Narodil se v rodině účetního oficiála zemského finančního ředitelství, otec zemřel, když byly K. tři roky (1871). Vystudoval gymnázium v Truhlářské ul. (mat. 1887) a práva na pražské univerzitě (1887–93). Od počátku vysokoškolských studií se živil jako písař u pražského magistrátu, kde zůstal zaměstnán po celý život, do 1904 pracoval v živnostenském, poté v berním referátu. V devadesátých letech jej pojil hluboký milostný vztah k nevyléčitelně nemocné spisovatelce Luise Zikové (1874–1896), dedikovala mu sbírku povídek Spodní proudy (1896). Když podlehla tuberkulóze, pečoval o její literární pozůstalost (přepsal drobné beletristické práce, vzpomínky a jednoaktové drama Uvolnění). 1902 se oženil. Byl členem Umělecké besedy a Kruhu českých spisovatelů. Zemřel nečekaně po několikatýdenní nemoci, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Rané K. literární práce (povídky, román Hřích, 1894) byly ovlivněny naturalismem. Záhy se ztotožnil s teoretickými postuláty dekadentů ostentativně opovrhujícími vnější realitou a obrátil se k niterným stavům „nahé duše“.
V okruhu dekadentů patřil k největším divadelním nadšencům. S J. Karáskem ze Lvovic, S. K. Neumannem a A. Procházkou založil na spolkové bázi Intimní volné jeviště, které se mělo stát platformou symbolistní dramatiky a českým protějškem evropských reformních scén. Na činnosti divadla se podílel jako teoretik (programní přednáška Divadelní reformy), autor, organizátor (předseda spolku), ojediněle i herec (Manžel, Strindberg: Věřitelé, l897). Pro Intimní volné jeviště napsal lyrickou jednoaktovku Hasnoucí světla, k jejímu uvedení pro zánik scény nedošlo. Po ztroskotání Intimního volného jeviště se nadále angažoval v prosazování moderní dramatiky, s J. Kamperem podnítil dramatické cykly Kruhu českých spisovatelů, oponující dramaturgii ND a konané ve Švandově divadle na Smíchově a v divadle Urania v Holešovicích. Do jejich pořadu, zahrnujícího domácí i zahraniční autory v ND přehlížené, přispěl původními hrami (Nové cesty, Dvě) a překlady (Hebbel: Marie Magdalena; Chamberlain: Antonie čili Povinnost; Strindberg: Velikonoce). Ve svých hrách se soustředil na úskalí intimních partnerských vztahů přepjatě intelektuálních jedinců a na duševní stavy individuí toužících po vyšším bytí, po ušlechtilejší, avšak nedosažitelné formě soužití. Dušezpytným dramatům, končícím tragickým činem nebo jeho nápovědí, dominuje statická popisnost, děj a jednání jsou zcela potlačeny, autor záměrně rezignuje na jevištní účin. Další dramatické práce, Bouře a Člověk, přijalo k provozování MD Král. Vinohrad, ale cenzura je zakázala. Skici k satirickému dramatu Pokání a ke hře Dalila jsou nezvěstné, stejně jako K. literární pozůstalost (zmiňována 1915 V. Dykem, 1968 J. Matějíčkem).
O nové umělecké trendy se zasazoval i jako divadelní kritik a publicista v Moderní revui (1896–1903). V pravidelných referátech a bilančních statích ostře kritizoval dramaturgii a inscenační výkony činohry ND za éry ředitele F. A. Šuberta i umělecké kompromisy nového vedení Schmoranzova. Po 1907 K. výbojný, nekompromisní kriticismus ustoupil, polemický zápal byl vystřídán střízlivým, neutrálním tónem, nověse uplatnil informativní, kontextující zřetel (česká jevištní historie hry, porovnávání s předchozími nastudováními apod.). Jako divadelní referent Divadelního listu Máje (1907–08), Lumíru (1908–1910, 1915) a Divadla (1912–14) soustavně sledoval pražské scény, zejména MD Král. Vinohrad, ND a Uranii. Posudky prolínal zasvěcenými historickými exkursy zrcadlícími silné zaujetí výzkumem divadelních dějin, do nějž se ponořil při přípravě Ottova divadelního slovníku. Po smrti J. Ladeckého (1907) byl pověřen redakcí této encyklopedie a lexikografická práce, která jej stále více pohlcovala, prohloubila jeho příklon k historické materii a formovala metodu založenou na deskripci faktů. Pro slovník napsal několik hesel, na něž navázal časopisecky publikovanými hereckými medailony a dokumentačně pojatou monografií o herečce M. Laudové. K. přínosem českému divadlu zůstávají kritické a programové stati, prosazující reformní snahy evropského divadelního vývoje devadesátých let.
Pseudonymy, šifry
-el.-, K., K. K., Kam., Kar. K.
Hry a dramatizace
Hasnoucí světla, t. in Moderní revue 5, 1898/99, sv. 9, s. 12–15, 48–59, i kn.; Nové cesty, t. in Srdce 2, 1902/03, s. 248–253, 281–285, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Švandovo div. 1904, i kn.; Dvě, tamtéž 1905, i t.; Bouře, t. in Lumír 37, 1909/10, s. 193–209; Člověk, t. tamtéž 40, 1911/12, s. 272–280, 299–312.
Překlady a úpravy
F. Hebbel: Judita, t. [1898], Pištěkovo div. 1903; týž: Marie Magdalena, t. 1902, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Švandovo div. 1905; T. Körner: Hrabě Mikuláš Zrinský, Pištěkovo div. 1904; H. S. Chamberlain: Antonie čili Povinnost, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Švandovo div. 1906; A. Strindberg: Velikonoce, cyklus Kruhu čes. spisovatelů, Uranie 1907; A. Schnitzler: Život volá, VD 1908.
