Psán též Vincenz Coelestin Ritter von Freyenfeld, z Fraundenfeldu. Rok a místo narození uvedeny v matrice zemřelých, kde i údaje o sňatku (9. 9. 1891 Opočno), příslušné matriky však záznamy neobsahují. – Pocházel ze zchudlého šlechtického rodu. Otec byl zaměstnancem finanční stráže ve Všerubech, podle jiných zdrojů sladovníkem. C. se vyučil tkalcovskému řemeslu a odešel na zkušenou na Moravu, jako tovaryš krátce pobýval v Brně. 1859 narukoval a za prusko-rakouské války 1866 utrpěl v bitvě u Hradce Králové zranění nohy. Jako válečný invalida se vrátil do Klatov. Oženil se s Annou Pekovou, vdovou po loutkáři Pekovi, jejíž syn Josef jej zasvětil do loutkářského řemesla. V prosinci 1866 mu bylo na základě zkoušky, při níž za přítomnosti klatovského hejtmana předvedl v místní Měšťanské besedě dvě loutkové produkce, uděleno loutkářské povolení. S manželkou a nevlastními syny Josefem a Martinem pak jezdil po celých Čechách, na zimu se vracel do Klatov a hrával v místních hostincích. Vedle loutkového divadla provozoval v létě menší gymnastickou společnost, jejíž hlavní atrakcí byl provazochodec J. Kellner, pozdější loutkář. C. žena a Kellnerova manželka předváděly při bengálském osvětlení tanec na chůdách. Po C. smrti se loutkového divadla ujala vdova se synem Martinem, který 1912 prodal divadlo s loutkami a celým fundem klatovskému muzeu.
Většinu loutkových her, které C. uváděl, převzal od rodiny Peků, která působila při bližně od začátku 19. stol. hlavně v jižních Čechách. C. začínal dráhu loutkáře v době sílící návštěvnické krize, která byla důsledkem stagnace českého lidového loutkářství. Zatímco někteří představitelé starých loutkářských dynastií, zejména z oblasti jižních Čech, se za této situace ještě více uzavírali novým podnětům a konzervovali tradiční styl i repertoár, C. patřil k těm, kteří se pokusili přizpůsobit dobovému vkusu. Nevázán letitou rodinnou tradicí poměrně snadno proměňoval svůj repertoár, zvláště podle požadavků dětského publika. Uváděl řadu pohádkových her (např. Čert a Káča, Červená Karkulka, Popelka, Šípková Růženka, Pecivál), které působily jako populární novinka; tento žánr se v repertoáru lidových loutkářů nevyskytoval. V duchu dobových trendů zařazoval také historizující hry, často přebírané a upravované z činoherního repertoáru, jimiž se snažil upoutat dospělé publikum. K jeho oblíbeným titulům patřily hry Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích, Bitva na Bílé hoře, Karel IV., Král Václav, Poslední dílo katovo na Točníku, Břetislav, Záviš z Falkenštejna ad. V tomto směru se inspiroval dramaturgií činoherních souborů. Starší část jeho souboru loutek pocházela z mirotické dílny, část získal od příbramského řezbáře Veselého. Do této skupiny patřil Kašpárek s koníkem a C. oblíbená komická figura Kmotr Cecík, kterého lze považovat za vzdáleného předchůdce Skupova Spejbla. C. hrál převážně zpaměti, na rozdíl od většiny loutkářských principálů mu v hlasové interpretaci pomáhali nevlastní synové. Jeho loutkové divadlo patřilo spíše k průměrným podnikům, nevynikalo výtvarnou stránkou, upoutávalo však inovovaným repertoárem. V Klatovech a okolí se těšilo značné oblibě.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice: Sbírka matrik, L 104/6 Nepomyšl, matrika zemřelých 1784–1911, s. 321, obr. 163. ■ F. Pl.: Loutkové divadlo klatovského rodáka Čeňka Celestýna rytíře z Freyenfeldu, Klatovy b. d.; F. Prunar: O loutkářích v Klatovech, Loutkář 3, 1918/19, s. 80n.; J. Veselý: Z pozůstalosti loutkáře – šlechtice, tamtéž, s. 121; R. Kepka: Na horoucí skále, Plzeň 1922, s. 85n.; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 225n.; J. Malík: Úsměvy dřevěné Thalie, 1965, s. 100; A. Dubská: Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století, Loutkář 49, 1999, s. 214 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 136.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 115–116
