Narodil se v rodině krupaře ve farnosti sv. Ducha na Starém Městě pražském. Starší bratr František (1838–65) byl novinářem (redaktor Politik). Po absolvování novoměstského gymnázia 1860 se B. zapsal na práva, po roce přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval moderní filologii a historii. Po dokončení univerzity 1867 se živil jako vychovatel u rytíře Ledvinky z Adlerfelsu ve Skřivanech (u Nového Bydžova) a v dalších šlechtických rodinách. V listopadu 1866 se účastnil konkursu na místo dramaturga PD uvolněné odchodem P. Švandy ze Semčic. Pozice ale nebyla obsazena a dramaturgickou činností byl pověřen vrchní režisér J. J. Kolár, který ji však pro herecké a režijní vytížení nezvládal.
B. byl ustanoven dramaturgem 1869, kdy byla dramaturgická kompetence Kolárovi po stupňujících se výhradách odňata. Funkci zastával do 1876, fakticky však jen do listopadu 1874, kdy odjel na studijní pobyt do Francie. Již před nástupem do PD se tu úspěšně představil jako dramatik (Z doby kottilonů, 1867; Baron Goertz, 1868), většina dalších her a překladů vznikla v letech dramaturgického působení. Od 1868 psal soustavně divadelní kritiky do českých listů (Pražský denník, Pokrok, Světozor) a do německé Politik, po návratu z Francie 1875 do dalších německých novin (Prager Tagblatt, Prager Abendblatt, Prager Zeitung). 1881 odmítl nabízené místo dramaturga ND stejně jako další oslovení literáti (J. Neruda, J. Durdík, O. Hostinský, F. V. Jeřábek a V. Vlček). 1882–84 redigoval pražský francouzsky psaný časopis Le Pragois, od července 1883 pracoval v redakci Politik, kde mu byl svěřen referát o českém a německém divadle. Zůstal svobodný a žil společně s nemocnou matkou a psychicky labilní sestrou. Trpěl neutěšenými rodinnými poměry a v posledních letech vážnou chorobou. Po záhadném a neobjasněném zmizení 10. 2. 1889 se konec jeho života a smrt staly předmětem rozličných dohadů a spekulací (tělo nebylo nikdy nalezeno). 1893 byl úředně prohlášen za mrtvého.
B. dramaturgickou činnost silně ovlivňovala jeho profrancouzská orientace. Francouzské hry, v nichž spatřoval potřebnou protiváhu těžkopádnější a tzv. hlubokomyslnější tvorbě německé i české a na nichž si cenil brilantní dramatickou formu, vytříbený esprit, lehkost a duchaplnost, prosazoval ve větší míře do repertoáru a byl za to často nevybíravě kritizován. Očekávání mladé generace (J. Nerudy ad.), že dosavadní nezájem dramaturgie PD o moderní dramatiku se B. příchodem změní, se však nesplnilo. B. postavení v divadle komplikovaly napjaté vztahy s vrchním režisérem (de facto uměleckým šéfem) J. J. Kolárem, který funkci dramaturga považoval za nepotřebnou, B. jakožto nedivadelníka neuznával a jako spolupracovníka neakceptoval (jejich konfliktní poměr zobrazil F. Götz v dramatu Soupeři, 1939).
