Mladší bratr divadelníků Jana J. a Josefa Václava J. V polovině padesátých let se vydal v jejich stopách na dráhu kočujícího herce. Nastoupil u Zöllnerovy společnosti, avšak neuspěl. 1856 se v Sušici připojil ke společnosti J. Kullase, u níž působil bratr Jan s manželkou. Poznal tu svou budoucí manželku Annu (1841–1907), dceru herce a režiséra J. Krämera. S oběma odešel 1859 k V. Nyplovi, kde Krämer ustavil nový soubor a stal se jeho faktickým vedoucím. 1860 se J. s Annou oženil, z manželství se narodilo dvanáct dětí, pět záhy zemřelo. 1860–61 hrál u F. Zöllnera, v létě 1861 se vrátil ke Krämerovi, který po Nyplově smrti získal koncesi a osamostatnil se. 1863 se J. mihl v Čížkově společnosti, na podzim t. r. byl spolu s manželkou angažován H. Walburgem, který měl pro zimní sezonu zadáno staré MD v Plzni a na žádost města provozoval německá i česká představení. Po ukončení české části sezony v lednu 1864 se manželé vrátili ke Krämerovi, 1865 je angažoval A. Szening, 1866 hráli u Čížka, na přelomu 1868/69 nastoupili ke Kramuelovi. Od 1871 řídil J. společnost nemocného tchána, 1877 jsou s manželkou doloženi u E. Zöllnerové. O divadelní koncesi žádal několikrát bezvýsledně, obdržel ji až 1877 po tchánově smrti. Převzal jeho soubor a podnik provozoval dvacet pět let. Pokoušel se proniknout na Moravu, ale místodržitelství v Brně žádost 1881 zamítlo. Vyjma období 1894–98, kdy kvůli vážnému onemocnění svěřil vedení V. Spurnému jako artistickému správci, společnost řídil sám až do své smrti. Zemřel ve Slatiňanech, kde byl také pohřben. Nejstarší syn František (1867–1934) převzal otcův soubor a společnost provozoval do 1907.
Všichni J. potomci pokračovali v divadelní dráze svých rodičů. Herecky působili synové František (1867–1934) a Maxmilian (1878 až 1937), a hlavně čtyři dcery, jež se významně prosadily v českém divadle: Marie (1862–1911, provd. Spurná), Hana (1871–1933, provd. Vojtová), Terezie (1875–1966, provd. Brzková) a Otýlie (1882–1967, provd. Beníšková).
Mezi kočujícími herci patřil J. k průměrným silám. Zastával vesměs menší role a tzv. šarže. U společností, které měly kvalitní ansámbl, např. u Zöllnera či Walburga, se musel spokojit s postavením druhořadého herce. K větším úkolům se dostával u malých družin, zvláště u Krämera, kde byl – na pozadí nevalného souboru – kritikou i obecenstvem příznivě hodnocen (např. v roli Vavřince Lebedy, Kaiser: Bratr honák). Hereckým ambicím dával průchod ve vlastní společnosti a jako ředitel si vyhrazoval velké role (např. mlynář Rychnovský, Raupach: Mlynář a jeho dítě; Quasimodo, Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží; Václav Hrobčický, Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic).
Mnohem lépe si vedl jako ředitel. Zrekonstruoval Krämerův soubor, zaměstnával dobré herce (byli to manželé A. a K. Betkovi, J. a M. Peškovi, J. Brzek, J. Infeld, A. V. Juppa, B. Karlíková, F. Lacina, J. Lapil, J. Seifert, V. Sýbert, A. Šourek, též F. Zöllner ml., krátce V. Vydra). Vedle herecky zdatné manželky Anny se postupně uplatnily všechny čtyři talentované dcery, které se staly jádrem dámské části souboru. Režii měli na starost zkušenější herci (J. Pešek, A. Šlégl), později především V. Spurný. Zájmům publika J. vycházel vstříc veselohrami a fraškami (např. Kalisch: Doktor Žvanil), atraktivními výpravnými kusy (např. Told–Titl: Čarovný závoj), módními verniádami (Děti kapitána Granta, Carův kurýr) a sentimentálně jímavými hrami (např. Raupach: Mlynář a jeho dítě; Dennery–Cormon: Dva sirotci). Nesytil však obecenstvo jen lehčími kusy, ale nabízel i hodnotná díla (Shakespeare: Hamlet, Othello, Večer tříkrálový, Zkrocení zlé ženy; Schiller: Marie Stuartka, Loupežníci; Beaumarchais: Figarova svatba; Hugo: Hernani; Ostrovskij: Vinný bez viny).