Teatralia
Reformní pokusy moderního jeviště, Rozhledy 6, 1896/97, s. 873–879, 965–972 [přednáška]; Národní divadlo a české drama, 1904 [s V. Dykem, J. Hilbertem, H. Jelínkem, J. Kamperem, J. Karáskem, A. Sovou, L. Suchým a F. X. Šaldou]; Marie Laudová. Kronika její umělecké činnosti, 1914.
Prameny a literatura
LA PNP: fond Varia [K. rkp.] + osobní fond L. Ziková [K. rkp., výstřižky], inventář → E. Flanderková 1997. NMd: rkp. překladů a her: Č 3184 Antonie čili Povinnost; Č 4448 Bouře; Č 4494-6 Člověk; Č 3375 Dvě; Č 5382 Velikonoce; Č 60635 Život volá. ■ Ref. Hasnoucí světla: -jv. [Vodák], Čas 13, 1899, s. 53n.; F. X. Š. [Šalda], Lumír 27, 1898/99, s. 119 → Kritické projevy IV, 1951; K. Sezima, Literární listy 20, 1898/99, s. 85–87 → V temnici psychismu (K. K. a domácí družina dekadentní), Masky a modely, 1915, 2. vyd. 1930●; ref. př. Judita: J. Karásek, Rozhledy 8, 1898/99, s. 503–505; O. Wiener: Neue tschechische Literatur, Das literarische Echo 1, 1898/99, s. 364; jv. [Vodák], Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 65–67●; V. Dyk: Povídka o sentimentálním krokodilu K. K., in Almanach na rok MCM, 1899, s. 42–49; K. Kamínek: Jak jsem byl hercem, Divadelní listy 3, 1901/02, s. 1; kzk. [K. Z. Klíma], ref. př. Marie Magdalena: Lidové noviny 26. 9. 1902; K. K.: Když jsem [...], Moderní revue 9, 1902/03, sv. 14, s. 40; E. Lešehrad: K. K., Ideje a profily, 1903, s. 51n.●; ref. Nové cesty: Plutarch [K. H. Hilar], Divadlo 2, 1903/04, s. 225n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 2. 12. 1904; J. Kamper, Politik 3. 12. 1904; M. Fučík, Divadlo 3, 1904/05, s. 133 až 135; J. Lý [Ladecký], Zvon 5, 1904/05, s. 220; P. [J. Pelcl], Rozhledy 15, 1904/05, s. 359; C. Hoffmann, Das literarische Echo 7, 1904/05, s. 802; M. Fučík, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 14; nesign., Čas 29. 3. 1905●; ref. Dvě: E. Kučera, Národní listy 8. 12. 1905; Ar...ti [A. V. Kraus], Politik 11. 12. 1905; O. Theer, Lumír 34, 1905/06, s. 139–141; J. M., Divadlo 4, 1905/06, s. 139; KMČ [Čapek Chod], Zvon 6, 1905/06, s. 221n.; J. H. [Herben], Máj 4, 1905/06, s. 223; nesign., Přehled 4, 1905/06, s. 224; J. Hilbert, Moderní revue 12, 1905/06, sv. 17, s. 107–109; -dis., Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 47n.●; nesign: Z Literárního odboru Besedy Umělecké, Lumír 38, 1909/10, s. 372n.; K. Engelmüller, ref. Marie Laudová, tamtéž 43, 1914/15, s. 45n.●; nekrology: V. Dyk, tamtéž 43, 1914/15, s. 342–346; Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 465; -oe-, Topičův sborník 2, 1914/15, s. 546; Český svět 11, 1914/15, č. 46, s. 14; an., -t., Akademie 19, 1914/15, s. 396–398; Zvon 15, 1914/15, s. 560; Lidové noviny 27. 6. 1915, ráno; Národní listy 25. 6. 1915, več.; Právo lidu 25. 6. 1915; nesign., Čas 25. 6. 1915, odp.; A. Procházka, Moderní revue 21, 1915, sv. 29, s. 186; F. V. Vykoukal, Osvěta 45, 1915, s. 708–713●; V. D. [Dyk]: V pozůstalosti K. K. ... + V pietním jinak nekrologu K. K., Lumír 43, 1914/15, s. 378; O. Fischer: Z kulturního života. Z dramatické literatury, Národní listy 25. 7. 1915; K. Engelmüller: Ottův divadelní slovník, Jeviště 1, 1920, s. 175–177 → Z letopisů českého divadelnictví I, 1946; V. D. [Dyk]: K výročí smrti K. K., Lumír 52, 1925/26, s. 280; J. Karásek: Počátky Moderní revue, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 19; kd [E. Konrád]: Třicet let od smrti K. K., Svobodné noviny 24. 6. 1945; J. Matějíček: Intimní volné jeviště v Praze 1896–1899, dipl., FF UK 1968; J. Švehla: Ottův divadelní slovník, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 18, 1973, s. 45n. → Jan Otto: kus historie české knihy, 2002; DČD III; J. Kudrnáč: K. K. mezi dramatem a prózou (K. K. between drama and prose), in sb. Litteraria humanitas: genologické studie I, ed. D. Kšicová, Brno 1991, s. 291–296; P. Ježková: Co zbylo z Ottova divadelního slovníku. Soupisy repertoáru pražských předměstských scén 1860–1905, in sb. O divadle 2008, ed. J. Štefanides, Olomouc 2009, s. 211–224. ■ EDS [Intimní volné jeviště], LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 400–402
