Po základním školním vzdělání pracoval v otco vě živnostenském závodě a účastnil se kulturních a společenských aktivit Dvora Králové, od 1865 jako divadelní ochotník ve spolku Hanka, v němž působil jako jednatel, herec, a hlavně režisér. Pro potřeby ochotníků brzy začal psát a upravovat dramatické texty. 1880 se pokusil o vlastní podnikání v Praze jako spolumajitel tiskárny (firma Brožík a Janke, Rybí trh 11, dnes Rybná ul.), po obchodním nezdaru 1882 se stal redaktorem Polabských novin v Hradci Králové. Pro propukající duševní chorobu musel 1884 práci opustit. 1886 byl ještě redaktorem Kutnohorských listů, ale koncem t. r. odešel do soukromí; po půldruhém roce nemoci podlehl.
J., který byl 1869 zvolen režisérem královédvorského ochotnického spolku (za první rok připravil čtrnáct představení), vystupoval i jako oblíbený herec hlavně v dramatických, příležitostně též v komických rolích, v nichž s úspěchem zpíval i kuplety s místními narážkami. J. vlastní hry a úpravy cizích dramatických textů byly součástí jeho všestranné divadelní aktivity v rodném městě. Odtud se vzápětí dostávaly na další, hlavně blízké ochotnické scény (Nová Paka, Železný Brod aj.), profesionální divadla je uváděla výjimečně jako součást arénního repertoáru. J. jednoaktovky i celovečerní veselohry a frašky navazovaly – konstrukcí zápletek i schematizující charakteristikou postav – na zkonvenčnělou podobu situační komedie. 1869 vyvolala ohlas hra Nehas, co tě nepálí!, karikující zákulisí volebního boje na malém městě, kterou cenzura královédvorským ochotníkům zakázala. Po prvním povoleném provedení v Táboře se rychle rozšířila na ochotnických scénách (1870 Louny, Rokycany, Okoř, Jilemnice aj.). Pro jednoduchost a snadnou scénickou proveditelnost se J. veselohry na amatérském divadle udržely až do devadesátých let 19. stol. Další dramatické texty – zejména adaptace cizích předloh – měly podobu tehdy oblíbených „obrazů ze života“, jiné byly divadelním zpracováním báchorky (Krakonoš aneb Srdce z kamene) nebo pověsti (Ahasver, věčný Žid aneb Zvon sv. Jana Křtitele). J. se pokoušel také ztvárnit symptomatická témata z národní minulosti, pro něž volil formu patetických dramatických obrazů. Do této náročnější části jeho díla patří slavnostní hra Jaroslav, vítěz nad Tatary (podle hrdinské básně Královédvorského rukopisu), napsaná 1874 k otevření Hankova divadla ve Dvoře Králové, a vlastenecky výchovná hra v pěti obrazech Josef Kajetán Tyl (1882), životopisná montáž o Tylově práci pro vlast a utrpení z ní plynoucí, sestavená (paralelně s dramatem F. F. Šamberka) podle biografie J. L. Turnovského. K adaptacím či volným překladům cizích her si J. vybíral z ob líbeného a nenáročného německého repertoáru (A. v. Kotzebue, L. Anzengruber, K. A. Görner, F. Kaiser, J. Wimmer aj.). Některé texty vznikaly dramatizací povídek (J. Wenziga, K. Světlé), jiné byly jen úpravami her. Stálý zřetel k činnosti divadelních ochotníků vedl J. k založení edice Divadelní knihovna (skončila brzy J. úpadkem a odchodem z Prahy), v níž chtěl vydávat texty upravené pro provozování na malých venkovských scénách. První svazek (Šamberk: Jedenácté přikázání, 1881) obsahuje i praktické pokyny pro režiséra, inspicienta, rekvizitáře a nápovědu, nárysy jeviště, popisy kostýmů, dobu trvání jednotlivých aktů, výslovnost cizích slov apod. O zvýšení úrovně amatérského divadla J. usiloval i instruktivním seriálem Přátelská pokynutí menším divadlům ochotnickým. V nedokončené úvaze Čeho třeba, státi se divadelním umělcem?, vycházející z pojetí českého divadla jako místa veřejného obcování a středu společenského života, se pokusil formulovat nároky na fyzickou, intelektuální a technickou připravenost herce. Zkušenosti z divadelní a spolkové činnosti promítl někdy i do drobných fejetonů.
Hry a výstupy
Komedie života [kuplet], t. 1865; Byl v Paříži, t. 1866, ochotn. Žebrák 1869; Braniboři v Čechách, ochotn. Dvůr Králové 1867, t. 1868; Nehas, co tě nepálí!, ochotn. Tábor 1869, t. 1870; Montek a Kapulet, t. 1870; Krakonoš aneb Srdce z kamene, též s tit. Srdce z kamene aneb Fabrikant a dělník, Švandova spol. 1870, t. 1872; Půl hodiny knížetem, t. 1871; Fidlovačka, t. in Česká Thalia 1871, s. 17n., 21n., kn. 1881 (s B. Vrzalem; J. je autorem 3. děj. s tit. Kdo se směje naposled, směje se nejlépe); Jaroslav, vítěz nad Tatary, ochotn. Dvůr Králové 1874, t. 1875; Jen proč?, t. 1882; Josef Kajetán Tyl aneb Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí, t. 1881, Švandova spol. 1882.
Dramatizace, překlady a adaptce
Zdali mne miluje?, dle novely J. Wenziga, t. 1865, ochotn. Dvůr Králové 1866; Už ho máme!, ú. aktovky J. J. Stankovského, t. 1867; Zázračná princezna aneb Dobrodružství v zemi bláznů, dle A. v. Kotzebuea, t. 1870; Můj medvěd a má neť, dle K. A. Görnera, PD 1872, t. 1876; Oběť lásky, dle povídky K. Světlé Společnice, t. 1874, Švandovo div. 1898; Tichý nájemník, dle J. Wimmera, t. 1874; Tkalcovský tovaryš, dle K. H. F. v. Steina, t. 1874, ochotn. Žebrák 1876; L. Anzengruber: Červ svědomí, t. 1875, Kramuelova spol. Heřman. Městec 1877; Bezděční družbové, dle E. R., t. 1877; Cikán v dílně kamenické, dle F. Kaisera, t. 1881; Ahasver, věčný Žid aneb Zvon sv. Jana Křtitele, dle A. Klingemanna [?], ochotn. Dvůr Králové 1886.
Teatralia
Letopis ochotnického divadla [...] města Dvoru Králové, 1867; Přátelská pokynutí menším divadlům ochotnickým, Divadelní listy 2, 1881, s. 109n., 119n., 126, 140–142, 194, 298n., 354; Čeho třeba, státi se divadelním umělcem?, Jeviště 2, 1886, s. 109, 117n., 125, 133n., 141, 149n., 157, 165, 173, 181, 189 [nedok.].
Prameny a literatura
Ref. Můj medvěd a má neť: uh [V. Guth], Politik 24. 12. 1872; O. H. [Hostinský], Pokrok 31. 12. 1872●; Junius, ref. Josef Kajetán Tyl, Divadelní listy 3, 1882, s. 275●; nekrology: Národní listy 17. 7. 1888; Polaban 21. a 28. 7. 1888; N. L., Česká Thalia 2, 1888, s. 234n.●; R. Fiala: Ochotnické divadlo v našem městě, Královédvorské listy 1996, č. 1–5.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 351–352
