Otec byl obchodníkem s uhlím. Původ rodiny K. kladl do Holandska. Bratr Otakar K. (1878 až 1942) byl znalcem české barokní hudby, bratr Zdeněk K. (1880–1965) autorem umělecko-historických příruček. – Po absolvování gymnázia (1890) byl K. do 1896 zapsán na pražské právnické fakultě, studia nedokončil. Už 1894 se stal členem redakce staročeského listu Politik (pozdější název Union), kde uveřejňoval německy psané causerie, fejetony a kritiky převládajícího kulturně-historického zaměření. Na přelomu století přispíval kritikami do časopisu Umělecké besedy Obzor literární a umělecký (1901–02 ho redigoval). 1907 přijal místo dramaturga a režiséra v novém MD Král. Vinohrad, odkud byl 1909, krátce po pádu prvního ředitele F. A. Šuberta, propuštěn. Vrátil se do redakce listu Union, spoluredigoval Květy (1908–10) a Lumír (1910–11). Od poloviny devadesátých let byl čilým účastníkem a organizátorem pražského uměleckého, kulturního a společenského života. K jeho nejbližším přátelům patřili H. Jelínek a V. Dyk, který mu dedikoval novelu Krysař. 1902 působil při založení Kruhu českých spisovatelů a stal se jeho prvním předsedou, dále byl mj. členem výboru Českoslovanské jednoty, Spojeného družstva Národního divadla, Společenského klubu Slavia a správního výboru Umělecké besedy, na konci života předsedou uměleckého odboru Svazu osvětového; od počátku se účastnil hnutí Za starou Prahu (1896 inicioval spolu s V. Mrštíkem a V. Hladíkem první manifest). Zemřel předčasně na ledvinovou chorobu, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
K. česky i německy psanou žurnalistiku i ostatní publikační činnost charakterizoval všestranný kulturní rozhled, improvizační pohotovost a žánrová rozmanitost: zahrnovala causerie, fejetony, dojmové umělecké kritiky a literární podobizny, podrobné materiálově vybavené životopisy i pokusy o odborné literárněhistorické studie, které však v náročnějších tématech zůstávaly výkladem vzdělaného laika. V pracích o hudbě, a hlavně výtvarném umění se zabýval barokem, rokokem a empírem v jejich lokální pražské podobě. S K. bilingvismem souvisel zvláštní zájem o německou kulturu v Čechách. Součástí jeho mnohotvárné literární činnosti byly i náladově laděné prózy a román Bílá láska (1904).
Vedle kulturní historie bylo K. hlavním tématem divadlo, jemuž se věnoval jako kritik a historik i jako organizátor, dramaturg a režisér. Od poloviny devadesátých let do konce života referoval o pražském divadelním dění v řadě listů (Politik, pokr. Union, 1894–1911, Moravská orlice, 1896, Rozhledy, 1896–1900, Česká revue, 1897–1901, Obzor literární a umělecký, 1899–1902, Divadlo, 1905/06, Národní obzor, 1906–11, Lumír, 1907–11, Čechische Revue, 1910). V kritikách soustředěných hlavně k literární složce projevoval značnou informovanost o evropské, zvláště německé a skandinávské dramatice. Tehdejší německou a rakouskou modernu (zejména Hauptmanna, Halbeho, Schnitzlera) a hry Ibsenovy vyzvedal jako ztělesnění tendencí popírajících realistickou popisnost a pokleslý, na divadle přežívající romantický patos. Především z těchto pozic hodnotil dramatické pokusy svých generačních druhů (např. J. Hilberta, L. Suchého, J. Marii), kriticky se vyslovoval k repertoáru ND a naznačoval možnosti existence a uměleckého směřování dalších pražských scén. 1897 byl zvolen do výboru spolku Intimní volné jeviště; přednáškou o novějších proudech v německé literatuře se podílel na přednáškovém cyklu, který měl souběžně s inscenacemi a recitačními večery zařadit do širších souvislostí snahy této skupiny o divadelní vyjádření niterných dramat jedince. 1902 se stal prvním předsedou Kruhu českých spisovatelů, který sdružoval mladší část generace devadesátých let a koncentroval se kolem časopisu Lumír. K. se podílel na všech kulturních a společenských vystoupeních kruhu včetně bohémských večírků, pro něž skládal veselé recitace a scény (1902 např. parodickou veršovanou hru Potopený dědeček s postavami J. Hlávky, manželů R. a F. X. Svobodových, Z. Braunerové aj.). Pro Večer staré Prahy v Národním domě na Vinohradech napsal 1907 příležitostné texty (Z pražského rokoka, Poslední souboj K. Škréty). 