Anýžová, Helena

Dětství strávila v jihočeském městečku Lišov (od 3 do 10 let) u prarodičů, kam ji rodiče „ukryli“ za nacistické okupace Československa. Dospívání poté prožila (od 1946) v jihomoravském Znojmě, kde matka působila v nemocnici jako primářka oddělení kožních a pohlavních nemocí. Otce viděla jen občas, válka rodiče rozdělila, po čase se rozešli. Obě prostředí poznamenala její estetické cítění: zálibu ve starých věcech s pamětí a vnímání proměnlivosti přírody. Vliv na ni měli i hudebně založení spolužáci z jedenáctileté střední školy (maturita 1953). Studia na právnické fakultě v Praze po roce opustila. Věnovala se samostudiu, trávila hodně času po knihovnách a navštěvovala přednášky na vysokých školách humanitního a uměleckého zaměření (FF UK, UMPRUM). Stýkala se se členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (založena 1963). Přínosné pro ni bylo též přátelství s výtvarnicí, scenáristkou a režisérkou E. Krumbachovou. Svou první kostýmní výpravu vytvořila 1961 pro dramatizaci románu G. Greena Tichý Američan inscenovanou ve Východočeském divadle v Pardubicích, následovaly kostýmy pro dramatizaci Dostojevského Idiota tamtéž. Po kostýmních výpravách v Divadle ABC, Divadle Příbram, Městském divadle Kladno, Divadle O. Stibora v Olomouci a Divadle Komedie zakotvila na 13 let ve stálém angažmá jako kostýmní výtvarnice Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1969–82). Zde si mohla vyzkoušet všechny základní divadelní žánry: činohru, operu (s režisérem O. Mrňákem), balet (nebo pohybové divadlo na pomezí pantomimy, jaké zde autorsky produkoval choreograf F. Pokorný: Cvoci, 1973). Činoherní soubor se v období normalizačních 70. let 20. století tříbil pomocí náročné a inovativní dramaturgie i režie, která, jak bylo v této době zvykem, nacházela skryté významy v klasickém i současném dramatickém textu. Interpretace byla založena na metafoře a humoru (spíše sarkastickém než laskavém), na čemž ve velké míře podílela i výtvarná stránka díla. A. zde spolupracovala s režiséry M. Vobrubou, J. Králem (též dramaturgem), M. Horanským, I. Glancem a se scénografem V. Habrem. Uplatnila se i ve vyhraněném, progresívním tvůrčím týmu režiséra K. Kříže a dramaturgyně V. Gallerové, pro jejichž inscenace navrhoval pravidelně scény J. Malina (od 1976 i J. Vančura). S tímto týmem nebo jeho jednotlivými členy pracovala posléze na významných inscenacích i v dalších divadlech, jako byla Městská divadla pražská, Realistické divadlo Z. Nejedlého (1991–98 Divadlo Labyrint), Divadlo J. Wolkra (1991–96 Divadlo na Starém Městě), Národní divadlo v Praze ad. Ze studiových divadel navrhovala (sporadicky) pro Studio Ypsilon v jeho libereckém období a Činoherní studio v Ústí nad Labem. V 80. letech 20. století byla angažována jako výtvarnice v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1982–91), kde se její kultivovaný výtvarný projev uplatnil v klasickém repertoáru a operním žánru. Podobně stmelený tým jako v Liberci zde však už nenašla. Podílela se na inscenacích režisérů R. Málka (opera), M. Fridricha (opera i činohra), K. Taberyové a V. Dokučajeva (činohra), zejména za spolupráce scénického výtvarníka V. Landy, s nímž pronikla i na zahraniční scény (Německo). V dalších českých a moravských divadlech spolupracovala např. s I. Balaďou. V poslední etapě své tvorby se opět setkala s umělecky spřízněným, o generaci mladším operním režisérem L. Golatem, s nímž spoluvytvořila po formální i interpretační stránce výrazná operní inscenační díla, pojímaná jako gesamtkunstwerk, klasické (Kouzelná flétna) i objevné (Vampýr) dramaturgie, a to hlavně v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, opět za scénografické účasti J. Maliny. S tímto tandemem rovněž pracovala pro operní žánr v zahraničí (Německo, Itálie). Na sklonku 90. let a v prvním desetiletí 21. století navrhovala a realizovala kostýmy pro autorské performance výrazového tance své dcery, tanečnice a choreografky A. Svobodové (Tanec zemi, Fénix, A co Ofelie? ad.).

Navrhovala kostýmy též pro významná filmová díla, kde uplatnila stylizaci a humor i v řešení civilního kostýmu (Kristove roky, 1967; Kalamita, 1980), dokázala dodržet výtvarnou koncepci celku (filmy J. Jakubiska). Ve filmech tzv. československé nové vlny také hrála epizodní (Spalovač mrtvol, 1968) i větší (Valérie a týden divů, 1970) role.

