Dostalová, Leopolda

Dcera Marie Kalmünzerové-Horské (1847–1917), herečky Prozatímního divadla 1868–73, která se po sňatku s vlastenecky založeným podnikatelem ing. Leopoldem Dostalem vzdala divadelní dráhy. Sestra básníka Adolfa Bohuslava Dostala (1873–1939) z okruhu Moderní revue, který byl též režisérem a ředitelem Švandova divadla 1903–1907, Karla Dostala (1884–1966), předního režiséra Národního divadla, a akademické malířky Hany Dostalové.

Dětství prožila v dobře situované rodině o jedenácti dětech (dvě z nich zemřely) nejprve ve veleslavínském zámečku, kde se narodila, poté v Poděbradech, kam se rodina brzy přestěhovala. Od dětství se zajímala o loutkové divadlo, později spontánně improvizovala divadelní scénky. Obecnou školu ukončila 1889, poté vychodila měšťanskou školu v Mělníce, kde bydlela u babičky z matčiny strany. Další vzdělání získala v penzionátu sester řádu Navštívení Panny Marie v Chotěšově u Plzně. Rodinné prostředí v Poděbradech, prodchnuté uměleckými zájmy, jí umožnilo bohatý společenský a kulturní život. S rodiči navštěvovala představení Zöllnerovy společnosti, sama vystupovala v místním ochotnickém souboru v Jiříkově divadle, který měl ve městě velkou tradici a dobrou úroveň. Ochotnickou dráhu zahájila 1896 ve hře Pan senátor od F. von Schönthana. Na dalším vystoupení 1897 v aktovce Uvězněná o chlebu a vodě byl přítomen přítel bratra Adolfa, básník J. Kvapil, pozdější dramaturg a režisér Národního divadla. D. pak studovala v Praze herectví u jeho ženy H. Kvapilové, přičemž se nadále věnovala ochotnickému divadlu a pohybovala se v okruhu mladých uměleckých přátel bratra Adolfa. 1899 vystoupila poprvé na profesionální scéně – na doporučení básníka Moderní revue B. Knoesla sehrála jako host ve Smíchovské Aréně, řízené K. Švandou, roli Klemy v jednoaktovce J. Distla Na bytě. Vystoupila také s amatérskými herci v Kolíně, kde ji viděl herec a režisér Národního divadla J. Šmaha a doporučil ji ke zkoušce. Výsledkem byl pohostinský debut D. na české první scéně 1. září 1901 v titulní roli Maryši bratří Mrštíků, při němž jí byl partnerem v roli Francka E. Vojan. Od následujícího měsíce byla ředitelem G. Schmoranzem angažována na jeden rok. Poté jí byla smlouva prodloužena. V Národním divadle se tehdy herci běžně stýkali s kolegy z operního souboru, příležitostně vystupovali také v jejich představeních v malých rolích. D. se zde seznámila s umělci mnoha oborů a podílela se na jejich pořadech a akcích jako recitátorka. 1908 se provdala za basistu opery Národního divadla Václava Klimenta (zemřel koncem války 7. 3. 1918). Po Kvapilově jmenování vrchním režisérem (1906) a později šéfem činohry (1911) se stala členkou užšího okruhu jeho herců, v čele s E. Vojanem. Uměleckou událostí mladých let D. byla představení K. S. Stanislavského a jeho MCHATu v Praze 1906, která vyvolala proměnu myšlení o herectví v českých zemích. Rostoucí kvalita výkonů D. se promítla i do pozvání k pohostinským hrám v Polsku (od 23. 8. 1912), kde působil i její nejstarší bratr Adolf Bohuslav. Ve Státním divadle ve Varšavě hrála o prázdninách na letní scéně v devíti reprízách Violu ve Večeru tříkrálovém a Ibsenovu Noru. V květnu 1914 hostovala v Chorvatském národním divadle v Záhřebu v titulní úloze Paní se slunečnicí I. Vojnoviće, jako Marta ze hry A. Guiméra Nížina a opět jako Ibsenova Nora.

Za první světové války se české Národní divadlo stalo důležitým kulturně politickým činitelem; repertoár měl často demonstrativní charakter, jehož smyslem bylo poukázat na svébytnost a vyspělost české divadelní kultury. D. přesvědčila místodržitele hraběte Thuna o nutnosti povolení Kvapilova shakespearovského cyklu, jemuž rakouské úřady nebyly nakloněny. V desetiletí od třístého výročí básníkova úmrtí pak Národní divadlo nastudovalo patnáct inscenací jeho her; protagonisty většiny z nich byli E. Vojan a D. Řadu hlavních rolí ztvárnila též v „Jubilejním cyklu“ k padesátiletému výročí položení základního kamene Národního divadla, v rámci nějž bylo uvedeno 45 děl starších i současných českých dramatiků. O významu D. pro české herectví a o její morální integritě svědčí její občanské i umělecké nasazení, jimiž si vysloužila Kvapilovo rozhodnutí, aby právě ona zahájila 29. 10. 1918 první představení Národního divadla v samostatném Československu Nerudovou básní Jen dál.

