Středoškolský pedagog, v jehož rozmanitých aktivitách převažoval zájem o loutkové divadlo. Významnější než vlastní autorská tvorba byly jeho práce historické a teoretické, činnost ediční (knižnice lidového loutkářského repertoáru) a organizátorská (spoluzakladatel první mezinárodní loutkářské organizace, autor loutkářských výstav).
Otec byl řídícím učitelem v Bavorově, matka pocházela z rodiny městského lékaře. V. vychodil gymnázium Českých Budějovicích (1896–1904), poté studoval českou a německou filologii na Karlově univerzitě, kde v něm vzbudil zájem o loutkové divadlo literární historik a folklorista J. Polívka. Za studií překládal verše, redigoval almanach Kniha mladých (1909; přispěvatelem i M. Rutte). Disertací Faust v české literatuře získal 1909 doktorát filozofie, o rok později profesorskou aprobaci pro český a německý jazyk. Vyučoval na malostranské reálce, vinohradském gymnáziu a dva roky na reálném gymnáziu na Kladně (1920–22). Po návratu do Prahy byl profesorem gymnázia v Londýnské ul., od 1935 do předčasné smrti 1939 ředitelem české státní reálky v Českých Budějovicích. 1934 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Od 1919 byl ženat s Blaženou Mojžíšovou (vdovou po choceňském tiskaři Č. Mojžíšovi, roz. Dvořáčkovou).
Vedle pedagogické profese se věnoval literárně historické a osvětové práci, zaměřoval se obzvláště na literáty jihočeského kraje. Přispíval do mnoha regionálních i celostátních periodik, do sborníků a kalendářů. Je autorem monografie Svatopluk Čech, život a dílo (1906, 1908).
Po celý život se hluboce zajímal o loutkové divadlo a v této oblasti byl mnohostranně činný (popularizátor, sběratel, badatel, editor, organizátor a publicista). V letech před 1. světovou válkou se podílel na různých privátních loutkářských podnicích. Stál u zrodu Českého svazu přátel loutkového divadla (1911) a účastnil se svazových aktivit. 1918 podnítil založení Umělecké loutkové scény. Založil a do 1936 redigoval první specializovaný loutkářský časopis – Český loutkář (1912–13, obnoven 1917 s názvem Loutkář; od č. 3 roč. 23 převzal redakci V. Skála). Vydával a řídil knižnice loutkových her (Národní loutkové divadlo 1912–14; Knihovna vzorných loutkových her, 1912–26; Loutkové divadlo. Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky, 1916–18, s K. Kobrlem; Knihovna českých loutkářů, 1920–35, více než 200 svazků; Loutkové hry Malého čtenáře 1931–33) a knižnici Drobné umění, věnovanou lidové tvorbě a uměleckému průmyslu (1920–27). Redigoval rovněž loutkářské sborníky a osvětovou Loutkářskou čítanku (1924). K rozmachu a popularizaci loutkového divadla přispíval také pořádáním výstav. První (1911, Národopisné muzeum v letohrádku Kinských na pražském Smíchově) přinesla velkou retrospektivu lidových loutek a dva cykly her A. Kopecké-Kriegrové, vnučky M. Kopeckého. Další výstava (1921, Topičův salon) zachycovala odraz loutkového divadla ve výtvarném umění, a také rozvoj loutkářského průmyslu. K I. sjezdu loutkářských pracovníků byla zaměřena výstava v Havlíčkových sadech na pražských Vinohradech (1923). Výstava v žižkovské sokolovně (1935, s J. Malíkem a V. Skálou) dokumentovala loutkářskou tradici od 18. stol. a pojila ji s fakty o moderně organizovaném hnutí mezinárodního významu. V. podpořil sériovou výrobu Alšových loutek (ve firmě A. Münzberg) a tzv. Dekorací českých umělců (první série vydána 1913). Inicioval vznik ústředí československého loutkového divadelnictví Loutkářské soustředění (založeno 1923 při Masarykově lidovýchovném ústavu) a zastával funkci jeho předsedy. Sehrál klíčovou roli v založení UNIMA (Union Internationale des Marionnettes) 1929 v Praze, byl zvolen jejím prvním prezidentem; když funkci převzal 1933 J. Skupa, byl V. udělen doživotní titul čestného prezidenta.
