Pocházel z pražské německé rodiny. Otec Jo­hann Christian H. byl hercem StD, brzy však zemřel (1829). Po obecné piaristické škole, kterou H. ukončil bez vysvědčení, nastoupil do učení k rukavičkáři. Pak učil malířem po­kojů a živil se jako pomocník u marionetá­ře. Za studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1836–44, žák F. Tkadlíka, A. Mánesa a Ch. Rubena) získal místo učitele kreslení v rodině hraběte J. Chotka v Nových Dvorech a na zámku Kačina. 1852 podnikl studijní cestu do Německa (Düsseldorf aj.). Byl čle­nem Jednoty umělců výtvarných. Souběžně s výtvarnou tvorbou vyvíjel literární činnost. Psal pouze německy (češtinu ovládal nedoko­nale) a své práce dával překládat. Po dlouhou dobu patřil k okruhu ochotnického Švestkova divadla u sv. Mikuláše, kde byl inspicientem. Od padesátých let spolupracoval jako ilustrátor s řadou časopisů (Světozor, Květy, Zlatá Pra­ha, Český jih aj.) 1861 se stal redaktorem listu Prager Fremdenblatt. Od 1871 byl zaměstnán jako učitel kreslení (posléze jako řídící učitel odboru kreslicího) na průmyslové škole pro ženskou mládež, kterou zřídil a provozoval Ženský výrobní spolek český. Byl dvakrát že­nat (druhý sňatek 1874), z prvního manželství měl syna Heinricha (Jindřicha). Pochován je na Olšanských hřbitovech. H. hluboký zájem o českou historii se od­razil v jeho výtvarném díle, jehož velkou část tvoří akvarely a kresby starých hradů, zříce­nin, kostelů, chrámů atp. Ilustroval četné spi­sy (mj. Hölzl: Malerischhistorisches Album des Königsreichs Böhmen; Wenzig–Krejčí: Der Böhmerwald). Také pro svá beletristická díla čerpal náměty z českých dějin (romantic­ké povídky a romány Stavitel Karlova, Jan Olbramovic, Markvart z Vartemberka, Jedno­ta panská, Alchymista aj.). Později psal popu ­lárněnaučnou literaturu, místopisné práce, které doprovázel ilustracemi (např. Malebné cesty po Čechách, Malebné cesty po Praze), a uměleckohistorické statě (např. o J. Máne­sovi, Osvěta 1872). Módní vlna historismu ovlivnila jeho jediný dramatický pokus, kri­ticky přijatou veselohru Petr Vok, poslední z Rožmberkův a jeho veselý dvůr v Třeboni (PD 1866), rozvíjející v dobových kulisách pestrý děj.

Od 1864 pracoval deset let na zakázku pro PD a jeho letní scénu Novoměstské divadlo. Teprve od 1866 je doložena jeho výtvarná účast na inscenacích a také dvě dekorace ty­pové (Park, 1867; Venkovské město, 1868). 1874–76 byl šéfem dekorační dílny PD. Ve svých výpravách usiloval o co největší histo­rickou věrnost, zužitkovávaje znalost dobo­vých architektur a historických slohů. Návrhy charakterizuje lehkost a vzdušnost malby, ko­respondující s romantickým duchem hudeb­ních děl (Smetana: Dalibor; Šebor: Nevěsta husitská aj.). Převážnou část dekorací vytvořil pro operní inscenace. Z prací pro činohru byla významná zvláště výprava k Sardouovu dra­matu Vlast (1870), v níž uplatnil tehdy ne zcela obvyklou trojrozměrnou dekoraci. H. scénic­ká tvorba představuje vývojový mezičlánek od tradičního typu kulisového dekoračního systému k členitěji formovanému scénickému prostoru. Maloval též dekorace pro ochotnické spolky a divadla v Jaroměři, Karlíně, Mladé Boleslavi (1871), Vamberku aj.

Výpravy činoher a her se zpěvy

PD

V. Gabler: Johana Dark, panna Orleanská (s C. Brio­schim; Sál) – 1866; V. Sardou: Vlasť (2. jedn. Hrad­by u brány Louvainské v Bruselu, 4. jedn. Most na náměstí), T. a H. Cogniardové, T. Fronville, ú. J. J. Kolár: Chňap, Lap, Šňůra (2. jedn. Palu­ba velkého korábu, 4. jedn. Japonský palác s vy­hlídkou na moře, AH) – 1870; G. Raeder: Panna jezerní (s J. Macourkem; 1. obr. U jezera, 3. obr. Nuselská louka, 8. obr. Apotheosa, AH) – 1871; Ch. Lecocq: Angot, dítě pařížské tržnice (1. jedn. Pařížská tržnice; 2. jedn. Velký sál u mlle Lan­ge, AH), anon: Běs a víla (1. jedn. Férie; 2. jedn. V chrámu pošetilosti, AH), V. Sardou: Zášť – 1875.

Prameny a literatura

NMd: scénické návrhy a skicy. ■ Lumír 2, 1852, s. 190, 1174; tamtéž 6, 1856, s. 333, 548; tamtéž 7, 1857, s. 94, 814, 910; tamtéž 8, 1858, s. 1006; tam­též 13, 1863, s. 117; nesign. [J. Neruda], ref. Petr Vok, Národní listy 6. a 12. 1. 1866; ref. Johana Darc, 12. 12. 1866, vše → České divadlo III, 1954 + Z dekorac vynikaly práce Heroldovy, Národní lis­ty 13. 1. 1870 → České divadlo IV, 1958; tamtéž 12. 6. 1874 [2. sňatek 9. 6. 1874]; F. Schulz: Výprav­ná prosa, Osvěta 12, 1882, s. 280; nesign. [J. Neruda], Jan E. H., Humoristické listy 27, 1885, s. 304 → Podobizny III, 1954; úmrtí a nekrology: Svě­tozor 29, 1894/95, s. 465, 468; Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 476, 480; Literární listy 16, 1894/95, s. 318n.; J. L. Turnovský, Osvěta 26, 1896, s. 188n.●; E. Chvalovský: Počátky a rozvoj českého divadla, rkp., b. d., NMd Č 2187, 43; Z. Wirth: Praha v obraze pěti století, 1934, s. 56; Jan Bartoš: Pro­zatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 23, 308; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, s. 255, 373, 380; E. Ročáková: Česká krajina 19. století, kat. výstavy, 1951, s. 7; L. Klosová: K inscenačním otázkám opery a činohry Prozatím­ního divadla, ČNM 135, 1966, s. 212n.; DČD III; E. Reitharová in Praha národního probuzení, 1980, s. 335, 338; DČVU III/2; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 93, 96; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 197–201, 222–224. ■ HD, LČL, NDP, NEČVU, Otto, Rieger, Thieme-Becker, Toman, Wurzbach; NAlb, PD-rep

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 259–261