Po válce se 20. 12. 1919 provdala za sochaře Karla Dvořáka (žila s ním až do jeho smrti 1950). V době emocionálně vypjatého soupeření obou velkých pražských scén došlo 1920 k prvnímu přerušení jejího angažmá v Národním divadle. Okamžitou výpověď dostala od ředitele G. Schmoranze kvůli záskoku v Městském divadle na Královských Vinohradech za náhle onemocnělou A. Iblovou v úloze Mileny z Hilbertovy hry Pěst. Následně byla přijata (podobně jako její bratr, režisér Karel Dostal) do souboru vinohradského divadla, kde byla angažována do 1924. Už po půl druhém roce však byla pozvána k hostování v činohře Národního divadla, kterou tou dobou vedl někdejší režisér vinohradského divadla K. H. Hilar, zatímco J. Kvapil přešel z Národního divadla na Vinohrady. Od června 1921 hrála na obou scénách současně, v Národním divadle jako host. 25. 5. 1924 jí v Paříži poděkoval R. Rolland při přátelském setkání v Louvru za ztvárnění paní Montespanové z jeho stejnojmenné hry (prem. 16. 8. 1920, Vinohrady). 1929 a 1930 D. vystupovala pohostinsky v Národním divadle v Lublani, kde tradičně působila řada českých umělců; nejprve s V. Vydrou st. a J. Vojtou v titulní roli OʼNeillovy hry Anna Christie. Hostování zde zopakovala 1936 a 1937 (opět s V. Vydrou, J. Vojtou a také O. Scheinpflugovou) v inscenacích Strindbergova Tance smrti, Láska není všechno ad.

K dalšímu přerušení angažmá došlo za 2. světové války, tehdy byla nedobrovolně 31. 7. 1942 penzionována (podobně jako V. Vydra, R. Deyl, K. Kolár, J. M. Gottlieb ad.), v té době vystoupila několikrát pohostinsky. S J. Škrdlantem iniciovala od podzimu 1942 za válečných podmínek zájezdy na venkov s inscenací Ibsenových Strašidel, ve které hrála paní Alvingovou. Po osvobození se 30. 5. 1945 vrátila na českou první scénu. V 50. letech byla málo obsazována, její herectví ani její „aristokratický“ typ nevyhovovaly představám o socialistickém realismu v divadle. D. tehdy také příležitostně vystupovala s amatéry: s dramatickým souborem ROH P. S. Karviná v místním Domě osvěty, nebo se souborem závodního klubu Motorlet Jinonice ve stejné roli jako 1942 – paní Alvingové z Ibsenových Strašidel. Její postavení v souboru Národního divadla se zlepšilo až s příchodem mladších režisérů A. Radoka a O. Krejči. V 50. letech také publikovala různá interview a drobné stati, v prosinci 1958 napsala mj. vzpomínku na Stanislavského a hostování MCHATu. Pracovní poměr s Národním divadlem rozvázala dohodou k 31. 1. 1959, kdy z podnětu vedení odcházeli přední herci starší generace: B. Karen, J. Steimar, J. Vojta, E. Vrchlická ad. D. ani poté neodmítala spolupráci, pohostinsky zde vystupovala až do 1969. Jen v Národním divadle vytvořila 344 rolí. Přes závažnou oční chorobu a vysoký věk přijala nabídku zakladatele Divadla za branou, režiséra O. Krejči, a nechala se angažovat od 1. 1. 1966 do 31. 12. 1966, znovu pak 1969–71. S divadlem jezdila i na zahraniční zájezdy. Před uzavřením divadla šla třiadevadesátiletá národní umělkyně prosit o pomoc prezidenta L. Svobodu – ten ji však nepřijal.

Za své umělecké výkony získala 1924 Státní cenu, národní umělkyní byla jmenována 1947, laureátkou Řádu práce se stala 1958. Pohřbena je na Olšanech.

Po technické stránce měla na D. vliv její učitelka, představitelka realistického herectví s hlubokým zájmem o niterné procesy svých postav, H. Kvapilová. Připravovala ji všestranným způsobem: role s ní studovala se zřetelem k obsahu hry a individualitě postavy, vedla ji k hledání vlastní cesty k roli, rozšiřovala její duševní obzor, pěstovala smysl pro hereckou kázeň a velmi dbala na hlasovou kulturu. Debut D. v úloze Maryši v nastudování J. Šmahy kritika přivítala jako jeden z nejšťastnějších počinů správy Národního divadla. Po přijetí do zhruba třicetičlenného souboru se ocitla mezi zkušenými hereckými osobnostmi několika generací včetně té zakladatelské. Oborově zařazena jako tragédka, dostala za druhý velký úkol titulní roli Magelony v inscenaci J. Slukova a J. Kvapila. Hned zpočátku se tak seznámila se dvěma styly, charakteristickými pro tvorbu Národního divadla na přelomu století – realistickou a pozdně romantickou školou českého herectví.