Byla matkou choreografky a tanečnice Antonie Svobodové (1973), manželkou sochaře M. Hotového a partnerkou divadelního fotografa V. Svobody.

Přestože se rukopis A. léty tříbil a linka její kresby se stala virtuóznější, její práce se od počátku vyznačovala profesionalitou a názorovou jasností v pojetí kostýmu jako nejen charakterizačního prvku, ale též komponenty začleněné do celku inscenace a jejího stylu. Kostýmy pro Dostojevského Idiota (1961) jsou na návrhu zdobeny mírně naddimenzovanými kožešinovými límci, které zdůrazňují odlišnost mužské a ženské vnější (re)prezentace a zároveň naznačují styl kostýmní kolekce inscenace. Znatelná stylizace neopouští rovinu použitelnou pro psychologický realismus a zároveň poskytuje možnosti významové metafory (demonstrace trofejí civilizačního kořistnictví). – Vliv meziválečné avantgardy pohrávající si s motivy commedie dellʼarte a folkloru, ale i ohlas soudobého módního výtvarného trendu opt artu jsou znát na kostýmním souboru pro francouzskou lyrickou komedii Klarisa pro tři (Divadlo Komedie, 1967). – Už ve své první (pohostinské) inscenaci v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Shakespearově Bouři (1968), použila A. předměty z divadelního fundusu (např. pštrosí pera pro Ariela, ducha vzduchu) tak citlivě a nápaditě, že celek sugeruje kostýmní dílo stvořené právě jen pro specifický svět této inscenace, bez známky nesourodosti jednotlivých prvků. Háčkované ozdobné dečky jako bílé límce v Hamletovi (1971), tmavorudý a černý samet z vyřazených opon a divadelních šál zahalující formou plášťů polonahá ženská a mužská těla v krvavé alžbětinské tragédii Vévodkyně z Malfi (1976), módní secesní aplikace ze starých krajek pro společenské prostředí vyšších středních vrstev hry Neznámá pevnina (1983) použila A. jako přirozených detailů, vnášejících do inscenace koření autentičnosti, aniž by narušily dobovost. I když A. úzce spolupracovala s tvůrci tzv. akční scénografie (J. Malina, J. Dušek, M. Melena), sama s tímto trendem nesplynula; používala dle potřeby některé jeho prvky dílčím způsobem. Plášť, jenž tvořil součást květovaného kostýmu mladé herečky v Klaunech z Avignonu (1975) byl v závěru inscenace rozprostřen na zem jako rozkvetlá zahrada. V Shakespearově Romeovi a Julii (1980) strhl náhlým gestem Romeo bílou drapérii, jež tvořila součást scény, na sebe a Julii, aby posléze zahalila jejich nahá těla o svatební noci.

