Müller, Vladimír

Narozen jako jediné dítě Gustava a Aloisie M., vyrůstal v Praze-Podskalí, kde si otec zřídil velkoobchod s galanterií dodávající výrobky pražským divadelním scénám. Nejvíce času během dětství prožil s babičkou z matčiny strany, Marií Liesrerovou, rozenou Svátkovou, bývalou ochotnickou herečkou a sestrou autora populárních historických románů Josefa Svátka. Obdiv k hereckému umění a zaujetí dějinami středověké kultury celoživotně formovaly M. odborné i umělecké působení. 1915–24 studoval reálné gymnázium v Křemencově ulici (opakoval kvintu). Po složení maturity a vykonání vojenské služby se 1925 zapsal na FF UK ke studiu u F. X. Šaldy (filozofie a sociologie) a V. Tilleho (srovnávací literatura a divadelní umění). 1929 obhájil disertaci „Molière v Čechách“ o české recepci dramatikova díla a po promoci 1930 se stal odpovědným redaktorem týdeníku České obce sokolské Jas. T. r. začal na pozvání M. Rutteho externě působit v Národních listech jako divadelní, literární a filmový referent, 1932 se stal členem kulturní redakce. Ve 30. letech psal divadelní hesla do Ottova slovníku naučného nové doby a Masarykova naučného slovníku, navázal spolupráci s rozhlasem (přednášel o avantgardním divadle, starých divadelních arénách i významných osobnostech českého dramatu, připravoval relace pro literární program). 

1935 po jedenáctileté známosti uzavřel sňatek s M. Netrefovou, modistkou vyučenou v otcově kloboučnictví. 1936 byl zvolen jednatelem Dramatického svazu a po odchodu z Národních listů uspěl t. r. v konkurzu na pozici lektora dramatických pořadů Radiojournalu. Po roce povýšil na dramaturga slovesného odboru. Proti tendenci živých přenosů jevištních inscenací trvale prosadil do vysílání původní rozhlasovou dramatiku; definoval svébytnost nové umělecké formy, pro kterou hledal původní autory a sám ročně do vysílání připravil 10 úprav zejména klasických činoherních děl (např. Lope de Vegův Sedlák svým pánem, Stroupežnického Naši furianti či Čechovovy Tři sestry). Od září 1940 již z pozice šéfa odboru navzdory protektorátním cenzurním omezením i posluchačské preferenci zábavního repertoáru pokračoval v rozvíjení umělecky ambiciózního programu založeného na původních hrách a výrazných rozhlasových úpravách českého i světového dramatu.

V únoru 1943 z rozhlasu odešel a stal se dramaturgem divadla Uranie, kde v předešlé sezoně slavil úspěch svým dramatem Rybníkář Kuba, oceněným 2. místem v dramatické soutěži Máje.  Po uzavření divadel v srpnu 1944 byl do konce války formálně zaměstnán ve filmové dramaturgii. Protektorátní období využil k činorodé spisovatelské činnosti s cílem podpořit národní společenství zpřítomněním historických příběhů: prozaická díla, zasazená do období rudolfínských Čech a následující třicetileté války (Žebrák s erbem, Pětilistá růže, Meč a srdce, Bloudění Dorotky Vojandy) námětově vycházela z M. dlouholetého studia rožmberského archivu v Třeboni, kde trávíval prázdniny. Historické beletrii, v níž proplétal osudy konkrétních jedinců s událostmi politických dějin, se znovu věnoval ke konci života, na přelomu 60. a 70. let (Dobrodružství Turčka z Mitrovic, Mumraj grošů, Vrchcáby osudu), avšak bez většího čtenářského ohlasu.

V květnu 1945 se vrátil k rozhlasové práci na pozici kulturního zpravodaje a divadelního referenta; k dramaturgii přizván nebyl. Nespokojen se stávající pozicí i finančním ohodnocením podal ke konci roku výpověď a nastoupil do nově vzniklého Státního úřadu plánovacího jako referent pro divadlo, rozhlas a literaturu. S rozhlasem nadále externě spolupracoval na úpravách a adaptacích rozhlasových her. Od ledna 1947 byl dramaturgem státního filmu ve výrobní skupině M. Frič – Z. M. Reiman, v létě 1948 funkci složil, zůstal jen externím členem lektorského sboru. Od podzimu 1949 řídil dokumentační oddělení Československého divadelního a literárního jednatelství (Dilia); zaměřil se na vydávání klasických českých her, které jazykově i dramaturgicky upravoval pro účely menších divadelních a ochotnických spolků. Divadelně-historickou erudici zúročil také v editorské, redaktorské, lektorské i přednáškové činnosti s akcentem na dějiny českého divadla 19. století.

