Vl. jm. Karel Elgart, literární jméno Sokol pře­vzal z rodného příjmení matky a jejího bratra, spisovatele A. H. Sokola. – Pocházel ze čtyř dětí hostinského. Do obecné školy začal chodit 1879 v Neslovicích, dokončil ji 1884 v Žid­lochovicích. V Brně absolvoval čtyři ročníky gymnázia, 1888 přestoupil na německý učitel­ský ústav. Po maturitě působil od 1892 pět let jako učitel v Jaroměřicích n. Rokytnou, kde se čile zúčastňoval kulturního a společenského života, zvláště jako sbormistr pěveckého spol­ku, zakladatel knihovny a dramatického krouž­ku, jednatel Sokola. 1897 se stal odborným uči­telem Vyšší dívčí školy spolku Vesna v Brně. V létě 1900 se oženil s Julií Petrovou, s níž pak měl dvě děti. 1900–02 jako mimořádný posluchač české techniky v Brně navštěvoval přednášky F. Kameníčka z rakouské historie a dějin umění. 1910 absolvoval odborný peda­gogický kurs a byl jmenován zatímním správ­cem, posléze ředitelem ženské průmyslové školy Vesny, 1919 ředitelem ústavů učitel­ských pro školy průmyslové a hospodyňské. Během 1. světové války, kdy měl dovolenou, vyučoval ortopedický tělocvik ve vojenské nemocnici v Kroměříži (1915–16). V brněn­ském kulturním a veřejném životě se těšil vážnosti, nejen jako organizátor školství, ale též jako člen a funkcionář uměleckých kor­porací (1905–10 jednatel literárního odboru Klubu přátel umění, 1926–29 starosta Morav­ského kola spisovatelů) a Sokola. Řadu let byl funkcionářem Družstva Českého ND v Brně. Od mládí se věnoval pěší turistice, prochodil Moravu a Slovensko, jímž byl nadšen, vydával se do Uher, Rakouska, Švýcarska, Jugoslávie, Polska, Německa, Dánska, několikrát do Itálie. V druhé půli dvacátých let projel na mo­tocyklu s O. Zítkem, dramaturgem opery a poz­dějším ředitelem brněnského ND, vlast, Ra­kousko, Švýcarsko a jižní Francii. Zemřel na zástavu srdce při koupání v Potštejně, kde měl letní sídlo. Pohřben byl na Ústředním hřbitově v Brně.

Od 1899, kdy svou první práci uveřejnil v Lumíru (1900 tu tiskl první román Zápas, úředně předčasně ukončený), přispíval do časopisů a novin, zejména do Rozhledů, Života, Květů, Moravskoslezské revue (1909–1910 ji redigoval spolu s A. a V. Mrštíkovými a O. Skýpalou), Zvonu, Lidových novin, Mo­ravské orlice, Nivy, Zlaté Prahy (1929 román Věrný les), Československé republiky a Ná­rodního osvobození. Literární dráhu zahá­jil pod vlivem svého současníka V. Mrštíka, k němuž se vracel i později jako kritik, ese­jista a editor. Prosadil se drobnými epickými příběhy poznamenanými romantikou mládí a impresionisticky laděnými žánrovými obráz­ky (Děti, 1904, Kresby, 1906, Májové bouře, 1911, Tulákovy lásky, 1919), v nichž se nechá­val unést scenérií moravské krajiny i přírod­ních krás cizích zemí. Po válce se jeho epika rozvinula do široce koncipovaných generač­ních a společenských „románových dramat“ (Příval, 1917, Zlaté rouno, 1921, Černý a Bílý, 1925, Sahara, 1929, Tři studně – pátý díl zamýšlené pentalogie zůstal torzem).

Dramatická tvorba stála na okraji proza­ického díla. První pokus, jednoaktovka Rozchod, kde hrdinka končí milostný vztah z ne­jasné touhy po novém, neznámém i proto, aby si jej uchovala jako romantickou vzpomínku, trpěl strojenými dialogy a nebyl vydán ani inscenován. Neprorazil ani druhou, celove­černí hrou Bahno (pův. titul Malí lidé), kterou 1907 jevištně debutoval. Uspěl teprve pozděj­šími poválečnými dramaty, z nichž Námluvy a Moloch se tématem moci peněz a dravého kořistnictví přimykají k jeho románové tvor­bě. Vdavky tří statkářských dcerek oddaluje v Námluvách otcova nevůle vyplatit věno dřív, než rozšíří svůj majetek; komicky pojednaný příběh uzavírá nepravděpodobný happyend: ženiši se věna vzdají. Tříaktové drama Mo­loch, zřetelně inspirované Ibsenovými díly, zobrazuje svět tvrdých jedinců, které na ces­tě za mocí a bohatstvím nezastaví ani smrt vlastní ženy. Manželčina láska tvoří protiváhu k nelítostné kapitalistické morálce. Veršované drama Nesmrtelný o „Husovi bez Husa“ his­torickým námětem vybočuje z autorova díla, ale souvisí s ním apriorní ideovou konstrukcí. Protagonista Menhart z Hradce, odmítající smíření s Prokopem Holým, usiluje deset let po upálení „nesmrtelného“ o moc nad zemí i nad dušemi lidí, v bitvě mezi kališníky a husi­ty je smrtelně zraněn a jeho vojsko zahnáno na útěk. Hra vyznívající jako vítězství Husova du­chovního odkazu je zatížena množstvím úvah oslabujících dramatičnost. Poslední práce pro divadlo, rozverná pohádka pro dospělé Sluno­vrat, se skřítky, vílami, dobrými i zlými bož­stvy a bodrými lidovými figurami poukazuje k různým inspiračním zdrojům (Shakespeare: Sen noci svatojanské; Zeyer: Radúz a Mahu­lena), aniž by se přiblížila jejich poetickým a dramatickým kvalitám. Vyjma dramatu Mo­loch byly hry uvedeny pouze v brněnském ND.

