Scheinpflugová, Olga

Otec Karel (1869–1948) byl spisovatel a novinář, 1921–27 místopředseda, 1927–45 předseda Syndikátu českých spisovatelů, matka Božena pocházela z chudých poměrů. Bratr Karel byl právník a literární agent Karla Čapka, sestra Božena si vzala spisovatele a novináře Edmonda Konráda.

Sch. hrála od dětských let ochotnicky divadlo. V rodném městě nedokončila studium na reálném gymnáziu, po přestěhování do Prahy docházela 1917–19 na soukromé lekce herectví k M. Hübnerové, souběžně navštěvovala obchodní školu a následně krátce vykonávala úřednickou práci. 1920 získala angažmá ve Švandově divadle, 1921 pohostinsky vystoupila v brněnském (Mína, Hilbert: Vina; Mimi, Čapek: Loupežník) a pražském (Loupežník) Národním divadle. 1922 se stala členkou Městského divadla na Královských Vinohradech a debutovala ve filmu (Zlatý klíček). 1928 přijala nabídku z Národního divadla (členkou se stala 1929), kde působila až do smrti, přičemž 1944 z divadla odešla na protest proti restrikcím, provázejícím její činnost v protektorátním režimu; vrátila se po konci války 1946.

1928 získala čestné uznání a 1930 Státní cenu pro umění dramatické za herectví, 1953 byla jmenována zasloužilou umělkyní a 1968 in memoriam národní umělkyní, t. r. obdržela Cenu Národního výboru hlavního města Prahy za 1967.

Od počátku 20. let si byla důvěrně blízká se spisovatelem Karlem Čapkem (1890–1938), od 1935 do jeho smrti za něj byla provdána. Po válce se stal jejím druhem právník František Krčma. Byla bezdětná.   

Měla celoživotní zdravotní problémy se srdcem, na jehož selhání zemřela. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově.

Sch. byla osobností mimořádné, překypující energie a mnoha talentů, přemýšlivou herečkou, která svou schopností vyjádřit lidské hoře z rozumu, trpké vědomí dočasného trvání mezilidských, zvláště partnerských vztahů a citů, zosobňovala generační pocity tvůrců, vstupujících na uměleckou scénu po tíživém válečném období, ve 20. letech 20. století.

Byla menší, pevné postavy, kudrnaté vlasy nosila zastřižené do mikáda, altovým hlasem chraplavého zabarvení hovořila hbitě, až překotně, s neklidnou, trhavou mimikou a gestikulací.

Hereckou kariéru zahájila ve Švandově divadle v oboru naivky. Pod uměleckým vedením J. Bora účinkovala v převládajícím líbivém, lidovém repertoáru i v umělecky ambicióznějších inscenacích klasického, expresionistického či experimentálního rázu. Hrála většinou malé role, stojíc ve stínu protagonistů E. Švandové (ředitelky) a R. Kadlece. Některé úlohy po Švandové aj. přebírala. Zaujala jako šikovné, pohledné, temperamentní děvče. K jejím nejvýraznějším rolím patřila Krylovova titulní Divoška, Maimi Scottová v Ellisově Jeho kočičce či Anežka v Molièrově Škole žen.

Do Městského divadla na Královských Vinohradech vstupovala 1922 jako dvacetiletá, leč již s uměleckým kreditem. Nejčastěji pracovala opět pod režijním vedením J. Bora, který sem přišel záhy po ní; spolupracovala s J. Kvapilem (uměleckým šéfem divadla), B. Stejskalem a K. Dostalem. Představovala zprvu nadále živé, spontánní, svéhlavé dívky, při nichž jí kritika vyčítala přílišnou rozpustilost coby pozůstatek účinkování v lehkém repertoáru předchozí scény. Pojetím připomínala svůdné kreace A. Sedláčkové a uličnické role hollywoodské M. Pickfordové. V nenáročných titulech (Paola, Sardou: Na cizích luskách; Madelaine Tilloisová, Bernstein: Felix; titulní Armontova a Gerbidonova Pimpeta) si vystačila s variováním základního hereckého typu, který však díky dostatku velkých, různorodých příležitostí záhy překonala. Dospěla k psychologicky propracovaným portrétům dívek, ocitajících se na pomezí mládí a dospělosti (Kristina, Čapek: Věc Makropulos; Mimi, týž: Loupežník; Ančka, Šrámek: Plačící satyr), žen trpících pod tíhou tragického osudu, ale i osob lstivých a vypočítavých (Anna, Shaw: Člověk a nadčlověk; Eva, Zavřel: Vykupitel; Myrrhina, Aristofanes: Lysistrata). Hrála stěžejní role v soudobých dramatech českých autorů (J. Bartoš, K. Čapek, F. Langer, F. Šrámek, F. Zavřel), na Vinohradech tehdy hojně uváděných. Přes mladý věk se záhy stala oporou souboru; partnery jí byli H. Haas, Z. Štěpánek a V. Vydra ml. Vrcholem jejího vinohradského působení byl 1928, kdy ztvárnila pokornou, obětující se prostitutku Soňu v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu, nevzhlednou, chorobně působící Hedviku v Ibsenově Divoké kachně a ubohou, svedenou Poncettu v Lenormandově Jedu v krvi.

Do Národního divadla vstupovala t. r. jako druhá největší hvězda českého divadla, hned po A. Sedláčkové, kterou tu měla v oboru citově založených žen v salonních konverzačních hrách nahradit. Oproti typově úzce zaměřené kolegyni vládla širokým hereckým rejstříkem, který mohla osvědčit v řadě rozmanitých stěžejních úloh. Vystupovala zejména v soudobých českých a světových dramatech. Hrála v nenáročných konverzačních hrách bulvárního typu (Leonie Merricková, Osborn: Kyselé hrozny), romantických dramatech (Miky, Achard: Život je krásný), společenských hrách (Epifanie Fitzfassendenová, Shaw: Milionářka) i v moderních tragédiích (Inken Petersová, Hauptmann: Před západem slunce). Obsazována byla i do klasických titulů či dramatizací ruské literatury (Goneril, Shakespeare: Král Lear; Lizaveta Nikolajevna Drozdová, Dostojevskij: Běsové).

Svůj nejvlastnější herecký typ rozvinula a dotvořila do podoby tzv. Popelek (její erbovní úlohou byla Patricie Harringtonová v Connersově Popelce Patsy), dívek a mladých žen, zjitřeně prožívajících radosti a strasti života; osob obětavých a obětujících se, s jizvami na duši, nesoucích si tragický životní pocit. Hrála je prostě a přirozeně, nesentimentálně, s jistou dávkou lidovosti. Její jevištní civilismus ji v určitém období přivedl až k zvulgárnění hereckých prostředků (nedbalá řeč, uvolněný pohyb a gesta). Tzv. Popelky se staly divácky nejžádanějším oborem Sch., hrála je, později již v nepřiměřeném věku a s notnou dávkou manýrismu, do první poloviny 40. let.

Rozervanou, dramatickou polohu uplatňovala v rolích žen zkoušených osudem (Alžběta, Passeur: Žena, která si koupila muže; Dolores, Dyk: Zmoudření dona Ouijota; titulní Flaubertova Paní Bovaryová). Krajním pólem tohoto typu byly role chladných, fanatických či psychopatických osob (Lavinie, O’Neill: Smutek sluší Elektře; Ginevra, Cocteau: Očarovaný život; Elektra, Giraudoux: Nová Elektra); stroze pojatá, úlisná, panovačná, ocelově mrazivá Lady Macbeth v Shakespearově Macbethovi (1939) představovala vrchol herectví Sch.

