Mladší ze dvou synů Bedřicha H., tkalcovské­ho mistra v Prostějově. 1875–80 pracoval ve vídeňském ateliéru Brioschi–Burghardt–Kaut­ský a zároveň snad studoval na vídeňské Aka­demii výtvarných umění (v archivu školy ne­zachycen). Po krátkém pobytu v Paříži působil 1880–83 jako malíř v Divadle na Vídeňce, ale jeho práce z tohoto období nejsou známy. Ve Vídni se 1881 oženil s Žofií Pelíškovou a narodily se tu obě jejich děti. Do ND byl přijat v srpnu 1883, v době příprav na pře­sun divadelního provozu z PD do nové budo­vy s podstatně větším jevištěm, pro něž bylo třeba uzpůsobit a doplnit stávající dekorační fundus. 1884 absolvoval uměleckou cestu do Itálie. Do 1900 zastával pozici prvního deko­račního malíře, po ustavení K. Štapfera šéfem výpravy byl dekoračním malířem a 1914 de­kretem zemské komise jmenován definitiv­ním zemským malířem dekorací. 1920 byl penzionován, s ND spolupracoval jako malíř dekorací až do sez. 1924/25. Poté se věnoval volné krajinářské tvorbě, často s motivy z rod­ného Prostějova a okolí. Zhotovoval dekorace i pro další divadla v Čechách a na Moravě, např. pro ředitele J. Pištěka (k výpravné ta­neční hře J. Bayera Loutková víla, Plzeň1891, Brno 1894 s tit. Královna loutek), P. Švandu ml. (k Meyerbeerově opeře Afričanka, Plzeň 1894), F. Lacinu (k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, Brno 1898) a také pro ochotnické spolky (např. v Mnichově Hradišti k inscenaci Vrchlického Noci na Karlštejně, 1893) včetně vídeňského Pokroku (transparentní obrazy ho­řícího a nově zbudovaného ND pro slavnost­ní, avšak zakázané představení u příležitosti znovuotevření ND 1883). Pro smíchovské di­vadlo namaloval oponu, řadu divadel v českých městech vybavil oponou, dekoracemi a vy ­zdobil jejich interiér (Hradec Králové, Chru­dim, Holice, Čáslav, Rychnov n. Kněžnou, Li­tomyšl). Spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným.

H. byl krajinářem a malířem žánrových výjevů, patrně proto se soustředil výhradně na tvorbu dekorací (návrhy kostýmů nezjiště­ny). Jako malíř i jako jevištní výtvarník tvořil v intencích pozdního romantismu a popisného realismu. Jeho styl vyhovoval dobovým po­žadavkům jevištního výtvarnictví posledních desetiletí 19. stol., které v devadesátých letech udržovalo romantizující konvenci a zaostáva­lo za vývojem výtvarného umění. Vedle úprav starších typových dekorací vytvořil během té­měř čtyřicetiletého působení velké množství dekorací nových. Příznačné je pro něčasté vy­užití schématu průhledů a oblouků tvořených kulisou architektury či kresbou větvoví stro­mů. I uplatněním těchto prvků H. navázal na postupy předchůdců (kupř. T. Mössnera). Při zhotovování dekorací kooperoval často s ví­deňskou firmou Brioschi–Burghardt–Kautský, v níž začínal, nebo s A. Quagliem a bratry G. a M. Brücknery.

Větší část H. dekorační tvorby byla pri­márně určena pro hudebně-dramatické produk­ce (např. pro výpravný balet Excelsior, 1885; Smetana: Prodaná nevěsta, 1892; Kovařovic: Psohlavci, 1898). Z dekorací pro inscenace či­noher vynikly zobrazením české vesnice a kra­jiny výpravy k původním hrám realistického směru (Šubert: Jan Výrava, 1886; Preissová: Gazdina roba, 1889), které se staly vzorem pro další inscenátory. Uplatněním věrohodných dobových a místních detailů odpozorovaných při exkurzích do terénu a plenéru (jimiž navazoval na průkopnické „studijní cesty“ E. Chvalovského a J. Šmahy) souzněly H. vý­pravy s tzv. etnografickým realismem. V Janu Výravovi docílil působivého efektu a iluze vodní hladiny podsvícením průsvitné látky přetažené přes malovaný rybník. V dekoracích pro Vrchlického Noc na Karlštejně a Zeyerova Neklana dal průchod svému zaujetí pro věr­nost historických reálií a slohotvorných detai­lů. H. dekorace nejednou přecházely do no­vých nastudování hry, nezřídka i po mnoha letech; např. scéna k prvnímu českému uve­dení Rostandova Cyrana de Bergerac (1899) inspirovaná inscenací pařížského Théâtre Français se objevila ještě v nastudování 1919. Jakkoli byl H. styl do značné míry konzerva­tivní, poplatný ilustrativní dekorační tradici, z návrhů je patrné stále výraznější směřování k malířské zkratce a odlehčenému, volnější­mu rukopisu. Citlivá a řemeslně umná práce s hrou světla a stínu ukazuje na vliv impre­sionistických postupů při pojednání barevné plochy.

