Taussig, Ervín

Narozen v rodině slánského obchodníka se střižním zbožím, vyrůstal v uzavřené židovské komunitě. V rodišti absolvoval obecnou školu i gymnázium a navázal přátelství s dekadentním spisovatelem A. Breiským. Jako gymnazista anonymně přispíval do lokálních novin Světlo, převážně však zůstával stranou českého kulturního života a své spisovatelské pokusy nezveřejňoval. Po maturitě se začal připravovat na dráhu zubního lékaře: první ročník medicíny absolvoval ve Vídni (1906–07), poté přestoupil na pražskou německou lékařskou fakultu, kde 1913 promoval; t. r. si otevřel ordinaci v Brně.  

1909 jej A. Breiský doporučil K. H. Hilarovi, který hledal spolupracovníka do časopisu Divadlo. Přestože neměl zkušenosti ani přehled o dobové umělecké tvorbě, ihned prokázal mimořádný talent pro žurnalistickou práci. Přeložil z angličtiny dandyovskou novelu M. Beerbohma Šťastný pokrytec, napsal úvod k českému vydání Kierkegaardova Svůdcova deníku a nekrolog rakouského herce J. Kainze. Byl mu svěřen divadelní referát z menších pražských či předměstských scén, měl přinášet aktuality z evropského divadla. Dominantní osobnosti T. a Hilara v jedné redakci vytvářely dusnou atmosféru, po dvou letech dospěly k nutnému rozchodu. T. dále přispíval do Přehledu, Rozvoje, Česko-židovského kalendáře a mezitím navázal přátelství s J. Kodíčkem, s nímž v únoru 1913 založil a následující rok i redigoval divadelně-kritický měsíčník Scena. Časopis orientovaný na mezinárodní spolupráci (A. Kerr, F. T. Marinetti či G. Lukács) a otevřený mezigeneračnímu dialogu (V. Tille, J. Hilbert či F. A. Šubert) se vymezoval vůči konvenci, komerčnosti i „lartpourlartismu“ a v českém prostředí definoval principy divadelního expresionismu. Jako vyznavač věcnosti a střízlivosti (v protikladu k abstraktní vzletnosti) T. v časopise vstupoval do polemik s autorským kruhem Moderní revue.

V květnu 1914 začal spolupracovat s brněnskou kulturní redakcí Lidových novin, v červenci t. r. byl však povolán jako záložní důstojník na východní frontu. Během prvního měsíce služby padl do ruského zajetí, onemocněl úplavicí a krátce na to nemoci v místním vojenském lazaretu podlehl. Pohřben byl v hromadném hrobě rakouských vojáků v dnešním polském Nisku. Ze zlomku T. dochované literární tvorby otiskli jeho přátelé několik básní (kaleidoskopickou montáží dojmů se blížily futurismu). Na původně zamýšlenou posthumní sbírku však básnický odkaz nestačil; rukopisná pozůstalost se ztratila s ponechaným kufrem při T. náhlém odjezdu na válečné bojiště. Dokladem dramatické činnosti zůstala jen krátká ukázka z dramatu Marja.

Vyjadřoval se košatým, rafinovaným jazykem dandyovského stylu. Ovlivněn frenetickou četbou zahraniční literatury, odmítal dobové projevy českého divadla. Jako zastánce středové názorové pozice odporoval dobovým vyhraněným směrům. Intuitivně se myšlenkově blížil filozofickému postoji K. Čapka s upřenou pozorností k člověku, jeho tvořivosti a  vnitřní dynamice. Nejvíce zaujal meta-kritickými fejetony k dobové divadelní žurnalistice, a zvláště esejistickým stylem svých argumentačně podložených úvahových článků, v nichž se věnoval aktuálním uměleckým problémům: vztahu knižního dramatu a divadelního prostoru, významu shakespearovských a ibsenovských inscenací, domnělé dichotomií tradičního a moderního, estetickým kritériím nového divadla i smyslu divadelní kritiky.  

Evropské divadlo počátku 20. století shledával v krizi, odkloněné od své podstaty a nahodile přejímající chvilkové umělecké trendy. Všímal si přetrvávající závislosti na literárním prostředí. Tematizoval negativní vliv mohutnící konkurence (kinematograf, sport, taneční zábavy), vedoucí k nadužívání scénografických prostředků a k podbízivému, samoúčelnému honu za situačním dojmem namísto promyšleného budování dramatického účinu. Východisko nacházel v návratu k specifikům divadelního organismu, jehož podstatou jsou „tři stěny, podlaha, strop, trochu světel a dobří herci.“ Od dramatika neočekával mistrovské dílo dokonalé formy, ale „pouze drama“, které je založené na dramatickém konfliktu. Odmítal ideologické či náboženské motivace dramatických postav, proto kritizoval Langerova Svatého Václava či Karáskova Cesare Borgiu, v nichž místo životných postav spatřoval jen schémata.

