Byl nejmladší z deseti dětí domovníka ve Spálené ul., odkud se rodina brzy přestěhovala na Staré Město. Vychodil německé piaristické gymnázium (1845–54), studia na pražské univerzitě (historie a národohospodářství) nedokončil. Jeho osobnost a názory formovaly disparátní vlivy: matčina hluboká zbožnost a kázání A. Smetany v kostele křižovníků (B. toužil stát se rytířem řádu), celoživotní, již v dětství navázané přátelství s J. Nerudou, přednášky B. Bolzana, revoluce 1848, která přispěla k jeho politické radikalizaci. Již jako gymnazista byl 1852 vyšetřován kvůli tiché vlastenecké demonstraci (položení věnce ke hrobu J. Jungmanna). 1855 se přidružil ke skupině demokratické mládeže kolem J. V. Friče, 1857 se představil jako básník v Lumíru, 1858 byl zvolen redaktorem programového almanachu nastupující básnické generace Máj (redigoval 1. ročník). Celoživotní novinářskou dráhu začínal v listu Prager Morgenpost (1854–58), kvůli svým článkům byl vyslýchán policií(1858). Účast na studentské demonstraci proti policejnímu řediteli A. Päumannovi (1860) mu vynesla zatčení, vypovězení z Prahy a sedmiměsíční internaci (Kouřim, Štýrský Hradec, Ehrenhausen /u Mariboru/, Hradec Králové). Po návratu působil krátce v redakci deníku Čas (1860–61), z níž kvůli prorakouskému zaměření odešel. Od 1862 pracoval ve státoprávním listu Hlas, odkud byl vyslán 1863 do Krakova, připojil se k polskému povstání, byl zatčen a šest týdnů vězněn na Wawelu. Koncem 1863 byl zvolen sekretářem PD, v říjnu 1864 se stal spolupracovníkem politického listu Svoboda. Po jeho zániku řídil 1865/66 Švandovu společnost v MD v Plzni, kde přispíval do Plzeňských listů. Po návratu do Prahy začal spolupracovat s Národními listy, za pruské okupace Prahy v létě 1866 byl na návrh pražského purkmistra Bělského pověřen úřadem cenzora. Od ledna 1867 redigoval politický čtrnáctideník Svoboda, který byl pro antiklerikální a protirakouské výpady v červnu t. r. na čtvrt roku zastaven. V té době B. vydával list Pravda. Za novinářskou činnost byl odsouzen k osmnáctiměsíčnímu vězení (1868–70), po odpykání trestu vydával Svobodu (do 1873) a souběžně redigoval Dělnické listy (1871–72). 1873 nastoupil do Národních listů, od října 1874 až do své smrti 1883 tu působil jako redaktor. Psal do mnoha dalších novin a časopisů (Lumír, Tagesbote aus Böhmen, Dalibor, Obrazy života, Českomoravská pokladnice, Besedník, Rodinná kro nika, Plzeňské listy, Pravda, Akademické listy, Divadelní listy, Hlasy vysokých škol), přispíval do literárních almanachů (Máj, Růže, Vínek). Od šedesátých let patřil k nejčinorodějším organizátorům veřejného, spolkového a kulturního života. Vyvíjel bohatou osvětovou činnost (přednášky, proslovy), z velké části zaměřenou k dělnictvu, působil v řadě spolků (od 1857 zastával funkci předsedy Akademického čtenářského spolku, stál u zrodu Umělecké besedy, byl činný v Dělnické besedě, Spolku českých žurnalistů, Hlaholu, Sokolu), inicioval společenské akce (zábavy, výlety, tzv. národní poutě). Aktivně se účastnil politického života v mladočeském táboře, po založení Národní strany svobodomyslné se stal funkcionářem výboru. Vážně chorý (nemoci plic, srdce a ledvin) se zúčastnil poutě do Kostnice na paměť Jana Husa, kde pronesl svůj poslední projev. Krátce po návratu zemřel, pohřben je na Olšanských hřbitovech.
Divadelní působení zaujímá mezi B. aktivitami okrajové místo. Za internace v Hradci Králové přeložil do češtiny Schillerovu hru Parazit a Molièrovu komedii Domnělý paroháč, do němčiny Nerudovu veselohru Ženich z hladu pod názvem Der Hunger als Brautbewerber pro benefiční představení herce K. Poláka, tehdy člena Knispelovy společnosti. Překlady se nedochovaly, první dva, pokud je známo, nebyly provedeny. Ve funkci sekretáře PD uplatnil B. své organizační schopnosti, společenský takt a diplomatickou obratnost. I proto mu zřejmě P. Švanda st., zaneprázdněný povinnostmi v PD, svěřil vedení své nově ustavené společnosti. Jako „ředitelův jednatel“ (za uměleckou stránku provozu zodpovídal herec a režisér E. Chvalovský) provedl začínající podnik náročnou zimní sezonou v plzeňském divadle natolik zdatně, že tu v následujících letech Švandova společnost dostávala přednost před jinými uchazeči. Za pobytu v Plzni se občas uplatnil i herecky, údajně pro nedostatek personálu v začínajícím souboru. (Vůbec první vystoupení si odbyl už 1864, ve slavnostním průvodu Shakespearových postav v Novoměstském divadle při oslavách výročí dramatikova narození představoval Othella.) Jmenovitě jsou známy pouze tři role (zamilovaný hrabě ve veselohře K. A. Görnera Jen mimochodem upravené E. Peškovou; Gianettino Doria, Schiller: Fiesco; vévoda Alba, týž: Don Carlos), dvě natolik význačné, že je sotva pravděpodobné jejich obsazení zaskakujícím náhradníkem. Sám o svých výkonech neměl valné mínění, avšak jako zkušený a ohnivý řečník se přinejmenším v deklamačním projevu mohl měřit s ostatními herci.