Žactvo škol, na nichž působil, seznamoval s loutkovým divadlem; představení hry Hergules v provedení V. Dubského v Českých Budějovicích 1937 doprovodil přednáškou o migraci látky od Euripidovy Alkestis do lidového loutkového divadla. Gymnasisté pak sehráli hru ve V. úpravě v Jihočeském Národním divadle.
Jako badatel, historik a editor se zaměřoval na tradiční loutkářský repertoár a na genealogii loutkářských rodů. Sbíral loutky a rukopisy her lidových loutkářů, které vydával s doprovodnými studiemi a komentáři. Podnikal srovnání textových variant frekventovaných her (Faust, Don Šajn, Jenovefa aj.), tyto komparatistické práce však trpěly literárně historickými nedostatky a chybami. Revidoval starší edici her M. Kopeckého (eds. E. Just – H. Přerhof – J. R. Vilímek, 1862), ve snaze o „rekonstrukci“ autentického znění do textů taktéž zasahoval a pozměňoval je. „Zušlechťující“ úpravy (zvláště zmírňování či eliminace hrubostí) a vypichování slovních hříček zrcadlí V. snahu přidat autorům lidových her na literárním umu, vtipnosti a kultivovanosti.
V. patřil ke stěžejním osobnostem českého loutkového divadla první poloviny 20. stol. Položil základy pro studium jeho historie, sledoval soudobé amatérské loutkářství a organizováním sjezdů i odborných kurzů podněcoval jeho rozvoj, inicioval řadu literárních i praktických soutěží. Z loutkářské oblasti čerpal inspiraci i pro básnickou sbírku Iniciály marionet.
Hra
Kašpárek a princezna, t. 1921.
Překlady
E. Ducret: Kašpárek vítěz nad loupežníky, t. 1912 (pseud. A. Racek); L. Lemercier de Neuville: Kašpárek je nevinen, t. 1912 (pseud. Jiří Volný); P. Benndorf: Zakletý kalif, t. 1912 (pseud. F. Vysoký), F. Pocci: Kašpárek princem, t. 1912 (pseud. M. Záhoř); týž: Zajatý Turek, Psaníčko Ježíškovi, t. 1912 (pseud. F. Vysoký); týž: Kašpárek v Turecku, t. in Bramborové divadlo [1913]; A. Crozière: Kašpárek a policajt, t. tamtéž.
Edice
Johan doktor Faust starých českých loutkářův, Praha 1911; Doktor Faust, Praha [1915]; Kašpárek a princezna, Praha 1920; Hry ze soutěže Loutkáře 1926, Praha 1926; Komedie a hry. Podle starých rukopisů, loutkářských tradic a Matěje Kopeckého (podle sepsání jeho syna Václava) I–IV, Praha [1927–30], Doktor Faust, též, Jan doktor Faust, aneb, Jan Faust, doktor z Milána, jinak, Jan Faust, doktor Sv. Písma z Milána, též, Nevěsta z pekla (dle starých rukopisů, loutkářských tradic a M. Kopeckého), Praha 1940; Pan Franc ze zámku, aneb, Rychtář z Kozlovic, též, Historie Michlova, také, Rychtář a ponocný, aneb, Vyhraná nevěsta (dle starých rukopisů M. Kopeckého), Praha 1940; Kytice z českých her pro loutkové divadlo, Praha b. d.
