V českých pramenech uváděn též jako Karel Vilím Fischer, Karel Fišer. – Údajně začal studovat medicínu, ale obrátil se k divadlu. Divadelní kariéru začal snad jako zpěvák ve vídeňském Divadle v Josefově, prvním dokladem o jeho aktivitě je až vyobrazení v činoherní hrdinské roli Godofredda von Spoleto ve hře Verdacht der Untreue nezjištěného autora (1829). V tomtéž divadle vystupovala v rolích milovnic „Mad. Fischer“, jejíž totožnost ani vztah k F. nejsou blíže známy. V angažmá setrval F. i za ředitelství J. A. Stögera (1832–34) a při premiéře Raimundovy hry Marnotratník (20. 2. 1834) vytvořil hlavní postavu Flottwella. Když ředitel Stöger na jaře 1834 přebíral do nájmu pražské StD, připojil se F. k několika hercům a zpěvákům z rakouských divadel, kteří ho následovali. V Praze se představil poprvé 2. 5. 1834 jako hrabě Örindur v Müllnerově tragédii Die Schuld [Vina]. Na podzim 1835 odešel do Brna, údajně po konfliktu s tragédem F. R. Bayerem, vedle něhož se cítil herecky nevyužit. V březnu 1837 již znovu vystupoval v Praze. Do dubna 1844, kdy byl Bayer penzionován, se F. vyrovnal s jeho přítomností a rozšířil svůj herecký rejstřík. Během druhého Stögerova ředitelského období (1852–58) zastával 1854–55 též funkci režiséra. Členem německého souboru StD byl až do května 1865, kdy odešel do penze, poté ve StD příležitostně hostoval. Po odchodu na odpočinek žil nejprve v Úvalech nedaleko Prahy, později v Litoměřicích, kde zemřel.
F. byl především představitelem klasických i romantických hrdinů, pro něž byl výtečně fyzicky disponován urostlou postavou, atraktivním zjevem i dobře znějícím hlasem, odolným proti námaze. V prvních letech mu kritika občas vytýkala pouze návyk protahovat poslední slabiky slov. Pražské německé publikum ho uctívalo a patřil k velmi dobře honorovaným členům ansámblu. Měl předpoklady stát se mimořádnou osobností středoevropského německého divadla, postrádal však patřičnou ctižádost, a také odolnost vůči alkoholu. V době, kdy se o herecký obor dělil s Bayerem, hrál hodně milovnických a salonních rolí, po Bayerově odchodu se jeho doménou staly hrdinské typy středního věku, s postupujícím věkem zastával obor hrdinských otců. Během třiceti let ve StD vytvořil více než sto padesát rolí, zejména postavy dramat Schillerových (Wilhelm Tell, Karel Moor, Fiesco), Lessingových (Nathan) a Shakespearových (Shylock, Richard III., Othello). Proslavil se jako Valdštejn, když po Bayerovi vytvořil v této roli stejně působivý, ale herecky zcela jiný typ. Neměl lehkost a živost nutnou pro veselohry, ve veseloherních rolích nezřídka přehrával. Výtečně deklamoval a byl pověřován přednesem epilogů, prologů a jiných slavnostních projevů.
Ředitel Stöger ho zaměstnával v českých představeních, pro něž neměl dostatek českých herců; ve StD a v Novém divadle v Růžové ul. vytvořil F. asi tři desítky rolí. Protože uměl jen částečně česky, při memorování textu se opíral o znalost německého znění, neboť v řadě případů hrál tutéž roli jak v německém, tak v českém nastudování. Naučil se ale i texty rolí původních českých her. Po jazykové stránce nebyly jeho výkony bezchybné, i když jeho znalost češtiny se zřetelně zlepšovala. Navzdory těmto nedostatkům české publikum F. účinkování v českých představeních vítalo a jeho herecké kreace obdivovalo.
