Psán též Kaisr, Kaizer. – Pocházel z důstojnické rodiny a údajně byl vychováván ve vídeňské důstojnické přípravce. Se známými loutkáři Matějem K. (*1820) a Rudolfem K. (*1881) nebyl zřejmě v příbuzenském vztahu. Již 1861 se stal pomocníkem loutkáře J. N. Lašťovky, u kterého zůstal deset let. 1871 od něho dostal pochvalné vysvědčení a osamostatnil se. Oženil s jeho neteří Annou Kubeškovou, dcerou loutkáře J. Kubešky. Spolu s loutkářem K. Novákem pomáhal po Lašťovkově smrti jeho vdově vést loutkové divadlo. Po její smrti 1892 je zdědil a provozoval pod názvem Lašťovkovo loutkové divadlo, 1906 je odkázal zeti K. Novákovi.
K. byl činný především ve středních a jihozápadních Čechách. Podle vzpomínek na jeho delší působení v Klatovech měl velmi pěkné, vkusně a bohatě kostýmované loutky, potrpěl si na hudební vložky (sám rád zpíval) a na světelné efekty. Silně ovlivněn Lašťovkou navazoval na jeho snahy reformovat tradiční loutkářský styl. Kopíroval jeho repertoár (Čarostřelec, Doktor Faust, Posvícení v Hudlicích, Loupežníci na Chlumu, Pan Franc ze zámku, Loketský zvon, Jan za chrta dán, Lumpacivagabundus), uváděl jeho historické hry (Jan Žižka na hradu Rábí, Jiří Poděbradský, Žižkova smrt) a také se pokoušel uváděná díla aktualizovat (např. úprava Mikovcova dramatu Záhuba rodu Přemyslovského). Na rozdíl od principálů první poloviny 19. stol., kteří sami mluvili za všechny postavy, měl po vzoru svého předchůdce a učitele soubor mluvičů, kteří hlasově interpretovali jednotlivé postavy, ženské postavy mluvily jeho manželka a dcera. Sám sice neměl dobrou českou výslovnost, ale dbal na správnou češtinu a celkovou jazykovou úroveň uváděných her. Podle dobového tisku se jeho divadlo „vymykalo z ovzduší obvyklých divadel pimprláckých“. Získal uznání divákůa respekt soudobých kočovných marionetářů (koncem devadesátých let mu v Protivíně uspořádali oslavu). Ceněno bylo jeho vlastenectví a štědré příspěvky na charitativní účely a na podporu českého školství v jazykově smíšených oblastech. Ve snahách o zvýšení úrovně loutkového divadelnictví ho podporoval zeťK. Novák, který posléze určujícím způsobem profiloval činnost K. divadla.
Prameny a literatura
Nesign.: Lašťovkovo loutkové divadlo, Polabské listy 19. 2. 1895; nesign.: Divadlo p. Kaiserovo, Rokycanské listy 15. 1. 1900; Loutkové divadlo, tamtéž 15. 2. 1900; Národní politika 9. 8. 1906 [úmrtí]; K. Doležal: Moje vzpomínky na loutkové divadlo, Loutkář 1, 1917, s. 153; F. Prunar: O loutkářích v Klatovech, tamtéž 3, 1918/19, s. 79; J. Veselý: O plakátech českých loutkářův, Osvěta 33, 1911, s. 828–840 + Lašťovka – K. – Novák, Loutkář 13, 1926/27, s. 71n.; A. Kopecký: Milý tatino Nováku!, in sb. Karel Novák, Plzeň 1932, s. 5; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 185, 241; J. Malík: Úsměvy dřevěné Thalie, 1965, s. 47n.; B. Langer: Loutkářské vzpomínky, Československý loutkář 17, 1967, s. 205.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 397
