Psán chybně Dostál. – Syn hlavního podílníka velkého spolkového cukrovaru v Poděbradech a bývalé členky PD Marie Horské (vl. jm. Kallmünzerové). Pocházel z jedenácti dětí, byl bratrem herečky Leopoldy D. (1879–1972), herce a režiséra Karla D. (1884–1966), malířek Marie (1888–1903) a Hany D. (1890–1981). Vyrůstal v Poděbradech, kam rodina záhy po jeho narození přesídlila. Po maturitě na kolínském gymnáziu odešel do Prahy studovat práva. Již v Poděbradech se kolem sourozenců seskupila umělecká družina; dojížděli k nim bratři K. a F. Engelmüllerové, K. Mašek, J. Kolman-Cassius, E. Pollert, L. Suchý aj. Zapojili se do poděbradského kulturního a ochotnického života (D. organizoval a režíroval představení ve spolku Jiří, mj. Hilbertovu Vinu 1897). Později založili spolek Macarát, v Praze vydávali satirickou revui Petrklíče (1898) redigovanou K. Maškem. Studia práv brzy opustil a vydal se na literární dráhu. Živil se jako korektor (v redakci Palečka, Lumíru aj.), kolem 1900 pracoval v České grafické společnosti Unie. Od 1896 přispíval do Zlaté Prahy, kam jej přivedlo přátelství s J. Kvapilem, od 1901 vedl beletristickou část. 1904 převzal redakci po Kvapilovi, 1907 dostal výpověď (mj. patrně po stížnostech J. Vrchlického na soustavné opomíjení). 1908 se stal tajemníkem a od ledna 1909 uměleckým ředitelem Švandových divadel na Smíchově. Patřil mezi zakládající členy Nakladatelského družstva Máje (1901), byl členem Společnosti ND (od 1903) a spolku Svatobor (od 1908). Za války vstoupil v polonofilském nadšení do polských legií, 1917 velel jejich sběrné stanici v Přemyšlu v Haliči. Po ustavení Polské republiky získal polské občanství a dosáhl vojenské hodnosti plukovníka. Po vzniku ČSR se obrátil na A. Jiráska otevřeným listem, zastávajícím se polských práv na Těšín. Žil ve Varšavě, Krakově i jinde. Pracoval jako redaktor a přispěvatel polských deníků i časopisů (Kurier Polski, Gospoda Poetów aj.). 1924–25 vydával ve Varšavě čtrnáctideník Kultura Słowiańska (mj. překlady, statě a poznámky o literárních událostech v Československu), který pro finanční obtíže nedokončil ani první ročník. O polské kultuře psal do českých periodik (Lidové noviny, Český deník). Zapojil se do komunální politiky (byl i starostou nezjištěné obce). Zahynul v září 1939 při náletu na Varšavu.
Byl třikrát ženat. Poprvé se oženil 1899 s Boženou Markovou (roz. Hlaváčovou), která 1900 zemřela při porodu. Druhé manželství, které uzavřel 1902 s herečkou ND Annou Červenou, bylo rozvedeno. Třetí manželkou byla herečka smíchovského divadla Marie Anna Dopitová, s níž se přestěhoval do Luhačovic, kde zakoupili penzion pro letní hosty (vila Valaška). Manželství, v němž se narodily tři děti, bylo také rozloučeno.
Do literatury vstoupil v devadesátých letech tesknými verši dekadentního tónu. Vydal několik básnických sbírek (Vadnoucí květy, 1896; Touha, 1898; Vedle cesty, 1901; Advesperascit, Minuty, 1907; Písně na samotách, 1910). Drobné dramatické etudy lyrického rázu (Dolorosa, Bylo jaro) a dvouaktová symbolistní hra Pohádka věčně stejná zůstaly na okraji jeho tvorby a nebyly jevištně provedeny. Libreto Jizera zadané do konkursu Družstva ND (zřejmě 1898) a dochované v rukopisu, mísí motiv nešťastné lásky říční víly k pozemskému rekovi se slovanskou mytologií (Bivojova láska ke Krokově dceři, polonofilně přezvané na Kašu).