V Národním divadle nejplodněji spolupracovala s režiséry J. Frejkou, K. H. Hilarem a J. Borem, který ji po nástupu do funkce uměleckého šéfa (1939) znovu využil pro psychologicky vypjaté figury dramatizací ruských románů (Jekatěrina Michajlovna Maslová, Tolstoj: Vzkříšení; Věra, Gončarov: Strž). Nejčastějšími hereckými partnery na české první scéně jí byli H. Haas, E. Kohout a Z. Štěpánek; typově příbuznými souputnicemi a konkurentkami byly vedle A. Sedláčkové zejména J. Kronbauerová, z mladších J. Šejbalová, J. Štěpničková a E. Poznerová.

Po změně politických poměrů na konci 30. let byla Sch. jako společensky aktivní občan první republiky a zejména jako vdova po K. Čapkovi v herecké činnosti omezována; dostávala stále méně rolí. K plnohodnotné herecké práci se mohla vrátit po 1945, kdy přes proměnu politicko-společenského klimatu a socialistickou orientaci kultury dostala příležitost navázat na svou tvorbu z 30. let v současných konverzačních hrách (Renée, Konrád: Skřivan a smršť; titulní Shawova Candida; titulní Morstinova Xantipa) i v klasických dramatech (Kasandra, Aischylos: Oresteia). Její výkony byly vnímány rezervovaněji, kritika poukazovala na užívání osvědčených, esteticky přežilých a vyčerpaných postupů.

Možnosti herecké práce Sch. se podstatně zúžily po komunistickém převratu v únoru 1948. Hrála sporadicky, byť nadále velké role (Raisa Pavlovna Gurmyžská, Ostrovskij: Les; Paní Kitty Warrenová, Shaw: Živnost paní Warrenové; Ljubov Andrejevna Raněvska, Čechov: Višňový sad), které byly ideologicky interpretovány. Pomocí hrubších výrazových poloh zdůrazňovala záporné rysy těchto postav (hamižnost, panovačnost, sobectví).

Příznivější časy pro její hereckou práci nastaly s nástupem Z. Štěpánka do funkce uměleckého šéfa činohry 1954. Ztvárnila prostomyslnou dobračku Kupavinovou v Ostrovského Výnosném místu a titulní roli prozřevší Rivy Mendelsonové v Bergově protiamerické Matce Rivě a dostala příležitost účinkovat v inscenacích A. Radoka (Stehlík: Vysoké letní nebe, Čapek: Loupežník). Následně 1956–61, kdy se stal uměleckým šéfem O. Krejča, hrála převážně menší, vedlejší role, přehrála se do oboru staré a osvojila si realisticky robustní polohu, inspirovanou M. Hübnerovou. Po potřeštěné, tragikomicky pojaté měšťačce Tabun-Turkovské (Leonov: Zlatý kočár), směšně prázdné Rose Griggsové v Hellmanové Podzimní zahradě se nejzdařilejšími výkony Sch. staly udřená, zatvrzelá Strunová v Hrubínově Křišťálové noci a v závěru kariéry obhroublá, upovídaná Chůva v Shakespearově Romeovi a Julii a pohostinsky na Vinohradech nastudovaná titulní Čapkova Matka, kterou hrála bez patosu, jako všední ženu, ztrápenou mateřským osudem. Výřečné, klevetivé staré ženy a babky ztvárnila v téže době i ve filmu (Čintamani & podvodník, …a pátý jezdec je Strach, Každý den odvahu – vše 1964), popularitu jí vynesla ústřední role starostlivé, vehementní hospodské Elišky Rabasové v televizním seriálu Eliška a její rod (1966).

Během padesátileté herecké dráhy Sch. opsala oblouk od „zázračného dítěte“ s brzkým výsadním postavením, uznáním a slávou, přes období, kdy její možnosti byly kvůli mimouměleckým důvodům oklešťovány, k závěrečné etapě, kdy se stala respektovanou herečkou i osobností.

Pověst mimořádného talentu provázela i počátky její tvorby literární. První knihu, Barevné pohádky, vydala ve dvaadvaceti letech (1924), první román, Pod líčidlem, o dva roky později. Próze pro děti, mládež i pro dospělé se věnovala do sklonku života. Byla také autorkou několika básnických sbírek (první Tání 1925). I díky herecké proslulosti byla ovšem vnímána především jako dramatička, schopná kombinovat literární dovednost s praktickou znalostí divadla. K základním rysům dramatické tvorby Sch. patří obratně napsané dialogy a snaha nahlédnout prostřednictvím žánru konverzační komedie svět jako problém, jenž by měl být řešen. Od ostatních spisovatelů řazených k čapkovské, tzv. pragmatické a relativistické generaci se lišila dominantním tématem, jímž bylo postavení moderní ženy, viděné z genderové perspektivy. Orientovala se nejen na ženské hrdinky, ale také na ženy jako adresátky, které se zřetelnou dávkou didaktičnosti chtěla vyprovokovat k rozpoznání společenských předsudků, jimiž jsou svazovány, a ke snaze o jejich překonání. Vědomě přitom pracovala s komediální nadsázkou, s prvky banálními a idylickými, což hrám otevíralo cestu jak na jeviště, tak na plátna kin. Řada jejích dramat byla zfilmována, Sch. je také autorkou původních námětů pro filmy Švadlenka (1936), Dobře situovaný pán (1939) a Sobota (pod pseudonymem St. Ratajová 1944). Reflexi dobového kulturního, divadelního a literárního života podala v beletrizovaném uchopení osudu K. Čapka (Český román, 1946) a především v posmrtně vydaných vzpomínkách Byla jsem na světě (1988). 

Oblíbenou hrdinkou komedií Sch. byla energická mladá dívka z lidu, která se vlivem střetu s okolním světem stává ženou moderní, nezávislou na mužích, obvykle pocházejících z majetných či aristokratických vrstev. Záměrem přitom bylo doložit, že ženy, které se dokáží stát samy sebou, mohou mužům úspěšně konkurovat, ba dokonce se stát osobnostmi schopnějšími než jejich protějšky. Tento způsob fabulace a argumentace je patrný již v autorčině debutu Madla z cihelny, v němž mladá dívka z lidu, která má svou energií obrodit degenerovaný šlechtický rod, včas pochopí, že její osobní cesta musí být jiná. Komedie Zabitý ukázala ženu, která našla odvahu vzdorovat muži tyranovi, její pokus jej zabít však omylem skončil smrtí muže jiného, zjevně stejně násilnického. Hrdinka se dobrovolně vydá spravedlnosti a po výkonu trestu restauruje vztah k tomu, kterého chtěla zabít. Dokáže jej přitom natolik proměnit, že se k sobě mohou vrátit. V komedii Láska není všecko se manželka poslance spojí s jeho milenkou, aby společným úsilím přivedly rozporuplného muže a politika k odpovědnému životu a ke skutečné práci pro společnost. Schopnost vidět a vytvářet rovněž manipulativní ženské typy dokládá fraška Okénko, v níž jsou ironicky rozehrány patálie, do kterých taková žena může dostat bezradného muže, pokud tento na čas ztratí paměť.

