Křest. jm. psáno též Coelestin. Literatura někdy mylně uvádí jako rodiště Jindřichův Hradec. – Pocházel z rodiny státního úředníka. Až ve dvaceti letech maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci (1876), studium na filozofické fakultě v Praze pro nedostatek prostředků nedokončil; užíval titul phil. cand. Podnikl několik cest, mj. do Berlína (1881) a Kostnice (1883). Propagoval slovanskou vzájemnost, byl členem i funkcionářem řady slovanských spolků (Kolo polské v Praze, Slavia, Kruh přátel zahraničních českoslovanských spolků, Umělecká beseda). Působil také v divadelních korporacích: v Matici divadelní (od 1881 členem výboru, s J. L. Turnovským a F. L. Hovorkou; Almanach Matice divadelní však s Turnovským 1881 neuspořádal, záměna s J. V. Fričem), ÚJČH, v karlínské Čtenářsko-ochotnické jednotě Pokrok. Zemřel jako třicetiletý v pražské Všeobecné nemocnici. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
V rozmezí 1876–86 vyvíjel intenzivní činnost překladatelskou (z ruštiny a polštiny), redakční (divadelní periodika, sborníky, kalendáře) i autorskou, která měla ponejvíce kompilační ráz (práce z dějin pražské české univerzity, pozitivisticky srovnávací nebo literární studie, nezřídka podnícené příležitostnými událostmi). Přispíval do řady časopisů a novin (Budivoj, Česká včela, Koleda, Národní listy, Kolínské listy aj.), vydal pamětní číslo tiskového orgánu ochotnických spolků Naše besedy nazvané Karlín. Články i přednáškami popularizoval současnou polskou a ruskou literaturu včetně dramatické. Velkou pozornost věnoval českému ochotnickému divadelnictví. Je autorem jediné dnes nezvěstné hry Políček od ministra. Divadlu se soustavněji věnoval od 1881, kdy s L. Sehnalem redigoval sbírku původních a přeložených her Slovanské divadlo. Přispěl do ní překlady dvou her H. Sienkiewicze (Na jednu kartu a Čí vinou?). 1881 zadal k provozování překlad veselohry K. Zalewského Plané zrno, k provedení však nedošlo. Od 1881 přispíval do Hovorkových Divadelních listů, 1882–83 je redigoval. Referoval tu o nových premiérách, psal o knihovnách ochotnických spolků, o obecenstvu ochotnických divadel, přinesl statistiky her českých divadelních edic, informoval o premiérách petrohradské činohry, o repertoáru jihoslovanských divadel. V polovině února 1883 ukončil spolupráci pro střety s vydavatelem, které v tisku rozvířily polemiku o F. údajném autorství utrhačných dopisů (zdramatizovaná parodie sporu mezi Turnovským, Stroupežnickým, Vrchlickým, Sládkem, Frídou, Špačkem a F. otištěna v Divadelních listech 1. 4. 1883). Vedle próz (Sienkiewicz: Ohněm a mečem, práce Pisemského, Krasińského, Kraszewského ad.) překládal divadelní hry, zejména komedie (Gogol: Námluvy; Ostrovskij: Jak se dělá kariéra; Maximov: Po smrti k oltáři; Bałucki: Naděje vlasti). 1883 získal autorizaci pro veškerá dramatická díla M. Bałuckého (mj. Emancipace, Rada pana rady, Pozlacená mládež, Pracovití zaháleči), t. r. se pokusil prosadit na scénu překlad historické truchlohry Trogirský vojvoda od D. V. Averkijeva. Ottův divadelní slovník uvádí ještě překlad Gribojedovova Hoře z rozumu. F. činoherní překlady, jimž kritika vytýkala chvat a gramatické nepřesnosti, byly uváděny na pražských předměstských scénách nebo na ochotnických jevištích, v PD pouze Gogolovy Námluvy. 1884 se F. stáhl jako redaktor místního listu Pravda do Čáslavi. Rok před smrtí se stal na několik měsíců (patrně do 1. 10. 1885) hlavním spolupracovníkem nového divadelního listu Jeviště; kriticky tu referoval o pražských scénách včetně předměstských. Po roztržce s vydavatelem působil (od 14. 10. 1885 do své smrti) jako první redaktor nově založeného měsíčníku ochotnických spolků České besedy (později Naše besedy). Na jeho stránkách obšírně seznamoval veřejnost s divadelním děním nejen domácím, ale i vídeňským, informoval o tamních krajanských aktivitách a propagoval též myšlenku zřízení českého divadla ve Vídni.
Pseudonymy, šifry
C. F., cf. Cfč., Cfč, Cfrč., C. Fr., Coel. Frič, Lip. C. Frič, Coel. Lip. Fryč, L. C. Frič, L. C. F.-č., L. C. Lipský, Lip. FričLipský, L. C. F-č, El. Fr. Ne beský, El. Nebeský, J. V. Nebeský.
Hra
Políček od ministra, Kramuelova spol. 1876 (pseud. J. V. Nebeský).
Překlady
H. Sienkiewicz: Na jednu kartu, t. 1881, s tit. Šlechta a lid aneb Na jednu kartu Čížkova spol. Třeboň 1885; týž: Čí vinou?, t. 1882; N. V. Gogol: Námluvy, PD 1882; A. N. Ostrovskij: Jak se dělá kariéra, Švandovo div. 1883; G. M. Maximov: Po smrti k oltáři, t. 1885; M. Bałucki: Naděje vlasti, t. 1885, ochotn. v Bučovicích 1901.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → Y. Dörflová 1995. ■ Ref. Slovanské divadlo: -ov-, Ruch 3, 1880, s. 211; A. Václavík, Divadelní listy 2, 1881, s. 172●; nesign.: Uveďme na jeviště směr slovanský!, tamtéž, s. 322n.●; nekrology: Světozor 20, 1886, s. 527; Národní listy 21. 7. 1886; Pražský denník 21. 7. 1886; n., Hlas národa 21. a 23. 7. 1886; Moravská orlice 22. 7. 1886; Hlídka literární 3, 1886, s. 288; Literární listy 7, 1886, s. 273; F. Čenský, Osvěta 16, 1886, s. 1110n.; Q. [L. Quis], Ruch 8, 1886, s. 384; F. CH. [Chalupa], Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 114n. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto, Urbánek II
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 193–194