Ve vlastní dramatické tvorbě B. vědomě navazoval na francouzskou konverzační komedii, zejména na techniku her E. Scribea. S těmito vzory jej pojí mistrně zvládnutý dialog, rafinovaná výstavba situací i chápání kauzality mezi zdánlivě nahodilými, malichernými událostmi a jejich fatálními důsledky. Rovněž vyhraněně individualistický náhled na dějiny, jejichž tvůrcem a strůjcem je jedinec, odkazuje k francouzskému pojetí. Již jevištním debutem, veselohrou Z doby kotillonů (1867),
odehrávající se na francouzském dvoře v době markýzy de Pompadour, vnesl do české dramatiky zatěžkané romantickým patosem (J. J. Kolár, V. Hálek) žánr historické veselohry salonního a konverzačního střihu. Na pozadí barvitého rámce veselého a pikantního 18. stol., jemuž vládnou ženy panovnice (Marie Terezie, Zkouška státníkova) či velké kurtizány (markýza de Pompadour), jsou demaskováni mocní tohoto světa, líčení v pravém i přeneseném slova smyslu „v županu“ (Napoleon, Světa pán v županu, Jenerál bez vojska). Svět moci a vysoké politiky je nahlížen v důvěrné intimitě milostných pletek a dvorských intrik, které jsou skutečným hybatelem „velkých“ dějin a jejichž hrdinové, podléhající rodinným zájmům či rozmarům milostnic, se stávají směšnými. Zejména komediální část B. dramatického díla vyjadřovala skepsi vůči velkým idejím i společenským a politickým koncepcím. Postavy vedené graciézně zápletkami intrikové komedie nepostrádají humor, noblesu a temperament, zůstávají loutkovitými schématy, jimiž autor precizně manipuluje jako se šachovými figurkami. Brilantní dialog a elegantní hra se slovy, zrcadlová kompozice, kdy různé postavy pronášejí takřka tytéž repliky, avšak s odlišným významem, patří k charakteristickým postupům B. dramatické techniky. Z historických dramat byl nejzdařilejší Baron Goertz na námět ze švédských dějin, který byl záměrně aktualizován a zpolitizován. Hra se objevila na scéně 1868 po uzákonění rakousko-uherského dualismu, jež vyvolalo silnou českou opozici proti vídeňské vládě, zvláště proti ministru Beustovi, který byl ztotožňován s ústřední postavou dramatu Goertzem posedlým touhou po moci a slávě. Aktuální přesah mělo i drama Dobrodruzi z rudolfinské doby s řadou časových narážek. V žánru historického dramatu B. překročil dobovou romantickou šablonu, ale zůstal v zajetí vykonstruovaného schématu intrikové hry, oslabujícího tematické složky díla. Hry se od počátku setkávaly s rozporuplným přijetím. Měly úspěch u publika, oceňovala je část kritiky, získaly ceny v Náprstkově soutěži (Z doby kotillonů, Baron Goertz). Na druhé straně byl autor osočován z parazitování na díle Scribeově (Sklenice vody), dokonce z literární krádeže, jíž se měl dopustit přivlastněním rukopisů zesnulého bratra. Na útok v České Thalii (patrně z pera J. J. Stankovského, 1870) reagoval 1872 v listu Pokrok (kauzu po autorově zmizení shrnul J. Arbes ve stati Kufr nebožtíka bratra, 1892). Jako dramatik se poté odmlčel, ale na naléhání přátel, především J. Štolby, zpřístupnil 1872 další hry – Dobrodruhy a Zkoušku státníkovu. První z nich cenzura pro urážku císařského domu nepropustila, k uvedení došlo až 1888 ve Vídni (ochotnický spolek Pokrok), v Čechách 1899 (rovněž ochotnické provedení). Po B. odchodu z PD se kvůli jeho honorářovým požadavkům hry nehrály a na zemskou scénu se vrátily po složitých jednáních až koncem 1881. Záhy pronikly na polské a jihoslovanské scény, v B. vlastních překladech se hrály na německých scénách (König Kotillon a Der Weltbeherrscher im Hauskleide). V pozůstalosti byl nalezen rukopis prvotiny Omyly srdce (nevydáno, uvedení nezjištěno), dále komedie Jenerál bez vojska, hra Náramek, později ještě hra ze současnosti Spoutaní.
B. divadelněkritická činnost se kryje s obdobím PD a prvními lety ND. Jeho hlavní tribunou byl list Prager Tagblatt; své kritiky mnohdy psal a publikoval souběžně česky i německy. V břitkých referátech věnoval dominantní pozornost dramatu, komentoval bezmála veškerou tehdejší evropskou i domácí produkci. Z pozic vyznavače soudobé francouzské dramatiky a její techniky (Dumas ml., Feuillet ad.) negativně hodnotil hrubozrnnost a těžkopádnost veseloher a frašek vídeňské a berlínské provenience (Schönthanové, Moser ad.). Pochopení neprojevil vůči dílu H. Ibsena, jemuž vytýkal iracionálnost, ani vůči ruským hrám, jejichž realistickou detailnost považoval za dramaticky retardující. Rovněž v náhledu na domácí novinky vycházel z postulátu logicky zdůvodněné motivace děje a dalších komponent; pro nerespektování kauzálních zákonitostí odsoudil např. Šubertova Jana Výravu či Adámkovu Salomenu. Jeho racionalistickému konceptu byly cizí i hry Zeyerovy (např. Sulamit nebo Legenda z Erinu).
