Syn kloboučníka a dcery zámožného továrního rytce J. Sailera z Prahy. Ze čtrnácti D. sourozenců vynikli filozof a estetik Josef D., překladatel ruské poezie Alois D., pedagog a překladatel klasických děl Petr D. 1845 se kvůli otcově živnosti rodina přestěhovala z Hořic do Hradce Králové, kde D. chodil do školy a 1853–61 vystudoval gymnázium. S podporou stipendia městské rady studoval v Praze medicínu (prom. 1867), vzdělání si rozšiřoval na univerzitě v Lipsku. 1868 odjel do Ruska, kde získal místo osobního lékaře knížete Repnina v Jagotíně u Kyjeva. V Moskvě znovu složil rigorózní zkoušky a začal vykonávat veřejnou praxi (ředitel nemocnice na serpuchovském panství hraběte Orlova-Davydova, pak zemský a soudní lékař v klužské gubernii). 1877 se vrátil do Čech, zanedlouho odjel jako vojenský lékař do holandských kolonií v Indii, kde působil pět let. Vybaven literaturou a instrukcemi od V. Náprstka věnoval se též etnografickému a entomologickému sběratelství. 1883 se vrátil s podlomeným zdravím po prodělané malárii. Přivezl rozsáhlou sbírku etnografickou, kterou daroval Náprstkovu muzeu, sbírku hmyzu věnoval Napoleonu M. Kheilovi, pozdějšímu místopředsedovi České společnosti entomologické. Do konce života zůstal svobodný, bydlel se sestrou Marií na Betlémském nám., později ve Voršilské ul. Přispíval do mnoha periodik, podnikal cesty po Evropě (1885 Paříž, účast na pohřbu V. Huga, 1888 Ženeva, 1894 Španělsko). Aktivně se účastnil spolkového života (od 1886 člen a záhy první místopředseda výboru Russkij kružok; člen výboru Českoslovanské jednoty v Praze a Matice české) a osvětové činnosti. S přednáškami o ruských literátech vystupoval i v Umělecké besedě, v cyklech pořádaných Spolkem českých učitelek, Ústřední maticí školskou aj. 1901 se zotavoval v hessenských lázních v Nauheimu, t. r. byl stižen záchvatem mrtvice a částečně ochrnul, přesto pokračoval v psaní. O dva roky později podlehl druhému záchvatu mrtvice na letním pobytu v Jaroměři, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Za pobytu v Rusku psal o tamních kulturních a politických poměrech, také o divadle a cenzuře do českého tisku (Osvěta, Květy), statí Slavjanofilská strana na Rusi (Osvěta 1873) korigoval mylné a naivní představy o ruském pojetí slavjanofilství. Po návratu z Indie vyvíjel intenzivní publikační a překladatelskou činnost soustředěnou hlavně na ruskou literaturu. Překládal prózu, zvláště I. S. Turgeněva, také L. N. Tolstého, N. S. Lesko va, A. P. Čechova, N. V. Gogola ad. Do českého prostředí uvedl hry N. V. Gogola, A. I. Palma, A. N. Ostrovského, V. S. Solovjova, V. Krylova, I. S. Turgeněva, a významně se tak podílel na zřetelné ruské linii repertoáru ND, která v osmdesátých letech předznamenávala realistickou dramatiku. Po pražských premiérách se D. překladů chápaly cestující společnosti, k nejfrekventovanějším patřil Palmův Náš přítel Něklužev a Špažinského Paní majorka. O kvalitě a živosti D. dramatických překladů svědčí fakt, že se udržely na jevišti až do poloviny 20. stol. Překládané hry často doprovázel obšírnými studiemi v tisku. Poučeně objasňoval literární a kulturní kontext, představoval autory a jejich tvorbu. Vedle bratří Mrštíků, J. Kuffnera a T. G. Masaryka patřil k průkopníkům realismu a s jeho odpůrci vedl ostré polemiky (např. 1887 s J. Vrchlickým o Palmově hře Náš přítel Něklužev). Řidčeji překládal z holandštiny, Ottův divadelní slovník zmiňuje hru H. Schimmela Slečna Bosova (text ani provedení nezjištěny). Informace o překladu Turgeněvovy jednoaktovky Snídaně u maršála a Špažinského hry Nepotřebný život [Meziaktí] nejsou potvrzeny jinými zdroji.
