Mladší bratr divadelníků Jana J. a Josefa Václava J. V polovině padesátých let se vy­dal v jejich stopách na dráhu kočujícího her­ce. Nastoupil u Zöllnerovy společnosti, avšak neuspěl. 1856 se v Sušici připojil ke společ­nosti J. Kullase, u níž působil bratr Jan s man­želkou. Poznal tu svou budoucí manželku Annu (1841–1907), dceru herce a režiséra J. Krämera. S oběma odešel 1859 k V. Nyplo­vi, kde Krämer ustavil nový soubor a stal se jeho faktickým vedoucím. 1860 se J. s Annou oženil, z manželství se narodilo dvanáct dětí, pět záhy zemřelo. 1860–61 hrál u F. Zöllne­ra, v létě 1861 se vrátil ke Krämerovi, který po Nyplově smrti získal koncesi a osamostat­nil se. 1863 se J. mihl v Čížkově společnosti, na podzim t. r. byl spolu s manželkou anga­žován H. Walburgem, který měl pro zimní sezonu zadáno staré MD v Plzni a na žádost města provozoval německá i česká předsta­vení. Po ukončení české části sezony v lednu 1864 se manželé vrátili ke Krämerovi, 1865 je angažoval A. Szening, 1866 hráli u Čížka, na přelomu 1868/69 nastoupili ke Kramuelovi. Od 1871 řídil J. společnost nemocného tchá­na, 1877 jsou s manželkou doloženi u E. Zöll­nerové. O divadelní koncesi žádal několikrát bezvýsledně, obdržel ji až 1877 po tchánově smrti. Převzal jeho soubor a podnik provo­zoval dvacet pět let. Pokoušel se proniknout na Moravu, ale místodržitelství v Brně žá­dost 1881 zamítlo. Vyjma období 1894–98, kdy kvůli vážnému onemocnění svěřil vedení V. Spurnému jako artistickému správci, společ­nost řídil sám až do své smrti. Zemřel ve Sla­tiňanech, kde byl také pohřben. Nejstarší syn František (1867–1934) převzal otcův soubor a společnost provozoval do 1907.

Všichni J. potomci pokračovali v divadelní dráze svých rodičů. Herecky působili synové František (1867–1934) a Maxmilian (1878 až 1937), a hlavně čtyři dcery, jež se významně prosadily v českém divadle: Marie (1862–1911, provd. Spurná), Hana (1871–1933, provd. Voj­tová), Terezie (1875–1966, provd. Brzková) a Otýlie (1882–1967, provd. Beníšková).

Mezi kočujícími herci patřil J. k průměr­ným silám. Zastával vesměs menší role a tzv. šarže. U společností, které měly kvalitní an­sámbl, např. u Zöllnera či Walburga, se mu­sel spokojit s postavením druhořadého herce. K větším úkolům se dostával u malých dru­žin, zvláště u Krämera, kde byl – na pozadí nevalného souboru – kritikou i obecenstvem příznivě hodnocen (např. v roli Vavřince Lebe­dy, Kaiser: Bratr honák). Hereckým ambicím dával průchod ve vlastní společnosti a jako ředitel si vyhrazoval velké role (např. mlynář Rychnovský, Raupach: Mlynář a jeho dítě; Quasimodo, Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží; Václav Hrobčický, Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic).

Mnohem lépe si vedl jako ředitel. Zrekon­struoval Krämerův soubor, zaměstnával dob­ré herce (byli to manželé A. a K. Betkovi, J. a M. Peškovi, J. Brzek, J. Infeld, A. V. Juppa, B. Karlíková, F. Lacina, J. Lapil, J. Seifert, V. Sýbert, A. Šourek, též F. Zöllner ml., krátce V. Vydra). Vedle herecky zdatné manželky Anny se postupně uplatnily všechny čtyři talentované dcery, které se staly jádrem dám­ské části souboru. Režii měli na starost zkuše­nější herci (J. Pešek, A. Šlégl), později přede­vším V. Spurný. Zájmům publika J. vycházel vstříc veselohrami a fraškami (např. Kalisch: Doktor Žvanil), atraktivními výpravnými kusy (např. Told–Titl: Čarovný závoj), módními verniádami (Děti kapitána Granta, Carův ku­rýr) a sentimentálně jímavými hrami (např. Raupach: Mlynář a jeho dítě; Dennery–Cor­mon: Dva sirotci). Nesytil však obecenstvo jen lehčími kusy, ale nabízel i hodnotná díla (Shakespeare: Hamlet, Othello, Večer tříkrálo­vý, Zkrocení zlé ženy; Schiller: Marie Stuartka, Loupežníci; Beaumarchais: Figarova svatba; Hugo: Hernani; Ostrovskij: Vinný bez viny).