1958 organizoval přesun fondu divadelních textů a bibliografie z Dilie do nově založeného Divadelního ústavu a odborně spolupracoval při uspořádání knihovního fondu; měl se stát prvním ředitelem této instituce, avšak po zákulisním nátlaku prorežimně orientovaných výzkumných pracovníků naopak došlo k M. profesní likvidaci. K vědecké činnosti se vrátit nemohl a jako politicky nespolehlivý nezískal zaměstnání ani v dělnických profesích, o která se neúspěšně ucházel: po krátkém zaměstnání jako elektrikář v Dilii byl politickým zásahem propuštěn a čelil existenčním problémům.

Od 1958 trvale ve svobodném povolání, na začátku 60. let se pokusil o návrat k rozhlasové práci: připravil několik pořadů z divadelní historie, ale po opakovaných zamítnutích či výrazných zásazích do předtočených nahrávek 1964 spolupráci ukončil. Souběžně usiloval o vydání svých stěžejních teatrologických prací (recepce Shakespearova a Molièrova díla v české kultuře), k tomu však – stejně jako v případě jeho dalších nebeletristických děl – navzdory podepsaným smlouvám a odevzdaným rukopisům nikdy nedošlo. Od poloviny 60. let pravidelně psal pro Lidovou demokracii popularizační a vzpomínkové články o historii českého divadla a méně známých či polozapomenutých osobnostech své generace. Po smrti manželky (1972) publicistiky postupně zanechal a stáhl se do ústraní, zemřel náhle na plicní embolii.

V centru M. zájmu vždy stálo divadelní umění, vlivem rodinného zázemí i spolužáků J. Trägera, J. Voskovce a J. Wericha. S J. Trägerem již v dětských letech navštěvovali zkoušky činoherních inscenací v Národním divadle; obdivovali recenzní styl J. Kodíčka a pokoušeli se o deníková zachycení svých prvních divadelních reflexí. Zejména shakespearovský cyklus J. Kvapila 1916 působil na M. formativně. Zpočátku inklinoval k herectví, navštěvoval soukromé kurzy herečky M. Pačové a od 1919 vystupoval v ochotnických spolcích (Neodvislí pod TJ Sokol Modřany). 1927 ztvárnil v několika představeních Vest pocket revue postavu sběratele fotografií Joska. J. Kvapil mu nabízel pohostinské vystoupení ve vinohradském divadle, M. však příležitost nevyužil, upřednostnil dokončení univerzitního studia a herectví definitivně zanechal.

Od druhé poloviny 20. let se věnoval literárně-divadelní publicistice, vždy s dominantní orientací na historická témata, zejména adaptace českého i světového dramatu na českém jevišti s důrazem na herecké pojetí hlavních postav. Neaspiroval na originální analýzy; faktograficky přesné, věcné, a přitom živě podané referáty o jevištních dílech a jejich tvůrcích stavěl na důkladné rešerši pramenů. Při studiu divadelní minulosti uplatňoval diachronní přístup a srovnávací metodu; v dlouhém časovém úseku sledoval recepční proměny klasických dramatických děl v umělecké, vědecké i žurnalistické oblasti. Zdůrazňoval význam divadla pro emancipační cíle české společnosti v minulosti a shodně s generační kritikou (A. M. Píša, J. Träger, A. M. Brousil, V. Sommer, O. Srbová) podporoval zdivadelnění divadla a tematizování aktuálních společenských problémů v dramaturgické i inscenační praxi. Od oficiálních scén požadoval schopnost oslovit širší společenské vrstvy bez rezignace na myšlenkovou závažnost. V uměleckém ztvárnění historických témat či v adaptacích klasických dramat varoval před povrchní aktualizací i apolitickou nostalgií, od režiséra očekával „citlivé dobásnění“ literárního textu.

