě představilo K. jako reprezentanta mladší generace českých lidových loutkářů, hrdě se hlásícího k rodinné tradici, kterou udržoval repertoárem i inscenačním stylem a zároveň ji rozvíjel v souladu s novými, zvláště jazykovými požadavky. Na kritické výhrady k přemíře germanismů a nesprávné češtině v tradičních loutkových hrách reagoval zvýšeným úsilím o jazykovou čistotu. Uváděl i nové hry (např. Pád po Bílé hoře, Falešný setník z Kopníku, Obžínky v Zámělí aneb Karel a Blanka u Potštejna), jimiž chtěl oslovit dospělé diváky. V druhé polovině devadesátých let často hrával hry s náměty z české historie, povětšině šlo o úpravy činoher (anon.: Husitská nevěsta aneb Poslední táborita; Tyl: Kutnohorští havíři; Lašťovka: Jan Žižka na hradu Rabí, Jiří Poděbradský, J. J. Kolár: Žižkova smrt).
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, 5 Bílá Hůrka, matrika narozených 1846–1883, s. 309, obr. 332. ■ Nesign.: Portrét pana A. K. od prof. F. Ženíška, Světozor 27, 1892/93, s. 276 [Ženíškova kresba s. 268]; nesign.: Loutkové divadlo, Národní listy 13. 6. 1895; nesign.: Loutkové divadlo na výstavní návsi, tamtéž 17. 8. 1895; š. [J. Kuffner]: Kronika, tamtéž 10. 10. 1895; L. Novák: Loutkové divadlo, [1906], s. 59–62; nesign.: O hrách, kulisách i loutkách, Český loutkář 1, 1912, s. 148; nesign.: Nad rakví A. K., Loutkář 4, 1919/20, s. 70n.; J. Veselý: Rodokmen Kopeckých, tamtéž 14, 1927/28, příl. 2–3; O. Zemek: Loutkáři v míru i v odboji. Z osudů rodu Kopeckých, Brno 1929, s. 68–80; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, Čes. Budějovice 1960, s. 191n.; J. Bartoš: Divadelní repertoár loutkářského rodu Kopeckých, in J. Bartoš, F. [spr. J.] Malík: Materiály k dějinám čs. loutkářství II, 1957, s. 9 + Loutkářská kronika, 1963, s. 227–229, 231, 246, 249; L. Sochorová: Výstava jako divadlo a divadlo na výstavě, in S. Brouček, J. Pagáč, L. Sochorová, I. Štěpánová: Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895, 1996, s. 145n. [mylně uváděn jako vnuk Matěje K.]; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 138n.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 471–472
