Křtěn Jan Václav; užíval též křest. jm. Jan Lev a Leo. – Studoval nižší gymnázium v Německém [Havlíčkově] Brodě a jako stipendista Borromea vyšší gymnázium v Hradci Králové (spolužákem byl F. A. Šubert), kde se účastnil činnosti školního divadelního souboru (např. ve frašce T. Flamma Rekrutýrka v Kocourkově aneb Čísla 9, 12, 45, role nedoložena). 1865–66 absolvoval tři semestry filozofie na pražské univerzitě a začal studovat teologii. V té době začal psát poezii a zájem o divadlo jej přivedl mezi herce kočovných společností. 1868 nastoupil u ředitele J. F. Kozlanského, v následujících pěti letech vystřídal několik společností, mj. V. Pázdrala, V. Prokopové, F. Pokorného (1870/71). Jeho další dráha byla vyjma krátké přestávky, kdy hrál u J. Faltyse, spojena s divadelními podniky rodiny Švandovy. V květnu 1872 nastoupil do společnosti P. Švandy ze Semčic, po jeho smrti 1891 pokračoval u syna Pavla a od 1897 byl členem smíchovských divadel. Na Smíchově žil a po dlouhé nemoci také zemřel, pohřben byl na Malvazinkách.
Hereckým oborem mladého a patrně nepříliš talentovaného začátečníka byly postavy prostých chlapíků a naivních venkovanů (tzv. naturburšů), avšak v prvních letech u malých společností dostával i úkoly odlišné. Nejvýznamnější z jeho nemnoha zmíněných rolí byl Švanda z Tylova Strakonického dudáka. Jako herec se neprosadil a již u společnosti F. Pokorného se stal nápovědou. V této funkci si pak u P. Švandy svou inteligencí a spolehlivostí získal vážnost hereckých kolegů. Divadlu sloužil s mimořádnou obětavostí všude, kde bylo třeba; příležitostně maloval dekorace (např. ke hře Jezerní panna, 1892), za krize smíchovských divadel 1896 byl krátce správcem Arény na Smíchově. Od studentských let se bez větších úspěchů pokoušel o dramatickou tvorbu. Pětiaktové drama z českých dějin Jaroš, syn hlavy župana zadal 1866 do PD, byl však odmítnut (text nezjištěn). Krátký výstup Volná láska se hrál ve Švandově divadle (vyd. 1909), kde uvedli i jeho zpracování pohádky O perníkové chaloupce (1899). Častěji se na scéně objevovala hra pro děti Jezulátko, po smíchovské premiéře (12. 3. 1898) ji uváděly cestující společnosti, scény mimopražské a předměstské (rkp., DÚk). Z překladů divadelních her je známo jen uvedení hry O. Feuilleta Akrobat (Švandova spol., Plzeň 1873).
B. si jako jeden z prvních uvědomoval potřebu organizace, hájící sociální zájmy herců, a zasazoval se o její vznik. V ustavené Ústřední jednotě herecké (později ÚJČH) zastával od 1886 funkci místopředsedy, členem výboru byl do 1905. Podílel se na vypracování stanov, na přípravě nového divadelního zákona, který však nebyl realizován, usiloval o zřízení hereckého azylu (myšlenky se později ujal E. Vojan). Problémy a zájmy venkovského herectva sledoval v časopise J. K. Tyl (od druhého ročníku Tyl), který redigoval a vydával 1894–96. Přispíval také do periodik Divadelní listy, Divadlo a Zájmy herecké.
Prameny a literatura
Z kanceláře smíchovského divadla, Národní listy 2. 3. 1899; nesign.: J. L. B., místopředseda Ústřední jednoty českého herectva, Divadlo 1, 1903, s. 146–148; V. Štein Táborský: Půl století českého divadla, 1904, s. 53; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911], s. 60●; úmrtí a nekrology: J. L., Divadlo 10, 1911/12, s. 379n.; Národní listy 24. 5. 1912; M. Navrátil, tamtéž 6. 11. 1912, ráno; J. Hurt, Divadelní svět 3, 1912/13, s. 23n.●; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, s. 201n.; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 146, 231; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982, s. 91n. ■ ODS
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 99–100