V raných letech umělecké dráhy D. hrála i naivky, postupně přebírala role starších hereček, vždy se však snažila postihnout postavy vlastními výrazovými prostředky. Kvapil ji pověřoval různorodými úkoly, aby ověřil rozsah jejího talentu. Obsadil ji do role Julie v Shakespearově komedii Dvé šlechticů veronských, poté do zcela odlišné úlohy učitelky Cvětajevy ve vlastní režii Gorkého Měšťáků (1902); v reprízách zastoupila M. Hilbertovou v titulní roli tragédie Romeo a Julie, aby osvědčila lyrické schopnosti a rozsah citového rejstříku. Musela hrát a zpívat i v operetě nebo účinkovat ve výpravném baletu Excelsior; do konce 1903 jí bylo přiděleno kolem čtyřiceti rolí včetně shakespearovských.

Po této prověřující etapě byla zhruba od 1905 obsazována do význačných rolí, které tvořila většinou pod Kvapilovým vedením: hrála Hippodamii v Námluvách Pelopových, Olivii z Večera tříkrálového, Alžbětu (Elišku) z Vrchlického hry Noc na Karlštejně. V Rozárce z Tylovy hry Paličova dcera postihla energický lidový typ dívky, která je schopna velké heroické oběti. V památné Kvapilově inscenaci Goethova Fausta s E. Vojanem z 1906 vystřídala jako Markétka lyrickou, hypersenzitivní a snivou H. Kvapilovou. Roli pojala zcela odlišným způsobem – zdůraznila stupňující se oddanost postavy až k živelnému vzplanutí touhy a bolesti. Po smrti své učitelky 1907 převzala další její stěžejní role: Irinu ze Tří sester, Julii, Ofélii aj. Postavy D. byly přes jistý patos vždy racionálněji vystavěny, jiný byl i při dokonalé deklamaci zvuk jejího trochu drsnějšího hlasu. Kvapil od herců vyžadoval postižení myšlenkového obsahu díla, úctu ke slovu, přesné dodržení rytmu a znění verše. Většinou také po společné dohodě koncipoval dramatické scény. K hereckým i lidským kvalitám D. měl naprostou důvěru. Častým partnerem jí za kvapilovské éry byl E. Vojan.

Během dalších deseti let angažmá v činohře Národního divadla D. vytvořila znovu svěží a dívčí Ofélii v Hamletovi; střízlivou Vivii bez iluzí a smutku v Živnosti paní Warrenové (dávno před tím, než se ujal na jevišti civilismus); přízračnou mstitelku Elektru v Aischylově Oresteie; bohatšími tóny obdařila Maryšu v novém nastudování s E. Vojanem jako Franckem. Vynikla v postavě Vlasty z Dvořákova Knížete i vzdorující Míny z Hilbertovy hry Vina. Své shakespearovské role rozhojnila o bystrou a vtipnou Porcii v Kupci benátském a vznešenou a vznětlivou vévodkyni Annu v Richardu III. Titulní roli Ibsenovy hry Heda Gablerová vytvořila jako typ moderní, uvědomělé a vnitřně rozporuplné ženy; podobně i postavu Nory. Málokdy byla pověřována veseloherními úkoly. K výjimkám patřila Viola z Večera tříkrálového – D. ji hrála velmi ráda, zhostila se jí s lehkostí a vtipem (ztvárnila ji opakovaně, původně jako dvojroli i s dvojčetem Sebastianem).

Polské reakce na hostování D. ve Varšavě srovnávaly její výkon v rolích Nory a Violy s uměním H. Modrzejewské, vyzdvihovaly srdečnost, pravdivost a čistotu podání a podpořily její prestiž i v domácím prostředí. Svým herectvím vytvářela D. komplexní obrazy žen, vyzařující velké vnitřní napětí. Její postavy nechtěly budit soucit, ale porozumění, vládly neutuchající vnitřní silou, často ve službě idey, kterou vyznávaly.

V předvečer první světové války přibyly D. další vážné a tragické role – Faidra v Euripidově tragédii Hippolytos, Juana v Hilbertově hře Kolumbus či originálně pojatá, milující, oddaná a současně ctižádostivá Lady Macbeth. V postavě francouzské herečky Adriany Lecouvreurové ze stejnojmenného dramatu E. Scriba ztělesnila ideál ušlechtilého ženství. V shakespearovském cyklu hrála osm postav – Annu, Porcii, Isabellu, Violu, Ofélii, Goneril, Lady Macbeth a Hermionu, stylizovanou nezvykle jako bílou ikonu, sochu na zlatém pozadí. V Kvapilově dramaturgii D. napomohla svými výkony k úspěšnému prosazení novinek i starších her českých dramatiků. Excelovala jako protagonistka v řadě z nich – byla opakovaně Maryšou, Rozárkou, ale i dominantními ženskými typy počínaje Vlastou ve Dvořákově Knížeti, imponující Královnou Kunhutou z Hilbertova Falkenštejna, zvláště pak zaujala jako Drahomíra ve stejnojmenné hře J. Vrchlického. V jejím dokonalém deklamačním podání vyrostla postava do nadlidské velikosti vášnivé a zoufalé, naděje plné i hněvivé vladařky. Služba básnickému slovu D. vynesla úctu a zájem předních současných českých dramatiků. Účinkovala v dramatech G. Preissové, R. Jesenské, J. Mahena, R. Krupičky, J. Bartoše, S. Mojžíše Loma a mnoha dalších. Svým herectvím reprezentovala moderní postupy evropského divadla, které přinesl do Národního divadla v básnicky křehkých a stylově velkoryse koncipovaných inscenacích J. Kvapil, a byla proto českými historiografy divadla považována za čelnou představitelku analytické éry českého divadla.

