Byl jediným dítětem obuvnického mistra a amatérského houslaře. Základní školu navštěvoval v rodišti a poté v Litoměřicích, kde od devíti let pobýval u strýce F. Rolejčka, pátera a profesora náboženství na tamním gymnáziu. Pak následoval strýce, který se stal děkanem, do Chomutova (1847–49 navštěvoval nižší gymnaziální třídy) a do Mělníka. Ve studiu pokračoval v Mladé Boleslavi (zde začal psát básně), 1852 přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, které v septimě opustil, aby unikl kázeňskému vyšetřování za účast ve studentském rukopisném časopisu Flora. Gymnázium dokončil v Jičíně 1854, maturitu složil 1855 v Praze. Podle přání otce a strýce nastoupil do bohosloveckého semináře v Litoměřicích, knězem však být nechtěl a o volbu povolání sváděl s rodinou tvrdé boje. Již 1855 přešel na filozofii a zapsal si klasická studia. Po tyfovém onemocnění a prázdninovém rekonvalescenčním pobytu v Sobotce, během nějž vystupoval v ochotnickém divadle (Josef v Mosenthalově Deboře), se 1857 vrátil do semináře, ale 1858 teologii definitivně opustil. Pozbyv strýcovy finanční podpory živil se na filozofických studiích (abs. 1864) novinářskou prací; psal divadelní referáty do Pražských novin (1858–60) a Národních listů (1861–64). 1863–66 byl suplujícím učitelem na vyšší české reálce v Panské ul., 1866–72 profesorem na malostranském gymnáziu a 1869–90 na Vyšší dívčí škole (český jazyk, dějiny a estetika; jeho žačkou byla mj. H. Kubešová, provd. Kvapilová). Souběžně byl žurnalisticky činný v Národních listech (1866 za prusko-rakouské války i jako politický komentátor). Pro neshody s J. Nerudou list opustil, 1867–77 spolupracoval s deníkem Národní pokrok (později Pokrok), přispíval do Osvěty, Politik aj. 1866 se oženil s Luisou Šolcovou, dcerou obchodníka a bývalého soboteckého purkmistra, s níž se seznámil mezi ochotníky a napsal pro ni tit. roli dramatu Hána. Jejich jediný syn Konstantin zemřel 1872 ve věku čtyř let. 1869 a 1873 podnikl J. studijní cesty do Itálie, 1872 navštívil Rusko. Byl členem Jednoty dramatických spisovatelů (1877 zvolen předsedou), Umělecké besedy, Svatoboru a Spolku českých žurnalistů. 1878–89 byl poslancem českého zemského sněmu, 1879–84 i vídeňské říšské rady (mandátu se vzdal ze zdravotních důvodů). 1879 získal doktorát filozofie, 1884 neuspěl v habilitačním řízení, předloženou práci Stará doba romantického básnictví (vyd. 1883) podrobil kritice T. G. Masaryk. Deprimován neúspěchy (mj. kritický odsudek komedie Kterak sláva omrzí), stranil se v posledních letech života přátel i veřejné činnosti a psal jen výjimečně. 1890 byl zvolen členem ČAVU. Prodělal zánět osrdečníku, trpěl astmatem, žaludeční chorobou, hypochondrií a těžkými depresemi. Pochován je na Vyšehradském hřbitově.
Autobiograficky laděnou dramatickou prvotinu Otec a syn zničil. Debutoval 1858 veršovaným dramatem Hána aneb Smíření Přemyslovců s Vršovci, slučujícím žánrové postupy jevištní báchorky s oblíbeným námětem obrozenské literatury. Hra záhy pronikla do StD; kritika ocenila vytříbený verš a vybroušenou řeč, ale poukazovala na nedramatičnost, nejasnou výstavbu děje a nepravděpodobnost postav. Z raných českých dějin námětově těží i tragédie v próze Svatopluk s veršovaným prologem (oceněna v Náprstkově soutěži druhým akcesitem), hojně využívající konvenčních romantických postupů (komplikovaná intrika a pomsta jako hybatel děje, efektní výstavba figur i syžetu). Následující umně konstruovaná zápletková komedie Veselohra uplatňuje tradiční motiv záměny osob. Prvky idylicky laděné klicperovské komedie vykazuje satiricky laděná hra ze současného maloměsta Cesty veřejného mínění, jež zachycuje i rodící se vazby mezi mediálním a politickým světem. Dílo oceněné Náprstkovou cenou přineslo autorovi popularitu. Otevřená politická satira Tři doby země české v Komárově se ve třech časových výsecích (minulost reprezentovaná rokem 1848, současnost, budoucnost) vysmívá v karikaturní fraškovité zkratce politickému kariérismu, jehož podoby demonstruje na typizovaných figurách z různých vrstev společnosti.
