Voborník, Jan

Narodil se v selské rodině a vyrůstal pod vlivem vlasteneckého ovzduší severovýchodních Čech. Po vychození německé farní školy v Opočně a trojtřídky v Dobrušce 1867–75 studoval na katolickém gymnáziu v Hradci Králové, poté se zapsal na pražskou filozofickou fakultu ke studiu obecné filologie, češtiny a filozofie; nejvíce pozornosti věnoval studiu české dramatické literatury. Během univerzitních studií byl ovlivněn filozoficko-psychologickou a estetickou teorií herbartismu, v českém prostředí propagovanou G. A. Lindnerem a J. Durdíkem. K vědecké kariéře nesměřoval, více inklinoval k vlastní literární tvorbě, osvětové a žurnalistické činnosti. Účastnil se dění ve studentských kroužcích, v Literárním odboru Umělecké besedy, autorsky spolupracoval s periodiky Česká včela a Národní listy.

Po složení učitelských zkoušek odešel 1880 z Prahy a působil jako středoškolský profesor s aprobací čeština, latina a řečtina na Piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou (1880–86), nižším gymnáziu v Domažlicích (1886–91), na osmiletých gymnáziích v Jičíně (1891–95) a v Litomyšli (1895–1909). Učitelskou dráhu zakončil v Praze na Malostranském gymnáziu v Hellichově ulici (1909–23). Pro své neformální vystupování a lidský přístup si získal širokou přízeň studentů; proslul nekonvenčními literárními výklady, „dýchánky“ po povinných školních mších, soukromými literárními soirée, účinným protektorstvím před byrokratickými postihy i všestrannou mimoškolní pomocí studentům. Mezi ně patřilo mnoho pozdějších vědců, spisovatelů a kulturních pracovníků, např. lingvista a filolog J. Páta, egyptolog F. Lexa, fotograf a cestovatel E. S. Vráz, malíř a ilustrátor A. Kašpar, loutkářský badatel J. Veselý či spisovatelé J. Š. Baar, A. Wenig, V. Vančura a J. Haussmann. Přátelský vztah profesora a jeho žáků, pokračující v pravidelných čtvrtečních setkáních v litomyšlských vinárnách, po V. odchodu do Prahy 1910–41 přesunutých do pražské Národní kavárny, dokládá šestidílný sborník Čtvrtky. 

Vzdělaný pedagog byl ve svých působištích, kde se aktivně podílel na kulturním životě, velmi oblíben. V Litomyšli bydlel na téže adrese, kde před ním žili nejprve A. Jirásek a poté T. Nováková, na jejichž osvětové působení zde navázal. Ve funkci předsedy Jednoty divadelních ochotníků pozvedl litomyšlský divadelní život, své teoretické představy dokázal uplatnit v praxi. V premiéře byla místním ochotnickým sdružením uvedena jeho dramata Jan Hus (1906) a Zasvěcenec (1913). V městském Spolku paní a dívek, v němž jako aktivní činitelka působila V. manželka Anežka, pravidelně přednášel o české historii, kulturních tradicích i soudobém umění. K oblibě přednášek přispíval jejich performativní charakter, V. učitelský kolega doplňoval výklad dramaticky deklamovanými ukázkami. 1929 se V. stal čestným občanem města a 1935 mu zde byla odhalena pamětní deska za účasti předních kulturních činitelů v čele s M. Hýskem a F. Götzem. 1943 musela být odstraněna, byla však uschována a po válce znovu osazena.

