Bondi, Gustav

Jako herec užíval pseudonymu Gustav Kafka. Pocházel ze židovské rodiny, otec Emanuel Bondi byl ředitelem židovské základní školy v jihomoravských Pohořelicích. Po ukončení studií na gymnáziu a učitelském ústavu B. dva roky pracoval jako podučitel obecné školy ve Velkých Pavlovicích. Pak odešel do Vídně jako soukromý učitel, bral však také hodiny herectví. Hereckou kariéru zahájil 29. 9. 1882 debutem v Elmarově lidové hře se zpěvy Schön Wien v Divadle v Josefstadtu, v létě 1883 účinkoval na lázeňské scéně v Mödlingu, kde současně vypomáhal v divadelní kanceláři. Poté přešel do Mariboru (1883–84), následně působil v Badenu u Vídně (1884–85), v Opavě (1885–86) a Celovci (1886). Na jaře 1887 byl angažován jako činoherní herec a operetní zpěvák v Linci u ředitele J. Lasky, v jehož společnosti později zastával i funkci divadelního tajemníka. Současně vystupoval i na Laskou vedených scénách v Salcburku, Štýru a Welsu. V letních sezonách 1890–94 působil s jeho společností v divadle v Mariánských Lázních, 1891–92 účinkoval na turné v Nizozemí, hrál v Amsterdamu a dalších městech (Rotterdam, Utrecht, Leuwarden, Zwolle aj.). Během působení v Linci se potkal s budoucí manželkou, herečkou Marií Windner, se kterou se oženil 27. 3. 1893 v Chebu. Narodily se jim čtyři děti. Od 1894 působil v Salcburku jako tajemník městského divadla vedeného A. C. Lechnerem. S ním pak  na podzim 1898 přesídlil do Brna, kde společně vedli městské divadlo. Po Lechnerově smrti v listopadu 1905 městská rada jmenovala B. dočasným ředitelem, dohlížitelem byl člen městské rady P. Strzemcha-Kirsch. Divadlo provizorně vedli do 22. ledna 1906, kdy byl ředitelem jmenován K. Maixdorff, B. se vrátil na pozici tajemníka. Brněnská divadelní rada (Brünner Theater-Verein) mu před výběrem Maixdorffa nabízela pozici ředitele divadla, B. však odmítl. Jako tajemník byl zodpovědný za zvaní hostů, zajišťování divadelních textů, komunikaci s dalšími německými divadly, objednávky divadelních cedulí aj. Po Maixdorffově odchodu (1910) převzal vedení divadla J. Herzka, se kterým B. stál v čele divadla během 1. světové války a přispěl k jeho úspěšnému i když válkou omezenému fungování. Herzka byl na vlastní žádost v květnu 1918 vystřídán R. Beerem, který s B. za krátký čas pozvedl uměleckou úroveň souboru. Společně otevřeli pobočnou činoherní scénu v bývalém redutním sále a začali uvádět modernistický repertoár. Nadějný vývoj byl ukončen 2. 12. 1918, kdy městské divadlo převzal český soubor. Německý soubor hrál v hlavní budově v ulici Na hradbách dva dny v týdnu, mohl využívat také sál v Redutě a velký sál Německého domu. Došlo k přejmenování na Spojená německá divadla (Vereinigte deutsche Theater) a B. se stal sekretářem tří scén. Od podzimu 1919 byl provozovatelem Spojených divadel Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein). Když se na podzim 1921 převzal brněnského německého divadla M. Höller, byl B. jmenován zástupcem ředitele a tento titul mu zůstal až do pensiování. V následujících letech musel B. řešit jako tajemník množství problémů plynoucích ze špatné finanční situace divadla, častého střídání ředitelů, odchodu části souboru i nedostatečného zázemí pro zkoušení. Na podzim 1925 převzal vedení německého souboru znovu J. Herzka, který však v říjnu 1925 spáchal sebevraždu. B. byl opět jmenován provizorním ředitelem; v čele divadla setrval do poloviny ledna 1926, kdy se vedení ujal H. Demetz.
Jako sekretář i provizorní ředitel byl oceňován pro svou pečlivost a spolehlivost, smysl pro pořádek a disciplínu; i v pokročilém věku do divadla docházel denně a snažil se vidět všechna představení. Udržoval kolegiální a přátelské vztahy s řadou německých i českých umělců, dopisoval si s ředitelem Nového německého divadla v Praze P. Egerem či dvorním zpěvákem L. Slezakem. Od konce 20. let komplikovaly provoz divadla národnostní a politické otázky; v říjnu 1928 němečtí diváci protestovali proti zařazení české opery Ekvinokce (Herbststurm) F. Neumanna do předplatného, což vyústilo v roztržku v hledišti a několik zatčení. V létě 1935 B. podal na Ministerstvo zahraničních věcí Československé republiky stížnost ohrazující se proti neprodloužení pracovního povolení pro herce rakouského původu. Stížnosti však nebylo vyhověno a B. musel společně s ředitelem L. Kramerem narychlo sehnat nové posily souboru. V červnu 1937 rezignoval na post tajemníka z důvodu nespokojenosti s ekonomickou a politickou situací a v 78 letech odešel do důchodu. I přes rostoucí antisemitismus a útoky henleinovců se i nadále angažoval v divadelních spolcích. Ve věku 80 let podlehl 11. 5. 1941 rakovině žaludku. Manželka Marie přestála druhou světovou válku díky křesťanskému vyznání, větší část rodiny včetně B. tří dětí zahynula v koncentračních a vyhlazovacích táborech.