Polemizoval s estetickým ideálem symbolistů a dekadence (včetně M. Reinhardta), kritizoval efektnost, psychologismus, snobismus i „duté přimykání laciným hloubkám“. Žádal znovunalezení divadla jako svébytného uměleckého druhu; sevřený útvar propojující v symbióze dramatickou předlohu a režijní provedení. Nad kritikou dobové inscenační praxe postupně převládlo pozitivní úsilí definovat vlastní představu divadelního umění: k stěžejním T. požadavkům patřily celková jednoduchost, scénická úspornost, vnitřní dynamičnost a vnímavost režie k ústřednímu tématu dramatu. Jeho teoretická východiska našla své naplnění v expresionistických inscenacích F. Zavřela uvedených ve vinohradském divadle (Král Václav IV. A. Dvořáka, Lulu F. Wedekinda a Zmoudření Dona Quijota V. Dyka).

T. mířil k pozici glosátora uměleckého, žurnalistického i společenského dění. Podle Hilara tvrdý a ambiciózní, podle Čapka silný a sebejistý, podle Kodíčka odvážný duch, neúnavný debatér, nejvášnivější divadelní talent, který „měl něco z listopadové melancholie a sychravosti, prozařované povýšeným vtipem a ironií.“ Zaujat půvabem žurnalistické práce, usiloval stát se zpravodajem v Berlíně. Netajená ctižádost širokého rozpětí zůstala jen nadějným rozběhem a představou budoucího významu, jakého v meziválečném období dosáhli T. generační souputníci a spřízněnci: K. H. Hilar v divadle, K. Čapek v literatuře a J. Kodíček v žurnalistice.

Pseudonymy, šifry

Otto Kirchner; E. T., T., Tg

Teatralia

Josef Kainz, epitaf, Divadlo 9, 1910/11, s. 10; Divadla předměstská, tamtéž, s. 17–18; Aforismus o moderním dramatu, tamtéž, s. 35; Anglické divadlo, tamtéž, s. 168–169; Herecké umění a drama, tamtéž, s. 278–279; Pro ryzost herecké masky, Pokroková revue 8, 1911/12, s. 121–124; Ibsenův Stavitel Solness, Rozvoj 6, 1912, č. 15, příloha s. 5–6; August Strindberg, tamtéž, č. 21, s. 3–4; Eduard Vojan, Scena 1, 1912/13, s. 148–151; Mnichovské divadlo „Lulu“, tamtéž, s. 226–230; K otázce dramatu ze soudobého života, tamtéž, s. 242–247; Zkrocení zlé ženy, tamtéž 2, 1913/14, s. 19–21; Jiří Dandin, tamtéž, s. 21; Problém kritiky, tamtéž, s. 62; Po třiceti letech Národního divadla, tamtéž, s. 141–142; Arnošt Dvořák: Král Václav IV., tamtéž, s. 152–154; Sternheim: Měšťan Schippel, tamtéž, s. 180–182; Copeau a Divadlo umění, tamtéž, s. 234–235; Pražské činoherní období 1913–1914, Lidové noviny 20. 6. 1914; Jen divadlo, Přehled 12, 1913/14, s. 646–647.

Drama

Z dramatu Marja, Scena 2, 1914, č. 9–10, s. 193–198 [ukázka z 1. dějství, rukopis nedochován].

Prameny

Policejní přihlášky, [online, cit. 30. 3. 2021] URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?session=a174f031c9aaba37886e367a8b07007e6a89b0c7c51d3e186fe41236ef943140&action=image&record=7

VÚA – Kartotéka padlých v první světové válce, [online, cit. 30. 3. 2021] URL: http://vuapraha.cz/sites/default/files/kartoteka_padlych_v_1_sv_valce/T/Tan%20-%20Ta%C5%BE/ipage00420.htm

Literatura

Polemika s redaktory Sceny J. Kodíčkem a E. T.: A. P. [A. Procházka], Moderní revue 1913, sv. 27, s. 192; R. Medek, tamtéž, s. 267; A. P. [A. Procházka], Moderní revue 28, 1913, s. 342; odpověď red. [E. T. a Kodíček], Scena 2, 1913/14, s. 29–32; K. Čapek, Česká kultura 2, 1913, č. 1, s. 21–22 ● nekrology: nesign., Právo lidu 17. 10. 1914; nesign., Rozvoj 8, 1914, č. 33, s. 4; K. Čapek: Kalendář českožidovský 35, 1915/16, s. 70 → O umění a kultuře 2, Praha 1984, s. 407–408; V. D. [Viktor Dyk], Lumír 43, 1915, č. 3, s. 144 ● vzpomínky: Č. Jiřina: Zapadlé jiskry, Lidové noviny 1. 11. 1920; J. Kodíček: E. T., Tribuna 10. 8. 1924; K. H. Hilar, Odložené masky, Praha 1925, s. 191–193 ● Dyk – Neumann – Čapkové, Korespondence z let 1905–1918, eds. S. Jarošová – M. Blahynka – F. Všetička, Praha 1962, passim; fvš [F. Všetička]: E. T., Tvář 1, 1964, č. 9–10, s. 93; M. Jareš: Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla, Aluze 1998, č. 2–3, s. 57–66; M. Tichý: Kritické dílo čapkovské generace, Opava 2009, s. 103–106; E. Štědroňová: Hledání nové modernosti Brno 2016, passim; J. Kodíček: Kritické stati, ed. E. Šormová, Praha 2016, passim.

ČBS, Kunc, LČL, ÖBL, Masaryk, SČS 1964

Vznik: 2021