I v době mimopražského působení sledoval V. novou literární produkci, psal zprávy, recenze a fejetony pro Národní listy (1891–1912). Život a tvorbu českých literátů připomínal v knižních spiscích: J. Vrchlický (1890), A. Jirásek (1901), J. Zeyer (1907), K. H. Mácha (1907), S. Čech (1908), J. Holeček (1913), B. Němcová (1920), J. S. Machar (zůstalo v rukopise). Edičně připravil vybrané spisy V. Hálka (1906–1907), souborné dílo J. Vrchlického (1913–28, s B. Frídou), dramatické spisy A. V. Šmilovského (1923–24) a F. V. Jeřábka (1923–28). Autorsky spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným, ve většině z 32 slovníkových hesel jako první souhrnně interpretoval tvorbu umělců přelomu 19. a 20. století: např. J. Zeyera, M. A. Šimáčka, F. X. Svobody, R. Svobodové, F. A. Šuberta či J. Hilberta. Syntetický výklad o české literatuře, včetně kapitol o vývoji dramatu mezi 1848–98, podal v Památníku České akademie k padesátiletému výročí vlády císaře Františka Josefa I. 

Zastával generační stanovisko pozitivního vlastenectví, soustředěného k vlastní drobné práci. K předmětu svého bádání přistupoval s vášnivým zaujetím, bez vědecké střízlivosti. Zajímaly ho inspirační zdroje a myšlenkové procesy autorů, snažil se postihnout jejich tvůrčí vývoj. K jádru umělecké tvorby nejlépe pronikl u literátů, s nimiž si lidsky i myšlenkově porozuměl. Přestože vycházel z odhodlaného národovectví ruchovců, bližší mu byl romantický kosmopolitismus K. H. Máchy, J. Vrchlického a J. Zeyera. V otázce pravosti tzv. Rukopisů se rozcházel s Masarykem a okruhem realistů, s nimiž přitom nacházel shodu v preferenci pozitivistického myšlení H. Taina jako vědecké metody i způsobu obrany společenské soudržnosti před liberálním individualismem. Uzavíral řadu pozdních národních buditelů, a proto svými názory zůstával v opozici k mladší skeptické generaci. Neporozuměl moderním proudům v umění, zejména naturalismu a dekadenci. I u spřízněnějších autorů nedokázal docenit některé z charakteristických tvůrčích motivů, např. nacionální a feministické hroty v díle B. Vikové-Kunětické. Vždy kladl důraz na reformistickou humanitní tradici a kontinuitu české kultury. Bylo mu blízké hromadné, historicko-národní, místní a rodové „my“.  Za nejbohatší zdroj poznání české minulosti považoval dílo A. Jiráska, které řadil mezi typ dokumentární a „objektivisticky-realistické“ literární tvorby. Jako ctitel obrozeneckého díla J. Kollára a vyznavač myšlenky slovanské jednoty s celoživotně rezervovaným vztahem k západní kultuře si nejvíce rozuměl se svým vrstevníkem a smíchovským sousedem J. Holečkem.   

Vzhledem k V. dlouhověkosti se během třicátých a čtyřicátých let postupně uhladily mezigenerační spory a zůstala vděčná vzpomínka na mimořádnou pedagogickou a osvětovou činnost žijícího patriarchy s bílým plnovousem. Při příležitosti jeho 85. narozenin v dubnu 1939 byl na návrh profesorského sboru Filosofické fakulty Univerzity Karlovy jmenován čestným doktorem filosofie. Zemřel ve svém pražském bytě ve Švédské ulici na Smíchově, obklopen několikageneračním kruhem své rodiny. Po zpopelnění v pražském krematoriu ve Strašnicích byla urna s popelem uložena do rodinné hrobky v Praze-Bubenči. Bratr Václav Voborník (1864–1926) působil jako středoškolský učitel v Lipníku na Moravě, je autorem hry Kníže Václav (vydané V. 1929).  