Šifra a pseudonym
Em. V., Rothart.
Hry
Z doby kotillonův, PD 1867, t. 1872; Baron Goertz, PD 1868, t. 1871; Zkouška státníkova, PD 1872, t. 1874; Světa pán v županu, PD 1876, t. 1899; Dobrodruzi, ochotn. Pokrok Vídeň 1888, i t. in Květy 2, 1880, d. 1, s. 21–37, 131–150, kn. 1899, MD Plzeň 1903; Jenerál bez vojska, ND 1889, i t.; Náramek, ND 1890, i t.; Spoutaní, ND 1891.
Překlady
V. Sardou: Fernanda, PD 1870; A. Dumas ml.: Pan Alfons, PD 1875, t. 1876; G. v. Moser: Slavnost založení, PD 1875, t. [1876]; A. Wilbrandt: Arria a Messalina, PD 1876.
Teatralia
Nejmilejší myšlénka Oktáva Feuilleta, Světozor 7, 1873, s. 306–308; Padlí andělé německých klasiků-dramatiků Lessinga, Göthea, Schillera, Lumír 1, 1873, s. 40–42, 53–56.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář→M. Kirschnerová, 1981. AMP: další část pozůstalosti. ■ Ref. Z doby kotillonů: J. N. [Neruda], Národní listy 11. 5. 1867; gpm [G. Pfleger Moravský], Národní pokrok 23. 12. 1867●; ref. Baron Goertz: uh [V. Guth], Politik 18. 1. 1868; J. N. [Neruda], Národní listy 22. 1. a 10. 5. 1868 →České divadlo III, 1954●; ref. Zkouška státníkova: J. N. [Neruda], Národní listy 13. 12. 1872 → České divadlo IV, 1958; O. H. [Hostinský], Pokrok 13. a 17. 12. 1872; D. [J. Durdík], Světozor 7, 1873, s. 19n.●; D. [J. Durdík]: Bozděchův Baron Goertz čili o časových narážkách v díle uměleckém, tamtéž, s. 271n. → Kritika, 1874●; ref. Světa pán v županu: F. Zákrejs, Posel z Prahy 28. 3. 1876 + Osvěta 6, 1876, s. 553–556; nesign., Světozor 10, 1876, s. 204; J. N. [Neruda], Národní listy 25. 3. 1878 → České divadlo V, 1966●; nesign., Naše listy 11. 2. 1869 [Kolárovo odmítnutí spolupráce]; nesign., Česká Thalia 4, 1870, s. 52n. [útok na B. franc. dramaturgii], 63n. [zpochybnění B. autorství]; Národní listy 13. 11. 1872 [roztržka s Kolárem]; nesign., Pokrok 29. 4. 1881 [B. autorské honoráře]; nesign.: O. B., Světozor 23, 1888/89, s. 166●; ref. Jenerál bezvojska: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 23, 1888/89, s. 563; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 9. 10. 1889; ne sign., Čas 3, 1889, s. 720; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 3, 1889, s. 329–331●; J. V. [Vrchlický]: E. B., Hlas národa 10. 3. 1889; J. V. Sládek: E. B., Lumír 17, 1889, s. 83; A. Klaar: E. B., Česká Thalia 3, 1889, s. 69n.; nesign.: Literární pozůstalost B., tamtéž, s. 311, nesign.: E. B., Zábavné listy 11, 1889, č. 12; ne-sign. [J. Neruda]: E. B., Humoristické listy 31, 1889, s. 362 → Podo bizny IV, 1957; J. Bittner: O E. B., Světozor 24, 1889/90, s. 3, 18●; ref. Náramek: M. A. Š. [Šimáček], tamtéž, s. 191; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 6. 3. 1890; š. [J. Kuffner], Národní listy 6. 3. 