V průběhu 30. let začala Sch. do svých her více vnášet sociální a politická témata. V komedii Pan Grünfeld a strašidla, psané pro H. Haase v titulní roli, vyfabulovala v konfrontaci se stále hlasitěji vystupujícími rasovými teoriemi příběh o sourozencích, zakládajících si na svém šlechtickém původu, kteří však zjistí, že jejich skutečný otec je neurozený, je to žid a velmi dobrý člověk. Na ekonomickou krizi Sch. reagovala komedií Houpačka, přivádějící na jeviště postavy, které prožívají finanční vzestupy i pády, aby se posléze osvobodily od přítěže majetku a našly smysl v poctivé práci. Konverzační veselohra Chladné světlo vybočila z kontextu autorčiny tvorby již podtitulem mužská komedie. Ironicky zpodobovala dva zapálené bojovníky za pokrok, kteří vše obětují vynálezu levného světla. Za jejich ušlechtilými argumenty o blahu, které chtějí dát lidstvu (symbolizovanému postavou syna, o jehož otcovství mezi sebou soupeří), se však skrývají pohnutky veskrze materiální. Zlom znamenala Hra na schovávanou, psaná a uváděná po německé okupaci. Na první pohled byla pojata jako příběh ženy, jež prokáže, že je jako podnikatelka schopnější než její muž, současně ovšem jinotajně tematizovala mnichovskou zradu, březnovou okupaci a německou svévoli. Vyzývala diváky, aby nepodlehli pocitu neštěstí a navzdory tomu, co se stalo, pracovali ve prospěch rodiny čili národa. Tento podtext ovšem rozpoznali nejen diváci, ale i říšská a protektorátní cenzura a napomohl tomu, že Sch., v očích režimu problematická už manželstvím s Čapkem, byla zařazena mezi zakázané spisovatele. Její další dramata mohla být uváděna až po válce.

V září 1945 byla premiérou hry Guayana slavnostně obnovena česká představení ve Stavovském divadle. Zachycuje přerod ženy, která najde samu sebe a nové životní odhodlání, přestože se její manžel – nespravedlivě odsouzený muž, za jehož propuštění dlouho bojovala – rozhodne v nově nabyté svobodě žít jinak a s jinou. Drama lze číst i jako výpověď o poválečné situaci. Jednoznačnou reakcí na válku byla hra Viděla jsem Boha. Autorka si v ní tváří tvář nacismu položila otázku, zda vůbec existuje síla schopná zastavit diktátora toužícího po světovládě. Odpovědí je postava Filemony, ženy, jíž je dáno se setkat osobně s Bohem a stát se tak nositelkou zprávy o existenci dobra a absolutní pravdy. Tedy jistot, schopných systém zrůdné moci rozložit zevnitř.

Po únoru se Sch. jako dramatička odmlčela, nejen z donucení, ale i proto, že její přístup k dramatu a životu nekorespondoval s nastupující budovatelskou poetikou. Později napsala již jen dramatické podobenství Diamantové srdce obhajující význam lásky, oběti věrnosti jako hodnot, jež umožňují navzdory vždy přítomnému zlu udržet lidský život v rovnováze, a hru čapkovského ražení Bezcitkové, pro rozhlas upravenou a nastudovanou J. Horčičkou (1966). Tato fikce o marnosti lidské snahy vyzrát na přírodu v dobovém kontextu vyznívala jako natolik přímočará alegorie současného režimu, že ji tvůrci po 1969 dobrovolně vymazali z rozhlasového archivu.

Pseudonymy

Oldřich Link, St. Ratajová

Role

Spolek divadelních ochotníků Slaný

? (?: Pohádka o zlatém klíčku a živé vodě) – 1909 nebo 1910; Lidka (F. Šrámek: Červen), Anička (M. Halbe: Mládí, i Sedláčkova společnost 1919)  – 1917; ? (J. Skružný: Románek na horách), Kateřina (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1919; ? (B. Viková-Kunětická: Holčička) – 1920.

Sedláčkova společnost

Anička (M. Halbe: Mládí), Kateřina (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1919.

Švandovo divadlo

Bianca (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Ludmilla Steinherzová + Kadidja (F. Wedekind: Lulu. II. díl. Pandořina skříňka), Julie (O. Blumenthal: U bílého koníčka), Divoška (I. A. Krylov: Divoška), Hraběnka de Plélau (G. A. Caillavet – R. de Flers: Román malé Primerosy), Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna), ? (H. Sudermann: Skryté štěstí), ? (J. A. Komenský: Diogenes kynik znovu na živu), ? (M. Maeterlinck: Monna Vanna), ? (M. E. Selfby: Kvítek prérie), Fanynka (A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka), Pepík (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), ? (M. Mayo: Naše miminko), Louisetta (A. Francarolli: Fíkový list), ? (H. Sudermann: Svatojánské ohně) – 1920; Donna Laura (A. Moreto y Cavana: Donna Diana), Lysa (P. Corneille: Divadelní kouzla), Pavlína (F. a P. Schönthanovi: Únos Sabinek), Titanie (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Maimi Scottová (W. D. Ellis: Jeho kočička), Cecilka (A. Pařízek: Sny o štěstí), Věra Zemánková (Z. Grygar – B. Vrbský: Jízda pánů), Fintje (F. Fonson: Pepička má hlas), Anežka (Molière: Škola pro ženy), ? (Večery scénického futurismu [Synthetické divadlo]) –1921; Věra Pavlovna (V. Grubiński: Lenin) – 1922.

