Otec byl poklasným na lichtenštejnském panství Uhříněves. Ze syna si přál mít kněze a svěřil jej 1827 do výchovy kmotra, děkana J. Markocia ve Štolmíři nedaleko Českého Brodu. Po jeho smrti Č. navštěvoval v Praze školu při piaristickém klášteře a do 1834 farní školu u sv. Štěpána. Živil se jako vychovatel tří synů barona Kheinze, u něhož rok žil. Vyučil se truhlářem a řezbářem. Od 1840 ochotničil (mj. s K. Šimanovským) na Starém Městě pražském (debutoval rolí Ottomara v Cunových Loupežnících na Chlumu). S budoucím divadelním malířem J. Macourkem se podílel na zřízení ochotnické scény v karlínském hostinci U Koruny (mylně uváděno U Horyny). 1849 vstoupil do ustavované první české divadelní společnosti J. A. Prokopa, u níž působil dva roky jako herec a režisér. V říjnu 1851 odešel s herečkou M. Bělskou k počeštěné společnosti J. Kullase, vedené J. K. Tylem. Když ředitel po zákazu českých představení tylovskou skupinu propustil, nastoupil Č. spolu s jejími členy v červnu 1853 ke společnosti F. Zöllnera, kterou řídil královéhradecký J. Štandera a jejímž artistickým správcem se stal Tyl. Počátkem 1854 se opět objevil u Prokopa (na štaci v Plzni), zanedlouho se vrátil k Zöllnerovi. T. r. se oženil s herečkou Marií Bělskou (vl. jm. Bubákovou). Po odchodu od Zöllnera, kde od 1859 zastával funkci režiséra, působil od října 1862 u počeštěné společnosti Szeningovy. 16. 2. 1863 převzal u vdovy po J. A. Prokopovi vedení společnosti (byl artistickým správcem, režisérem a pokladníkem). V prosinci 1863 získal koncesi, o niž neúspěšně žádal již 1860, sestavil společnost a ucházel se o zadání plzeňského divadla, avšak po vypsání podmínek rezignoval. 1867 nevalně prosperující podnik rozpustil a nastoupil jako herec k J. E. Kramuelovi, u něhož působil do října 1872. Od 1873 opět disponoval koncesí, kterou však nevyužil, neboť získal dobré uplatnění jako pokladník a hospodářský správce u druhé společnosti P. Švandy ze Semčic, zřízené pro zajištění provozu arény v Plzni a na dalších venkovských štacích. Spolu s ním byla přijata i dcera Marie. Když Švanda na podzim 1875 filiální soubor zrušil, Č. znovu požádal o koncesi a 1876 ustavil nově vlastní společnost. Osobně ji řídil do začátku osmdesátých let, poté svěřoval vedení artistickým správcům (K. Vaňkovi 1880/81, R. Příbramskému 1883/84, T. Kratochvílovi 1885–87, A. Novákovi).
Dcera Marie (1857–1936) se stala herečkou a provdala se za herce a divadelního ředitele T. Kratochvíla. Syn Václav (1864–1888), slibně začínající hereckou dráhu v otcově společnosti, spáchal sebevraždu. Během více než třicetiletého divadelního působení vytvořil Č. desítky různorodých rolí. U Prokopa hrál hrdiny, ostýchavé milovníky, intrikány i šviháky a byl považován za nejtvárnějšího člena ansámblu. Posléze se jeho doménou staly jadrné lidové postavy a role z oboru něžných otců, jež byly blízké jeho dobromyslnému naturelu. Vynikl jako Kalafuna z Tylova Strakonického dudáka, Vavřinec Lebeda v Kaiserově hře Bratr honák a herec Pěnkava v Šamberkově životopisné hře Josef Kajetán Tyl (byl údajně předobrazem této postavy). Upoutával přirozeným a dojímavým podáním, dobrosrdečnou komikou a působi vě modulovaným hlasovým projevem. V postavách tragických a vypjatě dramatických se však uchyloval k chroptivému a hrčivému přednesu, poplatnému deklamační manýře spjaté s poklesle romantickými „rytírnami“. Patřil ke spolehlivým oporám Kullasovy i Zöllnerovy družiny a ve své době byl jedním z nejoblíbenějších