Divadlo patřilo od dětských let mezi V. záliby, v raném věku si v rodném Pohoří ochotnicky zahrál v truchlohře E. Raupacha Mlynář a jeho dítě. Během studentských let pokračoval v ochotnické činnosti jako herec a zároveň se soustavně zabýval dějinami dramatické literatury. 1879 zahájil žurnalistickou činnost obsáhlým divadelně-kritickým textem do České včely, v němž definoval tři inspirační zdroje českých dramatiků: každodennost prostého lidu, nápodoba zahraničních vzorů a náměty z českých dějin. Omezenost dosavadního politického a společenského života vnímal jako překážku pro vznik přesvědčivých uměleckých děl. V českých dějinách nenacházel látku vhodnou pro velké drama, s výjimkou tzv. Rukopisů. Za nejlepší volbu pro vznik autentické hry z českého prostředí proto doporučoval inspiraci životem venkovského lidu. Tvorbu Friče, Hněvkovského a Vinařického považoval za pouhé náběhy k dramatům, nízko hodnotil i divadelní hry J. K. Tyla. Věřil, že nově otevřené Národní divadlo bude stimulem pro umělecký vzestup. 1898 shledal tento předpoklad pravdivým v novém zhodnocení pro jubilejní publikaci České akademie. Pozoroval setrvalý kvalitativní růst českého dramatu a vyzdvihl stěžejní přínos ředitelského působení F. A. Šuberta k rozvoji české divadelní kultury. Ve 20. století se již k vývoji českého divadla souhrnně nevyjadřoval.

Zprvu autorsky spolupracoval s Divadelními listy. Přispíval kritickými portréty předních českých herců, a především uceleně zhodnotil stav českého ochotnického divadla, v němž odmítl převládající repertoár s dominancí fraškovitých a frivolních her. Předchozí vlastenecký, vzdělávací a „ruch působící“ účel dramatické produkce se podle V. během sedmdesátých let téměř vytratil, proto doporučil návrat k dílům vážnějším, didaktickým, a zvláště k hrám s historickou tematikou. Při své mimopražské pedagogické činnosti mohl sledovat pouze kočovné společnosti a místní ochotnické spolky, v nichž začasté aktivně působil. 1885 měla v Domažlicích premiéru jeho dramatická prvotina Lví nevěsta. Romantická fabule bez hlubšího psychologického prokreslení postav a většího dramatického účinu, řeší problém jedincova práva na štěstí. V díle byl patrný vliv sociálních dramat F. V. Jeřábka. Zaměření na metafyzické problémy a tragiku lidského osudu potvrdil po dvacetileté odmlce i ve filozofickém dramatu Soumrak věku o smrti římského císaře Claudia. Prohlubující se pesimistický pohled na společenské změny přelomu 19. a 20. století autor vyjádřil v kritické metafoře o nástupu nové, násilnické a požitkářské doby antického Říma. Tématem dobového úpadku se přímo zabýval v psychologicko-mysteriózním dramatu Zasvěcenec o zprvu úspěšném, navenek cynickém řediteli psychiatrického ústavu, který neúspěšně čelí vlastnímu rozpadu osobnosti.

Pozitivní historickou inspiraci, kterou nalézal v odkazu české reformace, zpracoval do svého stěžejního dramatického díla – husitské trilogie. Šest let před Jiráskovou hrou na tentýž historický námět se zabýval postavou Jana Husa, inkvizičním dilematem Jeronýma Pražského a vzrušivou dobou konce vlády krále Václava IV. Využil při tom nejen svou znalost historie, ale také praktické zkušenosti s ochotnickou divadelní činností. Ve hře o Husovi navazoval na tylovskou tradici; působivost kazatelových projevů vyjadřoval užitím lidových scén, vypustil však smyšlené a nepravděpodobné vztahy, usiloval o historickou věrnost a střízlivost. Zaujetí archivními prameny vedlo k přílišnému zatížení děje množstvím historických detailů a postav. Z husitské trilogie kvalitativně vystupuje dějově subtilněji pojatý Jeroným Pražský, v němž autor dokázal věrohodně zpracovat krizi hlavní postavy, účinně budovat napětí a děj působivě sevřít. Zároveň do něj tematicky promítl svůj celoživotní ideový rozpor: oscilaci mezi odhodlaným vlastenectvím a sounáležitostí se západním myšlením. Historické drama bylo 1923 při příležitosti výročí upálení mistra Jana Husa inscenováno ve Stavovském divadle v režii V. Nováka; zaujalo více svým ideovým vyzněním než uměleckou hodnotou. V loutkových dětských hrách z dvacátých let překročil šablonovitou rutinu a nad rámec pouhé učenecké akribie projevil umělecký talent. Dobovou kulturní scénu však V. pozdní tvůrčí vzmach příliš nezaujal; jako dramatik zůstal profesionálními divadly mimo uvedenou výjimku nepovšimnut. K uctění jeho 75. narozenin bylo v dubnu 1929 v rámci sjezdu Ústředního spolku československých profesorů benefičně uvedeno ve Stavovském divadle drama Jan Hus v režii V. Nováka.