Pseudonymy a šifry
A. F. Balan, S. (J.) Larin, Dd., Dr. P. D.
Překlady
N. V. Gogol: Hráči, ND 1885, t. 1886; I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi, Švandova spol. Plzeň 1885, t. s tit. Měsíc na venkově 1892; A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny, ND 1885, t. 1886; I. S. Turgeněv: Venkovanka, t. 1885; A. I. Palm: Náš přítel Něklužev, ND 1887, i t.; I. V. Špažinskij: Paní majorka, ND 1887, i t.; A. N. Ostrovskij: Les, ND 1888, i t.; A. N. Ostrovskij, N. J. Solovjov: Divoška, ND 1888, i t.; A. I. Palm: Starý pán, t. 1888, Švandova spol. ND Brno 1889; V. Krylov: Chytrák na chytráky [Havrani], t. 1889, Budilova spol. Plzeň 1890; týž: V obležení [Náš mazlíček], tamtéž 1890, i t.
Teatralia
Divadlo na Rusi, Osvěta 2, 1872, s. 116–134 → L. Vacina: Příběhy z cest na východ, Hradec Králové 1982; A. F. Balan: Ruský umělec Blažej Vereščagin, Osvěta 5, 1875, s. 561–576; Charakterní obrázek z ruského života, Lumír 12, 1884, s. 223n., 240, 254–256; Dramatická práce I. S. Turgeněva, Květy 7, 1885, d. 1, s. 254–261, 406–418; L. N. Tolstoj, Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 683–684, 699, 712n., 731, 739; Ruský dramatický spisovatel A. Palm (1812–1885), Národní listy 29. 3. 1887; A. I. Palm, ruský dramatik a beletrista, Světozor 21, 1887, s. 366; Ke charakteristice A. N. Ostrovského, Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 412n.; Reálný ráz dramatické literatury u Rusů. Dráma Paní majorka od Ippolita V. Špažinského, Národní listy 7., 11. a 16. 11. 1887; Ippolit Vasiljevič Špažinskij, Světozor 22, 1887/88, s. 494; Alexandr Ostróvskij, realistický a národní dramatik ruský, Květy 11, 1889, d. 1, s. 324–330, 457–462; Ruské divadlo a Smetanovy opery. Z moskevských vzpomínek, tamtéž 20, 1898, d. 1, s. 111–116, 218–230; Divadelní vzpomínky ze Španělska, Národní listy 27. 3., 10. a 24. 4., 15., 22. a 29. 5., 5. a 12. 6. 1898; Zasláno o „Prodané nevěstě“, tamtéž 30. 10., 3. a 5. 11. 1898; Sevillské typy v operách: Lazebník Figaro, Don Juan, Carmen, Květy 21, 1899, d. 1, s. 237–251,332–352; Život za cara (opera Glinkova), Národní listy 1. 6. 1900.
Prameny a literatura
LA PNP: torzo pozůstalosti, inventář → J. Wagner, 1961. ■ Nesign.: Dr. P. D., Pokrok 30. 11. 1883; nesign.: Dr. P. D. Světozor 17, 1883, s. 583; nesign. [J. Neruda]: P. D., Humoristické listy 26, 1884, s. 18n. → Podobizny II, 1952; J. V. S. [Sládek]:
Ještě „Anatomové“, Lumír 12, 1884, s. 288; Nemo [J. Vrchlický]: Divadlo. Od ředitelství ND…, tamtéž 12, 1884, s. 208; J. Vrchlický: Náš přítel Něklužev, Hlas národa 30. 3. a 2. 4. 1887 [k tomu: P. Durdík, Zasláno, Národní listy 1. 4. 1887 a [red.]: Jaroslav Vrchlický a – pan dr. P. D., Hlas národa 2. 4. 1887]●; nekrology: =, Zvon 3, 1902/03, s. 671; -es. [F. Herites], Máj 1, 1902/03, s. 741n.; Lumír 31, 1902/03, s. 400; Meziaktí 3, 1902/03, č. 346; Zlatá Praha 20, 1902/03, s. 514; Právo lidu 19. 8. 1903; Jitřenka 22, 1903, s. 279; Časopis lékařů českých 42, 1903, s. 900n.; A. Pikhart, Osvěta 33, 1903, s. 899–903●; kp: Vzpomínka na spisovatele P. D., Lidové noviny 17. 8. 1943; nesign.: Vzpomínka na spisovatele P. D., Národní práce 17. 8. 1943; V. Businský: P. D., lékař – cestovatel, Věda a život 10, 1944, s. 259–261; DČD III; M. Maleček: T. G. Masaryk, či P. D.? Několik poznámek k tématu Lev N. Tolstoj a české myšlení, SPFF BU 51, 2002, ř. B – filozofická 49, s. 125–136. ■ LČL, ODS, Otto, Otto-dod, Rieger
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 153–155