Národní divadlo v Brně

Mína (J. Hilbert: Vina, i Vino 1927, ND 1939), Mimi (K. Čapek: Loupežník, i Národní divadlo 1921, 1938) – j. h. 1921.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Věra (K. Scheinpflug: Geysir), Hela (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Faethusa (O. Theer: Faëthon), Doňa Inéz (T. de Molina: Don Gil), Eliana (P. Frondaie: Montmartre), Irma Potashova (M. Glass – E. Klein: Firma), Sydney Fairfieldová (C. Daneová: Rozluka), Marie (Molière: Tartuffe), Kristina (K. Čapek: Věc Makropulos, i 1927) – 1922; Ančka (F. Šrámek: Plačící satyr), Miss Borgny Auclaireová (B. Björnson: Laboremus), Šlechtic (L. Holberg: Ithacký Ulyxes), Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Regina Engstrandova (H. Ibsen: Strašidla, i 1927), Sylvetta (E. Rostand: Romantikové), Ingeborg (K. Götz: Ingeborg), Eva Gerndlová (H. Bahr: Koncert), Irma Andrejevová (M. Glass – R. C. Megrue: Nová firma), Rika (F. Zavřel: Vzpoura), Consuela (L. Andrejev: Ten, jejž políčkují), Arlette Millois (F. Gandéra: Srdce trumfem), Anica (I. Vojnović: Maškaráda v podkroví), Herečka (B. Vrbský: Kožich), Služka Praxagořina (Aristofanés: Ženský sněm) – 1923; Dítě (J. Wolker: Nemocnice), Fanchon (H. Mann: Madame Legros), Ella Stárková (J. Štolba: Její systém, i 1926), Marie (F. Hlavatý: Bílá myška), ? (K. H. Mácha: Máj), Mimi (L. Bubelová: My a oni), Zdenka (R. Jesenská: Devátá louka), Berta Novotná (K. Scheinpflug: Druhé mládí), Tanečnice (J. Mahen: Dezertér), Tanečnice (R. di San Secondo: Ó, loutky, jaká vášeň!), Podprefektová (R. de Flers – G. A. Caillavet – E. Arène: Král) – 1924; Anna (G. B. Shaw: Člověk a nadčlověk), Pavla Gráfová (F. Šrámek: Soud), Renée (A. Birabeau – G. Dolley: Svatební vínek), Routička (G. Hauptmann: Potopený zvon), Germain By (P. Volff – H. Duvernois: … a potom láska), Božena (F. X. Svoboda: Směry života), Liza (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Eva (F. Zavřel: Vykupitel), Lidka (Z. Grygar – B. Vrbský: Lesní ženka), Nella (J. Bartoš: Nabídnutí k sňatku), Madla (O. Scheinpflugová: Madla z cihelny), Tereza (C. Sternheim: Dobrodruh Casanova), Agata (J. F. Regnard: Milostná bláznovství), Kristina (A. Strindberg: Hra s ohněm), Mladá paní (J. Štolba: Mořská panna), Mary Wostocká (Z. Němeček: Primus tropicus), Kočka (nazvaná Tyletka) (M. Maeterlinck: Modré ptáče) – 1925; Mary Bertová (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky), Myrrhina (Aristofanes: Lysistrata), Klaudina (J. Bartoš: Hrdinové naší doby), Věra (J. Patrný: Muži nestárnou), Ella Stárková (J. Štolba: Její systém), Luka Dvořáková (R. Jesenská: Starý markýz), Osmá (I. Vojnović: Smrt matky Jugovićů), Jiřina (A. Bernard – B. Vrbský: Šofér), Ellie (G. B. Shaw: Dům u zlomených srdcí), Paola (V. Sardou: Na cizích luskách) – 1926; Olga (K. Scheinpflug: Pod závojem), Lucy Whitemanova (F. Langer: Grandhotel Nevada), Paní Lída (O. Scheinpflugová: Zabitý), Madelaine Tilloisová (H. Bernstein: Felix), Věra Blyová (J. Galsworthy: Okna), Mína Mařáková (J. Hilbert: Vina), Pimpeta (P. Armont – M. Gerbidon: Pimpeta), Kristina (K. Čapek: Věc Makropulos), Regina Engstrandová (H. Ibsen: Strašidla) – 1927; Sofja Semjonovna (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Anna (S. Vane: Tajemná loď), Hedvika (H. Ibsen: Divoká kachna), Kristiánová + Tonča (F. X. Svoboda: Miliónářky), Mimi (K. Čapek: Loupežník), Imperia (A. Dvořák: Kalich), Poncette (H. R. Lenormand: Jed v krvi) – 1928; Anna Arkaděvna (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Anna Karenina) – 1929; Filemona (O. Scheinpflugová: Viděla jsem Boha, j. h.) – 1946; Matka (K. Čapek: Matka, j. h.) – 1967.

Městské komorní divadlo (scéna Městských divadel pražských)

Effie (F. Wedekind: Zámek Wetterstein) – 1929.

Národní divadlo

Saša (J. Hilbert: Job) – 1928; Monika Greyová (S. N. Behrman: Ten druhý), Irena (E. Bourdet: V zajetí), Goneril (W. Shakespeare: Král Lear), Miky (M. Achard: Život je krásný), Amytis (R. E. Sherwood: Hannibal ante portas), Julka (O. Scheinpflugová: Láska není všecko), Orinthia (G. B. Shaw: Americký císař), Patricie Harringtonová (B. Conners: Popelka Patsy) – 1929; Lizaveta Nikolajevna Drozdová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové), Iréna (E. Konrád: Nahý v trní), Žena (A. P. Antoine: Roztomilá nepřítelkyně), Anna Toulovcová (R. Jesenská: Lhostejný člověk), Charmaine de la Cognac (M. Anderson – L. Stallings: Rivalové), Alžběta (S. Passeur: Žena, která si koupila muže), Helena (R. Medek: Srdce a válka), Isabella Parry (P. Sturges: Docela nepočestně) – 1930; Alkména (J. Giraudoux: Nový Amfitryon), Hana (E. Synek: Rychlebové), Fanny (M. Pagnol: Malajský šíp), Helena Duvalová (A. Birabeau – G. Dolley: Riviera), Růžena (O. Scheinpflugová: Okénko), Armance (S. Passeur: V řetězech), Leonie Merricková (P. Osborn: Kyselé hrozny) – 1931; Helena (V. Nezval: Milenci z kiosku), Bobby (M. Anderson: Manželství na výpověď), Fanny (M. Pagnol: Fanny), Judy (J. Websterová: Táta dlouhán), Victoria (C. Goldoni: Zpívající Benátky), Máňa (B. Viková-Kunětická: Cop), Juliana Hallová (J. Hilbert: Let královny) – 1932; Polly (O. Scheinpflugová: Pan Grünfeld a strašidla), Žena (J. Cocteau: Milovaný hlas), Františka (J. Toman: Svět bez oken [Zasypaní]), Inken Petersová (G. Hauptmann: Před západem slunce), Fay Hilaryová (S. Raphaelson: Mladá láska), Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Mary (J. Hilbert: Sestra), Sybilla Livingstonová (E. P. Montgomery: Dvojspřeží), Grace (P. Stuart – A. Stuartová: Od devíti do šesti), Klára (J. Klokoč: Aladin) – 1933; Alžběta Moulton-Barrettová (R. Besier: Alžběta Browningová), Isabella (J. Giraudoux: Isabella na rozcestí), Annemarie (O. Scheinpflugová: Houpačka), Tereza Štěpánová (E. Synek: Dvojí tvář), Una Pidgeonová (I. Novello: Panenská půda), Viola + Šebastian (W. Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový), Maria (A. Savoir: Marnotratné srdce), Irena Lawrenceová (P. Stuart – A. Stuartová: Šestnáctiletá), Paula Jordanová (E. Ferberová – G. S. Kaufman: Večeře o osmé), Lavinie (E. O’Neill: Smutek sluší Elektře) – 1934; Madame Douvisis (P. Raynal: Marna [Vítězná cesta]), Anna Česká (G. Daviot: Richard z Bordeaux), Tess (B. Dean – M. Kennedyová: Věrná milenka), Vilma (E. Synek: Noční služba), Lucy (L. Hanušová: Žena mnoha možností), Francina (J. J. Bernard: Dům u silnice), Marie Stuartovna (M. Anderson: Marie Skotská), Marie Sedláková (F. Tetauer: Veřejný nepřítel) – 1935; Epifanie Fitzfassendenová (G. B. Shaw: Milionářka), Marietta Lindenová (K. Winter: Zářivé chvíle), Florencie Minthyová (H. Jeanson: Čestné slovo), Julie Glennová (M. Hart – G. S. Kaufman: Vesele se točíme dokola), Aranka (Z. Štěpánek: Kamaráde, kde jsi?), Jana d’Arc (G. B. Shaw: Svatá Jana), Helena Guérinová (Z. Němeček: Zač lidský život?) – 1936; George Sandová (J. Götzová: Srdce světa), Anetta (K. Čapek: Bílá nemoc), Marie Walewská (F. Bruckner: Napoleon První), Studánka (S. J. Hsiung: Paní Studánka), Judy Keenanová (W. Ellis: Sňatek s překážkami), Ariel (W. Shakespeare: Prospero [Bouře]), Ginevra + Nepravá královna Ginevra (J. Cocteau: Očarovaný život) – 1937; Dolores + Dulcinea (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Ema Bovaryová (G. Flaubert, dram. G. Baty: Paní Bovaryová), Elektra (J. Giraudoux: Nová Elektra), Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Mimi (K. Čapek: Loupežník), Eliška (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova), Toinetta (Molière: Zdravý nemocný) – 1938; Anna (V. Dyk: Posel, pouze generální zkouška, premiéra nepovolena), Mína Mařáková (J. Hilbert: Vina), Jekatěrina Michajlovna Maslová (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Vzkříšení), Garda (H. Schweikart: Daň z lásky), Lady Macbethová (W. Shakespeare: Macbeth), Dora (O. Scheinpflugová: Hra na schovávanou) – 1939; Věra (I. A. Gončarov, dram. J. Bor: Strž), Ghita Cavallini (E. Sheldon: Romance) – 1940; Paní Milena Matušová (J. Hilbert: Pěst), Antigone (Sofokles: Antigone), Valentina Ingoldová (R. Billinger: Čarodějka pasovská), Královna (F. Tetauer: Zpovědník) – 1941; Medeia (Euripides: Medeia), Anna (J. Székelyová: Komorní hudba), Barbora (H. Zerkaulen: Rejtar) – 1942; Linna Nordmannová (E. Weissenbornová: Linna Nordmannová), Zara (L. Pirandello: Lazar) – 1943; Marie (O. Scheinpflugová: Guayana, i Městské divadlo Kladno 1947) – 1945; Renée (E. Konrád: Skřivan a smršť), Candida (G. B. Shaw: Candida) – 1946; Kasandra (Aischylos: Oresteia), Germaine de Staël (F. Bruckner: Heroická komedie), Xantipa (L. H. Morstin: Xantipa) – 1947; Raisa Pavlovna Gurmyžská (A. N. Ostrovskij: Les) – 1948; Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Larina (A. S. Puškin, dram. J. Pokorný: Jevgenij Oněgin), Paní Kitty Warrenová (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové), Olga Ivanovna Severovová (A. V. Sofronov: Moskevský charakter) – 1949; Ljubov Andrejevna Raněvska (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1951; Anna Pavlovna (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo) – 1952; Javlampie Nikolajevna Kupavinová (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce), Riva Mendelsonová (D. Berg: Matka Riva) – 1954; Paní Myšková (M. Stehlík: Vysoké letní nebe),  Cikánka (K. Čapek: Loupežník), Olga (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1955; Sochařova žena (V. Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), Fanka (K. Čapek: Loupežník) – 1956; Tabun-Turkovská (L. M. Leonov: Zlatý kočár), Rosa Griggsová (L. Hellmanová: Podzimní zahrada) – 1957; Anna Andrejevna (N. V. Gogol: Revizor), Phoebe Ricová (J. Osborne: Komik) – 1958; Hospodská (J. Topol: Jejich den), Anna Dmitrijevna Kareninová (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1960; Strunová (F. Hrubín: Křišťálová noc, i Divadlo F. X. Šaldy Liberec 1964) – 1961; Selka (B. Brecht: Kavkazský křídový kruh) – 1962; Juliina chůva (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – 1963; Paní Pernellová (Molière: Tartuffe) – 1965; Nechama (I. E. Babel: Západ slunce), Aurélie, Bláznivá ze Chaillot (J. Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot) – 1966; Lady Wishfort (W. Congreve: Tak to na tom světě chodí) – 1967.