Pseudonymy, šifry

Jan z Pohoře, Jean Paquin, J. Pasquin, V. O. Born, J. V., J. V.-k., V., -vb.-, VBk, vbk, Vbk.

Hry

Lví nevěsta, t. 1887; Matky, rkp. 1904; Jan Hus, t. 1905; Soumrak věku, t. 1910; Boj o ženicha, rkp. 1916; Jeroným Pražský, t. 1916, ND–StD 1923; Zasvěcenec, t. 1922; Tři péra ptáka Fénixa, t. 1922; Černá rota krále Matěje, t. 1922; Letec, rkp. 1927; Na Babyloně, rkp. 1927; Jan Hus, ND–StD 1929 ● Souborně: Husitská trilogie (Jan Hus, Jeroným Pražský, Smrt krále Václava IV.), t. 1921.

Teatralia

Česká historie a české drama, Česká včela 4, 1879, s. 126–127, 133–135 a 146–148; O repertoiru ochotnických divadel, Divadelní listy 1, 1880, s. 18–20; Karel Šimanovský, tamtéž, s. 33–37; Josef Jiří Kolár, tamtéž, s. 89–91; Šimanovského Lear, tamtéž, s. 218–220; Poslední slovo o realismu uměleckém, Národní listy 28. 3. 1891; Dramatické umění, in Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I., Praha 1898, s. 18–20, 42–45, 66–68 a 87–90; Alois Jirásek. Jeho umělecká činnost, význam a hodnota díla, Praha 1901; Památník divadla a Ochotnické jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, Rychnov nad Kněžnou 1902; Paprsek světla: K tajemnému odchodu Emanuela Bozděcha, Národní listy 26. 1. 1905; Carlo Goldoni, tamtéž 25. 2. 1907; Dvě novinky o Shakespearovi, tamtéž 4. 4. 1907 [srovnání studií L. N. Tolstého a K. Bleibtreua]; F. A. Šubert, in Almanach ČAVU 1916, s. 138–152; Fr. V. Jeřábek, Choceň 1923; Mučedník touhy, Vodňany 1926 [přednáška o J. Zeyerovi pro místní Okrašlovací spolek]; Božena Viková-Kunětická, Praha 1934; doslov in J. Zeyer: Listy třem přátelům, Praha 1938, s. 87–103.

Prameny

LA PNP: osobní fond (nezpracováno).

Regionální muzeum v Litomyšli: osobní složka.