1904 formuloval text brožury Národní divadlo a české drama, jíž autoři blízcí Kruhu českých spisovatelů (mj. V. Dyk, J. Hilbert, H. Jelínek, L. Suchý, K. Sezima; F. X. Šalda podpis odvolal) vyjádřili jak nesouhlas s repertoárem, přehlížejícím dle jejich názoru současnou původní tvorbu, tak odstup vůči režijnímu stylu J. Kvapila. K. se angažoval jako organizátor a dramaturg v divadelních cyklech pořádaných kruhem ve Švandově divadle (1904/05 a 1905/06) a v Uranii (1907), které na teze brožury navazovaly a měly představit pokusy mladých autorů (J. Hilberta, V. Dyka, K. Kamínka, J. Mahena, J. Matějky, K. Kolmana, L. Suchého, R. Těsnohlídka) a se znamovat s moderním evropským dramatem (vedle Ibsena a Wildea Shaw, Synge, Strindberg, D’Annunzio), většinou v překladech členů kruhu. Polemické výhrady k repertoáru ND a názor o potřebě a funkci další pražské činoherní scény vedly 1907 k jeho jmenování dramaturgem a režisérem MD Král. Vinohrad (ředitelem F. A. Šubert). Vedle her známých domácích dramatiků (Tyla, Bozděcha, Vrchlického, Stroupežnického, Šuberta) a osvědčených, hlavně francouzských společenských komedií se K. snažil prosazovat náročnější díla moderní evropské dramatiky (např. Lavedan: Markýz Priola; Hauptmann: Tkalci; Schnitzler: Život volá) a novinky mladých autorů (např. Dyk: Ranní ropucha). Pro vinohradské divadlo přeložil za nedlouhého působení několik her a uplatnil se i režijně (už dříve režíroval v cyklech kruhu). Nejvýznamnějším dramaturgickým a režijním počinem byli Hauptmannovi Tkalci s naturalisticko-psychologickou interpreta cí postav (o hře, kterou už v devadesátých letech pokládal za jeden z vrcholů moderního evropského dramatu, přednášel t. r. v Umělecké besedě).
K. kulturně-historické a divadelní zájmy se spojovaly v pracích věnovaných historii českého divadla a dramatu. V monografických studiích (o divadelních aktivitách v malostranském dominikánském klášteře, o Turinského Angelíně, Máchových dramatických pokusech aj.) i v syntetizujících pojednáních (zejména kapitola o dramatu ve spisu Literatura česká devatenáctého století II) se soustřeďoval k období národního obrození. Další okruh tvořily materiálově bohaté práce o životě a díle dramatiků z druhé poloviny 19. stol. (E. Bozděcha, F. V. Jeřábka), v nichž se pokoušel postihnout i vývojovou dynamiku novočeského dramatu. Ve studii o L. Stroupežnickém, založené na podrobném sledování životopisných faktů (doprovodil ji též vydáním jeho obsáhlé korespondence s M. Červinkovou-Riegrovou), charakterizoval jeho dílo jako rozporuplný projev přechodu mezi rétorikou historického dramatu a realistickým projevem i jako předzvěst budoucího směřování. Napsal též rozsáhlou monografickou studii o herci, režiséru a dramatikovi J. J. Kolárovi.
Šifry
á, -d-, il, J. K., J. Kmr, J. r., K., N-k, ***, -!-.
Režie
J. Mahen: Juanův konec, studentské představení, Uranie 1905; V. Dyk: Odchod, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Švandovo div. 1905.
MD Král. Vinohrad
V. Dyk: Před otevřením + L. Suchý: Zahajovací scéna, H. Lavedan: Markýz Priola, O. Wilde: Vějíř lady Windermerové, A. Capus: Slečinka z pošty – 1907; P. Veber: Ruka nevěry, J. K. Tyl: Paličova dcera, G. Wied: 2 x 2 = 5, V. Dyk: Ranní ropucha, K. Leger: V zakletém zámku, M. Zamaçois: Šaškové, H. Becque: Pařížanka, M. Hennequin, P. Veber: Tři neděle v chládku, O. Wilde: Na čem záleží, E. Bozděch: Z doby cotillonův, G. Esmann: Vdovci, V. K. Klicpera: Česká Meluzina – 1908; R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král, W. S. Maugham: Lady Frederick, G. Hauptmann: Tkalci – 1909.
Překlady
M. Halbe: Mládí, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Švandovo div. 1906; O. Wilde: Vějíř lady Windermerové, VD 1907; H. Lavedan: Markýz Priola, tam též 1907, rozmn, DÚk [1907]; R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král, VD 1909, rozmn., b. d., DÚk; N. V. Gogol: Hráči, VD 1909.