Od začátku se kostýmní tvorba A. projevovala jako ryze ženská, a to nejen v zacházení s dobovými módními znaky. Jedny z nejstylizovanějších kostýmů libereckého období, variace na ruské lidové kroje pro balet na hudbu Musorgského Obrázky (1974), prozrazující inspiraci obrazy M. Chagalla, ale též folklorem v obecném slova smyslu – jako zaujetí prostého člověka krásou (líbezné florální a zoomorfní motivy) –, obsahovaly např. zobrazení dítěte jako ještě nenarozeného pacholete (vzhledu Jezulátka z jesliček) na košili tanečnice. Ženská je též její prezentace nahoty, zahalované, a přesto rafinovaně (Vévodkyně z Malfi, 1976) či spontánně odkrývané (Romeo a Julie, 1980), i záliba v noblesním i zesměšňujícím zveřejňování dámského (někdy i pánského) spodního prádla, kdy byl dobový detail pojednán nejen jako ozdoba, ale též jako vtip (Hanebný polibek, 1975; Žebrácká opera, 1977). Negližé nikdy nebylo prezentováno vulgárně, i když se stalo znakem erotiky či dokonce lásky prodejné (Krejcarová opera, 1983) nebo lenošivého zápecnictví (Ženitba, 1979). V Menzelově parafrázi scénářů commedie dellʼarte Tři v tom (1980) bylo prádlo, včetně ložního (povlečení na cejchy a polštáře, přehozy) jednotícím principem kostýmní stylizace a prostředkem rozvíjejícím rozpustilou a něžnou hravost. Zálibu v hravém humoru, i když v různé míře, prozrazují skoro všechny kostýmy na motivy commedie dellʼarte. S postupujícími léty (přibližně v průběhu 80. let) však začal převládat důraz na elegantní, esteticky vytříbené linie s nostalgickým podtextem, inspirované italskými a zejména francouzskými atributy někdejší improvizované komedie, jak je známe z dochovaných obrazových materiálů. V souvislosti s tématem hry používala A. „lehké“ a „těžké“ barvy. Pláště ve Vévodkyni z Malfi už na návrhu zavalují a tíží postavu svou hmotou; pastelová světlounká pestrost např. Obrázků navazuje zase pocit odlehčené vzdušnosti. Osobitě (zjednodušením tvaru, výběrem detailu) čerpala A. i z lidového divadla masopustních masek (Strakonický dudák, 1984). V 80. letech se vyskytují v návrhářské praxi A. i kostýmy, jejichž kvality jsou spíše formální a spočívají v kultivaci inscenačního stylu orientovaného na zábavnost, nebo v rozvíjení jednotícího stylizačního nápadu (např. dekor srdíček a pusinek na kostýmech opery buffy Krásná Helena, pojednané 1990 jako parodie na revoluční euforii). A. se vypracovala v etablovanou výtvarnici a plnila úkoly pro různé žánry a typy inscenací. I když její práce nebyla líbivá a obsahovala i sarkastické ostny, vyznačovala se většinou jemností, půvabem, lehkým humorem a poetickou fantazií, proto též občas zpracovávala pohádkové a fantaskní náměty. „Oblékala“ také říši zvířat, kde se vyvarovala podbízivé roztomilosti a většinou se uchylovala ke krajnímu zjednodušení, nevylučujícímu půvab prostoty: motýlí křídla naznačená pouze volným střihem rukávů a nohavic (Příhody lišky Bystroušky, 1989), hmyzí krovky tvořené jen siluetou ženské postavy zabalené do objemného vlňáku (Broučci, 1995). I v tomto období vznikaly inscenace, na jejichž vyznění se A. podílela plnou tvůrčí silou. Pro inscenaci hry Lope de Vegy Trýzeň touhy šílené (1984), odehrávající se částečně v blázinci, vytvořila kostýmy z barvených tuhých pláten původně pro vojenské účely, které modelovaly hercovu postavu do neforemných tvarů a umožňovaly tvrdou fyzickou akci hraničící s agresí. Slečna Julie (ND 1988, r. K. Kříž, s. J. Malina) se stala jedním z vrcholů osvědčeného tvůrčího týmu. Kostýmy A. se přímo podílely na dramatických situacích a na vyznění charakterů postav. Znakem pro vyjádření nitra člověka bylo opět prádlo: spodničky žen vykukovaly dráždivě z pod sukní (jasně červená pro kuchařku Kristinu, šeříkově bledá pro chorobně roztouženou Julii). Řasené roucho Julie, aranžované na těle jako efektní secesní šaty, se po prudkém gestu odepínajícím pásek změnilo v uvolněnou noční košili. Na Shakespearova Othella (1988) prozrazovalo sepjetí s jeho národnostní identitou barevné etno roucho (na návrhu bílé), jež nosil jako domácí oděv. Do jeho rudého pláště se doma halila Desdemona, která na něm též zemřela. Etno styl, včetně vlasových rasta copánků, byl použit i v pozdější inscenaci Kouzelné flétny (2003) v kostýmech Papageny a Papagena. Poslední zhruba dvacetiletí práce A. poznamenalo divadlo ve velkém stylu operních inscenací L. Golata, kde řešila nejen kostýmy protagonistů, ale též pěveckých a baletních sborů, jež měly výraznou dramatickou i dekorativní funkci. V těchto inscenacích se rozvíjelo v manýristickém gestu, naplněném dramatickým obsahem, téma zahalenosti a nahoty, tak jak se projevuje ve výtvarných dílech různých epoch, jimiž se A. celý život inspirovala. Polonahé divě rozčepýřené ženy romantické opery Vampýr (1996) měly kolem těla hadovitě naaranžovány „svíjející se“ provazce látek, dívčí zjevy z opery Pelléas et Mélisande (1998), kde hraje důležitou roli motiv vlasů, halily svou nahotu do naddimenzovaných kštic, známých z obrazů prerafaelitů, ve Verdiho Macbethovi (2004) se tanečnice promenovaly ve sporém živůtku a prostříhávané sukni, jejichž krvavá barva odkazovala k osudovosti i frivolnosti. Promyšleně řešila A. začlenění postavy (a sborů) do plenéru „open air“ inscenací hudebních děl E. F. Buriana u hradu Hukvaldy. V Paříž hraje prim (2000) manipulovaly ženy cípy svých červených sukní (opět z těžkého nepoddajného plátna) a samy si tak „sochařsky“ tvarovaly postavu. Zabarvení archaických uniforem Vojny (2002) bylo patinováno popelovým nádechem, který měl připomínat stíny mrtvých. Ženy „z lidu“ nosily modré sukně a bílé haleny téměř bez ozdob, což umocňovalo pocit neokázalé důstojnosti.

