Pocházel z pražské německé rodiny. Otec Johann Christian H. byl hercem StD, brzy však zemřel (1829). Po obecné piaristické škole, kterou H. ukončil bez vysvědčení, nastoupil do učení k rukavičkáři. Pak učil malířem pokojů a živil se jako pomocník u marionetáře. Za studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1836–44, žák F. Tkadlíka, A. Mánesa a Ch. Rubena) získal místo učitele kreslení v rodině hraběte J. Chotka v Nových Dvorech a na zámku Kačina. 1852 podnikl studijní cestu do Německa (Düsseldorf aj.). Byl členem Jednoty umělců výtvarných. Souběžně s výtvarnou tvorbou vyvíjel literární činnost. Psal pouze německy (češtinu ovládal nedokonale) a své práce dával překládat. Po dlouhou dobu patřil k okruhu ochotnického Švestkova divadla u sv. Mikuláše, kde byl inspicientem. Od padesátých let spolupracoval jako ilustrátor s řadou časopisů (Světozor, Květy, Zlatá Praha, Český jih aj.) 1861 se stal redaktorem listu Prager Fremdenblatt. Od 1871 byl zaměstnán jako učitel kreslení (posléze jako řídící učitel odboru kreslicího) na průmyslové škole pro ženskou mládež, kterou zřídil a provozoval Ženský výrobní spolek český. Byl dvakrát ženat (druhý sňatek 1874), z prvního manželství měl syna Heinricha (Jindřicha). Pochován je na Olšanských hřbitovech. H. hluboký zájem o českou historii se odrazil v jeho výtvarném díle, jehož velkou část tvoří akvarely a kresby starých hradů, zřícenin, kostelů, chrámů atp. Ilustroval četné spisy (mj. Hölzl: Malerischhistorisches Album des Königsreichs Böhmen; Wenzig–Krejčí: Der Böhmerwald). Také pro svá beletristická díla čerpal náměty z českých dějin (romantické povídky a romány Stavitel Karlova, Jan Olbramovic, Markvart z Vartemberka, Jednota panská, Alchymista aj.). Později psal popu lárněnaučnou literaturu, místopisné práce, které doprovázel ilustracemi (např. Malebné cesty po Čechách, Malebné cesty po Praze), a uměleckohistorické statě (např. o J. Mánesovi, Osvěta 1872). Módní vlna historismu ovlivnila jeho jediný dramatický pokus, kriticky přijatou veselohru Petr Vok, poslední z Rožmberkův a jeho veselý dvůr v Třeboni (PD 1866), rozvíjející v dobových kulisách pestrý děj.
Od 1864 pracoval deset let na zakázku pro PD a jeho letní scénu Novoměstské divadlo. Teprve od 1866 je doložena jeho výtvarná účast na inscenacích a také dvě dekorace typové (Park, 1867; Venkovské město, 1868). 1874–76 byl šéfem dekorační dílny PD. Ve svých výpravách usiloval o co největší historickou věrnost, zužitkovávaje znalost dobových architektur a historických slohů. Návrhy charakterizuje lehkost a vzdušnost malby, korespondující s romantickým duchem hudebních děl (Smetana: Dalibor; Šebor: Nevěsta husitská aj.). Převážnou část dekorací vytvořil pro operní inscenace. Z prací pro činohru byla významná zvláště výprava k Sardouovu dramatu Vlast (1870), v níž uplatnil tehdy ne zcela obvyklou trojrozměrnou dekoraci. H. scénická tvorba představuje vývojový mezičlánek od tradičního typu kulisového dekoračního systému k členitěji formovanému scénickému prostoru. Maloval též dekorace pro ochotnické spolky a divadla v Jaroměři, Karlíně, Mladé Boleslavi (1871), Vamberku aj.
Výpravy činoher a her se zpěvy
PD
V. Gabler: Johana Dark, panna Orleanská (s C. Brioschim; Sál) – 1866; V. Sardou: Vlasť (2. jedn. Hradby u brány Louvainské v Bruselu, 4. jedn. Most na náměstí), T. a H. Cogniardové, T. Fronville, ú. J. J. Kolár: Chňap, Lap, Šňůra (2. jedn. Paluba velkého korábu, 4. jedn. Japonský palác s vyhlídkou na moře, AH) – 1870; G. Raeder: Panna jezerní (s J. Macourkem; 1. obr. U jezera, 3. obr. Nuselská louka, 8. obr. Apotheosa, AH) – 1871; Ch. Lecocq: Angot, dítě pařížské tržnice (1. jedn. Pařížská tržnice; 2. jedn. Velký sál u mlle Lange, AH), anon: Běs a víla (1. jedn. Férie; 2. jedn. V chrámu pošetilosti, AH), V. Sardou: Zášť – 1875.
Prameny a literatura
NMd: scénické návrhy a skicy. ■ Lumír 2, 1852, s. 190, 1174; tamtéž 6, 1856, s. 333, 548; tamtéž 7, 1857, s. 94, 814, 910; tamtéž 8, 1858, s. 1006; tamtéž 13, 1863, s. 117; nesign. [J. Neruda], ref. Petr Vok, Národní listy 6. a 12. 1. 1866; ref. Johana Darc, 12. 12. 1866, vše → České divadlo III, 1954 + Z dekorac vynikaly práce Heroldovy, Národní listy 13. 1. 1870 → České divadlo IV, 1958; tamtéž 12. 6. 1874 [2. sňatek 9. 6. 1874]; F. Schulz: Výpravná prosa, Osvěta 12, 1882, s. 280; nesign. [J. Neruda], Jan E. H., Humoristické listy 27, 1885, s. 304 → Podobizny III, 1954; úmrtí a nekrology: Světozor 29, 1894/95, s. 465, 468; Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 476, 480; Literární listy 16, 1894/95, s. 318n.; J. L. Turnovský, Osvěta 26, 1896, s. 188n.●; E. Chvalovský: Počátky a rozvoj českého divadla, rkp., b. d., NMd Č 2187, 43; Z. Wirth: Praha v obraze pěti století, 1934, s. 56; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 23, 308; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, s. 255, 373, 380; E. Ročáková: Česká krajina 19. století, kat. výstavy, 1951, s. 7; L. Klosová: K inscenačním otázkám opery a činohry Prozatímního divadla, ČNM 135, 1966, s. 212n.; DČD III; E. Reitharová in Praha národního probuzení, 1980, s. 335, 338; DČVU III/2; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 93, 96; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 197–201, 222–224. ■ HD, LČL, NDP, NEČVU, Otto, Rieger, Thieme-Becker, Toman, Wurzbach; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 259–261