Hry

Madla z cihelny, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1925, i t.; Zabitý, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1927, i t.; Láska není všecko, Národní divadlo 1929, i t.; Okénko, Národní divadlo 1931, i t.; Pan Grünfeld a strašidla, Národní divadlo 1933, i t.; Houpačka, Národní divadlo 1934, i t.; Chladné světlo, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1936, i t.; Hra na schovávanou, Národní divadlo 1939, i t.; Guayana, Národní divadlo 1945, i t.; Viděla jsem Boha, t. 1945, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1946; Diamantové srdce, Severomoravské oblastní divadlo Šumperk 1963, i t.; Bezcitkové, rozmn. 1967 ● nevydané: Šťastná hvězda, 1943; Nová země, 1945; Rozsudek zní, 1945; Pán svého osudu, 1949; Spravedlnost pro Irenu, 1950.

Teatralia

Divadelní zápisky, Praha 1928; Český román, Praha 1946; Vzpomínkové záběry, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 1–12; Byla jsem na světě, Praha 1988.

Prameny

SOA: Sbírka matrik, B XXIII, Slaný 61, matrika narozených Slaný (římskokatolická církev) 1901–1907 (online, cit. 16. 9. 2021, URL: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13965/80).

Archiv ND: personální obálka O. Sch., sign. P 241.

LA PNP: fond O. Sch., 1502, pořadové číslo 40/85.

