Hofbauer, Zdeněk

Hereckou a režisérskou kariéru začal H. jako ochotník v rodné Unhošti u Kladna, kde se podílel na dramatizaci Cikánů K. H. Máchy, recitačních pásmech, večerech poezie (J. Wolker, sovětští a černošští básnící) a inscenacích textů L. de Vegy, J. K. Tyla či K. Čapka (Bílá nemoc) v rámci dramatického odboru unhošťského Sokola. Na pražské vyšší průmyslové škole grafické vystudoval obor fotografie a 1927–35 pracoval jako barrandovský filmový kameraman u Favorit filmu. K filmu se jednorázově vrátil 1950, kdy režíroval snímek Karhanova parta. H. profesionální herecká kariéra začala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1936–38), odkud přešel na pražskou Lidovou scénu v Unitarii, která byla záhy pro protiněmecké směřování, ale i ekonomické obtíže rozpuštěna. Za protektorátu strávil dva roky ve Státním divadle Brno a hostoval také v pražském Národním divadle a na Vinohradech, aniž by zde vytvořil výraznější roli. Posléze (1942) zakotvil v Městském divadle v Plzni, kde se v květnu 1945 stal uměleckým vedoucím činoherního souboru, s krátkou přestávkou od 1946/47, kdy byl na necelé dvě sezony šéfem ostravské činohry. V dubnu 1948 se do Plzně vrátil a vedle vedení činohry se chopil též postu uměleckého ředitele divadla. Následujících pět let je chápáno jako umělecky nejhodnotnější éra H. profesní dráhy; plzeňská scéna pod jeho vedením vykazovala rysy generačního divadla včetně dramaturgie balancující mezi předepsanými dramaturgickými plány a inscenacemi méně ortodoxními. Na základě rozhodnutí náměstka předsedy vlády a ministra kultury V. Kopeckého byl H. v polovině října 1953 jmenován uměleckým vedoucím činohry Národního divadla v Praze s úkolem vyvést českou první scénu z umělecké stagnace. 20. listopadu 1953 však zemřel v berounské nemocnici na následky autonehody z 16. listopadu, jejímiž účastníky byli také lehce zranění L. Pistorius (šéf plzeňské činohry a H. umělecký nástupce), M. Stehlík (plzeňský herec, režisér a dramatik, který odcházel také do Národního divadla jakožto nový dramaturg) a F. Belfín (šéf plzeňské opery). H. pohřbu v Národním divadle se 25. listopadu účastnil mj. ministr kultury V. Kopecký; následujícího dne proběhlo rozloučení v Krajském oblastním divadle Plzeň.

1952 získal H. státní cenu za své plzeňské umělecké počiny a ve stejném roce byla plzeňskému činohernímu souboru udělena státní cena druhého stupně v oboru divadelního a dramatického umění za Strakonického dudáka a Dívku s bílými vlasy, na nichž se však H. režisérsky ani herecky nepodílel. H. inscenace Vstanou noví bojovníci se umístila na třetím místě v soutěži Divadelní žatva (1950), plzeňské inscenace byly pravidelně oceňovány i při dalších ročnících přehlídky. H. zpodobnil jako ředitele plzeňského Thámova divadla F. Šec v románu Sezóna. H. manželkou byla herečka Inez Hofbauerová-Burgová (1908–1994).

V Krajském oblastním divadle Plzeň se H. jako ředitel zaměřil primárně na činohru. Uplatňoval předepsaný socialistický realismus, ale pokoušel se do repertoáru začlenit i jiné, méně uváděné, popřípadě nové tituly. Spolupracoval s M. Stehlíkem, jehož dramata Jarní hromobití a Nositelé řádu měla v Plzni světovou premiéru. H. se tak vymanil ze závislosti na pražské dramaturgii a začlenil plzeňský činoherní soubor do popředí československé divadelní scény.

V poválečném období nabídla plzeňská dramaturgie pod vedením H. a jeho nástupce J. Škrdlanta díla světových autorů (Aristofanes, Sofokles, W. Shakespeare, L. de Vega, Molière, O. Wilde, G. B. Shaw, N. V. Gogol, M. Gorkij, K. M. Simonov), českých dramatiků (A. Jirásek, K. Čapek, F. Langer, F. Šrámek, J. Drda, A. Radok, F. Peroutka) i dramatizaci Steinbeckovy novely O myších a lidech. Po únorovém puči 1948 svazoval dramaturgii politický diktát; v činohře se uplatňovaly zejména takové sovětské a původní české hry, které měly rozšířit diváckou základnu o dělnické publikum. H. uváděl díla předních autorů světové (P. Calderon de la Barca, W. Shakespeare, A. P. Čechov, A. Miller, aj.) a české dramatiky (opakovaně J. K. Tyla a A. Jiráska, ale i V. K. Klicperu, K. Čapka). Jeho dramaturgický zájem se rozprostíral od renesančních dramat, přes realistické hry, až k sovětským dramatům. Na plzeňskou scénu přinášel i málo inscenovaná, ideově nejednoznačná díla západních autorů, jakým byl např. E. OʼNeill (Milionový Marco).

