Pocházel z úřednické rodiny spřízněné s jihoněmeckým malířským rodem, jehož nejslavnějším příslušníkem byl Hans von Holbein ml. (1465–1543). V raném dětství ztratil otce.
Všestranné vzdělání získal v cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu, kde se věnoval řadě uměleckých oborů; kromě hry na hudební nástroje a zpěvu též maloval a byl strojmistrem zdejšího divadla. Studií na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a nastoupil úřednickou dráhu v loterijní administraci v Lembergu [Lvov]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Jako herec zkusil bez velkého úspěchu štěstí ve společnosti K. Döbbelina ve Frauenstadtu a Poznani. 1798/99 přechodně působil u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s A. W. Ifflandem a s tamějšími uměleckými kruhy. Zakrátko se znovu vydal na cesty, živil se jako malíř, učitel jazyků, hudebník a zpěvák. 1802 se ve Vratislavi oženil s hraběnkou Wilhelminou von Lichtenau (roz. Encke, 1753–1820), věkově nevyrovnaný svazek vyústil v tragickou aféru a rozchod (1806). V té době už psal dramatické texty, které se prosadily i na vídeňských scénách (rytířská hra Fridolin podle Schillerovy balady Der Gang nach dem Eisenhammer, Burgtheater 1806; hudebně-dramatické kusy s hudbou V. Jírovce). Působil jako herec v Řezně a ve Vídni (Divadlo na Vídeňce 1805–09, Burgtheater 1809) a ve dvorních divadlech zastával pozici „technického režiséra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 jej znovu přivedly na dráhu cestujícího umělce. Jako schopný divadelní ředitel, dramaturg, všestranný umělec a organizátor se projevil v Bamberku a Würzburgu (1810–13) a v Karlsruhe (1813–16). V Bamberku spolupracoval s E. T. A. Hoffmannem, tehdejším divadelním kapelníkem, a podařilo se mu přivést a udržet v souboru herecké individuality a inscenovat významná díla (Kleist: Käthchen von Heilbronn, 1811). Od 1816 byl vedoucím režisérem v Hannoveru, kde 1819 obdržel nabídku převzít vedení pražského StD. Nejprve tu hostoval v řadě rolí (poprvé jako Rudolf Graf von Savern ve své hře Fridolin, 26. 6. 1819, dále např. jako Shakespearův Macbeth) spolu s herečkou a svou dlouholetou partnerkou Marií Rennerovou (roz. Brochardovou, 1775–1824), s níž se 1820 oženil (jejich dcera Marie se narodila už asi 1807), poté byli oba angažováni. V listopadu 1819 převzal H. režii, od května 1820 se účastnil řízení StD jako podílník ředitelky J. Liebichové, 1821 se stal samostatným nájemcem a ředitelem. Podnikatelsky však v Praze neuspěl. Smlouva mu sice byla prodloužena na léta 1823–33 a byl zbaven povinnosti platit za pronájem, ale ze stále se snižujících příjmů nebyl schopen udržet úroveň produkcí ani financovat údržbu budovy. Na konci 1823 oznámil platební neschopnost, s návrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku neuspěl a smlouva byla k 1. 5. 1824 vzájemnou dohodou vypovězena. 1825–41 vedl dvorní scénu v Hannoveru, kde se 1828 oženil s herečkou Johannou Göhringovou (1801–63), s níž měl pak tři syny a jednu dceru. 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského Burgtheateru, 1849–53 administrátorem dvorní opery v Divadle u Korutanské brány. Společně s berlínským ředitelem K. T. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení divadelních představenstev (Bühnenkartellverein, pozdější Deutscher Bühnenverein). 1852 mu byl přiznán šlechtický přídomek von Holbeinsberg.
V Praze byl H. příchod očekáván s nadějí na oživení provozu, který po smrti J. K. Liebicha pod vedením J. Liebichové a F. Polawského skomíral. H. vzbuzoval respekt jako známý dramatik a renomovaný herec a navzdory počátečním neshodám s předními herci (Allramem, Bayerem, Polawskym), kteří protestovali proti navrženému divadelnímu řádu vyžadujícímu mj. pořádek a přesnost, zůstaly jeho pravomoci s podporou stavovské komise neomezeny. Za H. řízení se podstatně zvýšila úroveň činohry i opery. V nápadité činoherní dramaturgii osvědčoval cit pro novinky a těžil z kontaktů s významnými dramatiky (L. Tieckem, K. Töpferem, F. Grillparzerem,E. Houwaldem, H. von Kleistem). Zároveň usiloval o zlepšení předpokladů pro inscenační tvorbu. Ansámbl obohatila jeho družka (pozdější manželka) i nadaná dcera Marie. Prosadil re konstrukci jeviště a povoláním výtvarníka A. Sacchettiho zahájil novou, poplatzerovskou éru dekoračního umění ve StD. Na pražskou scénu přenesl své průkopnické inscenace Kleistových her (vlastní úpravu Käthchen von Heilbronn vydal později s podrobným popisem inscenačního řešení). Také v operní dramaturgii prokázal rozhled a novátorskou odvahu (premiéry několika oper inaugurujících nástup romantismu). Zdokonalení techniky umožňující rychlé proměny, světelné a pohybové efekty prospěly i kusům s prvky kouzelné a romantické podívané, přebíraným z repertoáru vídeňských předměstských divadel.