Svoji vizi společensky aktuálního, kultivujícího umění opřeného o citlivě invenční práci s tradičními formami a literárním kánonem úspěšně realizoval nejen jako rozhlasový dramaturg, ale také v Uranii, profilované za A. Perlíka jako komerčně nepodbízivá, inscenačně kvalitní činoherní scéna. M. navázal na předešlé zkušenosti a dramaturgický plán založil na klasickém repertoáru v promyšleném vztahu k realitě protektorátní doby (Nestroyův Talisman, Shakespearův Sen noci svatojanské, Goldoniho Mirandolina, Ibsenovy Opory společnosti, Sofoklova Elektra). Z obdobné myšlenky vycházelo i M.  nejúspěšnější drama Rybníkář Kuba (v Uranii inscenované J. Bezdíčkem s M. Nedbalem v titulní roli). Skrze životní příběh konstruktéra rožmberské rybníkářské soustavy řešil autor etický smysl práce a podřízení aspirací jedince kolektivním cílům společnosti.

V období třetí republiky konciliantním způsobem vstupoval do publicistických diskusí o dalším směřování českého divadelnictví (Svobodné Československo, Svět práce), příležitostně recenzoval nové inscenace. Pod Státním úřadem plánovacím se podílel na kompromisním znění později neschváleného návrhu divadelního zákona (zohledňoval unifikující a centralizační tendence, a přitom ponechával prostor soukromé iniciativě a svobodné tvorbě). Po únoru 1948 se soustředil na popularizaci českých divadelních dějin: sepsal informativní biografie o F. A. Šubertovi, L. Stroupežnickém a V. K. Klicperovi, pokračoval v rozhlasových adaptacích klasických literárních děl, pořádal přednáškové večery v Národním muzeu.

Trvalou hodnotu mají výsledky jeho editorské a redakční práce. Ve faktograficky bohatém konvolutu korespondence A. Jiráska s českými divadelníky z let 1890–1930 zachytil proces vyjednávání o divadelních hrách mezi dramatikem a inscenátory. Rešeršemi, konzultacemi i celkovým koncepčním návrhem se podílel na výstavě Český tragéd Eduard Vojan, uspořádané k stému jubileu narození vrcholné osobnosti českého herectví v Národním muzeu; společně s J. Trägerem napsal a uspořádal o herci obrazovou publikaci. Jako správce pozůstalosti J. Vondráčka zredigoval, podle autorových přípravných materiálů doplnil a k vydání připravil dvousvazkové Dějiny českého divadla, základní historiografickou práci o divadelní kultuře na území Čech a Moravy před 1848. K výročí zahajovacího představení Prozatímního divadla (1862) a znovuotevření první české scény (1883) završil své popularizační úsilí v čtivě psané, beletrizující studii o ideji Národního divadla a více než sto let trvající cestě k jejímu uskutečnění.

Četné práce, jejichž vydání či realizaci směroval k jubileím, nebyly poznamenány pietní vyprázdněností, archaizující patosem ani průhlednou aktualizací; přístupným stylem, vycházejícím z důkladné znalosti, autor udržoval paměť české divadelní kultury bez ideologických klišé. Zvláštní zřetel přikládal 400. výročí narození W. Shakespeara, jemuž věnoval několik let své tvůrčí aktivity: rozhlasové, výstavní, a především vydavatelské projekty však pro soustavně zamítavé postoje tehdejších kulturních institucí nebyly realizovány. Některé ze svých tezí proto M. alespoň vložil do novinových článků zveřejňovaných v průběhu 60. a 70. let. Fejetony pointující ve vtipné konfrontaci minulost se současností, pamětnické medailony a dokumentární svědectví, v nichž si udržoval nesentimentální nadhled, uzavřely více než půl století trvající M. zaujetí divadelní kulturou a houževnatou péči o její paměť.

Pseudonymy, šifry

-ll-, -rm-, (rM), VKM, vkm, V. M., -r.