Nejvýraznější stopu zanechal B. jako historik divadla, je autorem dvou monografií o německém divadle v Brně. 1907 vydal knihu 25 Jahre Eigenregie: Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882–1907, kde podrobně popsal vývoj divadla po otevření nové budovy v listopadu 1882. V druhé divadelně-historické práci Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925 se okrajově věnoval starším dějinám brněnského divadla, jádro knihy však tvoří popis jeho fungování během první světové války a v nově vzniklém Československu. Publikoval také soubor glos Brünner Theater-Humoresken a almanach 10 Jahre Brünner Philharmoniker 1902–1912. Při příležitosti 50. výročí otevření divadelní budovy vydal v listopadu 1932 brožuru o jejím architektonickém vývoji (nedochovala se). O dějinách brněnského divadla měl rozhlasový pořad Brünner Erstaufführungen der Vergangenheit a přednášel v Německém domě.
Svou prací vědomě navazoval na moravské historiky Ch. d’Elverta a A. Rilleho, kterých si velmi vážil. Na rozdíl od nich však při psaní dějin využíval vlastních zkušeností s divadelním provozem. Přestože často popisoval události, kterých se jako divadelní tajemník zúčastnil, zachovával si odstup, střídání ředitelů či politické změny nijak nehodnotil. Vznik Československé republiky nahlížel B. pouze z hlediska proměn chodu divadla, českou a německou divadelní kulturu nesrovnával a německou nefavorizoval. Jeho práce měly podobu divadelních almanachů, obsahovaly detailně zpracované soupisy repertoáru a hostujících umělců včetně počtu jejich návštěv a jiných důležitých událostí sezony. Dbal na pramennou základnu, součástí jeho prací byl rejstřík, fotografie a reprodukce divadelních cedulí. Hlavní text doplňoval množstvím statistik a faktografických poznámek, mj. vytvořil obsáhlé medailonky brněnských divadelních ředitelů. Dějiny brněnského divadla zasazoval do širšího kontextu německého divadla, často nabízel srovnání s divadly v rakouské monarchii i Německu.