Drama Služebník svého pána zachycuje tragický boj chudého vynálezce Budila se ziskuchtivým továrníkem Dornenkronem. Silný, tragicky pojatý sociální konflikt je zmnožen konfliktem osobním (cynický Dornenkron svádí Budilovu ženu), což umocňuje jeho postupnou gradaci spějící k nezadržitelné katastrofě. Hra budovaná na půdorysu melodramatu (antagonistické, jednoznačné figury mají rysy romantických typů; logika děje, často řízeného principem náhody či autorskou vůlí po maximálním efektu, je mnohde nevěrohodná; frekventovanou řečovou formou je meditativní monolog) tvoří díky průkopnickému námětu i míře jeho artikulace, spočívající v postižení podstaty moderního kořistnického principu v postavě továrníka, mezník českého dramatu. Hra uvedená v roce svárovské stávky vzbudila velkou pozornost (uvítal ji i J. kritik a odpůrce J. Neruda) a byla vnímána jako první vážný pokus o zachycení rozporů soudobého světa. Byla přeložena do němčiny, ruštiny, srbochorvatštiny a slovinštiny, hrála se ve Vídni, Záhřebu a Lublani.
Další tragédie romantického typu, Syn člověka čili Prusové v Čechách 1757, z období sedmileté války nečekaně otevírá ideovou otázku podob a východisek vlastenectví a jeho vztahu k obecnému humanismu. Postava vzdělaného židovského lékaře, diskriminovaného člověka bez vlasti, jenž se ze msty postaví na stranu pruských útočníků, je konfrontována s domnělým předním příslušníkem české šlechty, ve skutečnosti anonymním nalezencem, který naopak v záchraně vlasti nalezne svou identitu. Ve hře vystupují též historické postavy (Gelasius Dobner, Ch. W. Gluck, hrabě Harrach). O ideové zobecnění a aktuální poselství usiluje i romantizující, blankversem psaná tragédie Závist, zachycující vzpouru Jana Smiřického proti zemskému správci Jiřímu z Poděbrad (1453). Osobními vášněmi motivované jednání je představeno jako zavádějící a škodlivé pro svého nositele i pro zemi, na odlišných přístupech a životních osudech husitských bojovníků je v patrné paralele k revolučnímu roku 1848 nastíněno, kam může jedince dovést zrada původních ideálů. V poslední hře Magdalena našeho věku (dokončeno 1891) se J. znovu obrátil k současnosti. Na příběhu ušlechtilé dívky, již nepříznivý osud zavedl do veřejného domu, se snažil o obhajobu lidské důstojnosti. Dílo poznamenal sentiment vlastní už jeho předlohám (román W. W. Collinse New Magdalene a německá dramatizace A. v. Winterfelda [čes. Kainovo znamení, též Sestra Červeného kříže]). Autokritický J. si pravděpodobně byl nedostatků vědom, hru z veřejné soutěže ČAVU stáhl a přepracoval, ale druhou verzi (s tit. Zavržená mezi ženami) nepublikoval.
J. dramatická tvorba hojně těží z arzenálu romantických a melodramatických motivů i syžetových postupů, zároveň nově reflektuje témata a problematiku současného světa. Poučený autor se inspiroval zdroji domácími (V. K. Klicpera), a zvláště soudobou francouzskou dramatikou, z níž vedle demokratické ideje přebíral i melodramatizující efekt. Do českého dramatu vnesl tragicky pojatou současnost (Služebník svého pána), obohatil je tematicky i žánrově. Jeho vážné hry jsou koncipovány na základě ideje, jíž je velkorysá apoteóza lidství a svou podstatou moderní humanismus, stavěný proti předsudkům sociálním, společenským, národnostním i rasovým. V komediích se výrazně ohlašují postupy konverzační, fraška Tři doby země české v Komárově je jedním z prvních dramatických pokusů o otevřenou politickou satiru. J. patřil k předním dramatikům PD. Dobová kritika nejvíce cenila hry Služebník svého pána a Syn člověka. Pro cyklus J. dramat v ND (1894) napsal oslavnou báseň J. Kvapil, ale mnozí příslušníci moderny již poukazovali na přeceňování J. tvorby. Služebník svého pána byl dlouho oblíbeným repertoárovým kusem dělnických ochotnických souborů, 1945 ožil nakrátko z ideologických důvodů na profesionálním divadle.
