Chvalovský, Edmund

Pocházel z rodiny sazeče. Studoval na Aka­demickém gymnáziu, 1855 přestoupil na ně­meckou vyšší reálku v Mikulandské ul. (mezi spolužáky byl J. Arbes), po jejím absolvování se zapsal ve školním roce 1858/59 na pražskou polytechniku (v matrice školy zaznamenán jako syn majitele likérky), ale studia zřejmě velmi záhy opustil (podle katalogů posluchačů nesložil žádnou zkoušku). Celý život se však zajímal o matematiku, fyziku a astronomii, také o historii, dějiny umění a hudby, kres­lil a maloval. V areálu bývalého kláštera sv. Anežky Na Františku, kde se narodil a vyrůs­tal, hrál od 1855 s ochotníky (mj. H. Musilem, komikem J. Kosinou a jeho sestrou), od 1858 v zahradě restaurace Jerusalém v Konviktu a od 1860 v německých i českých představe­ních Švestkova divadla u sv. Mikuláše, které řídil P. Švanda ze Semčic. 1863 se Ch. stal jeho nástupcem. Na profesionální scéně debutoval 21. 9. 1862 ve StD rolí Valentina v Goetho­vě Faustovi a t. r. byl angažován do PD pro středně rozsáhlé charakterní role. Od začátku listopadu 1865 do konce března 1866 vedl jako artistický ředitel, vrchní režisér a zástup­ce ředitele první sezonu Švandovy společnosti ve starém MD v Plzni. Po návratu do Prahy se v PD věnoval stále více režijní práci; 1873 byl jmenován režisérem opery (z podnětu B. Smetany a O. Hostinského) a 1876 režisé­rem činohry a operety. Po přechodu do ND byl 1884 ustanoven druhým režisérem opery. Vedle herectví a režie vyvíjel pedagogickou činnost: na Lukesově operní škole při PD vyučoval deklamaci, mimiku a dějiny umění (od 1873), v Dramatické škole ND kulturní historii (1892–94). 1901 byl penzionován, od 1906 žil v Soběslavi, oživil tamní ochotnic­ké divadlo a aktivně v něm působil až do 1930; vychoval dvě generace ochotníků a zasloužil se o nové jeviště v bývalé Rožmberské ško­le. Psal pamětnické články o českém divadle, vzpomínkovými přednáškami se účastnil kul­turních a divadelních akcí, oslav apod. Zemřel jako nestor českých divadelníků v pětadeva­desáti letech, pohřben byl v Soběslavi.

První herecké zkušenosti získával na praž­ských ochotnických scénách; v pestré škále rolí (např. Věrnosta z Adlaru, Kolár: Moni­ka; Vítek, Macháček: Ženichové) projevo­val schopnost vytvářet různorodé typy. Svou tvárnost osvědčil ve StD, kde během posled­ních dvou měsíců českojazyčného provozu vytvořil sedm odlišných rolí (pět z nich hrál znovu v PD). Naděje vyvolané prvními výko­ny na profesionální scéně podle kritiky však nenaplnil [Lumír 1863]. Za pobytu v Plzni se Švandovou společností ztělesnil řadu velkých postav v klasickém repertoáru (např. Goethův Egmont a Faust, Schillerův Filip II. v Donu Carlosovi a Fiesco) i v salonních hrách (např. Baudrillard, Grangé – Lambert-Thiboust: Pokuta muže). Suchý a neobsáhlý hlas, který omezoval jeho mluvní projev, posléze i za­neprázdnění režisérskou činností Ch. odsou­valy k menším rolím, jichž nezřídka vytvořil v téže inscenaci několik. Obětavě se ujímal (i ve vlastních inscenacích) úložek úředníků, písařů, soudců, sluhů, učitelů, vojenských šarží a krejčíků, v nichž dovedl dobře uplatnit svou vysokou hubenou postavu a které odli­šoval nápaditými maskami a kostýmními de­taily. Řadu figurek opakovaně hrál v nových nastudováních v PD i ND (Vohláška, Jeřá­bek: Služebník svého pána; Pohořalský, Klic­pera: Divotvorný klobouk; Jirák, Šubert: Probuzenci; Hladomor, Shakespeare: Sen v noci svatojanské; František Kudrna, Štolba: Vodní družstvo; František Fiala, Stroupežnický: Naši furianti; Zikan, Šimáček: Svět malých lidí; Červenka, Svoboda: Směry života). Hudební cítění mu dovolilo hrát i menší role operetní. Jako interpret malých rolí patřil k spolehlivým silám hereckého ansámblu.