1900; nesign., Zábavné listy 12, 1890, s. 287●; M. A. Š. [Šimáček], ref. Spoutaní, Světozor 25, 1890/91, s. 214n.; J. Kabelík, in E. B.: Baron Goertz, 1891; J. Vrchlický: Studie a podobizny, 1892, s. 81– 92; J. Arbes: Kufr nebožtíka bratra, Česká Thalia 6, 1892, s. 377–80, 389–92, 401–403 →Theatralia II, [1916]; J. Bittner: Z mých pamětí, 1894, s. 194; J. Kamper: E. B., Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 185–188, 206–212 + Záhadní a dobrodružní. E. B., Co měsíc dal 1, 1905, s. 29–31, 41–47; R. J. K. [Kronbauer]: Za E. B., Máj 3, 1904/05, s. 347; J. Štolba: E. B. v mých vzpomínkách, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 3–5, 33n., 67, 103–105, 131–133, 164–166, 196–199, 229–233, 258–265, 289–291 + Z mých pamětí, 1906, s. 166–242; R. J. K. [Kronbauer]: E. B., Máj 9, 1910/11, s. 46–48; K. Klečka: E. B’s Leben und Dramen, dis., Universität Wien 1907; A. Srb: O Bozděchovi, Národní politika 20. a 21. 10. 1910 + Z půl století, 1913, s. 213–220;Š. Jež: E. B., Scena 1, 1913/14, d. 2, s. 130–133; O. Manoušek: E. B’s Leben und Werke, dis., Universität Wien 1914; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1917, s. 161n.; O. Fischer: Reliefy českých dramatiků, Lumír 46, 1917/18, s. 370–380 →K dramatu, 1919; J. Löwenbach: Soudní spisy E. B., Cesta 1, 1918/19, s. 959–961, 1020n., 1050–1052, 1073–1075; E. Chvalovský: E. B. † 29. února 1889, Divadlo 1 (8), 1920/21, č. 2 až 9, 11, 13, 15–18, vždy s. 3 (u č. 5, 13, 16, 18 též s. 4); J. Kabelík: Literární pramen Bozděchova Barona Goertze, Zvon 21, 1920/21, s. 537; M. Hýsek: B. dramata, Jeviště 2, 1921, s. 2–5 + in E. B.: Dobrodruzi, 1922; J. Träger: B. příklad, Československé divadlo 12 (7), 1929, s. 98; E. Chvalovský in Památník Spolku divadelních ochotníků v Soběslavi, Soběslav 1930, s. 39; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 288n.; M. Hýsek: K B. Dobrodruhům, Listy filologické 65, 1938, s. 463–465; F. Götz: E. B. a jeho historická komedie, Národní divadlo 16, 1938/39, č. 8, s. 1n.; E. Konrád: První Francouz českého dramatu, Lidové noviny 6. 9. 1938 + šifry kd: Cyrano českého dramatu, tamtéž 11. 2. 1939 + Jaký byl E. B. a proč odešel?, tamtéž 12. 2. 1939 + Premiéra po sedmašedesáti letech, tamtéž 3. a 4. 2. 1939; M. Hýsek: K padesátému výročí smrti E. B., Venkov 10. 2. 1939; F. Hampl: Poznamenaní, 1940, s. 101–135; E. Konrád: E. B., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 76–84; K. Z. Klíma: Tragédie E. B., Lidové noviny 20. 7. 1941; J. Moravec: Kritik E. B., Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 365–369 + E. B. a česká skutečnost, Slovesná věda 3, 1949/50, s. 40 až 42 + in E. B.: Tři dramata, 1959, s. 7–20; V. Müller: B. podruhé zmizelý, Lidová demokracie 17. 7. 1966; (hey) [J. Heyduk]: Zmizelý dramatik, tamtéž 21. 7. 1971; DČD III; O. Roubínek: František Ferdinand Šamberk, 1985, s. 287, 314; P. Kovařík: Literární mýty, záhady a aféry, 2003, s. 66–72. ■ LČL,Masaryk, NDp, ÖBL, ODS, Otto; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 82–85
