Pocházel z rodiny městského písaře. Po otci zdědil kreslířské nadání stejně jako talentovaný, tragicky zesnulý bratr Jan, který měl na A. velký vliv. Zájem o historii v A. probudil strýc T. Fanfule. A. navštěvoval v Písku reálku (1862–65) a gymnázium (1865–67). Krátce se učil u píseckého malíře pokojů Milda, 1867 nastoupil znovu na reálku, z níž byl 1869 vyloučen. T. r. začal studovat na pražské akademii, kde jej patrně nejvíce ovlivňoval
A. Lhota svým zájmem o národní historii. Více než další dva profesoři (J. M. Trenkwald a J. Sweerts) na A. působily umělecké vzory J. Mánesa a polských malířů J. Matejky a A. Grottgera. 1876 z akademie po neshodách odešel (s A. Chittussim protestoval proti nacionalisticky laděné přednášce německého profesora A. v. Woltmanna), kontakty se školou oficiálně uzavřel 1877 (podle údajů v arch vu 1878). 1873 navštívil světovou výstavu ve Vídni a nadchl se francouzskou expozicí, zvláště barbizonskou školou a historickými malbami P. Delarochea. 1876–79 s dalšími výtvarníky, generačními druhy, často pobýval u svého tehdejšího mecenáše, velkostatkáře A. Brandeise (Brandejse) v Suchdole (u Prahy). Vytvořil tu mnoho děl včetně užité tvorby (např. nábytek pro Brandeise), seznámil se s krajem bohatým na archeologické nálezy, o které se živě zajímal a z nichž čerpal inspiraci. Zde se také rodily první náčrtky A. představ o výzdobě ND. Dlouholeté přátelství s A. Jiráskem, jehož některá díla, vycházející knižně nebo časopisecky, A. ilustroval (Z Čech až na konec světa, Psohlavci), prohloubilo jeho zájem o českou historii. 1879 podnikl krátkou studijní cestu do Itálie. T. r. se oženil s Marynou Kailovou, v průběhu osmdesátých let se jim narodily tři děti. Po celý život zápolil s existenčními starostmi, které vyplývaly z nepochopení a odmítání jeho malířského díla (např. neúspěch velkého plátna Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, 1878; kritikou i soutěžní porotou odmítnutý cyklus Živly, 1882, jímž chtěl obeslat výstavu ve Vídni). Nedisponoval vlastním ateliérem, často střídal vesměs nevyhovující byty. Z finančních důvodů byl nucen spolupracovat jako karikaturista a ilustrátor s nejrůznějšími časopisy (Šotek, Květy, Ruch, Zlatá Praha, Světozor aj.). Ilustracemi k dílům A. Jiráska, J. V. Sládka, J. Vrchlického, L. Stroupežnického se podílel na zrodu tradice české ilustrační tvorby. Vytvořil též ilustrace k Rukopisu Zelenohorskému a Králové dvorskému, jejichž pravost hájil. Od konce osmdesátých let se zabýval rovněž sgrafitovou tvorbou (výzdoba domu v Ostrovní ul., dekorace fasády Wiehlova domu na nároží Václavského nám. a Vodičkovy ul. ad.). Uznávala jej mladší generace výtvarníků (např. L. Marold, K. Štapfer, ilustrátor V. Černý), jejímiž hlasy byl 1887 zvolen předsedou nově se ustavivšího S. V. U. Mánes. V devadesátých letech se dočkal urči tého uznání, ne však ze strany oficiální kritiky. Díky většímu počtu zakázek se poněkud zlepšily jeho existenční poměry. 1895 byl jmenován mimořádným členem ČAVU, řádným členem se stal až 1908. První A. výstava se uskutečnila 1896 v Topičově salonu. V devadesátých letech podnikl cestu po Čechách, Moravě a Slovensku, kde načerpal další podněty pro svou ilustrační tvorbu, jež vyvrcholila Špalíčkem (1907). K padesátinám (1912) mu bylo uděleno čestné občanství města Prahy, byl jmenován inspektorem kreslení na pražských školách a byla o něm vydána první monografie. Koncem června 1913 onemocněl a za několik dní zemřel na záchvat mozkové mrtvice. Byl mu vystrojen okázalý pohřeb z panteonu Národního muzea, odkud byly ostatky za zvuku chorálu Ktož jsú boží bojovníci převezeny na Vyšehradský hřbitov.
Náměty pro svou tvorbu čerpal A. z národní historie a z folklorních zdrojů domácích, slovanských i exotických. Patřil k výtvarníkům tzv. první generace ND, přizvaným k výzdobě divadla již v době jeho budování. 1879 získal s F. Ženíškem první cenu v soutěži na výzdobu foyeru za cyklus čtrnácti lunet Vlast (dokončen 1880–81), avšak realizace mu byla odňata. Komise dala před jeho temperamentní a robustní malbou přednost uhlazenějšímu Ženíškovu stylu; na závěrečném provedení se podíleli ještě J. Tulka, S. H. Pinkas ad.