venkovských herců. Jeho divadelní názor se utvářel pod silným vlivem J. K. Tyla, kterého obdivoval a jehož umělecké představy důvěrně poznal během pětiletého působení po jeho boku. V jediném dramatickém pokusu, hře se zpěvy Domažlický kalounkář, se pokoušel bezúspěšně napodobit Tylovy báchorky. Byl zaníceným vlastencem a idealistickým nadšencem. Jako vyznavač buditelského poslání divadla nadceňoval jeho osvětově-společenskou funkci a v tomto duchu řídil svou společnost. Hojně uváděl Tylovy hry a repertoár stavěl do velké míry na tylovské dramaturgii předchozích desetiletí. Zatímco v okruhu domácí dramatiky, které věnoval značný prostor, se vedle her Štěpánkových, Klicperových, Tylových, Mikovcových a Kolárových objevovaly i práce mladších autorů (Hálka, Stroupežnického, Šuberta), výběr z překladové produkce byl tradičnější. Mezi osvědčené veselohry, frašky a sentimentální hry staršího data jen občas pronikla umělecky závažnější díla či novější hry (např. v první sezoně Freytagovi Journalisté). Nicméně zastoupení francouzské a polské dramatiky (např. v sez. 1864/65 Sardou: Mnoho přátel naše škoda; Bayard–Dumanoir: Malý Richelieu na prvním potýkání; Chojecki: Vláda a láska; Korzeniowski: Starý manžel) svědčí o Č. orientaci v soudobém repertoáru pražského divadla i o snaze rozšířit překladovou dramaturgii o hry z neněmecké jazykové oblasti. Pro svou umělecky konzervativnější a spořádaně vedenou společnost získával členy z řad zkušených venkovských herců a talentovaných začátečníků. Vedle stabilního jádra tvořeného rodinou tu v první etapě hráli J. Šmaha, A. Volfová, J. Bittner, J. V. Slukov, A. Bollardová (provd. Lierová), J. Jelínek, manželé A. a J. Biedermanovi, M. Ryšavá, F. Pokorný (pověřený režií), krátce F. Krumlovský. Po obnovení společnosti byli její mi členy J. Bittermannová, M. Křepelová, J. Kubík, A. Houdek (též režisér), manželé J. a M. Peškovi, A. J. Frýda, J. Grau, J. Strouhal, K. F. a A. Štětkovi, J. Janovský, K. Želenský. Č. jako podnikatel nebyl příliš úspěšný a zaostával za velkoryseji a moderněji koncipovanými společnostmi. Po jeho smrti získal koncesi zeť a dosavadní artistický správce F. Kratochvíl, který převzal soubor a společnost provozoval nadále pod svým jménem.
Role
Prokopova spol.
Bernard (K. Blum dle franc.: Krištof a Renata), Dubský (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mě nikdo nezná?), Konrad (E. Raupach: Mlynář a dítě jeho), Kvítek (A. v. Kotzebue: Zmatek nad zmatek), Remy (A. Dennery, J. Mallian: Muka chudé ženy) – 1849; Nožejček (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Stanislav Marlínský (L. Angely, ú. J. K. Tyl: Národní řemeslnická merenda), Valenta (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera), Musil (R. Benedix: Pražští študenti aneb Chudý amanuensis), Pan Horlivský (G. Eckert, ú. J. N. Štěpánek: Štěkavec) – 1850; Karel Liblín (J. Vlach: Pokuta z lásky), Pan z Poskakova (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě), Jindřich Prachatický (V. K. Klicpera: Zděnek Zásmucký) – 1851.
Kullasova spol.
Krokovín (V. K. Klicpera: Loketský zvon), Markýz de Montfiore (Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazano aneb Zasnoubení před popravou), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, i Zöllnerova spol. 1855), Pierre (F. Pyat: Hadrář pařížský) – 1851; Petr (A. Fredro: Husaři a dámy), Starý Melichar (J. K. Tyl: Paličova dcera, i Zöllnerova spol. 1856, Č. spol. 1885) – 1852.
Zöllnerova spol.