Pro dotvoření kostýmů A. jsou důležité doplňky (klobouky, kabelky apod.), což je patrné např. ve vyjádření secesního stylu, s jeho dekorativností i zdůrazněním siluety postavy. Návrhářka s chutí využívala zbytkové materiály, aniž by akcentovala jejich původ, šlo jí především o dojem kompaktního celku. Někdy do kostýmu vkomponovávala současné módní prvky, slaďovala je však s „historickými“ atributy doby vzniku hry; nezdůrazňovala jejich časovou odlišnost, spíše jejich nadčasovost. Více pracovala s kategoriemi elegance a půvabu nebo naopak s prvky syrovosti a askeze než s nápadností nebo krajně vyhrocenou stylizací. Pro její pojetí kostýmu je charakteristický cit pro míru. Návrhy se vyznačují jemnou, ale výraznou, virtuózně vedenou kresbou linie kostýmu a výmluvností pečlivě voleného a důmyslně umístěného detailu. Některé návrhy prozrazují inteligentní humor, jenž je rovněž spíše jemný než drastický nebo karikaturní; dovede být ale sarkastický. Barevná škála A. kostýmů je tlumenější; používala pastelových nebo přírodních barev. Znalost krejčovského řemesla ji přivedla k důsledné koncepci celého kostýmu, včetně volby materiálu a zpracování. Její kostýmy nenápadně zdůrazňují duchovní, ale též erotickou dimenzi dramatické postavy, přes základní jemnost dovedla podpořit i pocit dravosti, bojovnosti, či dokonce násilí (barvou, siluetou, detailem, zdůrazněním hereckého gesta prostřednictvím střihu). Ačkoliv je její dílo prodchnuto individuálním výtvarným viděním, respektovala vždy téma hry (opery), organicky se zapojovala do týmové spolupráce, kde se neprojevovala jako pasivní jedinec: dovedla konkrétně uplatnit svůj názor a ovlivnit režijní i celkové výtvarné řešení.

Její půvabné, noblesní i humorné kostýmy se scénou nesplývají, netvoří s ní jednotu, ale symbiózu. Její přístup ke kostýmní tvorbě, jež se vyznačuje koncepční stylizací, ale neopouští lidské dimenze (jak tvarově, tak významově), spojuje zručnost podloženou znalostí dobových reálií generace předchozí (J. Konečná, J. Hirschová, J. Kropáček) s výrazným stylizačním gestem generace následující (J. Zbořilová, J. Preková).

Kostýmy

Východočeské divadlo Pardubice

G. Green: Tichý Američan, F. M. Dostojevskij, G. Tovstonogov: Idiot – 1961; J. K. Tyl: Jan Hus – 1983.

Divadlo ABC (od 1. 7. 1962 scéna Městských divadel pražských)

B. Brecht: Muž jako muž, K. Fehérová: Ta a já – 1962; P. Shaffer: Amadeus – 1982; L. de Vega: Trýzeň touhy šílené – 1984.

Divadlo Komedie (od 1950 scéna Městských divadel pražských)

G. Neveux: Klarisa pro tři – 1967.

Divadlo Rokoko (od 1975 scéna Městských divadel pražských)

A. Koenigsmark: Adié, miláčku!, A. Schnitzler: Neznámá pevnina – 1983; J. Radičkov: Mela – 1986; H. Albertová: Příběh Jana Jakubce – 1988.

Divadlo Příbram
(Městské divadlo Příbram 1959-64, 1965-69, Krajské divadlo Příbram 1970-90)

V. Fux, V. Pantůček, M. Skála: Drak je drak – 1963; A. Ayckbourn: Postel pro hosty, C. Goldoni: Poprask na laguně – 1989.

Městské divadlo Kladno
(Středočeské divadlo Kladno 1994-2009, Divadlo J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav 1966-90)

V. Fux, L. Černík: Akce H - 1963; J. Kákošová: Sto hodin do zatmění – 1979; C. Goldoni: Náměstíčko – 1989; J. Kainar: Zlatovláska – 1999.

Městské divadlo Mladá Boleslav

J. Anouilh: Antigona – 1995; J. B. Priestley: Nebezpečná křižovatka, T. Kempinski: Duet pro jednoho – 1996; P. Beaumarchais: Figarova svatba, W. Shakespeare: Hamlet, O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa – 1997.