O čtyři nástěnné obrazy ve foyeru (Mýtus, Zpěv bohatýrský, Historie, Život) vedl 1884 s F. Ženíškem autorský spor. Neuspěl se svým návrhem na oponu ND (1880, alegorie rozvoje českého dramatického umění v centrální části kompozice, vlys zdobený dětskými postavami při slavnosti kladení základního kamene k divadelní budově). Na druhé oponě vytvořené Hynaisem po požáru ND se podílel (pro širší veřejnost de facto anonymně) provedením třinácti znaků českých krajů.
Jako scénický a kostýmní výtvarník spolupracoval s ND nesoustavně, pravděpodobně ale více, než je dosud prokázáno. Jeho prvním pracím dominoval styl etnografického realismu, usilující o co nejvěrnější a detailní zpodobení typických lokálních znaků (dekorace jihočeské návsi a kostýmy ke Stroupežnického Našim furiantům, 1887). A. jej postupně uvolňoval poetickou stylizací a oprošťoval od přemíry detailů (kostýmy vodníků k Jiráskově Lucerně, 1905). Z dalších prací pro činohru jsou známy jen jednotlivé kostýmy, rekvizity, mobiliář, masky a kresebné náčrty postav (např. maska herce A. Sedláčka pro po stavu Moce, kresba klečící paní pro H. Kvapilovou v Jiráskově Emigrantovi, maska E. Voja na pro postavu Jiráskova Jana Husa). V opeře se patrněpodílel návrhem některých kostýmů, zvláště postav z komparsu, a snad i knížecího křesla na výpravě Smetanovy Libuše při druhém otevření ND 1883 (hlavním kostýmním výtvarníkem byl F. Kolár). Do obnovených nastudování díla přispěl kostýmními doplňky (1897, 1899) a předlohami pro světelné obrazy do výjevu Libušina proroctví (1900). Nejucelenější soubor kostýmů vytvořil pro první uvedení Fibichovy opery Šárka (1897). Přímá A. účast na divadelních výpravách byla nevelká, avšak jeho malířské a kreslířské dílo, které zformovalo představu českého dávnověku, středověku a doby poděbradské, ovlivnilo na dlouhá desetiletí scénické a kostýmní řešení českých historických her. Podle zprávy v tisku zhotovil náčrty kostýmů pro inscenaci Zeyerovy pohádky Radúz a Mahulena (ND Brno 1907).
Navrhl též několik divadelních opon. První, s motivem příchodu Čechů na horu Říp, vytvořil pro divadlo na Národopisné výstavě českoslovanské 1895 (realizace V. K. Mašek a V. Trsek), kde byla opona zakoupena pro ochotnickou scénu v Náchodě a instalována v divadelním sále v hotelu U Zlatého beránka. Další, blíže neznámá, opona údajně skončila v Miroticích. Třetí návrh na oponu pro české divadlo v New Yorku nebyl proveden.
Ze záliby v loutkovém divadle, které jej přitahovalo od dětství (jeho kmotrem byl mirotický řezbář M. Sichrovský), vznikla řada A. kreseb, obsahující vedle kreseb dvaadvaceti loutek pro děti jeho pražské bytné A. Bakovské (1877) a perokreseb k veršíkům J. V. Friče v humoristickém časopisu Paleček (1885), také osmapadesát kostýmovaných lidských a zvířecích figurek pro Štorchovu edici loutkových her (Divadlo s loutkami, 1887). 1890 nakreslil fiktivní portrét M. Kopeckého a na témže kartonu deset loutkových postaviček. 1891 vytvořil pro své děti soubor devatenácti loutek, jejichž charakteristickým znakem byly velké hlavy (odraz dobové záliby v karikatuře). Mnohem podstatnější vliv na české loutkářství než A. konkrétní práce pro loutkové divadlo měl jeho vztah k tomuto divadelnímu druhu.
V době krize českého loutkářství a teprve se rodícího ochotnického loutkářského hnutí A., uznávaný jako bytostně národní umělec, výrazně přispěl k rozšíření zájmu veřejnosti o loutkové divadlo, proto byly s jeho jménem spojovány i podniky, jichž se přímo neúčastnil. Podle jeho kreseb loutek vymodeloval Kobrle kolekci marionet a A. Münzberg zahájil 1912 jejich sériovou výrobu. Staly se velice populární a vžil se pro ně název Alšovy loutky. 1913 k nim Český svaz přátel loutkového divadla vydal první sérii tištěných dekorací a proscénia (tzv. Dekorace českých umělců), na níž se podílela řada výtvarníků, mj. i A. dcera M. Alšová-Svobodová. Celý dále doplňovaný komplet, sestávající z loutek a de korací a pojmenovaný Alšovo loutkové divadlo, byl určen především pro rodinná divadélka. Nechyběl téměř v žádné rodině s dětmi, v mnoha případech s ním začínaly loutkářskou činnost i spolkové a školní scény. Svou dostupností a výtvarnými kvalitami Alšovo loutkové divadlo významně zasáhlo do rozvoje novodobého českého loutkářství.
