Narodil se v rodině podnikatele a obchodníka. Hlavní školu vychodil v rodišti, 1859 nastoupil v Praze na Akademické gymnázium, kde jej učil mj. V. Vlček. 1867–69 byl řádným posluchačem pražské univerzity, kde navštěvoval přednášky z historie, filologie a estetiky (mj. J. E. Vocela, který podporoval jeho literární pokusy). 1869–71 studoval ve Vídni a v Mnichově (estetika, kulturní dějiny, dějiny výtvarného umění). Podnikal často studijní cesty po Evropě (pobýval ve Francii, Švýcarsku, Uhrách, Rakousku) a rád navštěvoval starobylá česká města. Osvojil si řadu jazyků (němčinu, ruštinu, polštinu, chorvatštinu, francouzštinu, italštinu, angličtinu, latinu a řečtinu). Značné rodinné jmění mu umožňovalo vést život soukromého badatele a nezávislého literáta. Žil mimo hlavní česká kulturní centra, v rodném městě, kde působil v orgánech městské samosprávy i v kulturním dění (starosta zpěváckého spolku Svantovít, 1866–1915 ředitel ochotnického spolku Pokrok). Od 1889 byl členem Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj (spoluzakládal jeho nakladatelské družstvo). Příležitostně se stýkal či korespondoval s význačnými literáty (J. Vrchlický, S. Čech), avšak k uměleckým otázkám se veřejně nevyjadřoval. Vydal sbírku básní Horské ovzduší (1902), inspirovaných přírodou, folklorem i současným životem Vysočiny. Po celý život zůstal svobodný. Zemřel a je pochován v Hlinsku.
Starší bratr Karel A. (13. 3. 1840 – 11. 1. 1918), význačný regionální pracovník a publicista, psal jako student kromě veršů a próz i divadelní hry, které povětšině zůstaly v rukopisech, časopisecky publikoval povídky a překlady. Do Lumíru dopisoval o divadelních představeních v Hlinsku. Synovec Karel Václav A. (19. 9. 1868 – 18. 12. 1944) vystudoval práva a působil v advokacii. Byl činný ve veřejném a kulturním životě Hlinecka, zabýval se literární a kulturní historií, národopisem a vlastivědou. Zakládal Společnost přátel starožitností českých (byl jejím prvním jednatelem), podílel se na přípravách Jubilejní výstavy (1891) i Národopisné výstavy českoslovanské (1895), budoval muzeum v Hlinsku a Chrudimi. O A. tvorbě napsal několik pozitivistických statí. Je autorem politického dramatu Vřetenov (nedatovaný rkp. v rodinném archivu), v němž vylíčil volební boj mezi demokratickým českým a zpátečnickým německým kandidátem.
A. jevil zájem o divadlo od raného dětství, kdy jej strýc, předčasně penzionovaný kněz M. Rybička, často brával na ochotnická představení. Vlastnil loutkové divadlo, pro které sepisoval hry, se spolužáky je nacvičoval a předváděl. Za studií v Praze pravidelně navštěvoval česká odpolední představení ve StD a divadlo vyhledával i při zahraničních cestách. Znalost soudobého evropského dramatu (hodlal překládat H. Ibsena a B. Bjørnsona) zúročil ve vlastní tvorbě i při mnohaletém působení v ochotnickém spolku Pokrok, s nímž začal spolupracovat 1864 (pořídil pro něj překlad Schillerových Loupežníků, proveden však nebyl). Všestrannou aktivitou (dramaturg, režisér, herec) se zasloužil o jeho pravidelnou činnost, o náročný repertoár a pravděpodobně i o vyspělou inscenační praxi, přesahující soudobý ochotnický průměr (1869 spolek např. zakoupil část garderoby vyřazené z vídeňské dvorní opery). Na stálém jevišti v hostinci U Zlatého lva, který patřil rodině Adámkových, se uskutečnily premiéry A. nedochovaných či pouze v rukopisných variantách dochovaných her (např. Ctibor, Divadelní společnost, Akmir a Ilma, Princ Tůtů, Bílá Hora, Caravaggio).