Role
StD
Jaromír (F. Grillparzer: Pramáti), Flodoardo [Abelíno] (H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník), Břetislav (J. N. Štěpánek: Břetislav První, český Achilles aneb Vítězství u Domažlic), Julius z Hejřilova (F. Raimund: Marnotratník) – 1837; Říha (E. Houwald: Kletba a požehnání) – 1838; Robert (E. Raupach: Robert ďábel) – 1840; Hrabě Waltron (H. F. Möller: Hrabě Waltron aneb Subordinací), Peter Szapár (Ch. Birch-Pfeifferová: Peter Szapár aneb Rek v otroctví), Kaspar Torinský (J. A. Törring: Kaspar Torinský aneb Výstraha ducha strážného v kamenné chodbě), Otto Veliký (A. v. Kotzebue: Strážný duch aneb Adelaida, královna italská) – 1841; Talbot (F. Schiller: Panna Orleanská), Rytíř z Estawagelů (A. v. Kotzebue: Johanna z Montfokonů) – 1842.
Nové div. v Růžové ul.
Dr. Skála (K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka), Kníže (A. W. Iffland: Věrný služebník), Karel (F. Schiller: Loupežníci), Richard Lví srdce (J. Auffenberg dle W. Scotta: Lev kurdistánský) – 1842.
StD
Neznámý [Lisardo] (F. J. Holzapfel: Lisardo s ohnivou larvou), Konrád (F. v. Holbein dle povídky E. T. A. Hoffmanna: Martin, mistr bednářský a jeho tovaryši) – 1844; Jaromír (F. Rosenau: Duchové sedmi šedivých bratrů na besedě) – 1845; Jan Hus z Husince (J. V. Frič: Václav IV., král český), Jan Žižka z Trocnova (E. Svěrák: Klášter sv. Tomáše) – 1849; President z Valterů (F. Schil ler: Ouklady a láska), Tardieu (A. v. Kotzebue: Bayard, rytíř bez bázně a hany) – 1851; Wiliam Gawetry (Ch. Birch-Pfeifferová dle E. Bulwer-Lyttona: Noc a jitro), Císař Maxmilian (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs), Merkucio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), První herec (týž: Hamlet) – 1853; Kníže Lev Sapieha (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič) – 1855.
Prameny a literatura
Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1836, s. 205; Theateralmanach [Prag] 1838, 1839, 1845 až 1865; Vrťátko, Květy 4, 1837, příl., s. 91n. [Flodoardo-Abelíno, Abelíno]; Bohemia 2. 2. 1841 [Robert, Robert ďábel], 8. 6. 1841 [Hrabě Waltron], 2. 11. 1841 [Peter Szapár], 7. 12. 1841 [Otto Veliký, Strážný duch aneb Adelaida], 18. 1. 1842 [Talbot, Panna Orleánská], 8. 11. 1842 [Karel, Loupežníci], 13. 12. 1842 [Richard Lví srdce, Lev kurdistánský]; Česká včela 20. 5. 1842 [Rytíř z Estawagelů, Johanna z Montfokonů]; M. [F. B. Mikovec], Lumír 1, 1851, s. 100 [President z Valterů, Ouklady a láska]; nesign., tamtéž 3, 1853, s. 94 [Wiliam Gawetry, Noc a jitro], s. 357 [Merkucio, Romeo a Julie], vše → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; nesign., Vlastimil 5. 3. 1849 [Jan Hus, Václav IV., král český]●; úmrtí, nekrology: nesign. [A. Klaar?], Bohemia 13. 9. 1873; Národní listy 13. 9. 1873●; Teuber III, zvl. s. 222–224, 438–439; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien–München 1957, s. 66, obr. před s. 45; Vondráček II; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, s. 173, 180, 187, 213, 215. ■ Eisenberg, Kosch, NDp, ODS, Ulrich; Laiske [v rejstříku jako Fischer, Carl Wilhelm a Fišer, Karel]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 178–179