Literatura

-k. [K. Čapek], Národní listy 27. 8. 1920 (ref. Divoška); E. S. [K. Elgart Sokol], Lidové noviny 11. 2. 1921 (ref. Vina + Loupežník, Národní divadlo v Brně) ● ref. Loupežník, Národní divadlo: nesign. [J. Vodák], Čas 19. 3. 1921; Ot. F. [Fischer], Národní listy 19. 3. 1921; -k. [K. Čapek?], Tribuna 19. 3. 1921; J. H. [Hilbert], Venkov 19. 3. 1921 ● ref. Divadelní kouzla: Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 10. 5. 1921; H. Jelínek, Národní politika 11. 5. 1921 ● ref. Jeho kočička: jv. [J. Vodák], Čas 13. 7. 1921; M. R. [Rutte], Národní listy 13. 7. 1921 ● jv. [J. Vodák], Čas 5. 11. 1921 (ref. Pepička má hlas) ● ref. Škola pro ženy: jv. [J. Vodák], Čas 1. 12. 1921; Dr. H. Jelínek, Národní politika 1. 12. 1921 ● jv. [J. Vodák], Čas 21. 2. 1922 (ref. Lenin)  +3. 3. 1922 (ref. Geysir) ● ref. Jiný vzduch: jv. [J. Vodák], Čas 6. 4. 1922; Ot. F. [Fischer], Národní listy 6. 4. 1922; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 6. 4. 1922; Et., Zvon 22, 1921/22, s. 436 ● jv. [J. Vodák], Čas 18. 6. 1922 (ref. Don Gil); nesign.: O. Sch. …, Národní listy 4. 8. 1922 (angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech) ● ref. Rozluka: jv. [J. Vodák], Čas 16. 9. 1922; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 16. 9. 1922 ● ref. Plačící satyr: jv. [J. Vodák], Čas 17. 1. 1923; M. Rutte, Národní listy 17. 1. 1923; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 29, 1923, s. 155–159 ● J. Pachmayer, Večer 19. 11. 1923 (ref. Srdce trumfem) ● ref. Maškaráda v podkroví: K. Engelmüller, Národní politika 11. 12. 1923; J. H. [Hilbert], Venkov 11. 12. 1923 ● V. F. S. [Suk], Úhor 12, 1924, s. 164 (ref. Barevné pohádky); MilNý [M. Novotný], Národní listy 15. 5. 1924 (ref. Devátá louka) ● ref. Člověka nadčlověk: K. Engelmüller, Národní politika 18. 1. 1925; M. Rutte, Národní listy 20. 1. 1925; -jk.- [J. Kodíček], Tribuna 20. 1. 1925 ● H. Jelínek, Lumír 52, 1925/26, s. 219 (ref. …a potom láska) ● ref. Směry života: K. Engelmüller, Národní politika 9. 5. 1925; Č. [V. Červinka], Zvon 25, 1924/25, s. 490–491 ● ref. Vykupitel: M. Rutte, Národní listy 29. 5. 1925; K. Engelmüller, Národní politika 29. 5. 1925; J. H. [Hilbert], Venkov 29. 5. 1925 ● L. S., Venkov 25. 8. 1925 (ref. Nabídnutí k sňatku) ● ref. Madla z cihelny: Cassius [J. Kolman Cassius], Lidové noviny 18. 9. 1925; Jf. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 18. 9. 1925; -jk- [J. Kodíček], Tribuna 18. 9. 1925; M. Rutte, Národní listy 18. 9. 1925; J. H. [Hilbert], Venkov 18. 9. 1925; A. Veselý, Kritika 2, 1925, s. 313; Č. [V. Červinka], Zvon 26, 1925/26, s. 42 ● -jk.- [J. Kodíček], Tribuna 25. 11. 1925 (ref. Hra s ohněm); č. [V. Červinka], Zvon 26, 1926/27, s. 491–492 (ref. Zabitý); -jk.- [J. Kodíček], Tribuna 26. 1. 1926 (ref. Ostrov veliké lásky) ● ref. Lysistrata: Klo. [J. K. Fragner], Národní osvobození 4. 2. 1926; jk. [J. Kodíček], Tribuna 4. 2. 1926; H. Jelínek, Lumír 53, 1926/27, s. 55 ● Cassius [J. Kolman Cassius], Lidové noviny 18. 3. 1926 (ref. Hrdinové naší doby); -jk- [J. Kodíček], Tribuna 11. 5. 1926 (ref. Starý markýz); O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 57 (ref. Dům zlomených srdcí); M. Rutte, Národní listy 9. 2. 1927 (ref. Pod závojem); K. Engelmüller, Národní politika 5. 3. 1927 (ref. Grandhotel Nevada) ● ref. Felix: M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 3. 6. 1927; MilNý [M. Novotný], Národní listy 4. 6. 1927 ● ref. Okna: M. Rutte, Národní listy 21. 9. 1927; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 21. 9. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 21. 9. 1927 ● MilNý [M. Novotný], Národní listy 6. 10. 1927 (ref. Vina); B [E. Bass], Lidové noviny 2. 11. 1927 (ref. Pimpeta) ● ref. Zločin a trest: M. Rutte, Národní listy 24. 1. 1928;M. Pujmanová, Tribuna 24. 1. 1928 ● ref. Divoká kachna: B [E. Bass], Lidové noviny 22. 3. 1928; MilNý [M. Novotný], Národní listy 22. 3. 1928; K. Engelmüller, Národní politika 22. 3. 1928 ● O. Š. M. [O. Štorch-Marien]: O. Sch. odejde k Národnímu divadlu, Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 19 ● ref. Loupežník: -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 28. 9. 1928; M. Rutte, Národní listy 3. 10. 1928 ● nesign.: Čestné uznání hercům, Národní listy 30. 10. 1928 ● ref. Jed v krvi: B [E. Bass], Lidové noviny 23. 11. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 23. 11. 1928; K. Engelmüller, Národní politika 23. 11. 1928 ● ref. Anna Karenina: B [E. Bass], Lidové noviny 19. 10. 1929; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 19. 10. 1929; K. Engelmüller, Národní politika 19. 10. 1929; M. Rutte, Národní listy 20. 10. 1929 ● Dréman [J. Dréman], Tribuna 16. 10. 1928 (ref. Job); J. Nov.: O. Sch., Národní a Stavovské divadlo 6, 1928/29, č. 23, s. 4–5 ● ref. Ten druhý: om [O. Mrkvička], Lidové noviny 29. 1. 1929; M. Rutte, Národní listy 29. 1. 1929 ● ref. V zajetí: B. [E. Bass], Lidové noviny 14. 2. 1929; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 14. 2. 1929; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 243 ● M. Rutte, Národní listy 8. 3. 1929 (ref. Král Lear); -kd- [E. Konrád], Národní osvobození 3. 5. 1929 (ref. Život je krásný) ● ref. Hannibal ante portas: B [E. Bass], Lidové noviny 19. 6. 1929; M. Rutte, Národní listy 19. 6. 1929 ● M. R. [Rutte]: Pohostinské hry A. Sedláčkové na Národním divadle, Národní listy 21. 9. 1929 (hostování O. Sch. v Městském divadle na Královských Vinohradech); M. Nováková: Naše herečky. O Sch., Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 88–89 ● ref. Láska není všecko: Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 13. 11. 1929; B. [E. Bass], Lidové noviny 14. 11. 1929; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 14. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 14. 11. 1929; J. H. [Hilbert], Venkov 14. 11. 1929; V. K. Müller, Cesta 12, 1929/30, s. 128; [J. J.] Paulík, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 106; Č. [V. Červinka], Zvon 30, 1929/30, s. 155 ● M. Rutte – J. Kodíček (eds.): Nové české divadlo. Sborník dramatického svazu. [3] 1928–1929, Praha 1929, s. 43–44, 57, 107, 111, 124, 128, 133; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 1. 1. 1930 (ref. Popelka Patsy); E. Konrád: O O. Sch., Přítomnost 7, 1930, s. 89–91 ● ref. Roztomilá nepřítelkyně: M. Rutte, Národní listy 29. 