O dramatickou tvorbu se pokoušel od studentských let, avšak většina raných her je známa jen názvy, které prozrazují autorovu zálibu ve velkých námětech z domácí i evropské historie a tíhnutí k tragickému žánru (Oldřich z Hradce a Rožmberka, Jednota zelenohorská, Nero čili Babel, Caravaggio, Spartakus, trilogie Předchůdci Bílé Hory, Bílá Hora a Synové Bílé Hory). Při požáru Hlinska 1874 shořela A. knihovna včetně rukopisů textových verzí a náčrtů. Dochovaly se pouze poznámky k šesti hrám a rukopisy dvou dokončených prací (tragédie Rizvan a Ilma (pravděpodobně totožná s hrou Akmir a Ilma) je situovaná do r. 1410 zachycuje vypjatou romantickou formou boj Tatarů s křesťany na Balkáně, drama Ctibor soudce (totožné s hrou Ctibor), zobrazuje na sporu Václava I. a Přemysla Otakara II. boj o podstatu zemského práva a královského majestátu. Veřejně známým se A. stal až tragédií Salomena, zaslanou do anonymní soutěže o původní hry k chystanému otevření ND, v níž mezi pětatřiceti přihlášenými pracemi jako jediná uspěla, byla doporučena k uvedení a získala akcesit (odměna, při neudělení cen) Slovanské ceny. Premiéra v režii a výpravě F. Kolára s O. Sklenářovou-Malou v tit. roli a J. Šmahou v úloze Zoana da Ponte zahájila 19. 3. 1883 činoherní provoz v ND. Námět historizující tragédie, zachycující milostné drama na pozadí českého stavovského povstání proti Ferdinandovi I. (1547), nalezl A. v humanistickém spise Akta aneb knihy památné Sixta z Ottersdorfu (vyd.
K. J. Erben v druhém dílu Výboru z literatury české, 1868). Hra, jejíž syžet, pečlivě vystavěný v pěti aktech, nepostrádá napínavost a obsahuje několikerý dramaticky efektní zvrat, umně prokomponovává soukromou a politickou dějovou linii: titulní hrdinka, která náhodou poskytne útočiště Hroznatovi z Vrtby, příteli z mládí, nyní důstojníku odbojných stavovských vojsk, se v závěru ze strachu o bývalého milence i z vyzrazení povstání odhodlá k vraždě žárlivého manžela a sama požije jed. Kultivovanou, jambickým veršem zbásněnou hru dobová kritika označovala za tragédii žárlivosti, vycházející ze Shakespearova Othella. Salomena však navazuje spíše na tradici her o pomstě rozvíjenou novočeskou dramatikou. S programově romantickou dramatickou tvorbou pozdního obrození (J. J. Kolár, J. V. Frič, Vlček aj.) ji spíná osud ústřední hrdinky, výjimečné ženy, chronotop rudolfínské Prahy. Podobně jako ve hře Ctibor soudce (zaslané do dramatické soutěže 1880), kde romantizující zápletky slouží jako osnova k rozvíjení moderní ideové otázky nezávislosti soudů a k manifestaci slovanského demokratismu, je v Salomeně privátní a politická pomsta otevřena jako problém ideový a mravní. Drama se nepřímo vyslovuje k politickým a společenským otázkám postupně se emancipující české společnosti. Také v dramatu Heralt, psaném blankversem, stojí v centru syžetové kompozice pomsta jako hlavní hybatel děje. Příběh úkladného usilování o opočenské dědictví je vystavěn na již zkonvencionalizovaných romantických motivech (postava zlosyna a intrikána Adama Zylvara s interpretujícím přídomkem Vlčický, zdvojený motiv travičství, topos hřbitova, figury ušlechtilého hrobníka a jeho nyvé dcery, zlá znamení odkazující k budoucnosti) a drama jako celek nedosahuje formálně ani myšlenkově úrovně Salomeny. Hra získala 1887 ruskou cenu a polskou Cenu Grabowského a byla uvedena v ND. A. dramatika prozrazuje autora poučeného v estetice, v otázkách dramatické výstavby, stylistiky a versologie. Nevšední rozhled a vytříbený vkus pravděpodobně dovolily A. rozpoznat limity vlastního talentu (lpění na úsilí o formální dokonalost a z ní plynoucí chtěnost a vykonstruovanost her) a vedly k tomu, že většinu svých děl nezveřejnil. Z dochovaných her představuje Salomena dílo v tehdejší české dramatice ojedinělé; prostřednictvím prestižního žánru historické tragédie se vyslovuje k zásadním dobovým otázkám, její veršovaný dialog má dramatický i poetický potenciál. Po uvedení v ND se stala nadlouho přední hrou zejména cestujících společností, avšak trvale v repertoáru českých divadel nezakořenila. Realismus, prosazující se záhy poté, historickou tragédii velkého stylu vytěsnil. Poslední inscenaci v ND (1918, r. G. Schmoranz) se dostalo od části kritiky zdrcujícího odsudku; 1984 ožila formou scénického čtení na jednorázovém matiné.