Teatralia

Romainsův Diktátor, Národní a Stavovské divadlo 4, 1926, č. 12, s. 4; Hamlet Shakespearův a Hamlet předchůdců, tamtéž, č. 13, s. 4; Předměstské divadlo a kritika. Místo referátu, Národní listy 18. 4.1931; Vojanův Shylock, Národní a Stavovské divadlo 8, 1931, č. 18, s. 2–7; Marie Hübnerová, tamtéž, č. 22, s. 2–3; Moskevští a české divadlo, č. 32, s. 4; Pražské divadelní výstavy + Současná situace pražských divadel, in Nové české divadlo, Praha 1930–1932, s. 117–119 + s. 122–123; Shakespeare v Německém divadle, Národní listy 4. 9. 1932; Nosticova scéna a české divadlo, tamtéž 21. 4. 1933; Velké dílo o Národním divadle, tamtéž 22. 7. 1933; Arnošt Dvořák: 1881–1933, Prager Rundschau 3, 1933, č. 6, s. 464–467; Je důležitější Národní či Německé divadlo?, Národní listy 15. 4. 1934; Ohlas pražské premiéry Pirandellovy hry v zahraničí, Národní listy 22. 12. 1934; Německé divadlo, Ottův slovník naučný nové doby II, 1936 č. 1, s. 158;  Klicpera a Stroupežnický v rozhlase, in Od Klicpery k Stroupežnickému, Praha 1942, s. 125–131; Antigona 1942, Svobodné Československo 17. 2. 1946; Divadelní organizace, či desorganisace?, Svět práce 2, 1946, č. 24, s. 2 ● Naši furianti Ladislava Stroupežnického, Praha 1947; Ladislav Stroupežnický, Praha 1949; F. A. Šubert, Praha 1949; V. Kl. Klicpera, Praha 1949; Eduard Vojan, Praha 1953 [s J. Trägerem]; Český tragéd Eduard Vojan: 1853–1920: Výstava 18. 5. – 16. 6. 1953, Praha 1953; Eduard Vojan – herec hrdinského češství, in Listy z dějin českého divadla 2, Praha 1954, s. 122–150; Vojanův Štědrý den 1869, Praha 1956; Vzpomínka na Jana Vondráčka, in Dějiny českého divadla, Praha 1957 [knihkupecký leták]; Shakespearovské kapitoly I–V, strojopis 1960–61, DÚk; Vyprávění o Národním divadle, Praha 1963 ● ref. z div. historie v Lidové demokracii: 8. 11. 1964 [recepce dramatu Svatba S. W. Wyspiańského v českém div.]; 18. 4. 1965 [recepce Gogolova Revizora v českém div.]; 29. 10. 1966 [recepce dramatu Mlynář a jeho dítě E. Raupacha v českém div.]; 25. 6. 1967 [meziválečné návštěvy L. Pirandella v Praze]; 30. 11. 1968  [recepce dramatu E. Rostanda v českém div.]; 12. 2. 1969 [biografie J. N. Štěpánka]; 12. 6. 1969 [české překl. Shakespearova Macbetha]; 17. 2. 1973 [recepce Shakespeara a Molièra v českém div.]; 23. 3. 1973 [pohostinská vystoupení S. Bernhardtové v ND]; 17. 11. 1973 [idea ND]; 2. 2. 1975 [česká i zahraniční recepce Langerovy Periferie] ● Divadelní vzpomínky, strojopis, b. d., DÚk ● redigoval: B. Stejskal: Divadelní abeceda, Praha 1942; J. Frejka: Smích a divadelní maska, Praha 1942; L. Stroupežnický: Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek, Naši furianti, Praha 1950 [texty podle režijních knih ND]; Z korespondence Jiráska-dramatika: příspěvky k historii jeho divadelních her v letech 1890–1930, Praha 1951; J. K. Tyl: Fidlovačka, Praha 1953; W. Shakespeare: Kupec z Wenedyku, nebo, Láska a přátelstwo; Makbet, wůdce ssottského wogska: dvě rokokové povídky ze Shakespeara, Praha 1954; V. K. Klicpera: Rohovín čtverrohý, Praha 1955; F. A. Šubert: Jan Výrava, Praha 1956; J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba obrozenská 1771–1824, Praha 1956; J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824–1846, Praha 1957; Padesát let Městských divadel pražských: 1907–1957, Praha 1958 [ed. s M. Janišovou]; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, Praha 1960 [ed. s E. Soukupovou].

Rozhlasové dramatizace

A. Jirásek: Filosofská historie, 1937; A. Dumas: Tři mušketýři, 1938; O. Wilde: Cantervillské strašidlo, 1938; Z. Winter: Rozina sebranec, 1939; I. Herrmann: U snědeného krámu, 1939; J. K. Tyl: Rozina Ruthardova, 1956.