První divadelní referáty tiskl 1897 v Labských proudech (rubrika Dopisy z Prahy) a v pražských Radikálních listech; ironicky tepal poměry a dramaturgii ND, ocenil umělecky ambiciózní dramaturgii K. Švandy na Smíchově a pořádání dramatických cyklů Máje. Pravidelný divadelní referát měl v Lumíru (1902–04), kde věnoval zvýšenou pozornost manželům Kvapilovým, psal portréty herců a dramatiků, nekrology, zprávy o hostování českých herců v zahraniční. Během redigování Zlaté Prahy referoval o divadelních premiérách jen výjimečně (např. o uvedení polské hry v ND), otiskl zde však cyklus postřehů a zážitků z cest po německých historických divadelních centrech (Bayreuth, Výmar, Eisenach, Meiningen, Norimberk). O činohře ND referoval v Pokrokové revui (1905/06) a v Českém pondělníku (1906). Cestovatelské a místopisné črty, v nichž se s oblibou věnoval divadlu, publikoval i v různých deníkových přílohách (např. Právo lidu 1910: Několik vzpomínek z Kodaně; Národní listy 1910: Goethova letní divadla výmarská, Umění v Luhačovicích; Národní listy 1912: Před sezonou. V Luhačovicích, Herecké společnosti venkovské).
Funkci „zodpovědného artistického ředitele“ Intimního (Švandova) divadla, která spojovala činnost vrchního režiséra činohry a tajemníka, avšak postrádala širší kompetence (vydobyl si je až D. nástupce A. Fencl), realizoval hlavně překlady. Pro Arénu na Smíchově přetlumočil několik operetních libret, pro činoherně orientované Intimní divadlo povětšině soudobé komedie francouzské, ale i Ibsenova Nepřítele lidu a Machiavelliho Mandragoru. Další překlady byly inscenovány v MD Král. Vinohrad (Hauptmann: Červený kohout) a v ND (Holberg: Konvář politik). V rámci třetího cyklu Máje režíroval několik drobných původních her. K výročí Švandova podnikání sestavil a napsal jubilejní publikaci Čtyřicet let divadla na Smíchově, stručně představující jednotlivé etapy a čelné herecké osobnosti. Po přesídlení do Polska prosazoval českou dramatickou tvorbu, s F. Gwiżdżem přeložil do polštiny hry F. Langra Velbloud uchem jehly (prov. Teatr Maly, Varšava 1926, poté Krakov, Lvov, Poznaň, Lodž a Lublin), Grand hotel Nevada (prov. Teatr Maly, Varšava 1927), Periferie (Teatr Polski, Varšava 1928) a Čapkovu Věc Makropulos (prov. Teatr Miejski, Lodž 1926). Pokus zprostředkovat polskému publiku starší českou dramatiku skončil nezdarem (inscenace překladu Bozděchovy komedie Světa pána v županu v experimentálním divadle W. Boguslawského ve Varšavě 1926).
Pseudonymy a šifry
A. B. D., Anna Böhmová, D., D-, K. Verunský, Rudin, -s-
Režie
J. Vrchlický: Kočičí král, M. Gorkij: Poslední, L. Suchý: Není nad přátelství, V. Markus: Bouřlivá noc, Q. M. Vyskočil: Bílé růže, L. Andrejev: Dni našeho života – cyklus Máje, Intimní div. 1909.
Hry
Scény, t. [1901, obs. Když slunce zapadá, Setmělo se, Dolorosa ← Zlatá Praha 14, 1896/97, Bylo jaro ← Zlatá Praha 15, 1897/98]; Pohádka věčně stejná, t. 1901.