Vedle světové klasiky soustavně pěstoval dramatiku českou počínaje Klicperou (Jan za chrta dán) a Tylem (Strakonický dudák, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera) přes Šamberka (Jedenácté přikázání, Rodinná voj­na, Josef Kajetán Tyl), Stroupežnického (Naši furianti, Paní mincmistrová, Václav Hrobčický z Hrobčic), Šuberta (Jan Výrava) až po Vrch­lického (Drahomíra, Exulanti) a Jiráska (Voj­narka). Z novinek evropské dramatiky uvedl např. Wijkandeovu Bertu Malmovou (1886). Na programu míval rovněž operety (režíroval je J. Pešek), občas menší opery. Společnost, kterou vedl v duchu staršího pojetí zdůrazňu­jícího osvětovou a národní funkci kočovného divadla, patřila zvláště v osmdesátých letech k uznávaným kočovným družinám. J. však nebyl schopen reagovat na vývoj cestujícího divadla (změny provozního modelu) a zůstal představitelem jeho tradiční podoby.

Role

Kullasova spol.

Borota (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) – 1861.

Krämerova spol.

Vavřinec Lebeda (F. Kaiser: Bratr honák) – 1862; Moric Fridauer (A. Langer: Pražský flašinetář a jeho rodina), Jan Žižka z Trocnova (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Lormon Slatinský (A. Bäuerle: Ze­man ze starého času aneb Cop a frak) – b. d.

Kramuelova spol.

Gelasio de Lardo (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl), Dermont (T. Hell dle V. Ducangea: Tři dny ze života karbaníka aneb Marnotratný syn), Kavalír Dumont (F. Raimund: Marnotratník), Hřebíček (J. Nestroy: Upřímný Romeo a falešná Julie aneb Zámečník a kapitalista), Baron Rado­veský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Lidomir (F. Stamm: Libuše, kněžna česká aneb Založení Prahy) – 1869.

Spol. E. Zöllnerové

Pan Topůrko (J. Nestroy: Novověká Pompadour­ka), Pan Váhavý (J. J. Kolár: Dejte mi čamaru), Rehman (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn), Vavřinec (S. H. Mosenthal: Debora), Zikmund Planes (A. Daudet, A. Belot: Fromont ju­nior a Risler senior), Fouché (Mélesville, Ch. Du­veyrier: Spiknutí za času francouzské republiky), Starý Barták (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík) – 1877.

Jelínkova spol.

Isak (H. Meilhac, L. Halévy: Tricoche a Cacolet), Rabbi Jehuda Löw (J. Vrchlický: Rabínská moud­rost) – 1886; Ondřej Kozlík (D. Kalisch: Doktor Žvanil), Donati (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl aneb Dívka z ohně), Decius Calpurnianus (A. Wilbrandt: Arria a Messalina), Jan Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid), Rychnovský (E. Rau­pach: Mlynář a jeho dítě), [?] (F. Schiller: Lou­pežníci), Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Václav Hrobčický (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Ješek z Vartenberka (J. Vrchlický: Noc na Karlštej­ně), Amias Paulet (F. Schiller: Maria Stuart) – b. d.

Prameny a literatura

AMP: Soupis pražských domovských příslušní­ků [Jellinek Wilhelm, 1837]. NA: fond Policej­ní ředitelství I, konskripce, kart. 230, obr. 606 [Jelinek Wilhelm]; fond PM 1861–1870, kart. 866, sign. 8/6/9/75; 1871–1880, kart. 1240, sign. 8/6/ /9/11; 1881–1890, kart. 1693, sign. 8/6/9/1 [konce ­se]. NMd: sign. T 128, almanachy spol. Čížkovy, Jelínkovy, Kramuelovy, Kullasovy, Walburgovy, Zöllnerovy. ■ L-ý: Ze Sušice, Lumír 10, 1860, s. 911; J. Lad.: Z Písku, tamtéž, s. 959n., 1029n.; nesign: Z Golčova Jeníkova, Národní listy 9. 8. 1862; Divadelní listy 1, 1880, s. 71, 247, 277; 2, 1881, s. 350; 3, s. 76, 85, 108 [vše J. spol.]; Humo­ristické listy 27, 1885, č. 42 [J. portrét od J. Vilím­ka]; nesign.: Cestující společnosti, Česká Thalia 1, 1887, s. 276; Ohlas od Nežárky 16, 1886, s. 380, 390, 398, 405, 413, 421 [spol. v Jindř. Hradci], Divadelní listy 1, 1899/1900, s. 33, 58, 83, 103, 128, 151n., 326 [vše J. spol.]●; nekrology: nesign. [J. Ladecký], Meziaktí 2, 1901/02, č. 180; nesign., Divadelní listy 3, 1901/02, 247●; J. L. Turnov­ský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dě­jinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 99; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, 9, 15, 77, 91, 93 + Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva českosloven­ského, 1931, s. 272; F. Lipš: Divadlo v Písku, Pí­sek [po 1931], s. 28–30; V. Vydra: Má pouť živo­tem a uměním, 1948, s. 91n.; Otýlie Beníšková vzpomíná, Kultura 1, 1957, č. 43, s. 10; A. Javo­rin: Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚ, s. 219 + Pražské arény, 1958, s. 108; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 102, 107, 164 + Umělcové na pouti, 1961, s. 28, 32n. 57n., 114n., 176, 196, 216 + Čtyři he­rečky, 1967, 8, 18–21, 26–28, 30n., 34, 36–40, 45–48, 60, 65n., 68, 70, 77, 220, 226–228; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, 165, 258; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982, s. 42; L. Klosová: Život za divadlo. Marie Hübnerová, 1986, s. 45. ■ EDS; Buchner

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 366–368