Syn vrchnostenského úředníka na panství Kinských. Školu navštěvoval v Heřmanově Městci, poslední rok v Praze, kde pokračoval ve studiích na novoměstském gymnáziu (1857–65) a na univerzitě (z práv po roce přestoupil na fakultu filozofickou), poslední ročník studií filozofie a estetiky absolvoval v Mnichově (1867/68), doktorát získal 1869 v Praze. Poté působil jako hudební a divadelní kritik (Dalibor, Hudební listy, Pokrok, Politik), byl redaktorem časopisu Lumír (1873–74) a literárních almanachů. 1874–76 pracoval jako vychovatel ve šlechtických rodinách ve Vilémově a Salcburku. 1876 pobýval v Mnichově a studijně v Itálii (na stipendium ministerstva kultu). Po habilitaci na pražské německé univerzitě 1877 (práce Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik a Die Lehre von den musikalischen Klängen) byl soukromým docentem v oboru dějiny a estetika hudby. Známým se stal obranou díla R. Wagnera. Podpořil Smetanovo pojetí opery jako hudebního dramatu (Wagneriarismus a česká národní opera) a nové pojetí hudební deklamace bez duality recitativů a árií (O české deklamaci hudební). Přednášel na Akademii výtvarných umění, 1882–86 na konzervatoři, poté na Uměleckoprůmyslové škole. Od 1880 vyučoval na Městské vyšší dívčí škole, kde poznal svou budoucí manželku Zdenku Quisovou (1863–1942, sňatek 1889). 1883 byl jmenován mimořádným a 1892 řádným profesorem všeobecné estetiky na české univerzitě. Účastnil se veřejného kulturního dění; v Umělecké besedě (členem od 1867) organizoval setkání a přednášel i na divadelní témata (Divadelní představení ve starých Athénách, 1878; O významu a úkolech ND, 1881; cyklus Drama a divadlo, 1907, aj.). Od 1873 byl členem Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů a Sboru pro zřízení Národního divadla. Redigoval pamětní list Národ sobě vydaný ve prospěch ND (1880), angažoval se při otevření divadla, po dohodě s ředitelem F. A. Šubertem připravoval program dramatické školy ND, na níž po dobu jejího trvání přednášel (1892–94). Stál u zrodu KČSN (1879), 1893 byl zvolen mimořád ným, 1902 řádným členem ČAVU. Zásadními statěmi přispěl do encyklopedických děl (Riegrův Slovník naučný, Ottův slovník naučný) a jako kritik nadále spolupracoval s řadou periodik. Napsal dvě operní libreta: Nevěsta messinská (podle F. Schillera, h. Z. Fibich, prov. ND 1884) a Popelka (h. J. R. Rozkošný, prov. ND 1885). Pochován je na Olšanských hřbitovech.
Jako estetik vycházel z empirické a formální školy Herbarta a Fechnera, analýzu formy uměleckého díla spojoval s důrazem na jeho společenskou funkci, prosazoval nové pojetí přízvučnosti verše, v diskusi o pojetí realismu v umění nekladl realismus do protikladu k idealismu jako rozpor pravdy a krásy, ale chápal je jako doplňující se principy.
Kromě hudby a výtvarného umění se věnoval i teorii divadla; již 1873 napsal studii Darwin a drama. Zásadní prací je Epos a drama, kde drama neřadí mezi literární druhy, ale považuje je za součást divadla, jež je syntézou umění mimického a výtvarného s dramatem a které nazval uměním scénickým. Dramatik podle něj musí znát principy jevištního a scénického umění. Vytvořil tak základ pro další vývoj estetiky české divadelní vědy (O. Zich aj.). V pozůstalosti se nachází mnoho excerpt, poznámek a konceptů k dějinám a teorii divadla, které systematicky shromažďoval a využíval při přednáškách.
