Křtěn Johann Baptist Wenzel. Psán též Kaucký, Koucký, Kautsky, Kautzky, Koutzky. Data narození a úmrtí v dobovém tisku 13. 9. 1827 a 3. 9. 1896. – Otec, pražský měšťan, byl krejčovským mistrem. K. studoval na pražské akademii 1844–50 figurální malbu u Ch. Rubena a od 1847 krajinomalbu u M. J. Haushofera. 1850 absolvoval kurs u J. W. Schirmera na malířské akademii v Düsseldorfu. Již jeho raná krajinářská tvorba námětově čerpající z jižních Čech a z pražských motivů (např. Pohled na Hradčany za jitra) byla uznale přijímána odbornými kruhy. K. však slibnou malířskou kariéru počátkem šedesátých let definitivně opustil a cele se věnoval divadlu, k němuž tíhl od studentských let. Patrně již tehdy hrával s ochotníky česko-německého Švestkova divadla v bývalém klášteře u sv. Mikuláše na Starém Městě, pro něž pak s E. Heroldem vytvořil několik výprav. Poznal zde řadu budoucích osobností českého divadla (P. Švandu st., A. Čecha, K. Čecha, J. Strakatého, E. Peškovou, F. F. Šamberka) a také malíře StD P. A. Jaicha, s jehož herecky a literárně činnou dcerou Minnou (Wilhelmine Eleonora Anna, 11. 7. 1837 Štýrský Hradec – 1912 Berlín) se 1854 oženil. 1861 byl angažován do StD, pro něž pracoval již v padesátých letech. 1862–64 pracoval také pro nově otevřené PD, zemským divadelním malířem českým však jmenován nebyl. 1863 získal místo divadelního malíře ve vídeňské dvorní opeře, s níž externě spolupracoval od 1862. Ve Vídni založil s C. Brioschim 1864 dekorační ateliér, dalším společníkem se stal 1874 H. Burghardt. K. řídil podnik (od osmdesátých let prakticky samostatně) do 1892, kdy ho převzali synové Hans K. (1864 Vídeň – 1937 Vídeň), rovněž divadelní malíř, a Friedrich K. (*1857 Praha), divadelní technik, ve spojení s F. A. Rottonarou. Zemřel na zápal plic během pobytu v St. Gilgenu na Wolfgangsee. Nejstarší syn Karl (1854 Praha – 1938 Amsterdam) se věnoval politice; po názorovém rozchodu s B. Engelsem se stal hlavním ideologem německé sociální demokracie.
Ve StD je K. poprvé doložen 1854 (podíl na úpravě jeviště pro slavnostní projev na počest císaře Františka Josefa I. při jeho návštěvě Prahy 6. 6.). V následujících letech maloval pro stavovskou scénu na objednávku typové dekorace a dekorační prvky (např. 1859 gotické město, obrazárna, jižní krajina, skalní oblouk). Pro PD namaloval hlavní oponu (s motivy Pražského hradu, Staroměstského náměstí, Vyšehradu, Karlštejna, Řípu a Blaníku), mezi oponu, tři šerpy k oponě, dvě proscéniové stěny, portálové sufity a v hledišti nástropní alegorické malby v renesančním stylu. Byl spolutvůrcem základního fundu obecných dekorací (např. pokoj nádherný, pokoje měšťanské, krajina otevřená, síň, červený sál, středověké a gotické město, černý les, vesnice, selský neboli pachtovní dvůr, římský sál) a pro konkrétní inscenace zhotovil šestnáct individuálních dekorací. Ceněn byl obzvláště za technicky náročné výpravy s mnoha efekty a triky pro hry z exotického prostředí (Clairville – Vanderburch – Laurencin: Oslí kůže; anon.: Společnost Atlanticko-pacifická). Typové dekorace, které vytvořil pro PD, se staly součástí dekoračního fundu ND, 1886 je odkoupili divadelní ředitelé J. Pištěk a P. Švanda ze Semčic. Kontakty s divadly v českých zemích K. udržoval i po odchodu do Vídně. Vypravil několik inscenací v tehdy již zcela německém StD. Pro Nové české divadlo, letní scénu PD, vytvořil 1876 dekorace a oponu, účastnil se soutěže na výzdobu ND, v níž uspěl jen návrhem výtvarného řešení proscenia a zdobných částí portálu. Odmítnutou oponu s antickým výjevem (Apollon a devět Múz) nabídl ND v