Těžiště jeho činnosti spočívalo v režijní práci. Již za působení ve Švandově společ­nosti zaváděl, zvláště v operních inscenacích, progresivní postupy scénografické (dobově a lokálně autentické výpravy a kostýmy) a re­žijní (akčnost sboru apod.). V sedmdesátých letech je rozvíjel především v režiích premiér Smetanových oper v PD, v nichž se pokoušel realizovat skladatelovu ideu hudebního dra­matu, koncepci Wagnerova Gesamtkunstwer­ku a uplatnit inscenační postupy Meiningen­ských. Připravil i řadu operetních premiér. Režie činoher nejprve přebíral po jiných re­žisérech, samostatně se prosadil od sedmde­sátých let. Jeho doménou se staly výpravné inscenace kouzelných frašek, cestopisných férií (Elmar–Böhm: Šantala; Verne–Dennery: Cesta kolem světa v osmdesáti dnech; Verne – Csepreghy: Carův kurýr) a pohádek (Pohl: Sedm havranů), v nichž využil své technic­ké, hlavně fyzikální znalosti k překvapivým scénickým efektům světelným, zvukovým, a dokonce čichovým. Pro letní NČD sestrojil baterii na elektrický proud, koncem 19. stol. se zajímal i o princip fonografu. Návrhy dekorací a kostýmů si kreslil sám, svými technickými, historickými a etnografickými znalostmi po­máhal i jiným výtvarníkům (H. Ullik) nebo režisérům (J. Šmaha). V ND funkci režiséra činohry oficiálně nezastával, ale připravil řadu inscenací, a to i pro dětské diváky. Výrazněji se tu začal projevovat až koncem 1893. Spolehlivě inscenoval českou klasiku (Tyl, Klicpera), ale i francouzské autory (Sardoua, Scribea, Feuil­leta) nebo Shakespeara a Schillera. Z her sou­dobých českých dramatiků uvedl mj. prvotinu J. Kvapila Bludička a pohádku E. Krásnohor­ské Medvěd a víla. Vrcholem jeho činoherní režie byla Maryša (1894), kterou vybavil a oživil reáliemi z Moravského Slovácka. Po odchodu F. Kolára (1895) pohotově připravil několik živých obrazů.

Ch. význam pro vývoj české režie a scéno­grafie tkví v sedmdesátých letech 19. stol., kdy se jako jeden z předchůdců scénického realismu snažil postihnout specifika české krajiny, selské chalupy, života na české vesni­ci i ve městě. Souhrn Ch. memoárových statí pokrývá téměř šedesátiletou historii českého divadelnictví, od Nového divadla v Růžové ulici až po konec 19. stol., evokuje ji četnými detaily i osobitými postřehy o mnoha osob ­nostech, s nimiž se za svou dlouhou kariéru setkal. V rukopise zůstala práce Počátky a roz­voj českého divadla. (NMd).

Teatralia

Goethův Faust na venkovském jevišti českém, Scena 1, 1913/14, d. 1, s. 61; Padesáté výročí zalo­žení ND, České divadlo 2, 1918, s. 39–42; Emanuel Bozděch † 29. února 1889, Divadlo 1 (8), 1920/21, č. 2 až 9, 11, 13, 15–18, vždy s. 3 (u č. 5, 13, 16, 18, též s. 4); Moje režie „à la Meiningen“, tamtéž, č. 18, s. 4; Ve Stögrově divadle v Růžové ulici, Divadlo 2, 1921/22, č. 3, s. 3; Špetka vzpomínek, Svát­kův divadelní almanach Republiky československé na rok 1922, Čes. Budějovice 1922, s. 48–58; 18. listopad 1883 – 18. listopad 1923. Vzpomínka, Divadlo 3, 1922/23, č. 19–20, s. 1; Ve vlastním di­vadle Prozatímním, Národní divadlo 10, 1932/33, č. 6, s. 6n.