Výpravy činoher
L. Stroupežnický: Naši furianti, ND 1887; J. Ze yer: Neklan (4. jedn., Síňna hradu Kouřimi, též R. Holzer), ND 1896.
Kostýmy
F. A. Šubert: Probuzenci, ND 1881; týž: Jan Výrava, ND 1886 a 1898.
Prameny a literatura
Náčrty div. kostýmů a scén in MMP, NM-MBS, NG, NMd, Západočes. galerie v Plzni. ■ F. A. Šubert in M. A.: Vlasť, 1884; nesign., Moravská orlice 20. 3. 1907 [kostýmy Radúz a Mahulena]; K. B. Mádl: M. A., 1912; M. A. Jeho život a dílo I–II, [1917], ed. M. Alšová [přísp. V. V. Štech, F. X. Jiřík, A. Macek]; E. Svoboda: M. A. a loutkové divadlo, Loutkář 1, 1917, s. 38n., 57–60 + O loutkách, které vymaloval M. A. dětem Bakovským, Loutkář 2, 1918, s. 4–6, 22n., 36–38; A. Macek: Národní divadlo jako dílo výtvarné, Zlatá Praha 35, 1917/18, s. 405–408 → Stati o kultuře, umění a literatuře, 1963; J. Veselý: A. a loutky, Topičův sborník 8, 1920/21, s. 180–184; G. Gamma Jaroš: O A. Vlasti, 1923; J. Port: O výtvarných osudech divadla v Čechách se zvláštním zřetelem na Stavovské divadlo, rkp., 1929, NMd, s. 17–19, 27–29; V. V. Štech: K A. podílu v Národním divadle, Umění 7, 1934, s. 113–118; Z. Ne jedlý: Opera ND do roku 1900 (Dějiny ND III), 1934, s. 332–336; A. Matějček: ND a jeho výtvarníci (Dějiny ND II), 1934, s. 105–110, 114n., 126–143, 150–152, 155, 158–162, 164–169, 172, 174–176, 185, 193, 196, 218, 226, 267n. + Vývoj výtvarného umění národních celkův oblasti Československé republiky v 2. polovici XIX. a na začát ku XX. století, in Československá vlastivěda VIII, Umění, 1935, s. 249, 251n., 259 + M. A. (Prameny), 1940; A. Chaloupka a kol.: Výtvarná práce na jevišti ND 1881–1941, kat. výstavy, 1941, s. 12;s. 330; J. Vozka: J. Arbes a umělecký spor M. A. s Frant. Ženíškem, Rozpravy Aventina 8, 1932/33, J. Malík: Smetanův a A. poměr k lidovému loutkářství, in Sborník na paměť Matěje Kopeckého, 1947, s. 32–42; E. Svoboda: Reprodukované loutkářské kresby M. A., tamtéž, s. 42–44; A. Matějček, M. Míčko: Vlast (Dílo M. A. VIII), 1951; V. V. Štech: České dějiny v díle M. A. (Dílo M. A. V), 1952; J. Port: M. A. a divadlo, Divadlo 3, 1952, s. 1018–1027; V. Hepner: M. A. a Smetanova Libuše, tamtéž, s. 1028n.; A. Závodský: A. tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, tamtéž, s. 1029–1034; E. Svoboda: Historie A. Vlasti, Národní divadlo 28, 1952/53, č. 7 (M. A. a ND), s. 13–17; V. Hepner: A. účast na výpravách v Národním divadle, tamtéž, s. 20–31; J. Port: Národní divadlo 70. 1883–1953. Stavební vývoj Národního divadla, Národní divadlo 29, 1953/54, č. 4, s. 16–20, 29; Z. Nejedlý: M. A., 1954; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, s. 11n., 19n., 25n., 29, 33, 35, 38, 72, 75, 79–81, 97, 104–109, 112n., 116, 119; F. X. Šalda: M. A., Kritické projevy IX, 1954, s. 123–136; M. Míčko, E. Svoboda: M. A. Nástěnné malby (Dílo M. A. III), 1956; V. V. Štech: Scénické návrhy M. A., Acta scaenographica 4, 1963/64, č. 4, s. 61–63; L. Hlaváček: M. A., 1974; J. Toman: Rod píseckých a mirotických Alšů, Čes. Budějovice 1974; H. Volavková: M. A. Kresby a návrhy (Dílo M. A. X), 1975 + M. A., 1982; DČD III; N. Blažíčková-Horová: České malířství 19. století, kat. výstavy, 1998, s. 266; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 82; DČVU III/2; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, zvl. s. 144n., 150; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 141–143, 149–154; Malované opony divadel českých zemí, ed. J. Valenta, 2010, s. 76, 77, 134. ■HD, Knížák [též heslo Alšovo loutkové divadlo], NDp, NEČVU, Otto, Thieme-Becker, Toman; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 23–26
