Otec Josef H. byl pomocným inženýrem u státní dráhy. H. studoval na lékařské fakultě pražské univerzity od 1875 do 1881 (absolvoval jedenáct semestrů), za účast v tzv. chuchelské aféře (střet českých vlastenců s německými buršáky) byl vyloučen. Věnoval se pak hlavně osvětové práci a žurnalistice. 1882 založil v Praze časopis Hlasy vysokých škol, rok nato orgán severočeské menšiny Hlasy z Polabí (později Český sever), který redigoval do 1886. Jako předseda Akademického čtenářského spolku se intenzivně zúčastňoval společenského i divadelního dění. Své vzdělání i řečnický talent dal do služeb národně a sociálně uvědomovací práci v českém Podkrušnohoří; za jeden svůj článek byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení. 1886–91 působil po boku kritika J. Merhauta v redakci brněnské Moravské orlice, přispíval i do dalších listů (např. Česká Thalia). 1889–91 byl jednatelem Družstva Českého národního divadla v Brně, 1890 inicioval převod vedení divadla do režie družstva. S první ženou Annou se podílel na činnosti brněnských ochotníků, kteří pod jeho vedením napomohli po náhlé smrti ředitele P. Švandy st. v lednu 1891 dokončit zkrácenou sezonu zdejšího ND. V dubnu 1891 byl zvolen ředitelem prvního stálého brněnského souboru, který zahájil činnost v září t. r. Na funkci rezignoval v dubnu 1892. Když mu družstvo nepovolilo stavbu letní arény, a zmařilo tak možnost celo ročního provozu brněnského divadla, požádal o koncesi pro Moravu. 1892 založil vlastní činoherní společnost nazvanou České lidové divadlo. Udržel ji pouze dva roky; odchod čelných herců a finanční problémy jej přiměly v listopadu 1894 soubor rozpustit. Ještě 1895 žádal o obnovení koncese (uváděl, že převzal hereckou družinu vedenou A. Dobrovolným, dosud působící v Libni, s níž spolupracoval). Vlastní společnost však už zřejmě provozovat nehodlal, neboť nedlouho po udělení koncese žádal o její převedení na A. Dobrovolného. 1891 ovdověl a 1893 uzavřel druhý sňatek s herečkou Marií Slatinskou (vl. jm. Rufferovou). Přesídlil do Prahy a pracoval v redakci deníku Národní politika až do své smrti. Pochován je na Olšanských hřbitovech.
První manželka Anna (roz. Justová, 1861 – 15. 7. 1891 Adamov) působila v osvětové a charitativní činnosti. Byla literárně činná, v Brně podnítila založení almanachu O lidské bídě (později vycházel pod názvem Chudým dětem). Jako zdatná ochotnická herečka vypomáhala v sez. 1890/91 v představeních brněnského ND (Eva, Preissová: Gazdina roba; Jenůfa, táž: Její pastorkyně; Ofélie, Shakespeare: Hamlet; Claire, Ohnet: Majitel hutí; Julie, Pippich: Ve veřejném životě). Zemřela ve třiceti letech na srdeční vadu.
Ve funkci uměleckého ředitele brněnského ND se H. soustředil na vybudování činoherního ansámblu (vedení zpěvohry přenechal kapelníku F. Jílkovi), jehož nové členy vybíral z českých cestujících společností. Jako nástupce renomovaného P. Švandy ze Semčic, činného v Brně 1886–91, a jako ředitel dosud nevybaveného divadla (chyběla mj. knihovna, fundus) neměl snadnou pozici. Po zkušenostech ze severočeského pohraničí bystře odhadl, jak silně může divadlo působit v moravském prostředí, zčásti zgermanizovaném, zčásti ještě divadelně neprobuzeném. Správně předpokládal, že odezvu by tu mohlo mít divadlo a drama realistické. Zahájil Jiráskovou Vojnarkou a z původních novinek tohoto směru uvedl ještě Svobodovy Směry života (1892). Také skladbu souboru přizpůsobil svému uměleckému záměru. Ze Švandových herců převzal manžele Ryšavých a F. Syřínka, nově získal R. Inemanna, J. Vávru, K. Želenského, tragédku K. Brožovou a jejího manžela, charakterního komika K. Brože, manžele Chlumských, O. Stropnickou a jejího budoucího manžela J. K. Splavce, J. Vilhelma, který se s A. Chlumským dělil o režii. Angažoval M. Slatinskou, začínajícího R. Schlaghammera (hrál tu pod pseud. Grosse) ad. Sám také občas hrál a režíroval. Repertoár budoval hlavně na soudobém českém dramatu (Jirásek: Vojnarka, Kolébka; Vrchlický: Noc na Karlštejně, Pomsta Catullova, Rabínská moudrost, Bratři; Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, Zkažená krev; Svoboda: Směry života, Márinka Válková, Útok zisku; Štolba: Závěť; Šamberk: Břinkalovy trampoty, Jedenácté přikázání, Karel Havlíček Borovský). Z cizích dramatiků uváděl M. Bałuckého (Klub mládenců), E. Zolu (Tereza Raquinová), H. Sudermanna (Čest, Domov), L. Fuldu (Ztracený ráj), V. Krylova (Medvěd námluvčím), G. Ohneta (Majitel hutí). Z velké části šlo o hry ohlašující svou sociální tendencí i uměleckým zpracováním nástup realistické či naturalistické estetiky. S dramaturgií a herectvím stylově korespondovala režie, usilující o realistickou výpravu, kostýmy (historické a lidové kroje), i aranžmá početné komparserie, pro niž byli nezřídka najímáni místní dobrovolníci. Podobné snahy byly tehdy na moravském venkově zcela výjimečné.