Hry
Salomena, ND 1883, i t. in Květy 6, 1884, d. 1, s. 20–36, 141–158, 283–297, 393–420, kn. 1885; Heralt, ND 1887, i t.; Jednota zelenohorská, fragmenty t. in ČČM 92, 1918, s. 203–205.
Teatralia
Tyl a Smetana v Hlinsku, in sb. Hlinecko. Kniha vzpomínek, Hlinsko 1914, s. 29–37.
Prameny a literatura
NA: inv. č. 126 Rodinný archiv Adámků z Hlinska. ■ Ref. Salomena: nb. [P. Nebeský], České noviny 20., 22. a 24. 11. 1883; š. [J. Kuffner], Národní listy 21. 11. 1883; nesign. [J. L. Turnovský], Pokrok 20. a 23. 1. 1883; E. B. [Bozděch], Politik 21. a 24. 11. 1883 + Prager Zeitung 23. 11. 1883; Nemo [J. Vrchlický], Lumír 11, 1883, s. 543n.; f. [A. Šnajdauf], Ruch 5, 1883, s. 526; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, s. 15; F. Zákrejs, Osvěta 14, 1884, s. 89–92; Nemo [J. Vrchlický], Národní listy 26. 6. 1885, příl.; V. Vítězný, Obzor 9, 1886, s. 227–232●; ref. Heralt: B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 751; -o- [V. Mrštík], Ruch 9, 1887, s. 426–428; nesign., Čas 1, 1887, s. 333n.; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 1044n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 751; Č., Literární listy 10, 1889, s. 35–37●; nekrology: Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 59; A. Klášterský, Almanach ČAVU 26, 1916, s. 201–204; Zvon 16, 1915/16, s. 82n.●; K. V. Adámek: Před premiérou A. Salomeny, Česká revue [9], 1915/16, s. 587–596, 672–682, 723–731 + První období spisovatelské činnosti B. A., ČČM 92, 1918, s. 101–111, 202–215, 351 až 368●; ref. insc. Salomena 1918: H. Jelínek, Lumír 46, 1917/18, s. 284–287; jv [J. Vodák], Lidové noviny 19. 4. 1918; M. Hennerová [Pujmanová], Kmen 2, 1918, s. 73●; K. V. Adámek: O nevydaných dramatech B. A., Národní listy 28. 9. 1921 + Premiéra a reprisy A. Salomeny, Česká revue 16, 1923, s. 141–149, 255–262, 304–308, 388–397, 452–459, 17, 1924, s. 292–300, 348–354, 18, 1925, s. 156–160, 223–232, 281–285 → kn. 1923; K. Engelmüller: B. A., in České umění dramatické I, Činohra, eds. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 89–92; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 27; A. Stich: Otevření Národního divadla a A. Salomena, in sb. Město v české kultuře 19. století, 1983, s. 363–376 (se Z. Benešovou-Tomanovou) a Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, 1996, s. 117–129. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 20–22