Teatralia
Básník Angelíny, Rozhledy 6, 1896/97, s. 577–583; Emanuel Bozděch, Obzor literární a umělecký 1, 1899, 185–188, 206–212; Ladislav Stroupežnický, jeho život a dílo, ČČM 74, 1900, s. 135–164, 353–370, 435–447, 512–557; 75, 1901, s. 55–71, 159–178, 451–477; J. J. Kolár, Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 5–8, 39–42, 68–72, 113–116, 160–162, 171–173, 191, 235–238, 249–252, 277–279, 291–301, i sep.; Portréty dramatiků z let šedesátých, Věstník českých profesorů 10, 1902/ /03, s. 201–205, 280–287; České drama v letech 1821–1848, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 340–419; A. P. Čechov. Literární silhueta, Květy 26, 1904, d. 2, s. 245–252; Josef Durdík jako kritik a básník, in Sborník Durdíkův I, 1906, s. XXV–XXXIX; Národní divadlo a české drama, 1907 [anon. formulace textu; mimo K. podepsáni V. Dyk, J. Hilbert, J. Holý, H. Jelínek, K. Kamínek, J. Karásek ze Lvovic, J. Matějka, J. Opolský, J. Rowalski, K. Sezima, A. Sova, L. Suchý, F. X. Šalda a souhlasným dopisem O. Březina]; F. V. Jeřábek, Divadlo 4, 1905/06, s. 2n., 57–59, 107–109, 130–134, 194n.; Nová scéna (o divadelním výtvarnictví), Lumír 37, 1908/09, s. 128–132, 171–176, 365–367, 426–427; Úpadek divadla, tamtéž 38, 1909/10, s. 29–35; Z počátků novočeského divadla, tamtéž, s. 74–81, 117–126, 177–184; Máchovy dramatické pokusy, tamtéž 39, 1910/11, s. 72–79; Divadlo v malostranském klášteře dominikánském. List z divadelní historie pražské, tamtéž 40, 1911/12, s. 163–169 [pův. německy, Union 27. 3. 1910, př. K. Kamínek].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → M. Borotová, 1958. ■ A. Novák, ref. Literatura česká 19. století II, Archiv für slavische Philologie [Berlin] 26, 1904, s. 444–457; F. X. Šalda: Divadlo a literární etika i kultura, Volné směry 8, 1904, s. 227–233 [Národní divadlo a české drama] → Kritické projevy V, 1950 + nesign.: Z vinohradského Městského divadla..., Novina 2, 1908/09, s. 250n. + Pan J. K. ..., tamtéž, s. 383n., obojí → Kritické projevy VII, 1953; Hl. [K. H. Hilar], Divadlo 6, 1907/08, s. 122–124 [Markýz Priola] + pseud. Jeanquirit: První měsíc vinohradské činohry, Světozor 8, 1907/08, s. 238n.●; ref. Tkalci: K. Kamínek, Lumír 37, 1908/09, s. 367; nesign. [K. H. Hilar], Světozor 9, 1908/09, s. 718n.●; nekrology: Union 1. a 3. 11. 1911; A. Novák, Národní listy 1. a 3. 11. 1911; H. Jelínek, Národní obzor 4. 11. 1911; F. V. Vykoukal, Osvěta 41, 1911, s. 871; V. Dyk, Lumír 40, 1911/12, s. 91; nesign. [F. X. Šalda], Novina 5, 1911/ /12, s. 31 → Kritické projevy VIII, 1956●; V. Pospíšil: In memoriam, Union 31. 11. 1912; B. Benoni: Nová kniha vzpomínek a dojmů, 1919, s. 174–184; V. Štech: J. K., Lidové noviny 21. 11. 1920 + K. dramaturg, tamtéž 5. 12. 1920 + Džungle literární a divadelní, [1937], s. 142, 285n.; jv [Vodák], České slovo 31. 10. 1931 + pod vl. jm.: Nedoceněné zásluhy, in sb. VD 25, s. 26–35; A. Novák, Lumír 58, 1931/32, s. 449 → Duch a národ, 1936; H. Jelínek, Lumír, s. 67; KZK [Klíma]: J. K., kulturní novinář, Lidové noviny 12. 8. 1941; J. Sajíc: J. K. se zasloužil, in roč. Kruh solistů Městského divadla na Královských Vinohradech vzpomíná, 1942, s. 19–21; H. Jelínek: Zahučaly lesy..., 1947, zvl. s. 257–294, 322, 342n. ■ LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 404–406