Literatura

F. Chalupa: Vědecký a literární život, Světozor 14, 1880, s. 143 [o V. přednášce o dramatickém umění v Umělecké besedě 13. 3. 1880]; J. Ladecký: Příspěvky k dějinám českého divadla, Praha 1895, s. 119 ● ref. Padesát let české literatury: V. Flajšhans, Osvěta 29, 1899, s. 469; š- [J. Kuffner], Národní listy 2. 3. 1899 ● ref. Alois Jirásek: nesign., Besedy lidu 9, 1900/01, s. 539; F. V. Vykoukal, Osvěta 31, 1901, s. 1023–1025; F. K. [Krejčí], Naše doba 9, 1901/02, s. 475–476 ● L. N. Zvěřina, Osvěta 40, 1910, s. 896–899 [ref. Soumrak věku] ● V. K. Blahník: Několik dalších poznámek o dramatech V., Osvěta 41, 1911, s. 68–70 ● k šedesátinám: -m-, Zvon 14, 1913/14, s. 394; Z., Topičův sborník 1, 1913/14, s. 398; L. Narcis Zvěřina, Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 311; J. Páta, Osvěta 44, 1914, s. 259; an., Čas 10. 4. 1914 ● ref. Husitská trilogie: J. O. Novotný, Lidové noviny 13. 12. 1921; M. Hýsek, Jeviště 2, 1921, s. 666–669 ● ref. Jeroným Pražský: Et. [E. Tréval], Zvon 23, 1922/23, s. 671–672; J. P., Lidové noviny 8. 7. 1923; nv., Právo lidu 8. 7. 1923; M. Majerová, Rudé Právo 11. 9. 1923 ● k sedmdesátinám: P [F. Páta], Světozor 24, 1923/24, s. 397; -vb- [V. Brtník], Topičův sborník 11, 1923/24, s. 374–375; J. Klokoč [J. K. Fragner], Národní osvobození 10. 4. 1924; = [J. Vodák], České slovo 11. 4. 1924; A. Nečásek, Venkov 11. 4. 1924 ● E. Haertel: Die kosmopolitischen Dichter der Čechen, in Jahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven 3, 1927, č. 1, s. 192–193 [o V. generaci]; A. Novák: Noví členové III. třídy České akademie, Lidové noviny 2. 11. 1928 ● k pětasedmdesátinám: Mdk. [R. Medek], Literární rozhledy 13, 1928/29, s. 218; Vz. [V. Zelinka], Zvon 29, 1928/29, s. 435; jv. [J. Vodák], České slovo 9. 4. 1929; M. Novotný, Národní listy 10. 4. 1929; P. E. [Eisner], Prager Presse 10. 4. 1929 ● k osmdesátinám: M. Hýsek, Zvon 34, 1933/34, s. 418 a 433; H. Jelínek: Lumír 60, 1933/34, s. 351; B. Vavroušek, Venkov 8. 4. 1934; an. [A. Novák], Lidové noviny 10. 4. 1934; I. J. Fischerová, Národní osvobození 10. 4. 1934; p. [A. M. Píša], Právo lidu 10. 4. 1934; P. E. [Eisner], Prager Presse 10. 4. 1934 ● ● ref. Čtvrtky II [sb. věnovaný činnosti V.]: ne [A. Novák], Lidové noviny, 23. 3. 1934; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 19. 5. 1934 ● zsl [A. Novák], Lidové noviny 4. 11. 1934 [ref. B. Viková-Kunětická]; J. Páta, Naše snahy I, 1935, č. 6, s. 45–47 [o V. činnosti v Litomyšli] ● k pětaosmdesátinám: s. [F. Sekanina], Národní politika 9. 4. 1939; M. Hýsek, Venkov 9. 4. 1939; K. P. [Polák], Národní práce 10. 4. 1939 ● nesign.: Slavnostní odevzdání diplomu doktora prof. Janu Voborníkovi, Venkov 23. 4. 1939 ● k devadesátinám: bg [B. Golombek], Lidové noviny 9. 4. 1944; V. Hánek, Venkov 9. 4. 1944  ● nekrology: kd [E. Konrád] a K. [J. Kolařík], Svobodné noviny 10. 3. 1946; Š. K., Lidová demokracie 12. 3. 1946; V. Frída, Lidová demokracie 19. 3. 1946; red., Loutková scéna 2, 1946, s. 76 ● J. Růžička, Litomyšl. Duchovní tvář českého města, Litomyšl 1994, s. 163–183 [o V. činnosti v Litomyšli]; Z. Filip: Čtvrtečníci: O Kroužku přátel V. a malíře Adolfa Kašpara. Severní Morava 73, 1997, s. 31–41; P. Čornej (ed.): Praha Husova a husitská 1415–2015, Praha 2016, s. 199 [o V. husitské trilogii]; M. Skřivánek: Litomyšl 1259–2009: město kultury a vzdělání, Litomyšl 2016, s. 244–245 [o V. činnosti v Litomyšli].

Album representantů všech oborů veřejného života československého, Čeští spisovatelé dnešní doby (Frabša), Kunc, Literární atlas československý, LČL, Masaryk, ÖBL

Vznik: 2020