Jednou z H. stěžejních plzeňských inscenací byl Macbeth (1949), v němž výjimečně ztvárnil i titulní úlohu (1948–53 se již věnoval převážně práci ředitelské a režisérské). Shakespearova hrdinu pojal jako individualistického, prospěchářského sobce, který mohl být na konci 40. let chápán jako obraz nacistického okupanta či buržoazního vykořisťovatele. Zatímco pamětníci na inscenaci vzpomínají jako na umělecky významnou, dobová kritika ji víceméně obešla, věnujíc se pouze předloze.

Z ostravského angažmá si H. do Plzně přivedl mladé divadelníky Z. Jirákovou, E. Wimmerovou, J. Balašovou, Z. Jiřičného, L. Kopřivu, V. Kršku, V. Lohniského a L. Pistoria. Staršími členy souboru byli J. Kostka, Z. Kryzánek, J. Benátský a J. Kovaříková. Herectví v H. pojetí vycházelo ze systému K. S. Stanislavského. V herecké i režisérské práci hledal – v souladu se socialistickým realismem – způsob, jak co nejcelistvěji a nejpravdivěji zobrazit na divadle člověka, a promlouvat tak ke společnosti. Od dramatického umělce požadoval politické vidění; v jeho případě odráželo sympatie ke komunistické straně. Kritizoval režisérismus vycházející z představy herce jakožto vykonavatele režisérovy vůle, a nikoliv samostatného tvůrce. Herce považoval za středobod inscenace. Šlo mu o celostní pojetí herectví, které by organicky propojilo mluvený text a psychofyzické jednání. Jevištnímu přednesu a řeči, jakožto nejpodstatnější nositelce dramatické myšlenky i emocí, přikládal zásadní význam již od svých počátků při spolupráci na recitačních pásmech. Kritizoval otupení řeči civilismem, v jehož důsledku herci neovládali správnou techniku mluvy. K hercům přistupoval individuálně, kritizoval věcně a taktně, mýtil herecké manýry a šablony. Díky vycvičenému kameramanskému oku neopomíjel ani složku scénografickou, kostýmní a světelnou; také zde odmítal rutinu a klišé.

V H. režisérské práci lze vystopovat dvě hlavní tendence: ve vážné poloze usiloval o upřímné uchopení patosu období budování socialistické společnosti, v lehčí poloze se pak snažil nalézt nový výraz českého lidového humoru, přičemž odmítal laciné prostředky, jako byly pády, rány a kopance, přeřeknutí a tělesné vady. Propracoval se k básnicky, metaforicky pojatému scénickému realismu, který vycházel z realismu socialistického. Scénický realismus v H. pojetí měl oslavovat vládnoucí režim a poukazovat na jeho konkrétní úspěchy v životě občanů. Divadelní složky neměly skutečnost popisovat, ale specifickými jevištními prostředky ji přebásnit.

Od 1945 se H. v Plzni příležitostně věnoval také rozhlasové tvorbě jako interpret i režisér. Z divadelních her uváděných na plzeňské scéně přenesl do rozhlasové podoby např. Večer tříkrálový a Jarní hromobití.

Režie

Dramatický odbor Sokola v Unhošti

L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova – 1939.

Zemské divadlo Ostrava

E. OʼNeill: Milionový Marco, F. Werfel: Jakobowski a plukovník, A. N. Ostrovskij: Talenty a ctitelé, F. Šrámek: Měsíc nad řekou, L. Leonov: Vpád, G. B. Shaw: Ďáblův žák – 1947; W. Shakespeare: Macbeth, K. M. Simonov: Ruská otázka – 1948.

Slezské národní divadlo Opava

P. Hamilton: Plynová lampa – 1947,

Krajské oblastní divadlo Plzeň

G. Hauptmann: Slavnost vzkříšení, A. de Musset: Se srdcem divno hrát – 1944; N. V. Gogol: Ženitba, L. de Vega: Vzbouření na vsi, G. B. Shaw: Ďáblův žák, K. M. Simonov: Ruští lidé – 1945;  J. Drda: Hrátky s čertem, W. Shakespeare: Veta za vetu, J. B. Priestley: Přišli k městu, P. Calderón de la Barca: Chuďas ať má za ušima, J. Steinbeck: O myších a lidech – 1946; A. Miller: Všichni moji synové, F. Werfel: Jakobowski a plukovník – 1948; A. P. Čechov: Tři sestry, W. Shakespeare: Macbeth – 1949, W. Shakespeare: Večer tříkrálový, P. A. Pavlenko: Štěstí, S. Gergely: Vítězi a hrdinové; A. Zápotocký, dram. L. Pistorius: Vstanou noví bojovníci, W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 1950; M. Gorkij: Měšťáci, H. Fast: Třicet stříbrných, W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské, M. Stehlík: Jarní hromobití – 1951; M. Stehlík: Jarní hromobití, L. Slavin: Intervence – 1952; N. V. Gogol: Falešní hráči, A. P. Čechov: Jubileum, M. Stehlík: Nositelé řádu – 1953; N. V. Gogol: Hráči – 1954.