Vintíř (R. Benedix: Vězení), Záruba (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Meč (týž: Brunsvik aneb Meč a Lev), Přech z Koldic (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Cyprián Křápal (T. Kronesová: Silfida, královna řeky Labe, ochranitelka velké lásky), Doktor Kolčava (F. Kaiser: Chyba lávky), Pan z Falku (A. Dumas st.: Hrabě Herman), Vanspaken (R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský), Pavel Trmanuš (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švédů) – 1853; Pietri (A. Delacour, Lambert-Thiboust: Slepá nevěsta), Hrabě Otto (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka) – 1855; Luiggi + Hrabě d’Arezzo (J. Bouchardy: Fiakr z Paříže), Podhajský (J. K. Tyl: Pražský flamendr) – 1856; Rytíř Sokol (J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka) – 1857; Václav Bílý (F. Kaiser: Fraška je dobrá medicina, s tit. Pražská krupařka Č. spol. 1879, Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Ondřej (A. Bäuerle: Zeman ze starého času aneb Cop a frak), Potěch (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus) – 1858; Strejček (R. Benedix: Pan strejček) – 1859; Vorlický (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku, i Č. spol. 1865), Vavřinec Ledvina (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě), Krejčí Prášil (týž: Krejčí co lékař), Miller (J.-B. Rosier: Víra, naděje, láska, i Č. spol. 1865), Jonáš Ještěrka (F. Hopp: Statek Záhvozd), [?] (F. Kaiser: Kdo bude správcem), Franc (F. Schiller: Loupežníci), Koliáš (V. K. Klicpera: Divotvorný kobouk), Věrnosta z Adlaru (J. J. Kolár: Monika, i Č. spol. 1879), Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Král Erik (J. Franulová v. Weißenthurn: Jan, vévoda Finský), Převor Anastáz (F. Kaiser: Kněz a voják), Neznámý (P.-F.-A. Carmouche, J.-B.-E. Cantiran de Boirie, A. Poujol, ú. T. Hell: Galejní otroci) – 1860; Ruperto (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Vojtěch Dvořák (L. Feldmann: Po svatbě aneb Nehody nového manžela), Václav Rtuť (W. Vogel: Princ a havíř), Matěj (S. H. Mosenthal: Svatojanský dvůr) – 1861; [?] (V. Hálek: Carevič Alexej, benef.), Zbyhoň (V. K. Klicpera: Blaník), Pan z Kalneku (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž dle zákona) – 1862.
Čížkova spol.
Ivan Ivanovič (V. K. Klicpera: Loupež), Barnabáš Pinta (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky), Litov (J. J. Řezníček: Syn chudého otce) – 1865; Bohuslav, vůdce blanických rytířů (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Štěpán (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn) – mezi 1864–66.
Kramuelova spol.
Don Salust de Bazan (V. Hugo: Královna španělská a její dvůr), Jakoubek ze Stříbra (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Barnabáš Štípal (F. Hopp: Doktora Fausta domácí čepička), Dalemil (týž: Statek Záhvozd), Albík z Uničova (J. K. Tyl: Jan Hus), Jakub Vojvoda (A. Langer: Praha před sto lety aneb Jidáš ve fraku), Tulpovský (J. Nestroy: Upřímný Romeo a falešná Julie aneb Zámečník a kapitalista), Záleský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Strachkvas (V. K. Klicpera: Loupež aneb Ztracené dítě), Sezima (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Martin Poctiva (A. Berla: Jen s pravdou ven aneb Venkovský poslanec) – 1869; Kovar (J. Franulová v. Weißenthurn: Elisena, princezna bulharská) – 1871; Gobbo (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1872.
Švandova spol.
Hvízdálek (O. F. Berg: Milosrdný bratr) – 1875.
Čížkova spol.
Donati (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl) – 1878; Konopásek (G. H. Putlitz: Afrikánka aneb Námořník bez lodě), Lazar Kokeles (F. Hopp: Kožíšek, perle a kamna), Don Pedro (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Hospodský (K. Světlá, dram. E. Pešková: Kříž u potoka), Josselín (V. Sardou: Jak si motýl křídla spálí), Sloužící (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Musí na venek), Rolník Kalous (A. L’Arronge: Doktor Kalous), Don Sanchez (V. Hugo: Ernani), Tomáš (T. Flamm, J. Wimmer: Ďábel v srdci), Bavor Strakonický (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), Krištof (R. Benedix: Dalibor Čermák aneb Čtyři redaktoři najednou), Dobromil (J.-F.-A. Bayard: Matka žebračka), Vilém z Lobkovic (L. Stroupežnický: Černé duše), Valentin Beaupre (I. F. Castelli: Sirotek a vrah), BorešŠťastný (J. J. Šantl: Kat kutnohorský a kouzelnice Černoborka), Tomáš (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Mlynář Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Petr Vroubek (A. Dennery, Dumanoir: Starý desátník) – 1879; Cedrik (F. Halm: Griselda), Pan Pokorný (A. W. Iffland: Karbaník), Nataleon (K. Haffner dle M. G. Saphira: Prodané spaní aneb Výstražným znamením napravený nešlechetník) – 1880; Fernando Luna (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Hrabě Felsecký (Ch. Birch-Pfeifferová dle B. Auerbacha: Město a vesnice) – 1881; Kořínek (F. A. Šubert: Probuzenci), Pěnkava (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl) – 1883; Václav Ctibor (K. Haffner, h. A. Müller: Studenti v Děvohradě), Martin (F. Kaiser: Chyba lávky) – 1885; Pan z Nemotoch (A. v. Kotzebue: Rodinní duchové aneb Kvítek z ďáblovy zahrádky) – 1886; Plukovník Lanville (K. Blum dle J.-F.-A. Bayarda a H. Saint-Georgese: Dcera pluku), Biskup z Avilly (V. Hugo: Ernani aneb Král a loupežník), Chébe (A. Daudet, A. Be lot: Fro mont junior & Risler senior), Pan Egri (A. Berla: Cikán) – b. d.