Krátká etapa v souboru vinohradského divadla (pod vedením K. H. Hilara do 1920 a J. Kvapila od 1921) přinesla D. několik mimořádných úkolů a kromě toho i tvůrčí setkání s bratrem Karlem, v jehož režii nastudovala mj. titulní roli ze Sofoklovy Medey jako běs, který soptí a vraždí, lísá se a mstí nejen za sebe, ale i za svůj rod. Hrála Roxanu z Racinovy tragédie Bajazet a Goethovu Ifigenii z Tauridy. Následovalo několik vrcholných rolí: Beatrix Cenci ze Słowackého stejnojmenném dramatu v režii K. Čapka s sebou nesla v bezmocné zranitelnosti atmosféru hříchu a vraždy. Na jevišti mezi vysokými sloupy scény J. Čapka se potácela jako poutník mezi milníky nekonečné pouti; D. ji hrála s důrazem na sevřené gesto a tlumený jazykový projev, který jen závěrem propukl v zoufalství. Vášnivostí, energií, zjevem i silou osobnosti inspirovala K. Čapka, který pro ni napsal démonickou Emilii Marty ve Věci Makropulos (sám ji pohostinsky režíroval na Vinohradech 1922; D. svůj vrcholný výkon zopakovala i při obnoveném nastudování 1927). Opakovaně hrála čistou a krásnou Hermionu ze Zimní pohádky v poetické Kvapilově inscenaci. Protipólem byl vysoce dramatický úkol v postavě Elektry z Kvapilovy inscenace Sofoklovy Oresteie (1924), považované za inscenační vrchol tohoto období. Děsivé zakvílení v úvodu inscenace ohlašovalo vstup herečky na jeviště, v neženském vzezření a v plandavých neupravených šatech představovala člověka změněného v běs, šílící po krvi a pomstě za své lidské ponížení. Moderními výrazovými prostředky se dostala nad Sofoklův text a vyjádřila, co je skryté v podvědomí osudem tragicky stiženého člověka.

D. se v jejím oboru na české scéně dlouho nemohla rovnat žádná z hereček. Nasvědčovalo tomu i nové nastudování Lady Macbeth v Kvapilově režii, které se stalo na léta nedostižným modelem. V knize Herečka vzpomíná popsala vlastní výklad postavy, který opřela o podrobný rozbor emocí; šlo tedy o racionální výchozí přístup k tvorbě. Když Lady Macbeth hrála poprvé 1918 s Vojanem, učinila základem postavy neohroženou, vše překonávající lásku, spojenou s velkou ctižádostí. Podruhé, 1925 na Vinohradech s váhavým Macbethem K. Vávry, ji pojala jako milující, ale také po slávě lačnící ženu, vedenou vidinou mužovy velikosti, jež vzala iniciativu do vlastních rukou. Tíha jejího činu a obsedantních výčitek svědomí ji dohnala až k psychickému onemocnění.

Své role D. vytvářela se snahou o duchovní přiblížení postav současnému životu. Obnažovala jejich nervy a city do netušených hloubek; současně se snažila podpořit monumentální sílu historických her gestickou a hlasovou stylizací.

Pod Hilarovým vedením se přizpůsobila režisérově vypjaté vizi mezilidských vztahů, jež na scéně Národního divadla ukončila éru tzv. akademické dramaturgie. Hrála v jeho expresionistických inscenacích velké role, zkoumající rozporuplné niterné a pudové procesy velkých ženských individualit. K nejvýznamnějším z jejích tragických, hrdinných či vladařských rolí tohoto období patřila Alžběta Anglická. D. při veškerém respektu k režisérovi dokázala korigovat jeho výklad postavy, opírající se o sexuální motivaci; interpretovala ji bez expresivního přepětí s maximální zdrženlivostí a také bez zbytečného historismu a patosu. Její citová hnutí se odehrávala náhle a bez přechodů, s výrazným podílem mimických akcí. V Hilarově dramaturgii byla D. Balladynou ve Słowackého stejnojmenné hře, Janou dʼArc ze Svaté Johanky G. B. Shawa, Antigonou ze Sofoklovy tragédie, královnou Gertrudou z Hamleta, oblečenou v módním civilu, Racinovou Faidrou, opakovaně Královnou Kunhutou z Hilbertova Falkenštejna, Klytaimnéstrou z Aischylovy Oresteie, Drahomírou z Lomova Svatého Václava ad. Sehrála také žánrově odlišné role ze současného repertoáru: Margaretu ze hry Eugena OʼNeilla Velký Bůh Brown, Natalji Petrovnu z Turgeněvovy hry Měsíc na vsi, Lidku ze hry O. Scheinpflugové Láska není všecko, Marii ze Šimáčkova Světa malých lidí. Úlohou Olgy z Čechovových Tří sester se pozvolna přehrávala do rolí představitelek středního věku. Moderní variantu tragické ženy dovedla k dokonalosti v postavě Kristiny z OʼNeillovy hry Smutek sluší Elektře: k charakteristice novodobé dynamické heroiny využila D. svého poněkud drsného, virtuózně ovládaného hlasu ve stroze formovaných větách, doprovázených výbušnými gesty s prudkými přechody, nezřídka zakončenými v sošných postojích. Vytvářela sugestivní obrazy nezlomných osobností, toužících po udržení stávajícího řádu. Významným partnerem jí byl v těchto letech zejména V. Vydra st.