Coby dvojnásobný provizorní ředitel brněnského divadla se B. snažil navázat na své předchůdce a co nejrychleji pomoci městské radě najít nového uměleckého šéfa. Na podzim 1905 po smrti ředitele Lechnera pokračoval v uvádění nazkoušených inscenací i v přípravě plánovaných premiér. Mezi uvedené novinky patřila komická opera E. Humperdincka Heirat wieder Willen (prem. 14. 11. 1905), Wolf-Ferrariho hudební komedie Die neugierige Frauen (prem. 30. 12. 1905) či operety Der Liebesbazillus C. Bendela s libretem J. Janowského (prem. 24. 11. 1905) a Falsche Geister C. M. Ziehrera (prem. 10. 12. 1905). Z činoher byla poprvé uvedena hra A. Schnitzlera Zwischenspiel (prem. 3. 12. 1905), cyklus jednoaktovek Das stärkere Leben začínajícího brněnského autora H. Müllera (prem. 21. 1. 1906) či komedie V. Leona Die grünen Bücher (prem. 8. 11. 1905) a veselohra O. Blumenthala Der Schwur und Treue (1. 1. 1906). V divadle nadále hojně vystupovali hosté z vídeňského Dvorního divadla a Dvorské opery. B. působení v čele divadla stejně jako podpora souboru po Lechnerově úmrtí byly vedením města v čele se starostou A. R. Wieserem velmi chváleny. Podruhé byl provizorním vedením pověřen po sebevraždě ředitele Herzky. Během nouzového vedení se B. mj. zasloužil o brněnskou německou premiéru Smetanovy Prodané nevěsty (Verkaufte Braut, prem. 22. 12. 1925). Opera byla nazkoušena českým režisérem O. Zítkem, přizváni byli sboristé z českého divadla. Během tří měsíců se ředitel soustředil zejména na uvádění oper a operet, jak plánoval zesnulý Herzka. Uvedeny byly opery Lohengrin a Die Walküre R. Wagnera (prem. 24. 11. 1925 a 12. 1. 1926), Verdiho Othello (15. 12. 1925) a Čajkovského Eugen Onegin (prem. 19. 1. 1926).

Pro brněnské divadlo vytvořil B. několik divadelních textů. Podílel se na psaní prologů k představením, byl autorem několika her pro děti a operních i operetních libret. Podle veselohry L. Angelyho Von Sieben den Hässlichste napsal libreto ke stejnojmenné operetě brněnského kapelníka A. Radleggera, dramatickou pohádku F. Grillparzera Der Traum ein Leben upravil pro operu J. G. Mraczeka Der Traum. Jako libretista byl úspěšný, kritika mu vyčítala jen rozvleklé prozaické pasáže.

S divadelními aktivitami souvisela i B. veřejná a spolková činnost. V divadle zastával funkci předsedy Spolku sólistů (Verein der Solomitglieder des Stadttheaters), který se staral o herecký penzijní fond a jiné finanční záležitosti. Byl členem několika brněnských spolků, např. Spolku úředníků městské správy (Verein der Beamten der städtischen Betriebe und Unternehmungen). 30. 5. 1938 se stal jedním ze zakládajících členů Demokratické divadelní obce nového německého divadla v Brně (Demokratische Theatergemeinde des neuen deutschen Theaters in Brünn), která stála v opozici proti nacionálně orientované Německé divadelní obci (Deutsche Theatergemeinde). Zapojoval se do brněnského společenského života, za první světové války organizoval sbírky pro podporu Červeného kříže, za což byl v listopadu 1916 oceněn čestnou stříbrnou medailí. Kulturního a společenského života se účastnily i jeho děti. Nejstarší dcera Hermine (Minna) Wolfenstein-Bondi byla dramatičkou a spisovatelkou, syn Wilhelm (Willi) Bondi se angažoval v boji za svobodu homosexuálů.

B. byl v první polovině 20. století klíčovou postavou brněnského divadla. Ve vypjatých dobách politických a národnostních proměn ztělesňoval jako tajemník zodpovědného a demokratického umělce. Pedagogické vzdělání, zkušenosti z menších německých scén, lázeňských divadel a úspěšná kariéra divadelního historika přispěly k jeho renomé u veřejnosti i vedení města. V brněnském divadle působil třicet devět let, spolupracoval s jedenácti řediteli. Jeho největší přínos však nespočíval v umělecké činnosti, ale v historiografické tvorbě, které se věnoval do pokročilého věku. Vedle děl Ch. d’Elverta a A. Rilleho představují B. spisy o dějinách brněnského divadla nejpodrobnější a nejpropracovanější historické pojednání o kulturním životě v Brně na přelomu století a prvních desetiletích 20. století.