Role

Lidové divadlo v Unitarii

Šlik (A. Jirásek: Jan Roháč) – 1938.

Národní divadlo

Argantifontidas (Molière: Amfitryon) – 1939; Archanděl Gabriel, Druhý student (J. W. Goethe: Faust), Garaj (J. Mahen: Janošík), Mentheith (W. Shakespeare: Macbeth), Don Juan (P. Calderón de la Barca: Dáma a skřítek) – 1940.

Krajské oblastní divadlo Plzeň

Ferdinand, král aragonský (H. H. Ortner: Isabela Španělská) – 1943; Jan Dinmore (J. B. Pristley: Přišli k městu) – 1946; Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth) – 1949; Generál (L. Slavin: Intervence) – 1952.

Prameny

Archiv divadla J. K. Tyla v Plzni: výstřižky, divadelní programy, soupis repertoáru, fotografie.

Archiv ND v Praze: výstřižky, divadelní programy, soupis repertoáru.

Literatura

Nesign.: Nový ředitel městských divadel v Plzni, Pravda 21. 3. 1948; H. S.: Makar Dubrava – příklad našim havířům, tamtéž 15. 10. 1949 + Jan Hus – vítězství lidu nad církevní hierarchií, tamtéž 22. 10. 1949; G: Program k inscenaci Macbetha v Městských divadlech v Plzni, Plzeň 1949; H. S.: Obraz české vesnice za dřívějších časů, Pravda 14. 1. 1950; K. Gissübel: Krajské oblastní divadlo v Plzni pracujícím, tamtéž 8. 7. 1950; V. Vydra: Trochu vzpomínek na plzeňské divadlo, Divadlo 3, 1952, s. 889–893; I. Holíková: Plzeňské divadlo – vlastenecká kapitola dějin českého divadla, tamtéž, s. 893–905; O. Popp: Činoherní soubory v Divadelní žatvě, tamtéž 4, 1953, s. 595–596 ● nekrology: anon., tamtéž, s. 1075; RP, Rudé právo 21. 11. 1953; S. Papež, Pravda 24. 11. 1953; anon., tamtéž 27. 11. 1953 ● J. Hájek: Z. H. myslitel a básník jeviště, Program Krajského oblastního divadla v Plzni 15. 11. 1954, s. 1–9; K. Gissübel: Z. H. a rozhlas, tamtéž, s. 14; V. Štěpánek: 90 let stálého českého divadla v Plzni, Plzeň 1955, s. 46–49; J. Procházka: Cesta plzeňské činohry za socialistickým divadlem (1945–1965), in Sto let českého divadla v Plzni: 1865–1965, Plzeň 1965, s. 55–56; J. Kostka: Básník divadla. K nedožitým šedesátinám Z. H.,Pravda 13. 5. 1971; J. Hájek: Z. H. aneb O potřebě historické paměti, Tvorba 1973, č. 47, s. 10; mc: Ohlédnutí za živým jménem, Pravda 29. 11. 1978; F. Knopp: Divadelník, od kterého se hodně čekalo, Scéna 14, 1981, s. 6; mc: Kytice k nedožitým sedmdesátinám Z. H. Umělec vysokých kvalit, Pravda 20. 11. 1981; L. Gruberová: Zdařilé matiné o velkém umělci. Památce Z. H., tamtéž 23. 6. 1983; mc: Pocta Z. H., tamtéž 15. 5. 1986; J. Hájek: Průkopník básnického realismu. K nedožitým pětasedmdesátinám Z. H., Tvorba  1986, č. 28, s. 10; J. Šantora: Divadelní návraty I–III (111 osobností vzpomíná na plzeňské angažmá), Plzeň 2000, s. 55, 2006, s. 51–52, 2007, s. 12–25; I. Martinovský: Dějiny Plzně v datech, od prvních stop osídlení po současnost, Plzeň 2004, s. 388–456; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce: Divadlo a společnost 1945–1955, Academia 2007, s. 388; E. Hanzlíková: Plzeňská činohra v letech 1948–1968, dipl. práce FPE ZČU, Plzeň 2012; K. Zdeňková: Éra působení Z. H. v Plzeňském městském divadle v letech 1948–1953, bakal. práce, FF UK, Praha 2013; N. Stejskalová: Divadlo od prvních počátků. Divadlo v Unhošti [online, cit. 28. 2. 2020], URL: https://www.narodnikronika.cz/listovat-kronikou/zacatky-divadla/.

EDS

Vznik: 2020