Rozhlasové úpravy

L. Vega: Sedlák svým pánem, 1935; Molière: Lakomec, 1937;  N. V. Gogol: Revizor, 1939; A. P. Čechov: Tři sestry, 1939; A. Strinberg: Královna Kristýna, 1940; W. Shakespeare: Romeo a Julie, 1940; W. Shakespeare: Pohádka zimního večera, 1941; E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, 1941; F. Schiller: Valdštejnská trilogie, 1941; J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1947; K. Čapek: R. U. R, 1948; Molière: Zdravý nemocný, 1948; W. Shakespeare: Othello, 1950; H. Ibsen: Opory společnosti, 1956; G. Hauptmann: Bobří kožich, 1957; L. N. Tolstoj: Živá mrtvola, 1958; W. Shakespeare: Král Lear, 1959.   

Hry

Rybníkář Kuba, Divadlo Uranie 1942, i t. [zhudebnil M. Hájek jako operu Rožmberští rybnikáři, Severočeské divadlo 1957]; Dobrodruh se loučí, t. 1943; Zrádce Arnošt Ottovalský, rozmn. 1948; Pro českou Thalii [dle A. Jiráska], t. 1956; Cvrček u krbu [dle Ch. Dickense], t.  1956, Vesnické divadlo 1957; Nebohý pan Poděs [dle L. Holberga], t. 1957; Na život a na smrt, t. 1960.

Překlad

P. Beaumarchais: Lazebník Sevillský, VD 1945, t. 1955.

Prameny

Archiv ČRo: osobní spis + zvukové záznamy.                       

AMP: Kniha narozených, TRP N14, s. 281; Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, kart. 195, č. 112 [online, cit. 30. 12. 2021]: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=8E569862D1B811E181F8002215111B5A&scan=1#scan1

DÚk: strojopisy nevydaných děl.

NMd: osobní složka.

Literatura

Ad zákaz vstupu do divadla K. Třešňáka: M. Rutte, Národní listy 18. 4. 1931; ed [E. Konrád], Národní osvobození 19. 4. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 24. 4. 1931; K. Sýbová: Kritik versus divadelník, Divadelní noviny 30, 2021, č. 12, s. 10 ● ref. heslo o německém divadelnictví: m. n. [M. Novotný], Lidové noviny 5. 4. 1936; od., Lidové noviny 7. 4. 1936 ● ref. rozhlasová dramatizace Tří mušketýrů: an., Právo lidu 19. 7. 1938; V. Vinař, Venkov 4. 8. 1938 ● jd [J. Drda], Lidové noviny 12. 1. 1941 [ref. rozhlasová úprava Pohádky zimního večera] ● ref. Rybníkář Kuba: os. [O. Srbová], Národní práce 28. 11. 1942; V. Hloch, Venkov, 28. 11. 1942; jp [J. Poch], Lidové noviny 30. 6. 1943; J. Šotola, Řád 9, 1943, č. 2, s. 100–101 ● -nn-, Literární noviny 3, 1954, č. 32, s. 2. [k 50. výr. narození] ● L. Klosová, Divadelní noviny 4, 1960, č. 10, s. 7 [ref. L. Dostalová: Herečka vzpomíná] ● k 65. výr. narození: Gm [P. Grym], Lidová demokracie 8. 8. 1969; jtg [J. Träger], Svobodné slovo 8. 8. 1969; jp [J. Procházka], G. Noviny ze světa hudby a zvuku 5, 1969, č. 8, s. 2 ● České rozhlasové hry, Praha 1969, s. 90–91 ● k 70. výr. narození: B. Balajka, Práce 7. 8. 1974; J. Š. [J. Švehla], Lidová demokracie 8. 8. 1974; J. Wenig, Svobodné slovo 8. 8. 1974 ● nekrology: an., Svobodné slovo 4. 10. 1974; an. Lidová demokracie 4. 10. 1974 ● DČD IV; Ns [V. Nečas], Lidová demokracie 8. 8. 1984 [k 80. výr. narození]; F. Kožík: Vzpomínky, Praha 1995, s. 208; J. Hubička, Svět rozhlasu, 2004, č. 12, s. 52–58 [k 100. výr. narození].

ČBS, Film II, Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, Kunc, LČL, SČS 1964, SČS od 1945