Po Hilarově smrti 1935 přinesla vypjatá atmosféra předválečných let D. silné role starších žen a matek; na výslovné přání autora hrála v Čapkových hrách Bílá nemoc (1937) a Matka (1938). Titulní roli Matky vytvořila se zralým mistrovstvím jako něžně milující, obětavou, a přece hrdinskou postavu burcující závěrečným gestem proti válce s naléhavou přesvědčivostí. Úryvek z této role, kterou si zopakovala i po 1945, zaznamenal i film. Byla rovněž první českou Vassou Železnovovou v Gorkého stejnojmenné hře, ztuhlou a nepřístupnou pro svá vnitřní zranění, i Ginou Ekdalovou v Ibsenově Divoké kachně (1940) – vše v režiích bratra, K. Dostala, vrchního režiséra činohry Národního divadla. S pochopením vytvořila mučivým zmatkem uchvacující postavu staré paní Matušové v Hilbertově Pěsti (1941) v režii J. Frejky. Následovala série důstojných a nepoddajných postav hlavně mateřského typu, charakteristických velkým osobním sebezapřením a vnější strohostí, ale i lidsky vřelou podstatou a vědomím životních hodnot. Tuto polohu dokázala D. obměňovat a stupňovat a některé z těchto rolí hrála opakovaně i po 1945. Předurčila ji k tomu i neobyčejně proměnlivá tvář, oduševněle živá a sdělná, a uhrančivý pohled velkých očí, zrcadlící ztajená pohnutí. Jakkoli kritikou byly vyzdvihovány zejména její role shakespearovské, antické a ibsenovské, hrála s velkým pochopením i úlohy rozporuplných současných žen či prostých žen z lidu. Typ tragické ženy vytržené okolnostmi z toku běžných životních událostí dokázala obohatit projevy obyčejného ženství.

Po návratu z nedobrovolného ústraní vystoupila po válce v slavnostním představení Lucerny jako Bába. Hrála pak už jen staré ženy. Zopakovala si titulní roli Matky, oslnila sugestivní autokratickou Melanií z Gorkého Jegora Bulyčova, stařenou, která jako by nosila duševní pancíř. Pracovala na nich s režiséry V. Novákem, K. Dostalem, F. Salzerem, A. Podhorským. Znovu v souhře s V. Vydrou st. ztělesnila roli Barbory v novém nastudování Dykova Posla, „otřásající zážitek“ (podle vzpomínky V. Vydry) poskytla divákům jako Klytaimnéstra v Aischylově Oresteie.

V 50. letech hrála zřídka; např. Honzovu mámu v Kvapilově Princezně Pampelišce, Horačku v Maryše bratří Mrštíků či úskočnou a dravčí Murzaveckou z Ostrovského hry Vlci a ovce. Po příchodu O. Krejči do vedení činohry Národního divadla se situace D. zlepšila; v jejím herectví došlo také ke ztišení a oproštění výrazových prostředků. Dokázala se přizpůsobit mladé poválečné generaci režisérů, a ti její umění znovu ocenili. A. Radok ji obsadil do role noblesní Elisové ve své profilové inscenaci Podzimní zahrady, O. Krejča jí svěřil postavu kněžny Ludmily ve hře Drahomíra a její synové (v podání D. působila jako monument ulitý z bronzu) či později zcela odlišnou roli mateřské Paní Pražky v Konci Masopustu. Těsně před odchodem z Národního divadla ji Radok obsadil do role Marie Josefy z Lorcovy hry Dům doni Bernardy, kterou se snažil přiblížit životu a zbavit patetické a expresivní výlučnosti. S dokonalou hlasovou technikou D. získala postava oduševnělost a proměnila se ve zpěv o stáří. Tragický patos role herečka uchopila jako rys současného života a moderně jej také artikulovala a hrála.