Divadlo O. Stibora Olomouc
(Moravské divadlo Olomouc 1992 - dosud)

E. Kálmán: Hraběnka Marica – 1966; J. Kopecký: O umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, J. Drda: Hrátky s čertem – 1994.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

W. Shakespeare: Bouře, Molière: Škola pro ženy, Kritika „Školy pro ženy“ – 1968; J. Anouilh: Antigona, V. Havel: Ztížená možnost soustředění, V+W: Kat a blázen, E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, E. A. Longen: Pražské frašky, R. Strauss: Salome – 1969; M. Achard: Tajtrlík, R. Weingarten: Léto, J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, G. Feydeau: Noc v Edenu, D. Buzzati: Klinický případ, A. Dvořák: Jakobín – 1970; J. Offenbach: Hoffmannovy povídky, W. Shakespeare: Hamlet, T. Stoppard: Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi, I. Olbracht - M. Vobruba: Anna proletářka, G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu, J. B. Foerster: Eva, P. Landovský: Hodinový hoteliér, A. P. Čechov: Strýček Váňa, Z. Šikola, Z. Lukáš - L. Fišer: Lidská komedie, I. Karnauchová, L. Brausevič: Kouzelný kvítek – 1971; B. Brecht: Dobrý člověk ze Sečuanu, M. Durasová: Celé dny po stromech, H. Ibsen: Paní z námoří, P. Beaumarchais: Figarova svatba, O. Nicolai: Veselé paničky windsorské, J. Anouilh: Eurydika, J. Krček, F. Pokorný: Rožmberské obrázky, Ö. von Horwáth: Kazimír a Karolinka, J. Cocteau: Dvojhlavý orel, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk – 1972; Molière, B. Brecht: Don Juan, C. Magnier: Leon čili Správný recept, I. Olbracht, E. Kantůrková: Bratr Žak, B. Smetana: Dalibor, Z. Šikola, F. Pokorný: Cvoci, G. B. Shaw: Dům zlomených srdcí, A. a V. Mrštíkové: Maryša, J. N. Nestroy: Dům čtyř temperamentů – 1973; V. Nezval: Milenci z kiosku, M. P. Musorgskij, G. Bizet - R. Ščedrin: Obrázky, Carmen, G. Feydeau: Ťululum, D. Fo, Isabella, tři karavely a podfukář, I. Örkény: Kočičí hra, C. Goldoni: Poprask na laguně, V. S. Rozov: Když hledáme radost, I. Bukovčan: Než kohout zazpívá, B. Smetana: Dvě vdovy - 1974; P. Poli, I. Omboni, C. Invernizio: Hanebný polibek, V. Mikeš: Milostné dopisy, V. K. Klicpera: Jak lapiti hejla, G. Weisenborn: Klauni z Avignonu, L. Stroupežnický: Naši furianti, H. Ch. Andersen - J. Knauth: Slavík (i scéna), M. Gorkij: Jegor Buličov a jiní, E. Humperdinck: Perníková chaloupka – 1975; W. Shakespeare: Večer tříkrálový, H. Albertová: Parádní pokoj, Ö. von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa, J. Webster: Vévodkyně z Malfi, B. Smetana: Čertova stěna, J. Krček, F. Pokorný: Přidej pepře aneb Vyšinutý sen, I. Calvino, A. Pugliese: Baron ve větvích, V. Šukšin: Energičtí lidé, J. Radičkov: Mela – 1976; I. Örkény: Pokrevní příbuzní, P. Weiss: Hölderlin (Život básníkův), A. Dvořák: Čert a Káča, Molière: Lásky hry ironické, H. von Hofmannsthal: Neúplatný aneb Škola manželů, V. Čort: Pohádka o líných strašidlech, C. Magnier: Co je ti, Hermínko?, B. Vasiljev: Nestřílejte bílé labutě, T. Williams: Vytetovaná růže, B. Brecht: Matka Kuráž a její děti – 1977; C. Goldoni: Sluha dvou pánů, J. Procházka: Hvězda zvaná Pelyněk, V. Vančura, E. Sokolovský: Rozmarné léto, W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra, L. Pirandello: Jako dřív, líp než dřív, E. Bond: Moře, V. Šukšin, V. V. Ivanov: Besedy pod jasnou lunou, O. Daněk: Střelec, F. Marceau: Vajíčko – 1978; A. Jirásek: Lucerna, B. Smetana: Dalibor, G. Rossini: Lazebník sevillský, H. von Kleist: Rozbitý džbán, A. Dvořák: Šelma sedlák, P. Grym: Černá královna, N. V. Gogol: Ženitba, J. Boháč, I. Jirásek: Námluvy, Medvěd, Y. Jamiaque: Pan Hamilkar, V. Kavčiak: Jiří z Poděbrad – král – 1979; F. García Lorca: Dům Bernardy Alby, R. Bolt: Ať žije královna!, J. Vostrý: Tři v tom, I. Procházková: Venušin vrch, V. Čort: Cirkus Blecha, A. Dvořák: Jakobín, P. Soukup: Přelet modrého Morfa, J. Szaniawski: Kovář, peníze a hvězdy – 1980; G. B. Shaw: Pygmalion, E. Porta: Opera za tři vajgly, I. Hurník: Dáma a lupiči, J. N. Nestroy: Pro nic za nic, B. Smetana: Hubička, Molière: Tartuffe, M. Ravel, K. Odstrčil, B. Martinů: Aréna, H. Ibsen: Stavitel Solness - 1981; J. É. Massenet: Werther, A. Christie: Past na myši, J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena,  V. Novák, K. Kovařovic: Zvíkovský rarášek, Cesta oknem, J. Vostrý: Dubrovnická komedie, G. Verdi: La Traviata – 1982; Z. Fibich, J. Vrchlický: Smrt Hippodamie – 1983; L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – 1989; G. Verdi: Trubadúr – 1990; J. Offenbach: Krásná Helena, G. Puccini: Tosca, J. Strauss ml.: Netopýr, W. A. Mozart: Don Giovanni – 1991; L. Janáček: Její pastorkyňa – 1992; B. Smetana: Hubička - 1993; G. Verdi: Simone Boccanegra – 1994; A. Dvořák: Rusalka – 1995; G. Donizetti: Lucia di Lammermoor – 1996; R. Friml: Rose Marie – 1998; B. Smetana: Tajemství – 2000; W. A. Mozart: Kouzelná flétna – 2015.