5. 1930; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 30. 5. 1930; H. Jelínek, Lumír 56, 1929/30, s. 501 ● nesign.: Udělení státních cen na rok 1930, Venkov 28. 10. 1930 ● ref. Žena, která si koupila muže: Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 8. 11. 1930; Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 9. 11. 1930; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 9. 11. 1930 ● M. Rutte, Národní listy 17. 3. 1931 (ref. Nový Amfitryon) ● ref. Malajský šíp: M. Rutte, Národní listy 31. 5. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 31. 5. 1931; O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 455 ● -ll- [V. K. Müller], Národní listy 24. 9. 1931 (ref. Riviera) ● ref. Okénko: M. Rutte, Národní listy 18. 10. 1931; J. Träger, Literární noviny 5, 1930/31, č. 18; Mil-ný [M. Novotný], Lidové noviny 18. 10. 1931; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 18. 10. 1931; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 18. 10. 1931; J. H. [Hilbert], Venkov 18. 10. 1931; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 47 ● ref. V řetězech: M. Rutte, Národní listy 11. 12. 1931; H. Jelínek, Lumír 58, 1931/32, s. 177 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha [1931], s. 62, 107–111; nesign. [F. Götz]: O. Sch., Národní divadlo 9, 1931/32, č. 31, s. 4–6; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 4. 6. 1932 (ref. Fanny) ● ref. Táta dlouhán: Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny: 9. 9. 1932; M. Rutte, Národní listy 9. 9. 1932; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 9. 9. 1932; K. Engelmüller, Národní politika 9. 9. 1932 ● O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 8, 1932/33, s. 14 (ref. Zpívající Benátky); V. K. Müller, Národní listy 11. 10. 1932 (ref. Cop) ● ref. Let královny: K. Engelmüller, Národní politika 2. 11. 1932; J. P., Československé divadlo 10 (15), 1932, s. 280 ● M. Rutte – J. Kodíček (eds.): Nové české divadlo 1930–1932, Praha 1932, s. 22–23, 44–45, 100, 103, 107–108, 110, 126, 129 ● ref. Pan Grünfeld a strašidla: jtg [J. Träger], Čin 4, 1932/33, s. 520; H. Jelínek, Lumír 59, 1932/33, s. 223; a. [J. Hora], Telegraf 14. 1. 1933; jv. [J. Vodák], Československé slovo 15. 1. 1933; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 15. 1. 1933; J. H. [Hilbert], Venkov 15. 1. 1933 ● ref. Milovaný hlas: M. Rutte, Národní listy 3. 2. 1933; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 3. 2. 1933; Č. [V. Červinka], Zvon 33, 1932/33, s. 351–352 ● M. Rutte, Národní listy 2. 3. 1933 (ref. Před západem slunce); K. Engelmüller, Národní politika 14. 5. 1933 (ref. Mladá láska); M. Rutte, Národní listy 22. 9. 1933 (ref. Sestra); J. H. [Hilbert], Venkov 7. 10. 1933 (ref. Dvojspřeží); Paulík [J. J. Paulík], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 42 (ref. Od devíti do šesti) ● ref. Houpačka: H. Jelínek, Lumír 60, 1933/34, s. 284; jtg. [J. Träger], Čin 6, 1934, s. 262; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 8. 3. 1934; M. Rutte, Národní listy 8. 3. 1934; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 8. 3. 1934; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 8. 3. 1934; -s. [J. Seifert], Ranní noviny 8. 3. 1934; J. H. [Hilbert], Venkov 8. 3. 1934 ● J. Träger: K hrám O. Sch., Listy pro umění a kritiku 2, 1934, s. 68; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 29. 5. 1934 (ref. Cokoli chcete čili Večer tříkrálový); M. Rutte, Národní listy 1. 9. 1934 (ref. Marnotratné srdce) ● ref. Smutek sluší Elektře: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 11. 12. 1934; M. Rutte, Národní listy 12. 12. 1934; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 12. 12. 1934; H. Jelínek, Lumír 61, 1934/35, s. 166–168 ● kd. [E. Konrád], Národní osvobození 17. 2. 1935 (ref. Richard z Bordeaux); M. Rutte, Národní listy 15. 3. 1935 (ref. Věrná milenka); nesign. [F. Feigel-Gel]: Svatba O. Sch. a K. Čapka…, Lidové noviny 27. 8. 1935, odpolední vydání; M. Rutte, Národní listy 25. 9. 1935 (ref. Dům u silnice) ● ref. Marie Skotská: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 1. 11. 1935; M. Rutte, Národní listy 2. 11. 1935 ● O. Fischer: Činohra v pražských divadlech: Prozatímním, Národním, Městském (1862–1934), in Československá vlastivěda. Díl VIII. Umění, Praha 1935, s. 424, 427–430 ● ref. Chladné světlo: H. Jelínek, Lumír 62, 1935/36, s. 228; B. [E. Bass], Lidové noviny 11. 1. 1936; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 11. 1. 1936; t. [J. Seifert], Ranní noviny 11. 1. 1936; [fn] [F. Němec], Rudé právo 11. 1. 1936; A. M. Brousil, Venkov 11. 1. 1936 ● ref. Milionářka: B [E. Bass], Lidové noviny 19. 1. 1936; M. Rutte, Národní listy 19. 1. 1936 ● M. Rutte, Národní listy 19. 6. 1936 (ref. Čestné slovo) ● ref. Svatá Jana: M. Rutte, Národní listy 10. 10. 1936; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 10. 10. 1936 ● M. Rutte, Národní listy 31. 1. 1937 (ref. Bílá nemoc) + 13. 5. 1937 (ref. Sňatek s překážkami) + 6. 11. 1937 (ref. Prospero [Bouře]) + 11. 12. 1937 (ref. Očarovaný život); B [E. Bass], Lidové noviny 23. 1. 1938 (ref. Zmoudření dona Quijota) ● ref. Paní Bovaryová: kd [E. Konrád], Lidové noviny 3. 3. 1938; M. Rutte, Národní listy 3. 3. 1938; A. M. Brousil, Venkov 3. 3. 1938 ● M. Rutte, Národní listy 13. 4. 1938 (ref. Nová Elektra); If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 28. 6. 1938 (ref. Romeo a Julie); AMB. [A. M. Brousil], Venkov 1. 10. 1938 (ref. Loupežník); M. Rutte, Národní listy 3. 12. 1938 (ref. Zdravý nemocný); J. Träger: Podobizny divadelních spisovatelů. O. Sch., Československé divadlo 21, 1938, s. 82–83 ● ref. Hra na schovávanou: kd. [E. Konrád], Lidové noviny 14. 11. 1939; amp. [A. M. Píša], Národní práce 14. 11. 1939 ● K. Engelmüller, Národní politika 22. 4. 1939 (ref. Vina) ● ref. Vzkříšení: M. Rutte, Národní listy 18. 5. 1939; A. M. Brousil, Venkov 18. 5. 1939 ● ref. Macbeth: kd [E. Konrád], Lidové noviny 31. 10. 1939; M. Rutte, Národní listy 31. 10. 1939; K. Engelmüller, Národní politika 31. 10. 1939 ● ref. Strž: V. H. Jarka, Národní listy 7. 5. 1940; A. M. Brousil, Venkov 17. 5. 1940 ● ref. Romance: kd [E. Konrád], Lidové noviny 15. 9. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 15. 9. 