Křehké i monumentální postavy D., vládnoucí dokonalou mluvou, dokázali oba režiséři vkusně zakomponovat do svých inscenací jako dramatický a přitom i vizuálně sugestivní prvek. V Divadle za branou se herečka uvedla rolí Anfisy v Krejčově nastudování Tří sester. J. Topol jí věnoval svou hru Hodina lásky, ve které stvořila v roli nepohyblivé Teti autentický obraz lidského stáří pouze hlasovými prostředky. Její poslední rolí byla Vedoucí chóru v představení Oidipus – Antigone, kde plně uplatnila dokonalou dikci a mistrovskou jevištní češtinu.

Brilantní hlasovou kulturu D. zachytil v řadě snímků Český rozhlas. V nové úpravě a režii J. Červinky zde zopakovala svou slavnou roli vévodkyně Anny ze Shakespearovy hry Richard III. (1964), v původní hře A. Přidala Sudičky namluvila postavu Terezy, hereckým partnerem jí byl Z. Štěpánek (1968). Český film začal využívat její herectví až ve 30. letech pro role starších žen. Nejprve se objevila jako Matka v Inemannových Psohlavcích, poté jako Kostelnička v Její pastorkyni režiséra M. Cikána, Matku hrála také ve slovenském filmu M. Friče Varůj. Nejčastěji hrála ve filmech O. Vávry s hvězdným obsazením (Pohádka máje a Kouzelný dům 1940, Okouzlená 1942). Film jí dopřál i humorné role, např. babičku v Roháčově a Juráčkově filmu Kinoautomat 1966. Od 60. let sehrála necelou desítku rolí v televizních inscenacích a filmech režisérů J. Dudka, J. Bělky, A. Moskalyka ad.

D. působila na velkých scénách českého i evropského divadla dlouhých sedmdesát let. Pod vedením významných režisérů se vyrovnávala se stylovými proměnami několika generací, přičemž vždy usilovala o samostatný projev. Bývá označována za herečku realisticko-analytickou, musela se ale konfrontovat i s odkazem doznívajícího naturalismu a deklamačního stylu pozdního romantismu (v souboru Národního divadla se setkala např. ještě s Tylovou herečkou M. Ryšavou či s režiséry J. Seifertem a J. Slukovem). Do poloviny 20. let byla především kvapilovskou herečkou; pod jeho vedením absorbovala podněty symbolismu, participovala na poetických obrazech světa, které Kvapil přinášel na jeviště. Úspěšně se potkávala i s expresivními prvky krevnatého a vitálního herectví Hilarovy éry, třebaže je korigovala smyslem pro uměřenost. Akceptovala na slově vystavěný, až klasicizující styl režiséra K. Dostala. Hrála i v několika inscenacích J. Frejky, syntetizujícího neiluzivní postupy avantgardního divadla s divadelním tvaroslovím velké scény.

V 50. letech se aristokratický typ D. vymykal z neujasněných představ o socialisticko-realistickém pojetí rolí. Snažila se formulovat svůj vztah k tehdy velmi zjednodušenému výkladu metody K. S. Stanislavského. Statečně připomněla význam hostování MCHATu v Praze 1906, celou záležitost považovala za historickou událost, korigovanou vývojem moderního divadla. Podle jejího mínění svazovala tato metoda hereckou intuici a spontaneitu; nepovažovala za nutné, aby se herec zabýval minulostí postavy, nezavrhovala však dílčí aspekty systému.

I v pokročilém věku byla schopna čerpat nové podněty, které přinášeli režiséři A. Radok, O. Krejča a M. Macháček. Dokázala např. rozpoznat podstatu Krejčova vedení herců jako jen zdánlivě autokratickou. Svůj projev přizpůsobila značně civilnějším, přirozeně působícím výkonům mladších kolegů, včetně M. Tomášové a J. Třísky. V Divadle za branou byla využita především její mimořádná hlasová kultura. V souvislosti s jejími výkony (a s výkony M. Tomášové a J. Třísky) se hovořilo o básnickém hereckém autorství.

Role

Švandovo divadlo

Klema (J. Distl: Na bytě) – 1899.