Teatralia
O loutkách a loutkářích, Národopisný věstník českoslovanský 5, 1910, s. 121–146; Od pravlasti loutek k českému loutkářství, Praha 1910; Loutky Řeků a Římanů, Praha 1911; Plakáty českých loutkářův, Osvěta 41, 1911, s. 828–840; O vlasti, vzniku a rozvoji loutek vůbec a loutkářství českém zvláště, Rokycany 1912 [přednáška]; Z historie loutek evropských, Praha 1913; Bramborové divadlo, jeho historie, návod a hry, Praha [1913]; Ze slovníku dřevěného herectva loutkářské dynastie Maiznerovy, Národopisný věstník českoslovanský 8, 1913, s. 38–56; O významu loutkového divadla vůbec proti kinematografům zvláště, Praha [1914; přednáška]; Příručka českého loutkáře, Praha [1914]; O vnučce Mat. Kopeckého A. Kopecké, Věstník městské spořitelny v Březnici 5, 1914, č. 4, s. 6–8; Jenovefa v české literatuře, Sborník filologický 5, 1915, s. 75–111 [s přetiskem dochovaného 1. dílu hry]; Alešovo loutkové divadlo pro rodinu, školu i společnost, Praha 1915; Loutky a škola, Praha [1915]; Loutkové divadlo v rodině, [Praha 1915]; Přednáška o významu loutkového divadla s obrázky všech Alešových loutek, [1915; přednáška]; Praktické zkušenosti s Alšovými loutkami, Praha 1916; Proslovy pro loutkové divadlo, Praha 1917; Klasik loutkových her Frant. hrabě Pocci, in F. Pocci: Výbor loutkových her, Praha [1917]; Poslanie lútok na Slovensku, in T. Čihařová-Odehnalová: Báj o slobode, Praha 1919, s. 5–15; Poslání loutek mezi Čechy zahraničními, Naše zahraničí 1, 1919, s. 20–22; Loutkář J. N. Laštovka a jeho Faust, Osvěta 49, 1919, s. 52–57, 100–107, 177–185, 233–241; Z literární pozůstalosti loutkáře J. Laštovky, Loutkář 5, 1920/21, s. 14–15, 38–39, 93–96; Aleš a loutky, Topičův sborník 8, 1920/21, s. 180–184; Loutkové divadlo jindy a dnes, Praha 1921; Les jouets artistiques tchèques, L’Exportateur tchécoslovaque 3, 1922, Mars, s. 15–18; Zařízení loutkových divadel, Praha 1922; Promluva o Jos. Kaj. Tylovi na loutkovém divadle, in J. K. Tyl: Tři hry pro loutky, ed. J. V., 1926; Historie soutěží na loutkové hry, in Hry ze soutěže Loutkáře 1926, Praha 1926; Rodokmen Kopeckých, Loutkář 14, 1927/28, příl. 2–3; Život, dílo a rod Matěje Kopeckého, tamtéž, s. 37–39; Jak žila A. Kopecká v Bělčicích, tamtéž, s. 213–216; Loutkářská dynastie Maiznerů z Nové Paky, Loutkář 15, 1928/29, s. 158–168; A. Kopecká, první a jediná samostatná česká loutkářka, Dělnické divadlo 8, 1928, s. 91–92; Don Juan jako Don Žán a Don Šajn u českých lidových loutkářů, Národopisný věstník 22, 1929, s. 174–213, i kn. 1929; České loutky – pro sbratření národů, Dolní Poustevna 1929; Hračky a loutky, Praha 1929; Vztahy loutkářství československého k slovanskému a světovému, b. m. 1929; Exlibris marionet, Praha 1930; Čs. loutková divadla v zahraničí, in Naše zahraničí 10, 1930, s. 3–15; Loutkové divadlo v zahraničí, in Krajané v cizině a jejich styky s domovem, Praha 1930, s. 88–91; Marionnettes et guignols en Tchécoslovaquie, Praha 1930; Slovo o „Komediích a hrách“, které podle loutkářských tradic […] sestavil J. V., Kutná Hora 1930 [zvl. otisk ze 4. sv. Komedií a her, 1930]; Rumunské loutkářství, Praha 1931; Johannesa doktora Fausta proslulý monolog dávno ztracený a znovu nalezený panem E. A. H., Praha 1931; Richard Teschner’s Figurenbühne, Praha 1931; Loutková divadla v zahraničí, in Pro naše a pro nás, Praha 1932, s. 30–32; Zpráva o činnosti Unimy, Praha [1933; s V. Sojkou Sokolovem]; Třicet let s loutkami, České Budějovice 1939.