Brně, kde byla využívána několik desetiletí. Pro první působiště brněnského ND v Besedním domě navrhl jevištní zařízení a portálovou masku, do adaptované budovy na Veveří přispěl výzdobnými doplňky. Vídeňská firma, kterou založil, se záhy stala renomovaným výrobcem dekorací a zásobovala divadla po celé Evropě i v zámoří. Pražskému ND do dala pět desítek dekorací typových (např. antická ulice, řecký sál, románská síň, česká vesnice, tropický prales) a zhruba stejný počet dekorací individuálních, určených pro výpravné opery (Smetana: Libuše; Meyerbeer: Hugenoti; Dvořák: Dimitrij ad.), balety (např. Manzotti–Marenco: Excelsior), fantaskní férie, historická dramata (Vlček: Lipany; Kolár: Smiřičtí; Stroupežnický: Krištof Kolumbus ad.) či Shakespearovy hry. Ateliér veškerou svou dekorační produkci označoval jako společné dílo K., Burghardta a Brioschiho, nicméně autorství exteriérových dekorací českých a exotických krajin a typicky českých, případně slovanských interiérů lze s velkou pravděpodobností přisoudit K. Firma zásobovala dekoracemi i pražské německé divadlo, divadlu v Liberci dodala v roce jeho otevření 1883 fundus třiceti scén s množstvím doplňků, 1884 další dekorace dvou pokojů. Bohatým dekoračním fundem vybavila také nové městské divadlo v Karlových Varech (1886). Sám K. se podílel na výpravách divadel v Poděbradech (1861) a v Plzni (od šedesátých let), pro ochotnické divadlo v Žamberku namaloval oponu.
Jeho scénická tvorba vycházela zvláště na počátku z dobové romanticky orientované konvence. Postupně v ní vlivem historických a etnografických studií sílil zřetel k věrohodnějšímu znázornění prostředí, korespondující s nastupujícím stylem etnografického realismu, který se v K. dílech pojil s tendencí k velkolepé výpravnosti a efektnosti. K dalšímu vývoji scénografie přispěl K. důrazem na trojrozměrné, prostorové řešení scény, které dosahoval uplatněním různých prvků (praktikábly, můstky, schody, mobiliář). Jeho výpravy připravovaly nástup realistické iluzivní scénografie, jak ji rozvinul počátkem 20. stol. K. Štapfer v ND. Jako zakladatel a spolutvůrce předního dekoračního ateliéru, jehož produkce určovala podobu jevištní výpravy v prostoru rakousko-uherské monarchie a expandovala i za její hranice, přispíval K. k upevnění a do značné míry i k unifikaci soudobého divadla tzv. velkého stylu.
Výpravy činoher a her s hudbou
StD
Úprava scény pro slavnostní projev k návštěvě Františka Josefa I. a císařovny Alžběty (s T. Mössnerem a P. A. Jaichem), F. Raimund: Der Verschwender, i čes. Marnotratník (Skalnaté údolí s proměnou, Zahradní palác a výhled na romantickou krajinu, též Jaich) – 1854; J. W. Goethe: Faust – 1858; J. B. Zahlhaas: Maria Louise von Orleans (1. jedn.) – 1862; O. Feuillet: Montjoye (1. a 4. jedn., s C. Brioschim a T. Mössnerem) – 1864; J. W. Goethe: Faust, 2. díl – 1881.
PD
A. Decourcelle, Lambert-Thiboust: Obědvám s matkou (Nádherný pokoj), E. Augier: Škaredá sestra (Zahrada) – 1862; W. Shakespeare: Král Lear (4. jedn. Les) – 1863; E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské (Salon) – 1864; Clairville, E. Vanderburch, P. Laurencin: Oslí kůže (též C. Brioschi, Novom.) – 1866; A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci (B–B–K) – 1876; J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, Novom. – 1877; anon.: Mořem, vzduchem aneb Cesta za štěstím (B–B–K), NČD – 1878; anon. [M. Kautská, A. Pulda]: Společnost Atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř (B–B–K), NČD – 1879; J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v osmdesáti dnech – 1881.