Hra
Domažlický kalounkář, Kramuelova spol. Roudnice 1872.
Teatralia
Z pamětí div. řiditele Fr. J. Čížka, Jeviště 1, 1885, s. 4n., 22, 36, 54, 62n., 79, 94n.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, UH N10, matrika narozených Uhříněves 1808–1826, fol. 63. NA: fond PM 1861–1870, kart. 860, sign. 8/6/3/35; 1871– 1880, kart. 1239, sign. 8/6/3/2; 1881–1890, kart. 1692, sign. 8/6/3/3 [koncese]. NMd: cedule spol. Č., Prokopovy, Kullasovy, Švandovy, Zöllnerovy; sign. Č 985 rkp. hry Domažlický kalounkář; sign. Č 1067 a 2402 opisy her, povolovací dekrety, gážovní knížky a rukopisy; sign. Č 1245 Ruy Blas, režijní kniha s cenz. povolením pro Prahu 22. 8. a 18. 12. 1869 + dvě rozepsané role; sign. T 128 al manachy Č. spol. se soupisy členstva a repertoáru (1865 Třeboň, 1865 Vodňany, 1865/66 Písek, 1876 Pardubice, 1883 Hradec Králové, 1884/85 Třeboň, 1885 Jindřichův Hradec, 1885 Čes. Budějovice, 1885 Netolice, 1885 Týn n. Vl., 1885/86 Písek, 1886 Čes. Budějovice, 1886/87 Pardubice), sign. H6-5371/ /30 portrét F. J. Č. od J. A. Bubáka. LA PNP: osobní fond, inventář → M. Čtvrtník, 2000. ■ Nesign., Budivoj 1, 1864/65, č. 36, 42, 72, 73, 75, 79, 84; J. L. Turnovský: Cestující společnosti herecké, Lumír 15, 1865, s. 76; * ** [J. Neruda]: Č. divadelní společnost, Národní noviny 28. 7. 1868; J. L. Turnovský: O divadlech venkovských, Divadelní lis ty 1, 1880, s. 21n.; O. R.: Z Netolic, Jeviště 1, 1885, s. 126n.; J. L. Turnovský: Divadelní ředitel, Hlas národa 17. 5. 1887 + Život a doba J. K. Tyla, 1892, s. 235, 239, 248; J. Bittner: Z mých pamětí, 1894, s. 105–109; J. Šmaha: Na první štaci, Národní listy 19. 7. 1894 + Z mých divadelních začátků, tamtéž 26., 27., 30. 7., 1. 8. 1894 → Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982; F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 13n.; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 94–96 + Paměti starého vlastence II [1901], s. 15–22; V. Hübner: List z historie českého divadla, Národní politika 19. 11. 1899; K. Želenský: Otec Čížek, in Vrah a jiné črty z hereckého života, 1903, s. 81–88; nesign.: Umělecká pouť na herecké káře, Divadlo 6, 1907/08, s. 442–446; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 84–89; V. Businský: Tylův druh nejvěrnější, Národní divadlo 31, 1955/56, č. 14, s. 1–23; Vondráček I; J. Knap: Zöllnerové, 1958, zvl. s. 62, 71n., 82n. + Umělcové na pouti, 1961, s. 11–15, 53–56, 123n. + Čtyři herečky, 1967, s. 22n.; DČD III; A. Javorin: Tylův nejvěrnější žák, rkp, b. d., DÚk, s. 214. ■ EDS, ODS, Otto; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 126–130
