Psán též Johann, přezdíván Žanda. – Pocházel z rodiny věnující se loutkářství již po tři generace. Jeho děd Jan F. st. z Vlásenice se do 1826 se živil jako muzikant, od 1827 provozoval v táborském, budějovickém, prácheňském a berounském kraji loutkové divadlo a kejklířství. 1851 se loutkářské licence vzdal ve prospěch zetě V. Truhláře. Vdova Cecilie pro vozovala loutkové divadlo v šedesátých letech 19. stol. Otec Jan F. získal loutkářské oprávnění 1838 pro čtyři kraje jižních a středních Čech, od 1855 pro celé Čechy. Loutkové divadlo provozovali v 19. stol. též Ondřej F. (†1848) ze Štěchovic na Prácheňsku, Adam F. z Předměřic n. Jizerou (u Brandýsa), Hynek F. (*1836) ze Spáleného Poříčí a Václav F. (*1864) z Vlásenice, pravděpodobně F. příbuzní.
F. v mládí pomáhal otci hrát loutkové divadlo. Jak sám uváděl, brzy se osamostatnil a s gymnastickými a provazolezeckými produkcemi procestoval Čechy, Moravu, Slezsko, Německo a Uhry. Později se vrátil k loutkovému divadlu. Na cestách s ním putovala jeho žena a děti Josef (*1881), Jan (*1891), Emilie (*1893), Vilém (*1900) a Rudolf (*1903). Celá rodina jezdila na třech vozech, na čtvrtém byl dopravován kolotoč, jímž si podobně jako gymnastickými vystoupeními doplňovala příjmy. 1917 se F. usadil s rodinou trvale v Modřicích (u Brna) a působil na Moravě, zejména v okresech Moravský Krumlov, Tišnov, Brno, Znojmo, Kyjov a Vyškov. V jeho repertoáru z přelomu 19. a 20. stol se vedle her, které uváděli téměř všichni kočovní marionetáři z jižních Čech (např. Doktor Faust z Majlandu, Herkules, Oldřich a Božena, Děj utrpení a smrti svaté Jenovefy, Žid Šiloch), vyskytovaly i méně rozšířené tituly (mj. Mučení křesťanů v turecké zemi, Švejdové na Moravě neb Dobytí města Vyškova, Mladý Liandr, Břetislav a Jitka, Pražský kleveta, Zdeněk Zásmucký, Nalezené dítě) a některé kusy z nejstaršího repertoáru moravských loutkářů (např. Život svatého Jiří). V pozdějších letech uváděl také hry Pálení Jana Husa (podle Tylova dramatu), Návrat legionáře od neznámého autora a rovněž pohádkové hry (např. Čert a Káča). Všechny dialogy mluvil zpaměti, podle pamětníků jeho hlasový projev prozrazoval herecké nadání, za vedlejší postavy mluvili i jeho synové. Vedle marionetových představení předváděl také „pašijové hry za doprovodu hudby“, zřejmě to bylo stereoskopické kukátko.
F. a jeho otec patrně patřili k ojedinělým českým loutkářům 19. stol, kteří si loutky sami řezbovali. Podle pamětníků měl soubor kolem pětadvaceti marionet (osmdesát cm vysokých), které byly údajně jeho dílem. Jeho vnučka M. Berousková z Hodonína zdědila po svém otci Josefovi (nejstarší F. syn) unikátní kolekci patnáct neobvykle velkých loutek (sto deset cm; dnes ve sbírkách MZM v Brně), které svou výtvarnou hodnotou a technickým provedením náležejí k nejpozoruhodnějším českým marionetám tohoto období. Bývají připisovány F. nebo jeho otci, autorství však nelze hodnověrně prokázat. Pravděpodobně sloužily F. jako vzor při řezbě menších loutek pro potřebu členů rodiny, jak nasvědčuje řada shodných tvarových detailů, avšak provedení je celkově hrubší a méně profesionální.
Prameny a literatura
MZMd: F. loutky. ■ F. Nevoral: Lidový loutkář J. F., Loutkář 6, 1921/22, s. 96, 110; R. Hrdlička: Loutkáři, Staré a nové letopisy táborské, 1937, seš. 29, nestr.; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 160n.; J. Telcová: Moravské lidové loutky, Brno 1979, s. [8]; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 81–83, 93.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 181–182