Překlady her a operet
K. Kraatz, Freiherr von Schlicht: Taktika lásky, Aréna na Smíchově 1907, i t.; G. Hirschfeld: Matky, cyklus Máje, Švandovo div. 1907; O. E. Hartleben: Mravní požadavek, tamtéž 1907 (pseud. A. Böhmová); L. Xanrof, J. Chancel: Královnin manžel, tamtéž 1908; H. Ibsen: Nepřítel lidu, Intimní (Švandovo) div. 1909; A. Strindberg: Silnější, t. in Národní listy 1910; M. Hennequin, P. Veber: Za svatou věc [Noblesse oblige], Intimní div. 1911; J. Richepin: Xantho ve škole lásky [Xantho chez les courtisanes], tamtéž 1911; J. W. Locke: Perská kočička [The Morals of Sir Marcus], tamtéž 1912; R. Bracco: Konec milování, tamtéž 1912; G. Hauptmann: Červený kohout, MD Král. Vinohrad 1912; C. Fitsch: Stejnou zbraní [The Woman in the Case], Intimní div. 1912; A. Rivoire, L. Besnard: Můj přítel Teddy, tamtéž 1912 (pseud. A. Böhmová); N. Machiavelli: Mandragola, tamtéž 1913 (i ú.); L. Biró: Loupežný rytíř, tamtéž 1913; L. Holberg: Konvář politik, ND 1913, t. 1919; B. Poysonová dle C. Haddon Chamberse: V londýnské mlze, Intimní div. 1913; L. Lenz dle Gyp: Gamouš, tamtéž 1913; D. Dunckerová, H. Gans: Princezna Svéhlavička aneb Malá Výsost, tamtéž 1914. ■ L. Stein, K. Lindau, h. E. Eysler: Baron Větroplach z Nemanic [Johann der Zweite], Aréna na Smíchově 1909, i t. (pseud. Anna Böhmová); K. Bakonyi, h. E. Kálmán: Podzimní manévry, tamtéž 1909, t. b. d. (pseud. A. Böhmová, s O. Faltysovou); V. Léon, A. Edmund, h. F. Lehár: Knížecí dítě, tamtéž 1910 (pseud. A. Böhmová); A. M. Willner, R. Bodanzky, h. F. Lehár: Cikánská láska, tamtéž 1912.
Teatralia
Čtyřicet let divadla na Smíchově [Světlem i stínem. Čtyřicet let předměstského divadla, 1911]; Herecké společnosti venkovské, Národní listy 13. 4. 1912, več.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [obs. rkp. libreta Jizera], inventář → R. Ferklová, 1978. ■ Ref. Pohádka věčně stejná: E. Krásnohorská, Osvěta 31, 1901, s. 1016n.; A. Novák, Rozhledy 12, 1901/02, s. 490; Vbk. [J. Voborník], Národní listy 14. 3. 1902●; H.: Manželství spisovatelů a umělců, Český svět 2, 1905/06, č. 12, s. 9; Ředitelem Švandových divadel…, Divadlo 7, 1908/ 09, s. 254n.●; ref. Čtyřicet let divadla na Smíchově: -ý- [D. Panýrek], Máj 9, 1910/11, s. 602; Dr. H. J. [Jelínek], Národní obzor 5, 1911, č. 29, s. 4●; nesign. [B. Vydra]: Čapeks Sache Makropulos in Lodż, Prager Presse 28. 11. 1926, ráno; J. Bečka: Československá literatura v poválečném Polsku, Literární rozhledy 11, 1926/27, s. 71–73, 211n.; A [V. Dresler]: Langrova Periferie ve Varšavě, Lidové noviny 20. 10. 1928; B. Vydra: České drama v Polsku, 1928, s. 10, 12, 14, 16n.; O. Fischer: Karel Dostal, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, red. M. Rutte, F. Götz, 1932, s. 79; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, 1960, s. 14; J. Švehla: Jan Otto: kus historie české knihy, Jinočany 2002, s. 141, 206, 276. ■ Kočí, LČL, Masaryk, ODS, Otto-dod
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 145–147