Studie
Wagnerianismus a česká národní opera, Hudební listy 1, 1870, č. 5–12; Richard Wagner, 1871; Darwin a drama, Lumír 1, 1873, s. 311–314; Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik, Leipzig 1877, čes. in Hostinský o hudbě, 1961; Šest rozprav z oboru krasovědy a dějin umění, 1877; Divadelní představení ve starých Athénách, Lumír 6, 1878, s. 326–328, 341–344, kn. 1884; Epos a drama, Květy 13, 1881, d. 2, s. 201–209, 709–722, kn. ed. F. Strejček, 1911; O významu a úkolu ND i o přípravách k jeho otevření, Pokrok 8. a 9. 3. 1881 [komentovaná H. rozprava v Čes. klubu 6. 3. 1881]; O české deklamaci hudební, Dalibor 4, 1882, s. 3n., 9n., 17–19, 25n., 41n., 49n., 59n., 73n., 81n., 89n., 137n., kn. 1886; Slovo o našem ND, Osvěta 13, 1883, s. 1134–1146; Krištof Vilibald Gluck, 1884; O melodramatu, Lumír 13, 1885, s. 55–57, 71–74; O klassifikaci uměn, Athenaeum 7, 1889/90, s. 129–139; O realismu uměleckém, Květy 12, 1890, d. 2, s. 213–231, 466–479, 601 až 620, i kn.; O dramatické škole ND, Lumír 20, 1892, s. 385–388; Čtyři rozpravy, 1894; Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901, dopl. vyd. 1941; O socialisaci umění, 1903; Umění a společnost, 1907; Antonín Dvořák ve vývoji naší dramatické hudby, 1908. ■ Výbory: O umění, ed. J. Císařovský, 1956; Hostinský o hudbě, vyd. M. Nedbal, 1961; Myšlenky o českém dramatu, Estetika 8, 1971, č. 2; Studie a kritiky, eds. D. Holub, H. Hrzalová, L. Lantová, 1974; O divadle, ed. M. Jůzl, 1981; Z hudebních bojů let sedmdesátých a osmdesátých, ed. E. Vítová, 1986.
Prameny a literatura
Bibliografie prací O. H., Česká mysl 8, 1907, č. 1; Hudební sborník I, 1913. ■ Sb. Prof. dr. O. H., 1907; V. Helfert: Smetanismus a wagnerianismus, 1911●; nesign. [J. Neruda]: O. H., Humoristické listy 25, 1883, s. 348 → Podobizny II, 1952●; nekrology: nesign. [F. X. Šalda], Novina 3, 1909/10, s. 189n. → Kritické projevy VIII, 1956; V. V. Š [Štech], Přehled 8, 1909/10, s. 367; J. K. [Kamper], Lumír 38, 1909/10, s. 237; -n-, Zvon 10, 1909/10, s. 272; Kí [F. V. Krejčí], Česká mysl 11, 1910, s. [1n.]; O. Zich, tamtéž, s. [3]–5; Z. Nejedlý, Almanach ČAVU 21, 1911, s. 123–137●; Z. Nejedlý: O. H. Esthetika, 1921 + O. H., 1937; M. Novák: Česká estetika, 1941, s. 96–149; Z. Nejedlý: Z české kultury, 1951; J. Císařovský: Doslov k O. H.: O umění, 1956; K. Svoboda: H. rozbory Shakespearových děl, Divadlo 7, 1956, s. 820n. + O. H. jako badatel o antice, Listy filologické 5, 1957, s. 98–103 + Názory O. H. na realismus a tendenci v umění, Filosofický časopis 5, 1957, s. 270–274; A. Scherl: Z minulosti našeho uměleckého přednesu, in Aksenov, Scherl, Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, 1957, s. 45–47; O. Sus: O. H., zkušenost a forma, Host do domu 4, 1957, s. 272–274; J. Zumr: Theoretické základy H. estetiky, Filosofický časopis 6, 1958, s. 301–314; E. Vítová: Neznámé stati O. H. o divadelní problematice, Estetika 8, 1971, s. 74n. + O. H. a divadlo, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 10, 1972, s. 47–54 + Operní kritiky O. H. z prvního období jeho referentské činnosti, in sb. Na křižovatce umění, 1973, s. 377–380; H. Hrzalová in O. H.: Studie a kritiky, 1974; M. Jůzl: O. H. o umění a společnosti, Estetika 14, 1977, s. 243–255 + O. H., 1980 + H. názory na divadlo a drama, in O. H.: O divadle, 1981, s. 141–148; J. Střítecký: O. H. a formální estetika, Opus musicum 12, 1980, s. 161–165; E. Holubová: Wagnerovo hudební drama v pojetí O. H., tamtéž, s. 200–203; sb. Pocta O. H., ed. R. Pečman, Brno 1982. ■ ČHS, HD, LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 286–288
