Vl. jm. Friedberg. Psal se též Mírohorský, svobodný pán z Friedbergů (povýšen 1884), beletristické práce obvykle podepisoval Mírohorský nebo Friedberg-Mírohorský.
Pocházel z pražského šlechtického rodu. Studoval na Akademickém gymnáziu (1837 až 40), souběžně se věnoval i studiu malířství (u F. Tkadlíka a A. Mánesa). 1840 vstoupil do vojenské akademie ve Wiener Neustadtu, kde se pod vlivem učitele českého jazyka M. Fialky národnostně uvědomil. V průběhu vojenské kariéry (1847–83) dosáhl hodnosti polního podmaršálka. Po odchodu do výslužby se natrvalo usadil v Praze, kde 1892 založil spolek Český Kneipp. Působil také ve výboru Umělecké besedy. Vytvořil rozsáhlé malířské a ilustrátorské dílo, od padesátých let přispíval ilustracemi po čtyři desetiletí zvláště do Humoristických listů, Obrazů života, Květů, Světozoru a Zlaté Prahy. Z cest spjatých většinou s vojenským povoláním vytěžil řadu národopisných a cestopisných črt, byl autorem drobných humoristických próz a příběhů z války, napsal řadu článků a pojednání z oboru malířství a vojenství. Své vzpomínky shrnul do knih Před třiceti lety a Před čtyřiceti lety. Jazykové znalosti (kromě češtiny a němčiny ovládal dalších osm jazyků) zúročil při překládání románů, jemuž se věnoval od devadesátých let.
V prvních, poměrně zručně napsaných a jazykově nápaditých jednoaktovkách zesměšňoval obecně pranýřované jevy, jakými jsou žárlivost (Překvapení, Svatební střevíčky) nebo staromládenectví (Sliby – chyby). Další část svého dramatického díla dal – jako horlivý zastánce a propagátor zdravého životního stylu – zcela do služeb osvěty a šíření myšlenky tz v. kneippiánství, které prosazovalo přírodní metody léčení (vodoléčba, otužování, chůze naboso) a střídmou životosprávu (vegetariánství, abstinence, odpor ke kouření). Tyto jednoaktové hry se na pozadí triviální milostné zápletky, ústící obvykle ve svatební příslib, zabývají především vyvracením medicínských předsudků a objasňováním kneippiánských zásad, ve svém celku pak působí poněkud monotematicky a instruktážně (Bosá obutému, Syčáci, Popelčin sandálek). Jednoaktovka V ranní rose je i odsudkem buršáctví, hra Ti nejdrobnější brojí proti vivisekci a vysmívá se lékařům alopatům, kteří proti infekcím bojují ničením všech mikroorganismů sterilizací a chemickými prostředky. První hříčky se v šedesátých letech prosadily do repertoáru pražského PD. Pozdější jednoaktovky svou specializovanou a poněkud bizarní tematikou zájem divadel už nevzbudily a patrně vůbec nebyly uvedeny. Hry Vzácný host a Pevná předsevzetí aneb Den výroční jsou známé jen podle názvu.
Hry
Překvapení, PD 1863, t. 1873; Sliby – chyby, PD 1863, t. 1874; Záletníci aneb Malířa vdova, PD 1867; Svatební střevíce, t. 1876; Bosá obutému, t. [1901]; Syčáci, t. [1901]; V ranní rose, t. [1901]; Ti nejdrobnější, t. [1902]; Zbláznil se, t. [1902]; Popelčin sandálek, dle F. Montagniové, t. [1903].
Prameny a literatura
LA PNP: Osobní fond, inventář → M. Šrůtová, 1998. ■ Ref. Sliby – chyby: J. N. [Neruda], Hlas 2, 1863, s. 203 + Hlas 3, 1864, s. 125 → České divadlo II, 1951; H. [V. Hálek], Národní listy 5. 5. 1864●; Č. [F. Čenský]: Emanuel Mírohorský, Světozor 7, 1873, s. 606n., 614n.; J. Neruda: Byl-li kdo s letošní novoroční gratulací..., Humoristické listy 26, 1884, č. 1, s. 2 → Podobizny II, 1952; ne-sign.: S. E. Mírohorský, svob. pán z F., Zlatá Praha 6, 1888/89, s. 114n.; ß [J. Kuffner], nekrolog, Národní listy 3. 1. 1909; J. V. Alexander: Průkopník slovanství v armádě rakouské, Osvěta 43, 1913, s. 801–810; A. Novák: Spisovatelé kreslíři a malíři, Lidové noviny 28. 3. 1939. ■ LČL, Otto, Toman; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 200–201