V Praze spolupracoval také s dobročinným šlechtickým ochotnickým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro nějž napsal veselohru Der Wunderschrank (1822 uvedena ve StD i v Brně). Na vrub jeho porozumění českým divadelním snahám lze alespoň částečně připsat skutečnost, že ani za jeho ředitelství neustala česká ochotnická představení vedená divadelním pokladníkem a tajemníkem J. N. Štěpánkem (na jejich repertoáru se objevil 1820 i H. Fridolín). Za H. direkce se ve StD uskutečnilo i několik vystoupení členů ochotnického Teisingerova divadla (mj. Pixérécourt: Aubrýho pes, 1821; Klicpera: Lhář a jeho rod, 1823) a realizovalo se i první české provedení zpěvohry (Weigl: Rodina švejcarská, 18. 12. 1823), které zahájilo českojazyčná operní představení.
H. dramatická tvorba byla dlouhodobě frekventovanou součástí dobového repertoáru. Do šedesátých let 19. stol. se v českých zemích uplatnila řada jeho her. Vedle Fridolína (něm. 1806 v Praze a 1809 v Brně, čes. 1812 v Praze) to byly české překlady: Nevěstin klenot (Der Brautschmuck, StD 1829), Zrádce (Der Verräter, StD 1839), Pantofel a kord (Das Alpenrösslein, das Patent und der Shawl, NdR 1842), Turnaj na Kraselově aneb Troje znamení (Das Turnier zu Kronstein oder Die drei Wahrzeichen, NdR 1843), Martin, mistr bednářský (Meister Martin der Küfner und seine Gesellen, NdR 1844).
Prameny a literatura
NA: fond ZV, sign. 84/93a, kart. 1197 [smlouvy ve StD, abdikace aj.]. NK ČR, sign. 65 E 3258: Gesetze und Anordnungen für die Mitglieder des Landständischen Theaters, Prag 1819; sign. 52 G 173: Verzeichniß jener deutschen Schauspiele und italienischen Opern welche in dem Landständischen Theater der königl. Altstadt Prag, unter der Direction und Unternehmung des Herrn Carl Liebich [...] aufgeführet worden sind, 1807, s. 4, 8, 10. MMP: cedule StD 29. 6. 1821 Zeincke: Die Todtengruft am Königswart, 12. 10. 1823 F. Schiller: Fiesco. ■ Taschenbuch für Schauspieler [Wien] 1821, s. 44n. [biogr. skica], 292–300; 1822, s. 285–289; 1823, s. 302–308; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien] 7, 1823, s. 461–464; F. v. Holbein: Deutsches Bühnenwesen, Wien 1853; nekrolog, Bohemia 9. 9. 1855, příl. [převzato z Österreichische Zeitung]; Teuber II, s. 338n., 415; Teuber III, s. 35–131, 134, 141; Carl Ludwig Costenoble’s Tagebücher […] II, Berlin 1912, s. 165–167; J. Arbes: Nejmilejší divadelní hra našich prababiček, U domácího krbu 5, 1893, č. 11–17 → Theatralia I, [1912]; H. Kaestner: F. v. H. als Bühnenleiter und Dramatiker, dis., Universität Bonn 1924; J. Gregor: Weltgeschichte des Theaters, Zürich 1933, s. 602, 642, 645; O. Mang: Die Direktionszeit Holbeins am Wiener Burgtheater 1841–49, dis., Universität Wien 1950; E. Rosendahl: Geschichte der Hoftheater in Hannover und Braunschweig, Hannover 1927; M. v. Alth, G. Obzyna: Burgtheater 1776–1976, Wien b. d.; R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag, 1938, s. 21; A. E. Hruška: Staropražská divadelní topografie, rkp., KČD, s. 126n.; A. Novotný: Staropražská theatralia, 1955, s. 96; Vondráček I; DČD II; J. Pokorný, A. Scherl, S. Scherlová: Záhadný nesmrtelný. Dramatik Heinrich von Kleist, 1980, s. 271–274; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte (Geschichte der Stadt Wien III), Wien–München 1988, 263n., 341n., 357, 373, 377 až 384. ■ ADB, DBL, Eisenberg, HD, Kosch [soupis dram. tvorby], NDB, ÖBL, ODS, Otto, Wurzbach; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 278–280