Realistické divadlo Z. Nejedlého
(Divadlo Labyrint 1992-98)

G. Feydeau: Slečna od Maxima – 1970; M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí – 1980; H. Ibsen: Heda Gablerová – 1983; M. Chase: Harvey – 1988; A. Salacrou: Příliš počestná žena – 1989; Ch. Hampton: Úplné zatmění, W. Shakespeare: Sonety (Studio Labyrint), P. Poli, I. Omboni, C. Invernizio: Hanebný polibek aneb Zneuctění mrtvé panny – 1996.

Divadlo V. Nezvala Karlovy Vary

C. Goldoni: Poprask na laguně – 1972; J. K. Tyl: Strakonický dudák, C. Magnier: Jak najít svou formu aneb Leon – 1973; G. de Maupassant: Zájezdní hostinec (Kulička) – 1974; A. Jirásek: Lucerna, J. Edlis: Mše za pannu – 1975.

Semafor

L. Sobota, M. Šimek: Robinson Kreutznauer potom a Šípková Růženka napřed – 1976.

Studio Ypsilon (soubor Naivního divadla Liberec 1963–78)

J. Schmid: Sesedni a pobuď – 1976; J. Gay, J. Schmid: Žebrácká opera – 1977.

Naivní divadlo Liberec

O. Augusta: Blázen Pabo (Lucká válka) – 1976; I. Peřinová: Poslechněte, jak bývalo – 1978; I. Peřinová, Ch. Dickens: Čarovná rybí kostička – 1979.

Činoherní studio Ústí nad Labem

M. J. Lermontov, J. Vostrý: Komtesa a pěchotní důstojník – 1977; N. V. Gogol: Ženitba – 1979.

Státní divadlo Z. Nejedlého Ústí nad Labem

G. Bizet, R. Ščedrin: Carmen, Dáma a chuligán – 1977.

Státní divadlo v Brně
(Zemské divadlo v Brně 1990-92, Národního divadla v Brně 1992-2007)

A. N. Ostrovskij: Výnosné místo – 1979; E. Zámečník: Brouk Pytlík – 1992; E. Porta: Opera za tři vajgly – 2000.

Jihočeské divadlo České Budějovice

W. Shakespeare: Romeo a Julie, A. N. Ostrovskij: I chytrák se spálí – 1980; W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 1981; B. Smetana: Tajemství, I. P. Šamjakin: … a ptáci zmlkli, A. Casona: Jitřní paní – 1982; V. a A. Mrštíkové: Maryša, G. Feydeau: Brouk v hlavě, B. Brecht, K. Weill: Krejcarová opera, G. Paisiello: Astrologové, J. F. Novák: Vojnarka, E. O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci, K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná - 1983; J. Jílek: Čarovná Barborka, A. Dvořák: Rusalka, N. V. Gogol: Hráči, J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen (Otáčivé hlediště Český Krumlov), P. Vranický: Oberon, král elfů – 1984; J. Anouilh: Antigona, C. Magnier: Co je ti, Hermínko?, W. A. Mozart: Figarova svatba, M. Mihura: Maribel a podivná rodina, J. Grabowski: Vlk, koza a kůzlátka, W. Shakespeare: Sen noci svatojánské (Otáčivé hlediště Český Krumlov), K. Simonov: Nežili jsme pro sebe – 1985; K. Kovařovic: Psohlavci, J. K. Tyl: Paličova dcera, E. Rostand: Romantikové, Ch. W. Gluck: Napravený opilec, C. Zeller: Ptáčník, J. Jílek: Já chci žít znovu, E. Thompson: Zlaté jezero – 1986; G. Donizetti: Nápoj lásky, J. Haydn: Lest a láska (Maškarní sál Český Krumlov), Z. Petr, V. Dvořák: Sto dukátů za Juana, L. N. Tolstoj, E. Piscator: Vojna a mír, M. Vacek, F. Hrubín: Romance pro křídlovku – 1987; B. Jonson: Lišák Volpone (nerealizováno), C. Goldoni: Náměstíčko, W. Shakespeare: Othello, B. Němcová, K. M. Walló: Princezna ze zlatou hvězdou na čele, G. Verdi: Trubadúr – 1988; C. Magnier: Sedm žen na krku, R. Rolland: Vlci, A. Ridley: Půlnoční vlak, C. Goldoni: Sluha dvou pánů, V. Fioravanti: Venkovské zpěvačky aneb Jak se dostat k divadlu, J. Bouček: Noc pastýřů, B. Martinů: Řecké pašije – 1989; G. Verdi: Simone Boccanegra, R. Thomas: Osm žen, J. Offenbach: Krásná Helena, G. Verdi: Trubadúr, W. A. Mozart: Don Giovanni, F. Hrubín: Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, A. Casona: Dům se sedmi balkóny, S. Mrožek: Policajti – 1990; J. Strauss ml.: Netopýr, J. Kesselring: Jezinky a bezinky, J. Patrick: Manžel pro Opalu, B. J. Thomas: Charleyova teta, B. Smetana: Prodaná nevěsta – 1991.