Výpravy ND

B. Adámek: Salomena (s B–B–K a bratry Brückne­ry), L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek – 1883; W. Shakespeare: Macbeth (s B–B–K, Quagliem a bratry Brücknerovými), P.-A. C. de Beaumar­chais: Figarova svatba čili Bláznovský den, J. Vrch­lický: Noc na Karlštejně, A. Hennequin, A. Mor­tier, A. de Saint Albin: Zábavní vlak, J. J. Kolár: Umrlčí hlava, L. Stroupežnický: Velký sen – 1884; V. Sardou: Theodora, L. Stroupežnický: Krištof Kolumbus (s J. Kautským), F. A. Šubert: Jan Vý­rava – 1886; J. K. Tyl: Jiříkovo vidění – 1887; J. Vrchlický: Bratři, J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech, F. v. Schönthan: Zlatý pa­vouk, E. Pohl: Sedm havranů, G. Preissová: Gazdi­na roba, Sofokles: Oidip král – 1889; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy, F. Laloue, A. Ani­cet-Bourgeois, A. Laurent: Ďáblovy pilulky – 1890; F. Ruth: Jindřich Urban, J. Vrchlický: Pietro Areti­no, J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, V. Sardou: Andrea, W. Shakespeare: Kupec benátský – 1892; Šúdraka, ú. E. Pohl: Vasantasena, G. Preissová: Ve stínu závodiště, F. v. Schönthan, G. Kadelburg: Dva šťastné dny – 1893; G. Hauptmann: Hanička, V. Sar­dou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne, F. F. Šamberk: Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, F. Ruth: První klient – 1894; F. Rayman: Selské námluvy, V. Sardou: Gismonda – 1895; J. Zeyer: Neklan, týž: Z dob růžového jitra – 1896; V. Sardou: Para­grafy na střeše, J. Vrchlický: Marie Calderonová, J. Kvapil: Princezna Pampeliška – 1897; J. Zeyer: Radúz a Mahulena – 1898; E. Rostand: Cyrano de Bergerac, J. Zeyer: Bratři – 1899.

Prameny a literatura

MZA: Sbírka matrik, 9513 Prostějov – u sv. Kříže, matrika narozených 1854–1860, fol. 265, obr. 268. AMP: Soupis pražských domovských příslušní­ků [Holzer Robert]. NMd: skici a návrhy. ■ 25 let v ND: Národní politika 13. 8. 1908; Plzeňské listy 14. 8. 1908; Divadlo 6, 1907/08, s. 475●; F. A. Šu­bert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 81, 88, 108, 154, 320n., 367, 394, 419, 464, 468, 549, 550; O. Fischer: Činohra Národního diva­dla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 96, 143; jrm: R. H. pětasedmdesátníkem, Národní listy 6. 6. 1934; F. X. Harlas, nekrolog, Národní politika 27. 9. 1938, ráno; Výtvarná práce na jevišti ND 1881 až 1941, kat. výstavy, 1941; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1943, s. 72, 133, 136–138, 176, 212, 299; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Ná­rodního divadla v letech 1883–1900, 1955, zvl. s. 115–119; J. M. Gottlieb: Jednou za život, 1960, s. 22–25, 194; F. Černý: Theater – Divadlo, 1965, s. 130n.; DČD III; DČVU III/2; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 94. ■ HD, Masaryk, NDp, Otto, Toman

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 281–284