Prameny
SOA Třeboň: Sbírka matrik, Bavorov 16, matrika narozených 1882–1901, s. 43, obr. 39.
AMP: Sbírka matrik, VIN O15, matrika oddaných fary u sv. Ludmily 1917–1919, s. 242, obr. 315.
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner 1968.
52. výroční zpráva státní české reálky […] v Českých Budějovicích 1935/36, Čes. Budějovice [1936], s. [3].
Literatura
Bibliografie: nesign., in sb. Příručka českého loutkáře, Praha 1914; nesign., in J. V.: Vztahy loutkářství československého k slovanskému a světovému, b. m. 1929 ■ J. Polívka, ref. edice Johann doktor Faust, Věstník ČAVU 20, 1911, s. 48–49; Ks [A. Kraus], ref. Od pravlasti loutek k českému loutkářství, Loutky Řeků a Římanů, edice Johan doktor Faust..., Čechische Revue 4, 1910/11, s. 372–376 + pod vlast. jménem, ref. Jenovefa v české literatuře, Johan doktor Faust starých českých loutkářů a Doktor Faust, Národopisný věstník českoslovanský 11, 1916, s. 74–80; Bibiena: Umělecká loutková scéna, Čech 18. 1. 1918 ● ref. Komedie a hry: jv. [Vodák], České slovo 4. 1. 1928; J. H. [Hloušek], Úhor 16, 1928, s. 73–74; 17, 1929, s. 14; 19, 1931, s. 76 ● k padesátinám: Loutkář 21, 1934/35, č. 9 [přisp. M. Hýsek, V. Sokolov, J. Auerhan, J. Voborník, L. Odstrčilová, K. Eysselt-Klimpély, K. Engelmüller aj.]; -och- [F. S. Procházka], Zvon 35, 1934/325, s. 547 ● nekrology: od, Lidové noviny 21. 9. 1939; -vh- [M. Hýsek], Listy filologické 66, 1939, s. 477; J. Malík, Česká osvěta 36, 1939/40, s. 39; -btk- [V. Brtník], Zvon 40, 1939/40, s. 72; A. Pražák, Naše věda 20, 1941, s. 316 ● M. Hýsek: In memoriam J. V., Venkov 19. 11. 1939; J. Malík: Loutkářství v Československu, Praha 1948, s. 12–13, 21, 27; s. 13; J. A. Novotný: J. V. – vydavatel, Československý loutkář 5, 1955, s. 126–127 + Vivat UNIMA, tamtéž, s. 208; A. E. Hruška: V. – doktor Faust, tamtéž, s. 178; E. Vodičková: Přehled vývoje českého loutkářství, Praha 1964, s. 23; J. Malík: České a slovenské loutkové divadelnictví, Praha 1968, s. 12; K. Pletzer: J. V., historik a organizátor českého loutkářství, Vodňany 1985; F. Černý: J. V., Československý loutkář 35, 1985, s. 276; S. Cífka: J. V., tvůrce moderního českého loutkářství, České Budějovice 1986; M. Česal: Vůdčí osobnosti amatérské etapy X, Loutkář 44, 1994, s. 224–225, 247–249, 274–275; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, Praha 2004, s. 158–159; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, Praha 2008, s. 141, 149, 211–212.
ČBS, Knížák, LČL
Vznik: 2015