Ve své žurnalistické činnosti se J., považovaný za význačného politického komentátora, věnoval i umělecké, zvláště divadelní kritice, výjimečně psal o dílech literárních a výtvarných. V době, kdy vedl divadelní referát v Národních listech (1864–66), se několikrát týdně v kratších informativních recenzích a glosách vyjadřoval k dennímu repertoáru PD včetně baletů a zpěvoher, psal obsáhlejší fejetony o problémových nebo pozoruhodných představeních a o dramatických novinkách, zejména českých a francouzských. Ve shodě s dobovým územ věnoval největší pozornost dramaturgii a hereckým výkonům. Důrazně odmítal frašky a volal po uvádění českých her a konverzačních komedií. Se znalostí poměrů požadoval, aby repertoár odpovídal profesionálním a finančním možnostem českého divadla. V pozdějších soubornějších článcích se zabýval dramaturgickými omezeními, organizačními a hospodářskými problémy PD. Prosazoval moderní pohled na divadlo jako uměleckou instituci, za jejíž kulturní úroveň plně zodpovídá umělecké vedení. Zasáhl významně do dobových sporů a polemik o mravnosti umění, shodně s vlastní tvorbou obhajoval díla posilující víru v lidskou důstojnost a sledující vyšší poslání. Za dramatiky tohoto zaměření považoval G. Freytaga, A. de Vigny, E. Augiera, E. Scribea a otevřeně se k nim hlásil (stať Boj francouzské dramatické literatury proti plutokracii).
Pseudonymy a šifry
Josef Souček; Kazimír Paličák, Miloslav Toužimský, Dr. F. V. Jeřábek; F. F. J., F. J., F. V. J., Fr. V. Jbk.; J., -j-, - ř-.
Hry
Hána aneb Smíření Přemyslovců s Vršovci, ochotn. Sobotka 1858, StD 1859, t. Sobotka 1928; Svatopluk aneb Záhuba rodu Vršovského, StD 1859, t. Choceň1923; Veselohra, StD 1862, t. 1866; Cesty veřejného mínění, PD 1866, i t.; Zde je žebrota zapovězena, PD-AH 1870, t. 1872; Tři doby země české v Komárově, PD-AH 1870, t. 1871; Služebník svého pána, PD 1870, t. 1871; Syn člověka čili Prusové v Čechách 1757, PD 1878, t. 1882; Závist, ND 1884, t. 1898; Kterak sláva omrzí, ND 1887 (pseud. Josef Souček), t. Sobotka 1928; Magdalena našeho věku, Švandovo div. 1897, t. 1898. ■ Souborně: Dramatické spisy F. V. J., ed. J. Voborník, 1923–28, 11 sv.
Překlad
M. T. Leclerq, Z komára velbloud, PD 1869.
Teatralia
Proslov při odhalení pomníku Jaroslava Langera v Bohdanči dne 8. září 1861, [1861]; Král Vukašín, Národní listy 22., 26. a 27. 11. 1862; Catilina, tamtéž 14. a 15. 3. 1863; Proslov k uvedení Gluckovy opery Orpheus a Euridika, 1864; Služebník svého pána, Světozor 4, 1870, s. 399n. [reakce na Durdíkův rozbor, viz Lit.]; Stran ředitelství českého divadla, Pokrok 14., 15. a 16. 12. 1877; Stran repertoiru českého divadla, tamtéž 16. 6. 1880; Lope de Vega a drama španělské, tamtéž 26. 9. 1883; Boj francouzské dramatické literatury proti plutokracii, Národní listy 24. 11. 1887; Die Spanier auf unserem National Theater, Politik 2. 4. 1890; Neujahrswunsch an unser Nationaltheater, tamtéž 1. 1. 1891; Proslov k otevření divadla soboteckého, Sobotka 1983.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář I–II → K. Bílek, 1976, 1992. ■ Ref. Hána aneb Smíření Přemyslovců s Vršovci: R., Pražské noviny 6. 2. 1859; J. N. [Neruda], Obrazy života [1], 1859, s. 118 → České divadlo I, 1959; nesign., Lumír 9, 1859, s. 115; -a., tamtéž, s. 162n.●; ref. Svatopluk: -a., tamtéž 10, 1860, s. 43, 66n.●; ref. Veselohra: nesign., tamtéž 12, 1862, s. 68; J. N. [Neruda], Hlas 13. 1. 1862 → České divadlo I, 1959; H. [V. Hálek], Národní listy 14. 1. 1862; -dl-, tamtéž 25. 10. 1864●; ref. Cesty veřejného mínění: F. Schulz, tamtéž 16. a 17. 3. 1866; V. G. [Guth], Národ 17. 3. 1866, též Česká politika 21. 4. 1866; = [G. Pfleger Moravský], Politik 17. a 18. 3. 1866; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 20. 