Významněji se E. uplatnil jako kritik. Sou­stavně sledoval inscenační tvorbu brněnského ND, o níž referoval v denících Lidové noviny (1918–28) a Národní osvobození (1928–29) i v odborných listech (Jeviště 1920–21, Česko ­slovenské divadlo 1926). Ve dvacátých letech byl nejvlivnějším brněnským divadelním kri­tikem. Hodnota jeho kritického díla (kolem šesti set referátů) spočívá ve výstižných cha­rakteristikách inscenačního tvaru a hereckých výkonů. Schopností pregnantně popsat jevištní dění a citem pro hereckou práci zůstávají jeho referáty dodnes cenným zdrojem poznání po­doby brněnského divadelnictví dvacátých let. V požadavcích na výchovnou funkci divadla a kritiky navazoval na J. Merhauta.

Pseudonymy a šifry

Alfa, A-n, -b-, Č, E., E. Čech, E. K., E. S., Eso, E. Sokol, g., G., Jan Veleba, J. Ještěrka, Karel El­gart Sokol, Karel Elgart-Sokol, K. S., K. Sokol Elgart, M-e, -n-, Pavel Dvořák, Quidam, R, S., So­kol Elgart, X., y., Y.

Hry

Rozchod, t. 1905 in Květy 27, 1905, d. 2, s. 478 až 488; Bahno, ND Brno 1907 (pseud. Jan Veleba); Námluvy, ND Brno 1918, t. [1919]; Nesmrtelný, ND Brno 1920, t. 1932; Moloch, ND Olomouc 1920, t. 1922; Slunovrat, ND Brno 1928, i t.

Teatralia

Budoucnost moravského Národního divadla, Mo­ravsko-slezská revue 4, 1908, s. 25–27, 54n.

Prameny a literatura

MZM hist. odd.: pozůstalost př. č. 47/58, 28/59, 66/59, 18/60, 3/61, 12/61, 19/61, 12/65. ■ A. Pavlí­ček, ref. Námluvy, České divadlo 2, 1918, s. 126●; ref. Nesmrtelný: A. G. [Gregor], Lidové noviny 23. 5. 1920; JBS [Svrček], Rovnost 26. 5. 1920; L. Blatný, Moravsko-slezská revue 14, 1920, s. 108●; jbs. [Svrček], ref. Moloch, Rovnost 10. 4. 1923●; ref. Slunovrat: jk. [J. Krejčí], tamtéž 12. 5. 1928; Hrč., Venkov 14. 6. 1928●; nekrology: A. N. [No­vák], Lidové noviny 23. 7. 1929; KZK [Klíma], tamtéž; P., Právo lidu 23. 7. 1929; J. Vodák, České slovo 27. 7. 1929 → Cestou, 1946; P., Moravská orlice 28. 7. 1929; V. Martínek, Pískle v trní, 1929, č. 7, s. 2–6 + Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 20n.; j. p., Československé divadlo 12 (7), 1929, s. 227●; J. Staněk, A. Veselý: K. E. S. Člověk a dílo, Brno 1930 (s knižní bibliografií); J. Linhart: Úvod in K. E. S.: Nesmrtelný, 1932; B. Slavík, Lidové novi­ny 21. 7. 1939; V. Stupka: Brněnský román, Kolo 9, 1939, s. 111n.; A. Veselý: Jako let ptáka mezi dvě­ma bouřemi, tamtéž, s. 114n.; F. Pražák: K. E. S., in Spisovatelé učitelé, [1946], s. 169–174; F. Kosek: K. E.-S. jako divadelní kritik, dis., FF MU 1968; Z. Srna: Sté výročí brněnského kritika, Program SD Brno 46, 1974/75, č. 4, s. 22n. ■ LČL, Masaryk, Otto; Brno

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 159–161