Režie

PD

J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen – 1864; J. Nestroy: Rozervanec aneb Za živa mrtvý – 1865.

Švandova spol.

W. Shakespeare: Romeo a Julie (i ND 1897), E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, V. Sardou: Para­grafy na střeše, V. Hugo: Angelo, tyran padován­ský, H. v. Kleist: Katynka Heilbronská, J. Neru­da: Prodaná láska, A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?, J. W. Goethe: Faust – Plzeň 1865; S. H. Mosenthal: Svatojanský dvůr, J. W. Goethe: Egmont, F. Schiller: Smrt Valdštýno­va, týž: Fiesko, hrabě Lavagna aneb Spiknutí v Ja­nově r. 1547, V. Sardou: Staří mládenci, J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, F. Schiller: Don Karlos, J. Nestroy: Zrzavé vlasy, G. Pfleger Moravský: Telegram (i ND 1894), J. V. Frič dle H. T. Schmida: Břetislav Bezejmenný, E. Scribe: Sklenice vody, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, týž: Život a smrt krále Richarda Třetího, J. Kor­zeniowski: Obžinky – Plzeň 1866.

PD

G. Raeder: Lišák a Smola čili Veselí tuláci – 1869; K. Elmar, ú. J. H. Böhm: Šantala čili Všude dobře, doma nejlépe – 1870; F. F. Šamberk: Osudná kule aneb Amerikánský souboj – 1873; J. Verne, A. Den­nery: Cesta kolem světa v osmdesáti dnech, NČD (i ND 1899), J. Štolba: Krejčí a švec, anon. dle J. Vernea: Ku měsíci! aneb Divy přírody, NČD, E. Pohl: Sedm havranů, NČD – 1876; F. F. Šam­berk: Svatojanská pouť, NA, J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, NČD – 1877; K. Costa: Dobytí Sa­rajeva aneb Zuzančin reservník, NČD, J. K. Tyl: Lesní panna aneb Čechové v Americe – 1879; týž: Zlatohlav a tvrdohlavá žena, A. Koukl: Moder­ní Ariadna – 1881.

ND

J. K. Tyl: Paličova dcera – 1893; J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek, A. a V. Mrštíkové: Maryša, L. Stroupežnický: Pan Měsíček, obchodník, B. Thomas: Charleyova teta – 1894; V. Sardou: Theodora, V. Vlček: Milada – 1895; J. Kvapil: Bludička, V. K. Klicpera: Ptáč­ník, A. Belot, E. Villetard: Poslední vůle Caesara Girodota, H. Sudermann: Čest – 1896; F. Schil­ler: Marie Stuartovna, F. X. Svoboda: Směry ži­vota, P. Calderón: Sudí zalamejský, J. Vrchlický: Láska a smrt, W. Shakespeare: Hamlet – 1897; G. v. Moser: Bibliotekář, V. K. Klicpera: Divotvor­ný klobouk, týž: Každý něco pro vlast, E. Scribe: Sklenice vody, K. Pippich: Z české domácnosti – 1898; N. Fournier, H.-H. Meyer: Při piketu, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, A. Wilbrandt: Arria a Messalina – 1899; G. Hauptmann: Potopený zvon, W. Shake­speare: Jak se vám líbí, O. Feuillet: Pařížský román, E. Krásnohorská: Medvěd a víla, A. Schnitzler: U zeleného papouška, P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, J. Vrchlický: V uchu Dionysiově – 1900.

Kostýmy

J. Vrchlický: Soud lásky – ND 1887.

Role

Švestkovo div. (ochotníci)

Markýz Posa (F. Schiller: Don Carlos), Mistr Valtr (J. V. Frič dle H. T. Schmida: Břetislav Bezejmen­ný) – 1860; Lord Nothingham (H. Laube: Graf Essex) – 1863.

StD

Valentin (J. W. Goethe: Faust), Wurm (F. Schiller: Ouklady a láska, i PD 1863), Robert (A. Langer: Pražský flašinetář a jeho rodina, i PD 1863), Princ z Oranien (J. W. Goethe: Egmont) – 1862.