4. 1866; J. N. [Neruda], Národní listy 24. 4. 1866 → České divadlo III, 1954; J. Martinec, Lumír 2, 1866, s. 190●; ref. Zde je žebrota zapovězena: uh [V. Guth], Politik 27. 7. 1870 + Pokrok 28. 7. 1870; J. N. [Neruda], Národní listy 28. 7. 1870 → České divadlo V, 1958; -+-, Česká Thalia 4, 1870, s. 126n.; O. H. [Hostinský], Pokrok 26. 10. 1872●; ref. Tři doby země české v Komárově: J. N. [Neruda], Národní listy 19. 8. 1870 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 20. 8. 1870; J. B., Světozor 4, 1870, s. 280; nesign., Květy 5, 1870, s. 271; = [G. Pfleger Moravský], Česká Thalia 4, 1870, s. 133; J. Lý. [Ladecký], tamtéž 1, 1887, s. 142●; ref. Služebník svého pána: V. G. [Guth], Pokrok 23. a 25. 11. 1870; nesign., Politik 24. 11. 1879; J. N. [Neruda], Národní listy 21. 12. 1879 → České divadlo IV, 1958; D. [J. Durdík], Světozor 4, 1870, s. 391n. → Kritika, 1874; nesign., Květy 5, 1870, s. 383●; ref. Syn člověka: J. N. [Neruda], Národní listy 27. 3. 1878 → České divadlo V, 1966; nesign. [J. Arbes], Lumír 6, 1878, s. 160 → Literaria, 1954; F. Zákrejs, Osvěta 8, 1878, s. 628n.; nesign., Světozor 12, 1878, s. 179; J. Durdík, tamtéž, s. 207–211●; nesign., F. V. J., Světozor 12, 1878, s. 165n., nesign. [J. Neruda], F. V. J., Humoristické listy 24, 1882, s. → Podobizny II, 1952; J. L. Turnovský: Dramatické spisy J., Pokrok 16., 18. a 20. 5. 1882 → F. V. J., Dramatické spisy, 1883; V. J. Černý: J. F. V., in Památník soboteckých a okolních rodáků, Jičín 1882, s. 109–114●; ref. Závist: nesign., Pokrok 10. 5. 1884; nesign., Česká politika 10. 5. 1884; š. [J. Kuffner], Národní listy 10. 5. 1884 + pod vl. jm., Květy 6, 1884, d. 1, s. 747n.; T. [J. L. Turnovský], Pokrok 12. 5. 1884; nesign., Divadelní listy 5, 1884, s. 17n., 25n., 35; F. Zákrejs, Osvěta 14, 1884, s. 557–560; V. V. Zelený, Světozor 18, 1884, s. 266n.; Nemo [J. Vrchlický], Lumír 12, 1884, s. 240●; S. Heller, F. V. J., Květy 7, 1885, d. 1, s. 221–223; J. L. Turnovský, F. V. J., Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 250n.●; ref. Kterak sláva omrzí: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 19. a 27. 4. 1887; R., Lumír 15, 1887, s. 239n.; [J. Vrchlický], Ruch 9, 1887, s. 192; R. Růžička, Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 363; F. Zákrejs, Osvěta 17,1887, s. 566n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 351●; nekrology: Světozor 27, 1892/93, s. 250; Večerní list Hlasu národa 31. 3. 1893; J. L. Turnovský, Hlas národa 1. 4. 1893; Pražský denník 1. 4. 1893; Národní listy 1. 4. 1893; Falx., Politik 16. 4. 1893; Zábavné listy 15, 1893, s. 334; nesign., Lumír 21, 1893, s. 132●; F. X. Šalda: Cyklus J., Rozhledy 3, 1894, s. 585–591 → Kritické projevy II, 1950; -a.-, Národní politika 12. 11. 1897●; ref. Magdalena našeho věku: -z-, Lumír 26, 1897/98, s. 72n.; P., tamtéž 32, 1897/98, s. 24●; Ervín K.: F. V. J., Meziaktí 3, 1902/03, č. 209; J. Kamper: Portréty dramatiků z let šedesátých, Věstník českých profesorů 10, 1902/03, s. 283–287 + F. V. J., Divadlo 4, 1905/06, s. 2n., 57–59, 107–109, 130–134,194n.; Š. Jež, F. V. J., Scena 2, 1914, s. 23; O. Fischer: Reliefy českých dramatiků, Lumír 46, 1917/18, s. 370–380 → K dramatu, 1919; J. Voborník: Zapomenutý dramatik, Národní listy 31. 3. 1923 + F. V. J. Obraz životopisně-literární, 1923 [obs. bibliografii]●; 100. výr. narození: A. N. Novák], Lidové noviny 25. 1. 1936; amp [A. M. Píša], Právo lidu 25. 1. 1936; O. Fischer: K jubileu F. V. J., in sb. Čtyři ze Sobotky, 1937, s. 9–19 [proslov v ND 25. 1. 1936]●; V. Müller: F. V. J., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 85–88; F. Černý: Dramatik F. V. J., Sobotka 1993. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 370–373