MD Brno
G. Sand: Der Marquis von Villemer (B–B–K, Pokoj), J. Verne, A. Dennery: Die Reise um die Erde in achtzig Tagen (B–B–K) – 1875; M. Jókai: Der Goldmensch (B–B–K) – 1885.
MD Teplice
J. Verne, A. Dennery: Die Reise um die Erde in achtzig Tagen (B–B–K) – 1875; F. v. Suppé Die Reise nach dem Mond und unter’s Meer (B–B–K) – 1876.
ND
V. Vlček: Lipany (B–B–K), J. J. Kolár: Smiřičtí (B–B–K) – 1881; B. Adámek: Salomena (B––B–K, též R. Holzer), F. A. Šubert: Probuzenci (B–B–K, též bratři Brücknerové, R. Holzer) – 1883; W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské (B–B–K, též A. Quaglio), týž: Makbeth (B–B–K, též bratři Brücknerové, R. Holzer, A. Quaglio), P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den (B–B–K, též R. Holzer, A. Quaglio) – 1884; J. Vrchlický: Julian Apostata (B–B–K, též A. Quaglio), W. Shakespeare: Julius Caesar (B–B–K, též A. Quaglio) – 1885; L. Stroupežnický: Krištof Kolumbus (též R. Holzer, Alhambra s pohledem na Granadu, Přístav v Palosu, První pohled na americkou pevninu, Espaňola) – 1886; F. A. Šubert: Láska Raffaelova – 1888; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie (Palác) – 1891.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, JCH O13, matrika oddaných fary u sv. Jindřicha 1850–1863, fol. 108. Scénické návrhy v Archivu ND a NMd. NA: fond ZV 1791– 1873, kart. 1210 [písemná dokumentace, smlouvy apod.]. ■ Nesign.: Vlastenský malíř p. Koucký, Lumír 2, 1852, s. 1174; nesign.: Z umělecké výstavy, tamtéž 6, 1856, s. 548; Č.: Chvalně známý český malíř…, tamtéž 7, 1857, s. 1005; J. A. K.: Chvalně známý malíř…, tamtéž 8, 1858, s. 69; M. H.: Výborný malíř pan K., tamtéž, s. 980; Theateralmanach [Prag] 1861, s. 18; 1863, s. 18; J.: Prozatímní divadlo české, Lumír 12, 1862, s. 1124 [opona]; J. Neruda: Škaredá sestra, Hlas 3. 5. 1862 → České divadlo I, 1959 + České prozatímní divadlo, Hlas 19. 11. 1862 → České divadlo III, 1954; F. G.: Dekorační malíř p. K., Lumír 13, 1863, s. 69; J. Neruda: Společnost Atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř, Národní listy 13. 5. 1879 → České divadlo V, 1966●; nekrology: Národní politika 5. 9. 1896; Prager Tagblatt 5. 9. 1896; Dalibor 18, 1896, s. 306; F. X. Jiřík: Vývoj malířství českého ve století XIX., Dílo 6, 1908/09, s. 128; Z. Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, s. 137; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 308; Z. Wirth: Od Kotců k Národnímu divadlu, Umění 11, 1938, s. 219–236; J. Port: Národní divadlo – klenotnice českého výtvarného umění, Národní divadlo 29, 1953, č. 4, s. 20; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, passim; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 192; DČD III; E. Reitharová: Malířství, in Praha národního probuzení, 1980, s. 400; B. Srba: Der Bühnenbildner J. V. K. und seine Arbeit für die tschechische Bühne, SPFF BU 41–42, 1992/93, ř. H – hudebněvědná 27–28, s. 69–96 + Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862–1883, SPFF BU 49, 2000, ř. Q – teatrologická a filmologická 3, zvl. s. 14n., 32n., 39n.; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 31, 41, 70; DČVU III/1; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 94; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 188, 190, 193, 196, 199, 206, 208n., 213–215. ■ HD, Kosch, NDp, ÖBL, Otto, PBJ II, Thieme-Becker, Toman, Ulrich; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 422–425