Národní divadlo

F. Hrubín: Kráska a zvíře – 1980; A. Strindberg: Slečna Julie, E. Zámečník: Brouk Pytlík – 1988.

Divadlo Vítězného února Hradec Králové

G. B. Shaw: Pygmalion – 1981; A. Jirásek: M. D. Rettigová – 1982.

Divadlo J. Wolkra
(Divadlo na Starém Městě 1991-96)

J. Kainar: Zlatovláska – 1984; K. Poláček - K. Texel: Bylo nás pět, J. Kopecký: Betlémská hvězda – 1990; H. Ch. Andersen, F. Pavlíček: Malá mořská víla, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, J. Jílek: Šípková Růženka – 1992.

Západočeské divadlo Cheb

E. Rostand: Romantici – 1987; L. Janáček: Liška Bystrouška -1995.

Divadlo E. F. Buriana

A. Jirásek: Lucerna – 1990.

Divadlo M České Budějovice

A. Pernica: O princi Bajajovi – 1991.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

R. Friml: Rose Marie – 1994; M. Tutino: Sluha – 2010.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

L. Matějka: Broučci – 1995; H. A. Marschner: Vampýr – 1996; C. Debussy: Pelléas et Mélisande – 1998; C. M. von Weber: Oberon, G. F. Händel: Xerxes, W. A. Mozart: Bastien a Bastienka – 1999; E. F. Burian: Paříž hraje prim (Hrad Hukvaldy), L. Janáček: Počátek románu – 2000; H. Krása: Brundibár, G. Verdi: Giovanna d´Arco (Johanka z Arku) – 2001; A. P. Borodin: Kníže Igor, E. F. Burian: Vojna (Hrad Hukvaldy) – 2002; G. Verdi: Rigoletto, P. Mascagni - B. Bartók: Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír), A kékszakállú herceg vára (Modrovousův hrad), W. A. Mozart: Kouzelná flétna – 2003; N. Rimskij-Korsakov: Sněguročka, E. F. Burian: Opera z pouti, C. Zeller: Vtáčnik (Ptáčník), G. Verdi: Macbeth – 2004; G. Donizetti: L'Elisir d'Amore (Nápoj lásky), M. Musumeci, J. Mysliveček: Aitna (Etna), L´Olimpiade (Olympiáda), A. Dvořák: Rusalka, F. Lehár: Paganini - 2005; W. A. Mozart: Cosi fan tutte, A. Dvořák: Jakobín – 2006; V. Trojan: Kolotoč, M. Tutino - R. Leoncavallo: La Lupa (Vlčice), Pagliacci (Komedianti), Ch. Gounod: Faust (Faust a Markétka) – 2008; B. Smetana: Dalibor – 2009.

Městské divadlo Zlín

C. Serreau: Zajíc Zajíc – 1995.

Antonie Praha

A. Svobodová: Tanec zemi (svah před kostelem sv. Klimenta v Levém Hradci) – 1997; A. Svobodová: Nenávist – 1999; A. Svobodová: Nevěsta – 2001; A. Camus - A. Svobodová: Fénix, A. Svobodová - A. Vaníčková: Ze tmy a ticha – 2002; W. Shakespeare - A. Svobodová: A co Ofelie?, A. Svobodová: Země opeřeného hada – 2004; A. Svobodová - M. Vodrážka: Innana - Sestup do hlubin, Ištar, W. Shakespeare - A. Svobodová: Ta HRA (Macbeth) / That Play  - 2006.

Divadlo Bez zábradlí

Ch. Hampton: Totální zatmění – 1998.