PD

Nikola (V. Hálek: Král Vukašín) – 1862; Roller (F. Schiller: Loupežníci), Proteus (W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských), Vilibald (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), První divadelní herec (W. Shake­speare: Hamlet, princ dánský), Vévoda Kornwal­ský (týž: Král Lear) – 1863; Tybalt (týž: Romeo a Julie), Dr. Poctivý (Molière: Pacient a lékař aneb Myslí, že jest nemocen), Don Tulipanos (bratři Cogniardové, H. Crémieux, h. A. Artus, A. Man­geant: Kouzelná nožka), Šimon (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) – 1864; Guildenstern (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1865.

Švandova spol. Plzeň

Dalibor Čermák (R. Benedix: Dalibor Čermák), Larosière (V. Sardou: Paragrafy na střeše), Josef (S. H. Mosenthal: Debora), Hrabě ze Strahlu (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská), Faust (J. W. Goethe: Faust) – 1865; Egmont (týž: Eg­mont), Veaucourtois (V. Sardou: Staří mládenci), Šalamoun Oppenheimer (A. Langer: Slovo k minis­tru), Otto z Losů (J. J. Kolár: Don César a spani­lá Magelona), Filip II. (F. Schiller: Don Kar­los), Fiesko (týž: Fiesko, hrabě Lavagna aneb Spiknutí v Janově r. 1547), Baron z Lichtenfeldu (E. Pešková: Jen žádnou od divadla!), Baudrillard (E. Grangé, Lambert-Thiboust: Pokuta muže), Ze­man Doubravský (J. Nestroy: Enšpígl aneb Každou chvíli jiné čtveráctví), Vít (J. K. Tyl: Slepý mláde­nec), Ferdinand z Podmanic (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Vlci v rouše beránčím aneb Musí na venek), George vévoda Clarence (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího) – 1866.

PD

Leonidas Fadinard (M. Michel, E. Labiche: Co z toho pojde, když se klobouk ztratí), Horatio (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1866; Chapelle (K. Gutzkow: Pravzor Tartuffa aneb Divadlo a svět), Artur (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí) – 1867; Benvolio (W. Shakespeare: Ro­meo a Julie, i ND 1884) – 1868; Rosenkranc (týž: Hamlet, i ND 1886), Vohláška (F. V. Jeřábek: Slu­žebník svého pána, i ND 1885) – 1870; P. František Rozražovský (J. J. Kolár: Pražský žid, i ND 1884) – 1871; Korobkin (N. V. Gogol: Revisor), Pohořalský (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, i ND 1886) – 1872; Gustave (A. Dumas ml.: Dáma s kamelie­mi) – 1873; Kvapil (H. Salingré, ú. J. J. Kolár: Cesta Prahou v 18ti hodinách), Policejní ministr ruský (J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, i ND 1892) – 1877; Učitel (S. H. Mosenthal: Debora aneb Křesťan a židovka) – 1879; Gremio (W. Sha­kespeare: Zkrocení zlé ženy, i ND 1887), Tomáš (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1880; Jirák (F. A. Šubert: Probuzenci, i ND 1883) – 1881; Pan Florian (J. J. Kolár: Mravenci, i ND 1895), Jere­miáš Šukálek (F. F. Šamberk: Rodinná vojna, i ND 1888), Anučkin (N. V. Gogol: Námluvy) – 1882; Aron Bauchem (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Strýc Říha (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík z hor, i ND 1885) – 1883.

ND

Hladomor – Měsíček (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Basilio (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Podleský (J. K. Tyl: Paličova dcera), Antonio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Prefekt (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1884; Král Aleonoros (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Alexander Volta (L. Manzotti, h. R. Marenco: Excelsior) – 1885; Fridolin Zouváček (F. F. Šamberk: Éra Kubánkova), Pan Bonnefoi (Molière: Ve zdraví ne­mocný), František Kudrna (J. Štolba: Vodní druž­stvo) – 1886; František Fiala (L. Stroupežnický: Naši furianti), Král Filip II. (P. Calderón: Sudí zala­mejský) – 1887; Vojtěch Kalupr (J. Štolba: Maloměstští diplomati) – 1888; Baron (G. Preissová: Gazdina roba) – 1889; Zikan (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Ředitel (F. Hervé: Mamzelle Nitouche) – 1890; Kapulet (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – 1891; Červenka (F. X. Svoboda: Směry života), Kmet (I. Madách: Tragedie člověka), Jonáš (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Tubal (W. Shakespeare: Kupec benát­ský), JUDr. Klika (F. A. Šubert: Na Valdštejnské šachtě) – 1892; Seligman (J. Vrchlický: Rabínská moudrost) – 1893; Jakub (F. V. Jeřábek: Syn člově­ka aneb Prusové v Čechách roku 1757), Buchta (F. F. Šamberk: Výlet pana Broučka z Měsíce na výsta­vu) – 1894; Ratmír (E. Pohl: Sedm havranů) – 1897; Benátský dože (W. Shakespeare: Kupec benátský), Jodelet (E. Rostand: Cyrano de Bergerac) – 1899.

