Pocházel z rodiny tkalcovského faktora. V Hrad ci Králové vystudoval gymnázium (1848–56), na pražské univerzitě klasickou filologii (1856 až 1861). Od dubna 1859 pracoval v redakci Pražských novin, z níž musel v srpnu 1861 odejít (po skandálu, který způsobil článkem proti německému poslanci K. Giskrovi a jeho urážlivému protičeskému výroku). Pak spolupracoval s Národními listy, v červnu 1863 převzal vedení občanských novin Pozor, 1864–66 byl redaktorem listu Národ (podílel se i na redakci Posla z Prahy), po jeho zániku nastoupil do nově založeného vládního Pražského deníku (údajně jej k tomu přiměla zoufalá hmotná situace rodiny). 1869 byl pověřen založit v Brně list Morava (1872 přezvaný na Moravan), který se pod jeho řízením stal platformou politické reakce. C. obhajoval rakouský centralismus, podněcoval moravský šovinismus, útočil proti státoprávním snahám české politiky atd. Po odnětí vládní podpory, jež bylo důsledkem politických změn (ve volbách do říšské rady zvítězila v českých zemích národní strana, nástup nové rakouské vlády), list 1879 zanikl.
C. se vrátil do redakce Pražského deníku (1896 název změněn na Pražské noviny), od 1897 byl jeho šéfredaktorem. Po odchodu do penze 1901 žil v ústraní, zemřel takřka zapomenut. Byl pohřben na pražských Olšanských hřbitovech.
C. literární produkce, zahrnující milostné a baladické básně poplatné tvorbě májovců, verše vlastenecké i oslavující habsburskou monarchii, deklamovánky a dětské prózy, postrádá originalitu i uměleckou hodnotu. Povídku Kalich krve (1867) zdramatizovala E. Pešková (prov. v Aréně v Eggenberku 1873). Zajímavější, zejména tématy z moravských dějin, jsou jeho historické romány a povídky. Jako kritik bystrého úsudku dovedl rozpoznat a ocenit kvality díla (např. Nerudovy Povídky malostranské). Jeho přičiněním byl Moravan jediným moravským listem, který sledoval současnou českou literaturu.
C. je autorem drobných divadelních výstupů a dramatických žertů, které se spíše než na velké scéně mohly uplatnit v ochotnických produkcích. Pouze žertovný výjev Žena panovnice, jehož předlohou byla snad jednoaktovka Slečna manželka, se dočkal uvedení ve StD. Neprosadil se ani překlady frašek a veseloher; výjimkou byl převod Blumovy hry Zapovězené ovoce aneb Kdo jinému jámu kope, sám do ní padá, hraný ve StD i v PD a u kočujících společností. C. živý vztah k ochotnickému divadlu je patrný z příspěvků, které psal od 1861 do periodika Divadelní ochotník, i z básně Proslov k otevření ochotnického divadla (1861), jež vyznívá v oslavu ochotnických snah.
Pseudonymy, šifry
A. J. Volný, Arnošt J. Volný, Arnošt V. Volný, V. A. Volný, V. Volný, A.
Hry
Žena panovnice, StD 1861, t. in Besedník 2, 1862, s. 426–433; Ševcova sázka, t. tamtéž, s. 486–488.
Překlady
K. Blum: Zapovězené ovoce aneb Kdo jinému jámu kope, sám do ní padá, StD – Pštroska 1860; F. W. Hackländer: Ztracený syn, t. 1867.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, 1975. ■ Nesign.: Smělý pokus mystifikace české veřejnosti, Hlas národa 23. 2. 1889; F. Bačkovský: Ke zprávě ‚Smělý pokus mystifikace‘, Literární listy 10, 1889, s. 151; nesign.: Mrva, Lidové noviny 8. 11. 1901; ne krolog, Právo lidu 17. 9. 1905; M. Hýsek: Literární Morava v letech 1849–1885, Moravská Ostrava 1911, s. 215–220. ■ Kočí, LČL, Masaryk, Otto; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 116