1940 ● R. Vacková: České herečky v současnosti, in B. Veselá (ed.): Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 87, 161–164, 172, 185–186 ● ref. Pěst: M. Rutte, Národní listy 7. 1. 1941; A. M. Brousil, Venkov 7. 1. 1941 ● ref. Antigone: B [E. Bass], Lidové noviny 18. 2. 1941; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 18. 2. 1941; A. M. Brousil, Venkov 18. 2. 1941 ● Kov. [K. Koval], Venkov 12. 12. 1941 (ref. Zpovědník); B. Slavík: O. S., in F. Götz – F. Tetauer (eds.): České umění dramatické. Činohra, Praha 1941, s. 335–338; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 28. 3. 1942 (ref. Medeia); J. K., Lidové noviny 28. 5. 1943 (ref. Linna Nordmannová); M. Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s. 132–145; kd [E. Konrád]: O. Sch. se vrací na jeviště, Svobodné noviny 4. 9. 1945 ● ref. Guayana: sjc. [J. Sajíc], Lidová demokracie 6. 9. 1945; lf [L. Fikar], Mladá fronta 6. 9. 1945; Břz. [B. Březovský], Národní osvobození 6. 9. 1945; O. Srbová, Práce 6. 9. 1945; kp. [K. Polák], Právo lidu 6. 9. 1945; J. H. [Hájek], Rudé právo 6. 9. 1945; kd [E. Konrád], Svobodné noviny 6. 9. 1945; ej., Zemědělské noviny 6. 9. 1945; jtg. [J. Träger], Svobodné slovo 7. 9. 1945 ● ref. Viděla jsem Boha: Břz. [B. Březovský], Národní osvobození 31. 1. 1946; O. Kautský, Svobodné noviny 31. 1. 1946; sjc. [J. Sajíc], Lidová demokracie 31. 1. 1946; O. S. [Srbová], Práce 31. 1. 1946; ej., Zemědělské noviny 31. 1. 1946; kp. [K. Polák], Právo lidu 1. 2. 1946; J. Träger, Svobodné slovo 1. 2. 1946 ● ref. Skřivan a smršť: O. S. [Srbová], Práce 21. 5. 1946; ok, Svobodné noviny 21. 5. 1946; jtg [J. Träger], Svobodné slovo 21. 5. 1946 ● ref. Candida: jtg. [J. Träger], Svobodné slovo 28. 9. 1946; K. Milotová, Práce 1. 10. 1946 ● ref. Oresteia: Břz. [B. Březovský], Národní osvobození 11. 2. 1947; Pauper, Obzory 3, 1947, s. 111 ● ZL, Obzory 3, 1947, s. 326–327 (ref. Heroická komedie); jtg [J. Träger], Práce 17. 12. 1947 (ref. Xantipa) ● ref. Les: Břz. [B. Březovský], Národní osvobození 2. 10. 1948; jtg [J. Träger], Práce 2. 10. 1948 ● E. A. Saudek, Lidové noviny 23. 3. 1949 (ref. Lucerna); J. Kopecký, Lidové noviny 2. 10. 1951 (ref. Višňový sad); S. Machonin, Divadlo 5, 1954, s. 522–526 (ref. Vlci a ovce); M. Lukeš, Lidová demokracie 8. 7. 1954 (ref. Matka Riva); jtg [J. Träger], Svobodné slovo 3. 3. 1957 (ref. Zlatý kočár); A. Urbanová, Tvorba 22, 1957, č. 27, s. 24 (ref. Podzimní zahrada); L. Suchařípa, Divadelní noviny 4, 1960/61, č. 13, s. 3 (ref. Živá mrtvola) ● ref. Křišťálová noc: J. Kopecký, Večerní Praha 24. 4. 1961; L. Suchařípa, Divadelní noviny 4, 1960/61, č. 24, s. 4; S. Machonin, Literární noviny 10, 1961, č. 18, s. 4 ● S. Machonin: Drama herecké sebevýchovy, Divadelní noviny 5, 1961/62, č. 5. s. 2–3; H. Koželuhová: Čapci očima rodiny, Hamburk 1961, passim; G. [F. Götz], Literární noviny 11, 1962, č. 49, s. 4 (k 60. narozeninám) ● ref. Romeo a Julie: J. Černý, Lidová demokracie 29. 10. 1963; S. Machonin, Literární noviny 12, 1963, č. 46, s. 3; L. Kopáčová, Divadlo 15, 1964, leden, s. 64–68 ● jtg [J. Träger]: Druhé herecké mládí O. Sch., Divadlo 16, 1965, květen, s. 34–36 ● ref. Bláznivá ze Chaillot: J. Černý, Lidová demokracie 2. 12. 1966; A. Urbanová, Kulturní tvorba 4, 1966, č. 49, s. 13 ● ref. Matka: Z. Roubíček, Mladá fronta 8. 9. 1967; B. Štěpánek, Večerní Praha 8. 9. 1967; A. Urbanová, Kulturní tvorba 5, 1967, č. 36, s. 12; M. Lukeš, Literární noviny 16, 1967, č. 37, s. 4; O. Srbová, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 2, s. 5; M. Obst, Divadlo 18, 1967, listopad, s. 42–45; F. Černý, Květy 38, 1988, č. 7, s. 42–43 ● J. Träger, Československá televize 3, 1967, č. 49, s. 3 (k 65. narozeninám); O. Sch., Československá televize 1967 ● nekrology: (von), Práce 14. 4. 1967; (jo) [J. Opavský], Rudé právo 14. 4 + 19. 4. 1968; (Gm) [P. Grym], Lidová demokracie 17. 4. 1968; O. Vočadlo, Lidová demokracie 21. 4. 1968; J. Trӓger, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 20, s. 1; P. Lotar, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 22, s. 1 ● (ČTK): O. Sch. prohlášena národní umělkyní, Rudé právo 19. 4. 1968; B. Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, in Otázky divadla a filmu I, Brno 1970, s. 143–169; V. Sochorovská: H. Haas, Brno 1971, passim; Herecký portrét O. Sch., LP deska, Supraphon 1971; D. Fischerová: O. Sch., strojopis, 1972, DÚk; DČD IV; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, passim; J. Tvrzník: Šest dýmek F. Filipovského, Praha 1981, s. 124, 194, 196, 254, 280, 282, 312, 314–317; F. Krčma: Co bylo dál, in O. Sch.: Byla jsem na světě, Praha 1988, s. 329–381 ● ref. Byla jsem na světě: J. Rulf, Zemědělské noviny 22. 9. 1988; L. Vacina, Rudé právo 7. 11. 1988; S. Bartůšková, Rovnost 13. 11. 1988; J. Lebeda, Práce 22. 11. 1988; J. Paterová, Lidová demokracie 23. 11. 1988; J. Lukeš, Svobodné slovo 3. 12. 1988; A. Fetters, Kmen 1988, č. 40, s. 10; B. Štěpánek, Nové knihy 1988, č. 40; J. Slomek, Literární měsíčník 18, 1989, č. 10, s. 143–145 ● V. Fabianová: Jsem to já?, Praha 1993, s. 98–99, 122–124, 197, 212, 223, 226, 233, 235, 291, 305, 368–369; F. Černý: O. Sch., in Živý jako nikdo z nás, Praha 1997, s. 251–266; V. Chramostová: V. Chramostová, Brno 1999, s. 44, 48, 102, 155–157, 159–160, 288, 309; M. Dandová: O. Sch. Soupis osobního fondu, Praha 2000; A. Urbanová: O. Sch., Divadelní noviny 10, 2001, č. 8, s. 15; I. Klíma: Velký věk chce mít též velké mordy, Praha 2001, passim; Z. Sílová: O. Sch. a H. Haas (ke korespondenci z let 1946–1967), Disk 2003, č. 6, s. 48–72; M. Dandová: Adresátka O. Sch., in Literární archiv 35–36. Ztěžklá křídla snů. Ženy v české literatuře, Praha 2004, s. 317–427; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, s. 27, 46, 72–74, 85, 156, 209, 211, 306, 413, 427, 455, 464–465, 495; Z. Víšek: O. S. a její rodné město Slaný, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2012, č. 50, s. 5–12.

ČBS, ČSBS, Čeští spisovatelé 20. století, EDS, Fikejz – Film III, Film I, II, IV, Ilustrovaný encyklopedický slovník, KA ČSR, Kdy bylo kdo, Komenský, Kunc 45–56, Kunc, LČL, Masaryk, MČSE, MDP 50, MSN (1925), NDp, Osobnosti, Otto-dod, PSN, SČS 1964, SČS od 1945, SČS 2000, SČSB 1945–56, Slovník české literatury 1970–1981, SND 1920–2010, Teichman, Universum, VD 25, VD 60, VD 90, VD 100

Vznik: 2022