Živé obrazy

ND

K zahájení národopisné výstavy českoslovanské, Na počest amerických Čechů, Na počest Slová­ků, Na počest Bulharů, Na počest sjezdu českého učitelstva, Na počest Moravanů, Na počest Slovinců, Na počest památky J. Nerudy – 1895; Na paměť K. Bendla – 1897.

Prameny a literatura

AMP: Sbírka matrik, HŠ N12, matrika narozených fary u sv. Haštala 1839–1845, s. 2. SOA Tábor: po­zůstalost, 30 kart. Blatské muzem v Soběslavi, archiv: Ch. a soběslavské divadelnictví. NMd: sign. Č2187, A. Chaloupka: Ztrouchnivělé listí, rkp., b. d. [výbor Ch. článků a vzpomínek]; rež. knihy. ■ Nesign., Lumír 13, 1863, s. 908 [Wurm, Úklady a láska]; nesign. [J. Neruda]: Dvacet pět let samostatného českého divadla!..., Humoristické listy 29, 1887, s. 412 → Podobizny III, 1954; P.: E. Ch., Světozor 32, 1897/98, s. 47; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 7, 108, 110; V. Budil: Z mých he­reckých vzpomínek, Český deník 6. 6. 1920, příl. Besedy; K. Engelmüller: Nestor – režisér, Jeviště 2, 1921, s. 115–117; B. V. Žák: E. Ch. pětasedmdesát­níkem, Československé divadlo 2 (7), 1924, s. 184●; k devadesátinám: M. Laudová-Hořicová, Venkov  26. 7. 1929; J. Jošt, Národní listy 26. 7. 1929; V. V. Roš­tínský, Švejdův divadelní věstník 2, 1929, č. 2–3, s. 7●; nekrology: Z. Bořek-Dohalský, Lidové no­viny 9. 10. 1934; S. Lom, Národní divadlo 13, 1934/35, č. 3, s. 5●; Dr: Bohatá korespondence E. Ch. v Plzni (s A. Kreuzmannem), Lidové noviny  13. 10. 1934; Z. Nejedlý: Dějiny opery Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, s. 144●; 100. výr. narození: pí, Lidové noviny 26. 3. 1939; E. Smrž, Venkov 13. 8. 1939; sb. Český herec, 1940, s. 44n.●; A. Chaloupka: Česká divadelní dekora­ce, 1939, s. 12; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1944, s. 43–48; Jan Bartoš: Prozatímní di­vadlo a jeho činohra, 1937, s. 289; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 25, 39, 46, 86n., 119, 124, 128, 138–139, 145, 172, 181, 206; II, O slávě herecké, 1947, s. 43–48; E. Nováko­vá: E. Ch. – smetanovský režisér, Divadlo 6, 1955, s. 761; V. Štěpánek: Plzeňská činohra (1865–1944), in sb. Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Praha–Plzeň 1965, s. 35; J. Švehla: Vývoj české divadelní fotografie, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 16, 1973, s. 104–112; DČD III; R. Tecl: Smetanovský režisér E. Ch. (1839–1934), Vý­běr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Čes. Budějovicích 27, 1990, č. 1, s. 16–28; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 147, 149, 167, 170–174, 177; B. Srba: V zahra­dách Thespidových, Brno 2009, s. 217, 219, 236, 294, 368. ■ ČHS, HD, NDp, Otto, Otto-dod; PD-rep

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 337–340