Pseudonym

Gustav Kafka

Teatralia

Historiografické práce
25 Jahre Eigenregie: Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882–1907, Brünn 1907; Brünner Theater-Humoresken, Brünn 1910; 10 Jahre Brünner Philharmoniker 1902–1912, Brünn 1912; Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925, Brünn 1924.

Hry pro děti

Der verwunschene Prinz, h. A. Radlegger, Stadttheater Brünn 1901; Frau Holle, Stadttheater Brünn 6. 12. 1902; Tausend und eine Nacht, h. A. Radlegger, Stadttheater Brünn 4. 12. 1903; Der gestiefelte Kater, h. A. Radlegger, Stadttheater Brünn 15. 12. 1906.

Libreta

A. Radlegger: Von Sieben den Hässlichste, libr. dle L. Angelyho, Stadttheater Brünn 8. 12. 1904; R. Stolz: Manöverliebe, libr. s K. Waldekem, Stadttheater Brünn 16. 4. 1906; J. G. Mraczek: Der Traum ein Leben, libr. dle F. Grillparzera, Stadttheater Brünn 26. 2. 1909.

Role

Stadttheater, Marburg an der Drau (Městské divadlo Maribor)

Gerichtsrath Eulenstein (A. Wilbrandt: Die Tochter des Herrn Fabricius), Finster (A. Berla: Durchgegangene Weiber), Silberkalb (H. Laube: Die Karlsschüler) – 1883.

Prameny

AHMP: 1088, NDT 12, k. 10/3 Deutsches Theater Brno, řed. Gustav Bondi, 1933–1938.

NA Praha: Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, HBMa 141, s. 134.

Literatura

Neue Illustrierte Zeitung (Wien) 25. 9. 1881; Deutscher Bühnen-Almanach, Hamburg 1883, s. 369; 1884, s. 582; 1885, s. 628; Marburger Zeitung 5. 10., 17. 10., 14. 11. 1883; Gettke’s Bühnen Almanach, Hamburg 1886, s. 281; 1887, s. 206; 1888, s. 193; 1889, s. 182; Neuigkeits Welt Blatt (Wien) 21. 8. 1891; Deutsches Bühnen Jahrbuch, Hamburg 1895, s. 502; Österreichsche Musik und Theaterzeitung (Wien) 1. 2. 1899; Der Humorist (Wien) 20. 12. 1904; Neues Wiener Journal 20. 11. 1905; Grazer Volksblatt 19. 4. 1906; Österreichische Illustrierte Zeitung (Wien) 10. 6. 1906; Brünner Zeitung 8. 6. 1906; 4. 12. 1907 (25 let u divadla); 28. 11. 1916; Jüdische Volksstimme (Prag) 10. 8. 1908 (nekrolog otce E. Bondiho); Brünner Morgenpost 27. 3. 1921; Volksfreund (Brünn) 21. 1. 1919; 4. 11. 1930 (70. narozeniny); 19. 4. 1931; 13. 11. 1932; 8. 6. (odstoupení z funkce), 9. 10. 1937;Tagesbote (Brünn) 15. 9., 25. 10., 11. 12., 24. 12. 1932; 10. 1., 31. 1., 17. 3., 24. 3., 29. 4., 16. 5., 27. 5., 2. 6., 10. 6., 13. 6., 16. 7., 29. 7., 9. 8., 13. 8. 1933 (B. vzpomínky 50 Jahre Theater o 11 dílech); Grazer Tagblatt 19. 11. 1932; Morgenpost: deutsches unparteiisches Tagblatt (Brünn) 1. 11. 1935 (75. narozeniny), Der Tag (Wien) 2. 11. 1935; V. Cejpek: Brněnské německé divadlo v letech 1918–32, 1977; A. Jurda: Německé divadlo v Brně od nástupu A. Hitlera k moci do konce 2. světové války, 1977; K. Wessely: Theater der Identität. Das Brünner deutsche Theater der Zwischenkriegszeit, 2011.

BSČZ, Kosch Th, ÖBL, Pazdírek

Vznik: 2020