Nejvýznamněji zasáhl do českého divadla paradoxně jako cenzor: za pruské okupace Prahy 1866 povolil provozování her po léta zakazovaných rakouskými úřady (Kolár: Žižkova smrt; Tyl: Jan Hus). 1873 jej J. Grégr navrhl do funkce artistického ředitele PD (po odstoupení J. J. Kolára), avšak pro divadelní družstvo ovládané staročechy nebyl přijatelný. 1875 byl zvolen do výboru mladočeského divadelního družstva, po splynutí s družstvem staročeským (1877) působil ve výboru Spojeného družstva. Angažoval se v ochotnickém divadelnictví a zasazoval se o ustavení jeho střechového orgánu; spolu s J. L. Turnovským podnítil svolání 2. sjezdu ochotnictva (1880), který rozhodl o založení Matice divadelní a na němž byl B. zvolen prvním předsedou. O divadle psal anonymně do listů Prager Morgenpost a Svoboda; informoval o vydávání nových her a překladů, o cenzurních zákazech, o aktuálních divadelních záležitostech, jen výjimečně referoval o představeních, velmi často psal o O. Sklenářové-Malé.
Pseudonymy, šifry
Barakovský, Josef Barakovský, Jaroslav Zásmucký, B, -b, J. B., -k.
Teatralia
Na pruské komandatuře, Svoboda 1, 1867, č. 1, s. 25–27; Na jevišti. Vzpomínky J. B., Divadelní listy 1, 1880, s. 9n. → Vzpomínky J. B., 1905; O Gustavu Pflegrovi-Moravském, 1885.
Překlad
J. Neruda: Der Hunger als Brautbewerber, Knispelova spol. Hradec Králové 1860.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář→ J. Wagner, 1963; část v AMP. ■ Nesign., Plzeňské noviny 27. 1. 1866 [Gianettino Doria, Fiesco]; nesign. [J. Neruda]: J. B., Humoristické listy 21, 1879, s. 81n. → Podobizny I, 1951; nesign.: J. B., předseda Matice divadelní, Divadelní listy 1, 1880, s. 154; C. Frič: J. B., in sb. Slavín 3, usp. C. Frič, J. Hudec, [1880], s. 124–129; F. Chalupa: O literárních poměrech u nás koncem let padesátých, Květy 4, 1883, d. 2, s. 457●; nekrology: A. Š. [Šnajdauf], Ruch 5, 1883, s. 527n.; F. Chalupa, Květy 4, 1883, d. 2, s. 751–754●; J. V. Frič: Episoda ze života J. B., Hlasy vysokých škol 1, 1883, č. 2, s. [2–4] →Paměti III, 1963; J. Bittner: Z mých pamětí, 1894, s. 82, 153; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 56, 58n.; K. Kadlec: Družstva Král. českého a zemského Národního divadla, 1896, s. 57, 60, 92, 94; O. Sklenářová-Malá: Vzpomínka na dva mrtvé přátele, Zvon 2, 1901/02, s. 367–369, 384–387; L. Quis: Kniha vzpomínek II, 1902, s. 285–287, 291; A. N. [Novák]: Vzpomínky J. B., Přehled 3, 1904/05, s. 837n.; A. Heyduk: Vzpomínky literární, 1911, s. 46; E. Chvalovský, A. Sedláček: Plzeň v divadelních vzpomínkách, Český denník 28. 1., 3. 3., 10. 3., 6. a 13. 10. 1912, příl. Besedy; V. Budil: Pavel Švanda ze Semčic a jeho význam pro dramatické umění v Plzni, Sborník městského historického musea v Plzni IV, Plzeň 1919, sv. I, s. 28n.; A. Stašek: Vzpomínky, 1926, s. 107, 141, 179, 266, 368–377; E. Krásnohorská: Co přinesla léta I, 1928, s. 84, 134, II, s. 13, 63, 147, 149,152, 181; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 96; L. Jandásek: J. B., Brno 1933; J. Novák: J. B. 1833–1883, 1933; K. Slavíček: J. B., osobnost a dílo, 1933; A. Pražák: J. B., novinář a řečník, České slovo 25. 4. 1936 → Míza stromu, 1940; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 105, 142, 168, 181; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, s. 141; O. Králík: Neruda a B., in Jazyk a literatura, Sborník VŠ pedagogické v Olomouci 3, 1956, s. 71–93; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, s. 25–37, 41; V. Žáček: J. B., 1983. ■ LČL, ODS, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 41–43
