Původní název Studio balet Praha (1964–65). Samostatný zájezdový taneční soubor (kolem 20 interpretů), založený začátkem sezóny 1964/65 Lubošem Ogounem, Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem. Soubor se představil 13. 11. 1964 v Hudebním divadle v Nuslích. Organizačně byl Balet Praha zapojen do Státního divadelního studia. Byl tvůrčí laboratoří čsl. baletu a reprezentovat jej v zahraničí. Vyhraněný inscenační i interpretační profil dali Baletu Praha jeho choreografové L. Ogoun (šéf do 1968) a P. Šmok (šéf od 1968). Oba byli od začátku 60. let výraznými představiteli modernizačních úsilí českého tanečního umění; dramaturgem první sezóny byl V. Vašut, hudebním dramaturgem dirigent L. Pešek. V důsledku nepříznivých politických i uměleckých podmínek po sovětské okupaci 1968 Balet Praha zanikl (1970); část souboru odešla s P. Šmokem do basilejského Stadttheater, kde 1970–73 pokračovala v dosavadní tvůrčí linii. Balet Praha uvedl za dobu své existence celkem 8 premiér, obsahujících 22 titulů širokého žánrového, hudebního i stylového rozpětí; ke svým scénickým kreacím si ponejvíce vybíral hudbu, původně neurčenou k jevištnímu provedení (17 z nich byly původní novinky a premiéry na čsl. scéně, polovina titulů byla s hudbou domácích skladatelů: z klasiků B. Smetana, O. Nedbal, L. Janáček, B. Martinů, J. Suk, ze současníků V. Bukový, Z. Zouhar, K. Krautgartner, J. Klusák, M. Vacek, K. Mareš). Pro inscenační styl Baletu Praha byla příznačná soustředěná péče o choreografický tvar. Klasický technický základ byl soustavně obohacován o prvky z oblasti sportu, akrobatiky, lidového tance, jazzu i civilního pohybu, vše bylo podřízeno snaze o vyjádření obsahu, smyslu, myšlenky. Působivými repertoárovými čísly byla díla dějová (nikoliv však ve smyslu realistické estetiky 50. let) a díla, jejichž obsah byl tlumočen prostřednictvím symbolu, náznaku, nápovědi a metafory; pokusy o čisté, bezdějové kompozice zůstávaly obvykle u průměru. Divácky úspěšnými tituly se staly balety Hirošima (ch. L. Ogoun, 1964), Pražská symfonie W. A. Mozarta (ch. L. Ogoun, 1967), komediální Nedbalky (ch. P. Šmok, 1968) a Rossiniána (ch. P. Šmok, 1964), dále Fresky (ch. P. Šmok, 1965) a Podivuhodný mandarín (ch. L. Ogoun, 1964). K uměleckým počinům patřily i inscenace Sněti na hudbu Ch. Minguse (ch. P. Šmok, 1966), Romea a Julie P. I. Čajkovského (ch. L. Ogoun, 1966) a zejm. Listů důvěrných (ch. P. Šmok, 1968), znamenajících jeden z hlavních vývojových milníků celého poválečného čsl. baletu. Veškerý repertoár byl dílem obou jmenovaných choreografů. Za celou dobu své existence se Baletu Praha nepodařilo získat v Praze vlastní stálou scénu, ani vyhovující studiové a cvičební prostory; soubor většinu času trávil na cestách (velká část Evropy, hostování v Asii, Kanadě a zemích Jižní Ameriky). Značná část aktivit Baletu Praha patřila práci v televizi a filmu; 7 baletních filmů natočil v pražských, 4 ve vídeňských a 3 v mnichovských ateliérech. Celý soubor byl v sezóně 1965/66 angažován ve Vídni v Divadle na Vídeňce v muzikálu How to succeed in business without realy trying F. Loessera (ch. B. Fosse) a v sezóně 1966/67 v mnichovském Deutsches Theater v muzikálu Charleyova teta (ch. J. Reed). Mladý a vyrovnaný soubor se opíral o několik interpretačních osobností: oduševnělou lyrickou balerínu M. Synáčkovou, strhující představitelku dramatických partů M. Martiníkovou, z mužů o expresivního a dynamického P. Koželuha, vynikajícího partnera K. Janečku, technicky vyzrálého P. Vondrušku, herecky živého J. Linharta a noblesního V. Klose. Většina tanečníků se posléze uplatnila v ND Praha a na předních evropských jevištích (např.: Düsseldorf, Stuttgart, Curych aj.). Důležitá byla v souboru jeho profesionalita, tvořivost, soudržnost, elán i kázeň. Význam Baletu Praha byl vzhledem k jeho uměleckým výsledkům ojedinělý nejen v domácím prostředí, ale i v mezinárodním kontextu důstojně reprezentoval čsl. profesionální tanec. Na jeho tradici v polovině 70. let navázal Pražský komorní balet (1999–2000 nesoucí název Balet Praha).

Literatura

Dubská, A.: Balet Praha, Divadelní revue 1994 • in Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 Moravcová, V.: Balet Praha, Praha TK HAMU 1971 (rkp. DÚ, diplomová práce) • Vašut, V.: Balet Praha, Taneční listy 1990, č. 5, 6, 8, 9, 10

Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 10–11