Nejstarší syn básníka Františka Ladislava Č. Gymnaziální studia započal ve Vratislavi, kde jeho otec působil 1842–49 jako univerzitní profesor, dokončil je 1853 v Praze. Po otcově smrti (1852) žil v rodině J. E. Purkyně, který bděl nad jeho vzděláváním a přivedl jej do svého časopisu Živa, v němž Č. již před maturitou publikoval přírodovědné články a literární pokusy. Za pobytu u Purkyňů pěstujících shakespearovský kult se zrodil i Č. hluboký vztah k dílu alžbětinského dramatika. Na pražské filozofické fakultě vystudoval přírodní vědy (abs. 1858) a poté pracoval jako učitel na gymnáziu v Chomutově a jako vychovatel. Od 1860 do konce života zastával funkci kustoda botanických sbírek Českého muzea. 1863 získal doktorát filozofie, 1864 se stal členem komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech a vedoucím jeho botanické sekce, 1866 docentem na pražské technice, 1871 mimořádným a 1880 řádným botaniky na Karlo-Ferdinandově univerzitě, po jejímž rozdělení (1882) zůstal na univerzitě české. Na základě Darwinovy teorie vypracoval nové pojetí vývoje rostlin. Publikoval knižně i ve vědeckých časopisech, vydal přes sto padesát vědeckých prací a jako botanik proslul též v zahraničí. Dobová kritika oceňovala jeho schopnost srozumitelně sdělovat složitou vědeckou problematiku i laickým čtenářům. Patřil k jádru spolupracovníků Riegrova Naučného slovníku a Ottova naučného slovníku, na němž se podílel i redakčně. S J. V. Fričem připravil almanach Lada-Nióla (1855), redigoval Ruch (1870), přispíval do Lumíru. Od 1864 byl ženat s Luisou Knafovou, dcerou botanika a lékaře, syn Ladislav Č. ml. se stal profesorem botaniky. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
Č. původní básnickou tvorbu zastínila jeho aktivita překladatelská, pro niž byl vybaven nejen filologicky, ale i všeobecným kulturním a historickým rozhledem, jenž se významně uplatňoval jak v porozumění originálu, tak při jeho převodu do češtiny. Překlady se vyznačují kultivovaným, avšak nikterak osobitým stylem. Přetlumočil několik kratších děl ze starší i soudobé literatury německé (Novalise) a ruské (Lermontova, Puškina aj.), hlavně se však věnoval literatuře anglické, nejvíce Shakespearovi. Již jako dvaadvacetilý pořídil svůj první překlad z jeho díla, tragédii Král Lear. Kritika ocenila jazykovou a formální věrnost, ale celkově shledala překlad nevyvážený, místy výtečný, místy příliš knižní (jako by překladatel neznal jadrnou českou mluvu) a v důsledku snahy o doslovnost leckdy nesrozumitelný. Na scéně se však překlad uplatnil ještě 1898 (ND), kdy již existoval nový překlad Sládkův. Po boku dalších filologicky výtečně disponovaných překladatelů převážně učeneckého zaměření (Douchy, Malého, Čejky) – umělecký pól zastupoval jen J. J. Kolár – se Č. účastnil čtyřmi překlady velkolepého projektu prvního českého souborného vydání Shakespearových dramat (1855–72). Přeložil také ukázky ze staroanglické poezie, mezi nimi i předlohu Shakespearovy tragédie, baladu Král Leir a jeho tři dcery (ČČM 1855; doplněno Č. studií Král Leir a jeho tři dcery).
Pseudonymy, šifry
čl, čý, lč, LČ
Překlady
W. Shakespeare: Král Lear, t. 1856, i StD; Král Jindřich IV., d. I, t. 1859, i StD; Král Jindřich IV.,´d. II, t. 1870; Bouře, t. 1870.
Prameny a literatura
J. Malý, ref. Král Lear, ČČM 31, 1857, sv. 1, s. 110 až 119; J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 240–311; L. Čelakovský ml.: L. J. Č., 1903 [něm.]; K. Mušek: K českým překladům a vydáním Shakespeara, Zlatá Praha 33, 1915/16, zvl. s. 354n.; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 416–436; J. Kvapil: Syn básníkův, Lidové noviny 26. 7. 1931 → O čem vím, 1932; O. Vočadlo: Český Shakespeare, in W. S.: Komedie I, 1959, s. 24, 32–39 + in W. S.: Tragedie II, 1962, s. 730; J. Levý: O překládání shakespearovského verše a prosy, in W. S.: Historie II, 1964, zvl. s. 682–686; DČD II; DČD III; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 130n., 1087. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 120–121