Národní divadlo

Maryša (bratři Mrštíkové: Maryša, i 1908), Magelona (J. J. Kolár: Magelona) – 1901; Julie (W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských), Cvětajeva (M. Gorkij: Měšťáci) – 1902; Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Kunhuta (J. Hilbert: Falkenštejn, i 1918, 1927, 1931) – 1903; Hippodamie (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Viola (W. Shakespeare: Večer tříkrálový, i 1912) – 1905; Alžběta (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, i 1917, 1923), Rozárka (J. K. Tyl: Paličova dcera), Olivie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Markétka (J. W. Goethe: Faust) – 1906; Ofélie (W. Shakespeare: Hamlet, i 1915), Irina (A. P. Čechov: Tři sestry), Elektra (Aischylos: Oresteia), Vivie (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové, i 1915) – 1907; Vlasta (A. Dvořák: Kníže), Mína (J. Hilbert: Vina, i 1913) – 1908; Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1909; Beatrix (J. Słowacki: Beatrix Cenci)– 1910; Heda (H. Ibsen: Heda Gablerová), Anna (W. Shakespeare: Richard III.) – 1911; Nora (H. Ibsen: Nora) – 1912; Isabella (W. Shakespeare: Veta za vetu) – 1914; Faidra (Euripides: Hippolytos), Juana (J. Hilbert: Kolumbus) – 1915; Lady Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth), Goneril (W. Shakespeare: Král Lear), Hermiona, (W. Shakespeare: Zimní pohádka) – 1916; Adriena (E. Scribe – E. Legouvé: Adriena Lecouvrerová) – 1917; Drahomíra (J. Vrchlický: Drahomíra) – 1918; Montespanová (R. Rolland: Montespan) – 1920;Medeia (Euripides: Medeia) – 1921; Balladyna (J. Słowacki: Balladyna) – 1923; Jana dʼArc (G. B. Shaw: Svatá Johanka) – 1924; Antigona (Sofoklés: Antigona) – 1925; Faidra (Racine: Faidra), Anna (E. OʼNeill: Anna Christie) – 1926; Lidka (O. Scheinpflugová: Láska není všecko), Drahomiř (S. Mojžíš-Lom: Svatý Václav) – 1929; Alžběta (G. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931; Olga (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1932; Lízalka (bratři Mrštíkové: Maryša) – 1933; Kristina (E. OʼNeill: Smutek sluší Elektře) – 1934; Matka (K. Čapek: Bílá nemoc), Vassa (M. Gorkij: Vassa Železnovová) – 1937; Matka (K. Čapek: Matka) – 1938; Paní Mařáková (J. Hilbert: Vina) – 1939; Gina Ekdalová (H. Ibsen: Divoká kachna) – 1940; Chůva (Euripides: Medeia) – 1942; Bába (A. Jirásek: Lucerna, i 1952) – 1945; Melanie (M. Gorkij: Jegor Bulyčov) – 1946; Klytaimnéstra (Aischylos: Oresteia)– 1947; Helena (F. Langer: Jiskra v popelu) – 1948; Honzova máma (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1949; Murzavecká (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce) – 1954; Horačka (V. a A. Mrštíkové: Maryša)– 1956; Elisová (L. Hellmanová: Podzimní zahrada) – 1957; Stará paní (J. Topol: Jejich den) – 1959; Ludmila (J. K. Tyl: Drahomíra a její synové) – 1960; Čugunovová (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí), Paní Pražka (J. Topol: Konec masopustu) – 1964; Marie Josefa (F. G. Lorca: Dům doni Bernardy) – 1967; přednes (V. Dyk: Země mluví) – 1968.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Paní Milena Matušová (J. Hilbert: Pěst), Montespanová (R. Rolland: Paní de Montespan) – 1920; Medeia (Euripides: Medeia), Roxana (J. Racine: Bajazet) – 1921; Ifigenie (J. W. Goethe: Ifigenie v Tauridě), Princezna Eboli (F. Schiller: Don Carlos), Emilia Marty (K. Čapek: Věc Makropulos, i 1927) – 1922; Eva (B. Viková-Kunětická: Lidé) – 1923; Marie Stuartovna (A. Ch. Swinburne: Chastelard), Elektra (Sofoklés: Elektra) – 1924.

Divadlo za branou

Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1966; Teti (J. Topol: Hodina lásky) – 1968; Vedoucí chóru (Sofoklés, Aischylos, překlad a adaptace J. Gruša, O. Krejča, K. Kraus: Oidipús – Antigoné) – 1971.

Prameny

Archiv ND: osobní složka L. D, kart. č. 48.

NA: osobní spis L. D.

DÚdok: výstřižky aj.