H. společnost, s úspěchem vystupující v Olomouci (zde měla svou první stagionu na podzim 1892, znovu 1893), Prostějově, Přerově, Litovli, Velkém Meziříčí, Uherském Hradišti, Uherském Ostrohu, Třebíči aj., byla ve své době nejzdatnější a nejlépe vedenou cestující družinou na Moravě. Herci byli solidně placeni, H. od nich vyžadoval zodpovědnou práci, ale i důstojnou reprezentaci hereckého stavu na veřejnosti. I nadále podporoval české zájmy a téměř na všech štacích dával představení ve prospěch vlasteneckých účelů (podpora českých škol apod.).
Po tři desetiletí se jako rádce, školitel a první kritik podílel na formování hereckého umění své druhé manželky, z níž pod jeho vedením vyrostla z provinční naivky realistická herečka.
Teatralia
Karel Šimanovský, Světozor 33, 1898/99, s. 58n.; J. A. Prokop, podnikatel I. divadelní společnosti české pro venkov, Divadlo 12, 1913/14, s. 1n., 29n., 48n., 61n., 81n., 133n., 157n., 175n.
Režie
T. de Banville: Gringoire, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk – ND Brno 1891.
Hübnerova spol.
L. Fulda: Ztracený ráj – 1892; J. Vrchlický: Bratři – 1893; H. Sudermann: Domov – 1894.
Role
Faltysova spol.
J. K. Tyl (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl, i Pokorného spol. 1886) j. h. – 1884/85.
ND Brno
Pierre Gringoire (T. de Banville: Gringoire), [?] (A. M. Šimáček: Svět malých lidí) – 1891.
Hübnerova spol.
Kraus (L. Fulda: Ztracený ráj), Šlapák (L. Stroupežnický: Zkažená krev), Hudeček (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský) – 1892; Hefterding (H. Sudermann: Domov) – 1894.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, PE N21, matrika narozených fary u sv. Petra 1853–1858, s. 372. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 178, obr. 491. MZA: Sbírka matrik, 12079 Uherské Hradiště, matrika oddaných 1866–1902, fol. 217 [2. sňatek, 11. 2. 1893]; fond B 40, kart. 504 [koncese]. LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, 1981.■ nesign., Moravská orlice 11. 2. 1890 [návrh správní změny]; F. Dlouhý: Zpráva jednatelská za správní rok 1891..., tamtéž 10.–14. 4. 1892; Výroční zpráva Družstva českého národního divadla v Brně za dobu od 5. května 1901 do 26. května 1902 [Brno 1892]; Nový podnik divadelní, Dalibor 14, 1892, s. 283; divadelní anonce a referáty, in Našinec 1892–1894, 21. 9., 23., 26. a 30. 10. 1892 [v Olomouci]; Národní divadlo v Brně r. 1891/92, Moravská orlice 9. a 10. 3. 1893 [H. demise]; nesign.: Rozpuštění společnosti Hübnerovy, Besední listy 3, 1894/95, s. 26n.; J. Merhaut: Dvacet let brněnského divadla, Moravská orlice 18. 12. 1904 → Výbor z feuilletonů, [1909]; K. Šípek, nekrolog, Národní politika 30. 1. 1920; R. Deyl: Sláva – tráva, 1938, s. 206; K. Brožová: Moje vzpomínky, rkp.,1939, v majetku rodiny; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953, s. 323–327; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 170n.; J. Štefanides: České divadelní společnosti a jejich repertoár v Olomouci v letech 1868–1920, dipl., FF UP 1977; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci I, red. J. Stýskal, 1981, s. 88, 106n.; L. Klosová: Život za divadlo. Marie Hübnerová, 1986, s. 34–48; P. Marek: Prostějovská divadelní kultura v 19. století, rozmn., Prostějov 1990. ■ Nekrolog Anny H., Česká Thalia 5, 1891, s. 265. ■ EDS, PBJ; Buchner, Brno, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 295–297