Vedle světové klasiky soustavně pěstoval dramatiku českou počínaje Klicperou (Jan za chrta dán) a Tylem (Strakonický dudák, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera) přes Šamberka (Jedenácté přikázání, Rodinná vojna, Josef Kajetán Tyl), Stroupežnického (Naši furianti, Paní mincmistrová, Václav Hrobčický z Hrobčic), Šuberta (Jan Výrava) až po Vrchlického (Drahomíra, Exulanti) a Jiráska (Vojnarka). Z novinek evropské dramatiky uvedl např. Wijkandeovu Bertu Malmovou (1886). Na programu míval rovněž operety (režíroval je J. Pešek), občas menší opery. Společnost, kterou vedl v duchu staršího pojetí zdůrazňujícího osvětovou a národní funkci kočovného divadla, patřila zvláště v osmdesátých letech k uznávaným kočovným družinám. J. však nebyl schopen reagovat na vývoj cestujícího divadla (změny provozního modelu) a zůstal představitelem jeho tradiční podoby.
Role
Kullasova spol.
Borota (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) – 1861.
Krämerova spol.
Vavřinec Lebeda (F. Kaiser: Bratr honák) – 1862; Moric Fridauer (A. Langer: Pražský flašinetář a jeho rodina), Jan Žižka z Trocnova (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Lormon Slatinský (A. Bäuerle: Zeman ze starého času aneb Cop a frak) – b. d.
Kramuelova spol.
Gelasio de Lardo (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl), Dermont (T. Hell dle V. Ducangea: Tři dny ze života karbaníka aneb Marnotratný syn), Kavalír Dumont (F. Raimund: Marnotratník), Hřebíček (J. Nestroy: Upřímný Romeo a falešná Julie aneb Zámečník a kapitalista), Baron Radoveský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Lidomir (F. Stamm: Libuše, kněžna česká aneb Založení Prahy) – 1869.
Spol. E. Zöllnerové
Pan Topůrko (J. Nestroy: Novověká Pompadourka), Pan Váhavý (J. J. Kolár: Dejte mi čamaru), Rehman (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn), Vavřinec (S. H. Mosenthal: Debora), Zikmund Planes (A. Daudet, A. Belot: Fromont junior a Risler senior), Fouché (Mélesville, Ch. Duveyrier: Spiknutí za času francouzské republiky), Starý Barták (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík) – 1877.
Jelínkova spol.
Isak (H. Meilhac, L. Halévy: Tricoche a Cacolet), Rabbi Jehuda Löw (J. Vrchlický: Rabínská moudrost) – 1886; Ondřej Kozlík (D. Kalisch: Doktor Žvanil), Donati (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl aneb Dívka z ohně), Decius Calpurnianus (A. Wilbrandt: Arria a Messalina), Jan Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid), Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), [?] (F. Schiller: Loupežníci), Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Václav Hrobčický (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Ješek z Vartenberka (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Amias Paulet (F. Schiller: Maria Stuart) – b. d.
Prameny a literatura
AMP: Soupis pražských domovských příslušníků [Jellinek Wilhelm, 1837]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 230, obr. 606 [Jelinek Wilhelm]; fond PM 1861–1870, kart. 866, sign. 8/6/9/75; 1871–1880, kart. 1240, sign. 8/6/ /9/11; 1881–1890, kart. 1693, sign. 8/6/9/1 [konce se]. NMd: sign. T 128, almanachy spol. Čížkovy, Jelínkovy, Kramuelovy, Kullasovy, Walburgovy, Zöllnerovy. ■ L-ý: Ze Sušice, Lumír 10, 1860, s. 911; J. Lad.: Z Písku, tamtéž, s. 959n., 1029n.; nesign: Z Golčova Jeníkova, Národní listy 9. 8. 1862; Divadelní listy 1, 1880, s. 71, 247, 277; 2, 1881, s. 350; 3, s. 76, 85, 108 [vše J. spol.]; Humoristické listy 27, 1885, č. 42 [J. portrét od J. Vilímka]; nesign.: Cestující společnosti, Česká Thalia 1, 1887, s. 276; Ohlas od Nežárky 16, 1886, s. 380, 390, 398, 405, 413, 421 [spol. v Jindř. Hradci], Divadelní listy 1, 1899/1900, s. 33, 58, 83, 103, 128, 151n., 326 [vše J. spol.]●; nekrology: nesign. [J. Ladecký], Meziaktí 2, 1901/02, č. 180; nesign., Divadelní listy 3, 1901/02, 247●; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 99; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, 9, 15, 77, 91, 93 + Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 272; F. Lipš: Divadlo v Písku, Písek [po 1931], s. 28–30; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 91n.; Otýlie Beníšková vzpomíná, Kultura 1, 1957, č. 43, s. 10; A. Javorin: Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚ, s. 219 + Pražské arény, 1958, s. 108; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 102, 107, 164 + Umělcové na pouti, 1961, s. 28, 32n. 57n., 114n., 176, 196, 216 + Čtyři herečky, 1967, 8, 18–21, 26–28, 30n., 34, 36–40, 45–48, 60, 65n., 68, 70, 77, 220, 226–228; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, 165, 258; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982, s. 42; L. Klosová: Život za divadlo. Marie Hübnerová, 1986, s. 45. ■ EDS; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 366–368