Literatura

V. Tille, Den 3, 1909, č. 27, s. 1–2 [Benátský kupec] + Národní listy 22. 5. 1910 [Návštěva] + tamtéž 9. 2. 1912 [Magelona]; L. Dostalová: Těm, kteří nedošli, tamtéž 18. 5. 1918 + O Národním divadle, tamtéž 24. 4. 1919; O. Fischer, tamtéž 15. 6. 1921 [Medeia]; k-ček [J. Kodíček], Tribuna 7. 1. 1922 [Ifigenie v Tauridě] + tamtéž 23. 11. 1922 [Věc Makropulos]; dv: L. D., Divadelní almanach: Divadelní listy, červen 1924, s. 35–38; J. Kodíček: Cesty nového divadla, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926, s. 25; E. Konrád: Hledá se nový sloh, tamtéž, s. 126; L. Dostalová: Tragédka, tamtéž, s. 110; K. Engelmüller: L. D., Praha 1929; J. Träger: Dva rozhovory o Alžbětě Anglické (s L. Dostalovou a K. H. Hilarem),Literární noviny 5, 1931, č. 20, s. 4; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 37–41; J. Kvapil: O čem vím, Praha 1932, s. 261, 345; anon., Právo lidu 17. 6. 1937 [Vassa Železnovová pro Lidové divadlo] ● ref. Matka: anon., tamtéž 12. 2. 1938; rb, tamtéž 15. 2. 1938 ● M. Rutte: Žena ve vichřici, in Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 95–109; F. Götz: Medeia, Národní divadlo 19, 1941/42, č. 9, s. 2–3; V. Vydra, O. Scheinpflugová, K. Engelmüller, E. Konrád, E. Vrchlická, B. Karen: L. D. K 45leté činnosti svého zasloužilého člena, Praha 1946; V. Novák: V zápase o člověka, lidské srdce, lidskou tragedii, Divadlo 32, 1946, č. 7, s. 121; nesign.: Národní umělkyně vzorem každé ženě, Stráž severu 7. 9. 1947; M. Rutte: Žena ve vichřici, Šest podob českého herectví, Praha 1947, s. 137–151; E. Janský: Národní umělkyně L. D., Praha 1948;  L. Dostalová: Ostravským dělníkům posílám vřelý dík (in Národní umělci o hornících a jejich práci), Ostravský úderník 9. 1. 1948; J. Kopecký: Herecké jubileum Národní umělkyně L. D., Lidová demokracie 13. 10. 1951; F. Götz: Národní divadlo a boj o české drama, Divadlo 4, 1953, č. 11, s. 998; L. Dostalová: Vzpomínky, pozdravy a díky, tamtéž, s. 1046; F. Götz: L. D., tamtéž 5, 1954, č. 2, s. 147; LV [Ludvík Veselý]: L. D. k pětasedmdesátinám, Literární noviny 3, 1954, č. 4, s. 6; L. Dostalová: Moskevští, Lidová demokracie 6. 9. 1956; L. Páleníček: K živým pramenům, in: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1957, s. 93–95; J. Wenig: Neuvěřitelná osmdesátka Leopoldy Dostalové, Lidová demokracie 23. 1. 1959; J. Träger: Snímky L. D. na československých gramofonových deskách, Praha 1959; K. Kraus: Šedesát roků paní D., Divadelní noviny 5, 1961/62, č. 4, s. 1; J. Wenig: O smyslu a poslání herecké práce (interview), Lidová demokracie 31. 3. 1963; K. Petrů: Národní umělkyně L. D.: Soupis dramatických postav, Praha 1963; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, Praha 1960; L. Dostalová: Zlá je i teď jen vzpomínka, in F. Černý: Theater – Divadlo, Praha 1965, s. 13; anon.: Bylo – je – bude, Divadelní a filmové noviny 9, 1965, č. 8, s. 18; L. Dostalová: Tři sestry 1907–1966, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 4, s. 1 a 4; J. Kopecký: Jen na to přijít (Nové setkání s Čechovem), tamtéž, s. 9 ● ref. Dům doni Bernardy: J. Černý, tamtéž, č. 18, s. 3; jtg. [J. Träger], tamtéž, s. 5 ● J. Vodák: Tváře českých herců: od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi, Praha 1967, s. 160–165; L. Dostalová: 100 let tvůrčí práce, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 20, s. 1; J. Träger: Život měřený prací, Svobodné slovo 31. 12. 1968; V. Benšová: Umění neodejít, Zemědělské noviny 21. 1. 1969; J. Träger: Pracovní jubileum (90 let), Rudé právo 23. 1. 1969; L. Dostalová: L. D. mladým, Divadelní noviny 26. 3. 1969 + Národnímu divadlu, Národní divadlo 39, 1968/69, č. 1, s. 10; S. Machonin: Zelený papoušek a Hodina lásky, Listy 2, 1969, č. 5, s. 8; m.n.: L. D. Epilog herečky, Lidová demokracie 26. 2. 1970; V. Müller: Jsem především divadelní herečka, Záběr 3, 1970, č. 8, s. 3; F. Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Praha 1971, s. 113–114 ● nekrology: V. Benšová, Zemědělské noviny 19. 6. 1972; V. Müller, Lidová demokracie 19. 6. 1972; J. Tvrzník, Mladá fronta 20. 6. 1972 ● V. Müller: Podvečer u Dostalů, Svobodné slovo 27. 6. 1973; Jmk: Divadelní oslava životního výročí, Svobodné slovo 25. 1. 1973; L. Páleníček: Tragédka,Práce 19. 1. 1974; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 236–237; L. Dostalová: Národnímu divadlu, lásce mého mládí, Národní divadlo, leden 1979, s. 4; DČD IV; B. Bezouška – V. Pivcová – J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Praha, 1985, s. 252–254; Štrbová: Koncert hlasů, Scéna 15, 1990, č. 20, s. 6; J. Franěk [Josef Topol]: L. D., in B. Mazáčová ed.:Josef Topol a Divadlo za branou, Praha 1993, s. 302–303; E. Stehlíková: Poučení? (Nad 15ti inscenacemi Euripidovy Medei), Divadlo 4, 1998, říjen, s. 11; L. Kopáčová: L. D. (in Herci minulého století), Divadelní noviny 10, 2001, č. 4, s. 15; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, s. 48; Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová:Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Praha 2007, s. 192.

Biografický slovník českých zemí, ČBS, EDS, Fikejz – Film I, NDp

Vznik: 2020