Pidivadlo (scéna Vyšší odborné školy herecké Praha)

J. Kainar: Zlatovláska – 2002; J. Kainar: Zlatovláska – 2015.

Dětská opera Praha

A. Dvořák, B. Smetana, L. Janáček, B. Martinů: Géniové a děti (Laterna magika) – 2004.

Zahraniční inscenace

Das Meininger Theater Meiningen

G. Verdi: La Traviata – 1981.

Theater Osnabrück

L. Janáček: Das schlaue Füchslein – 1984; G. F. Händel: Julius Caesar - 1985.

Theater Trier

B. Smetana: Die verkaufte Braut – 1985.

Teatro Marrucino Chieti

P. Mascagni: Messa di Gloria, Cavalleria rusticana – 2007.

Badisches Staatstheater Karlsruhe

A. Dvořák: Rusalka – 2007.

Teatro dell´Opera di Roma

Ant. Dvořák: Rusalka – 2008.

Kostýmy pro film

Kristove roky (r. J. Jakubisko) – 1967; Žert (r. J. Jireš), Zbehovia a pútnici (r. J. Jakubisko) – 1968; Vtáčkovia, siroty a blázni (r. J. Jakubisko) – 1969; Kalamita (r. V. Chytilová) – 1982.

Kostýmy pro TV inscenace

Pan Tomšík (r. T. Škrdlant) – 1972; Naděje má hluboké dno (r. J. Jireš) – 1988.

Filmové role

Mučedníci lásky (r. J. Němec), Sedmikrásky (r. V. Chytilová) – 1966; Spalovač mrtvol (r. J. Herz) – 1968; Valerie a týden divů (r. J. Jireš) – 1970; Šílení (r. J. Švankmajer) – 2005.

Výstavy se zastoupením kostýmní tvorby (výběr)

Skupinové: Pražské Quadriennale (Valdštejnská jízdárna, Praha 1975 a 1979, Výstaviště Praha 1983); I. - III. národní přehlídka prací českých scénografů (Dům umění, Opava 1977, 1981, ÚLUV, Praha 1986); Salon scénografie (foyer Nové scény ND, Praha 1991, Valdštejnská jízdárna, Praha 1995); Současný český divadelní kostým (Divadelní muzeum, Helsinky 1986); Divadlo jako týmová tvorba (Divadlo Labyrint, Praha 1995); Metaphor and Irony 2 (putovní výstava české scénografie po USA, 2004).

Samostatné: Divadlo na Vinohradech, Praha 1981; Malý sál IDU, Praha 2011.

Prameny

IDU: Scénografická sbírka, Fotografický fond.

Dědicové: soukromý archiv H. A.

Literatura

A. Bejblík: Bouře na trojí způsob, Divadlo, květen 1968; (mtra): Tragický paradox Romea a Julie, Scéna, Praha, 8. 9. 1980; R. Hrdinová: Ostravský Pelléas je scénickou poezií, Právo, 25. 2. 1998; R. Hrdinová: Opera, v níž se zpívá, mluví a tančí, Divadelní noviny, 1999, č. 7; R. Hrdinová: Brundibár poražen, válku jsme vyhráli, Právo, 13. 7. 2001; R. Hrdinová: Jana z Arku jako historická freska, Právo, 28. 8. 2001; L. Šaldová: Verdi, oheň a poezie, Divadelní noviny, 2005, č. 2. P. Mlýnský: Dvě liberecké osobnosti, Průboj, Ústí nad Labem 12. 8. 1977; V. Ptáčková: Česká scénografie XX. Století, Praha 1982, s. 235, 291, 314; V. Tašlová, E. Vítová: Jevištní a kostýmní výtvarníci českých divadel, Praha 1983; V. Gallerová: Divadlo jako týmová tvorba – H. A., Vladimír Svoboda, Jan Vančura, Bulletin Labyrint, 26.6 -16. 9. 1995; P. Březinová: Představujeme výtvarníky Kouzelné flétny, Zpravodaj Národního divadla moravskoslezského, prosinec 2003; V. Ptáčková - B. Příhodová - S. Rybáková: Český divadelní kostým, Praha 2011, s. 123, 125; M. Zdeňková: Helena Anýžová, Praha 2015.

Katalogy k výstavám: V. Gallerová, H. A. – Divadelní kostým, Divadlo na Vinohradech, listopad-prosinec 1981; H. Albertová, J. Brandesky: Metaphor and Irony 2, putovní výstava po USA, 2004, s. 26.

Nekrology: vop: Královna kostýmů, Týden, 31. 8. 2015, č. 36; J. Malina: Odcházejí lístky v rozsypaném čaji …, Divadelní noviny, 13. 9. 2015 (online, cit. 13. 1. 2021), URL: https://www.divadelni-noviny.cz/jaroslav-malina-o-helene-anyzove.

Vznik: 2022